Vakoveverka létavá: Porovnání verzí

{{ Taxobox

Obývá tropické lesy a sclerophyllní lesy ⁽¹⁾ severovýchodního pobřeží tropické Australie, [[Tasmánie|Tasmanie]], [[Papua-Nová Guinea|Papuy-Nové Guiney]] a několika dalších ostrovů, [[Bismarckovo souostroví]], [[Louisiady]], některé ostrovy Indonesie a ostrovy [[Halmahera]] Severních [[Moluky|Moluk]]. Vakoveverka byla vysazena v Tasmanii roku 1835.

Srdce je až o 30% větší než u srovnatelně velkých placentálních savců, zato má o trochu nižší frekvenci (200-300 úderů za minutu) ⁽³⁾. Teplota v kloace je 34-35 °C a v konečníku okolo 37 °C. Dechová frekvence je 16-40 nádechů za minutu ⁽³⁾.

Trávicí soustava: Dutina ústní obsahuje brachyodontní chrup se zubním vzorcem 3134/1044 ⁽³⁾. Dolní řezáky jsou upravené na rozrušování kůry stromů (ale na rozdíl od hlodavců nedorůstají)⁽³⁾. Rozšířené slepé střevo umožňuje vakoveverkám trávit mikrobiální [[Fermentace|fermentací]] komplexní [[Polysacharidy|polysacharidy]] obsažené v míze akácií ⁽¹⁾⁽³⁾. Trávicí trubice ústí do společného vývodu vylučovací, rozmnožovací a trávicí soustavy - kloaky.

Kůže tvoří u obou pohlaví létací blánu (patagium) sahající od pátého prstu ruky po kotník a u samic vak. Velké pachové žlázy se nacházejí v oblasti kloaky (parakloakálně) u obou pohlaví. Samci mají navíc

androgen-sensitivní čelní žlázu a krční (gulární) žlázu⁽¹⁾. Malé žlázy se nacházejí v koutku úst, na končetinách, v uších a ve vaku samic.⁽³⁾

Plachtící membrána se skládá ze svalů humerodorsalis a z tibioabdominalního svalového komplexu, které umožňují ovládání membrány.⁽⁴⁾

Jako většina malých vačnatců mají i vakoveverky soumrační a hlavně noční aktivitu. Den tráví spánkem v dutinách [[Blahovičník|blahovičníků]] (eukalyptů), které si vystýlají eukalyptovými listy (pozn. eukalyptové listy mají léčivé účinky a používají se i k čištění vzduchu). Nejoblíbenější hnízdní dutiny vakoveverky mahagonové (''P.gracilis'') jsou ve stromech ''Eucalyptus platyphylla'', ''Eucalyptus tereticornis'' a ''Corymbia clarksoniana''. Vakoveverka létavá (''P.breviceps'') preferuje dutiny ''Eucalyptus grandis'' s kmenem širším než 40cm, dále druhy eukalyptů ze skupiny „ironbark“, jejichž specifickým rysem je hluboké zvrásnění kůry. Stromy s hladkou kůrou využívají méně, preferují spíše staré stromy s širokým obvodem kmene. ⁽⁵⁾

Jsou obratní skokani a díky velkým kožním blánám mezi hrudními a pánevními končetinami dovedou plachtit až na vzdálenost 60m. Vakoveverka létavá na rozdíl od větších příbuzných preferuje uzavřené koruny před otevřenými patry, většinu času tráví v dolním patře obsahujícím [[Akácie|akácie]].

V přírodě putují na velké vzdálenosti, protože se živí mízou různých druhů eukalyptů v závislosti na ročním období a lokalitě. Oblast obývaná vakoveverkou mahagonovou (''P. gracilis'') činí 20 ha (pár obývá území o rozloze 23 ha). Průměrná vzdálenost, kterou urazí vakoveverka za noc, je 1,5 km (v rozmězí 0,6 – 3 km za noc), přičemž tato vzdálenost se výrazně mění v závislosti na ročním období - delší je v pozdním suchém období a v období dešťů a kratší na počátku suchého období. Vakoveverky putují na větší vzdálenost v období, kdy je více nektaru a pylu. Malé druhy vačnatců často urazí za potravou vzdálenost 5 km za noc a jejich teritorium dosahuje několika stovek hektarů.

Patagium samotné má kromě létání řadu funkcí - v pasti lapená ''Petaurus gracilis'' (vakoveverka mahagonová) byla pozorována, jak si při dešti přetahuje patagium přes hlavu jako deštník. Dále bylo pozorováno, že používají patagium jako přikrývku, do které se zabalí, aby zabránily tepelným ztrátám.

Samice jsou sezónně polyestrické. Rozmnožování se v Austrálii odehrává od června do listopadu. Mláďata se rodí na jaře, kdy je dostatek hmyzu. Skupina je polygamní s jedním dominantním samcem (skupina v hnízdě obsahuje až 7 samců a samic s jejich mláďaty.(1)(3) Samice produkuje v přírodě až 2 vrhy za rok. Březost trvá 16 dní a obvykle se rodí dvojčata. Mláďata po narození putují do vaku za pomoci matky. K náročnému zdolání vzdálenosti mezi kloakou a vakem jim pomáhá vyvinutá hrudní končetina obsahující metacoracoid, ze kterého se později stane coracoid na lopatce. Po přisátí bradavka oteče a zajistí tak těsné spojení s mládětem. Mláďata se bradavky pouští po 40 dnech a po 70 dnech poprvé vylézají z vaku (do hnízda), matka mláďata odstavuje po 120 dnech. Ve 200-ti dnech (7 měsících) se stávají samostatná a po roce opouští skupinu. Pohlavní dospělosti samec dosahuje po 12 měsících věku, samice již po 8 měsících. Samice krátce po porodu přichází do říje a může být znovu oplozena. Během vývoje mláďat ve vaku je samice schopná fetální diapausy - tzn. že vývoj nových mláďat v děloze umí pozdržet, dokud mláďata ve vaku nejsou dostatečně odrostlá. Samice je schopná produkovat různými bradavkami různé mléko a tak kojit mláďata různého věku. Mláďata přijímají [[Imunoglobuliny|imunoglobuliny]] v mléce až do odstavu. ⁽³⁾

Vakoveverky jsou pověstné svým rozvinutým sociálním chováním. Komunikaci mezi jedinci lze rozdělit na zrakovou, pachovou a zvukovou. Zvukové projevy - vakoveverky mají širokou škálu zvukových signálů, která je srovnatelná s opicemi. Je známo přes 10 speficických singálů s jasnou funkcí ve frekvenci slyšitelné lidským uchem, je však možné, že používají i ultrazvuk. Mezi používané zvuky patří cvakání zuby, syčení, poplašné štěkání, volání opuštěných mláďat, hlasité zvuky při boji, lovu a agresivním chování, uklidňující zvuky, které vydávají při čištění v hnízdě a při krmení. Překvapivě hlasité hluboké zvuky s odstrašující funkcí vydávají pouze ve stromových hnízdních dutinách (úkrytech), které jejich hlasitost ještě zvýší.

Vakoveverky jsou velice společenská zvířata a nesmí se chovat jednotlivě, protože vyžadují každodenní několikahodinový sociální kontrakt, který jim žádný chovatel není schopen nahradit (ve státech s pokročilou úrovní [[welfare]] je samostatný chov zákonem zakázán). Jedinci držení samostatně jsou klinicky deprimovaní a brzy se u nich rozvíjí syndrom sebezraňování ([[Automutilace|automutilace]]). ^{(1) (2)(3)} Nejvhodnější skupina je dospělý pár s mláďaty. ⁽³⁾

Vakoveverky potřebují rozlehlý prostor pro svoji aktivitu. Nejvhodnější je místnost s vertikálně postavenými kmínky listnatých stromů.^(1)(2)(3) Minimální rozměry voliéry pro dospělý pár jsou: základna 2x2 m, výška 1,8 m, mezera mezi dráty 1cm2.⁽²⁾⁽³⁾ Na dno lze umístit např. papír, neprášivé hobliny, mulčovací kůru. Nevhodné jsou voliéry s OSB deskami a zcela nevhodná jsou skleněná terária. Jako nejvhodnější jsou pro chov celé místnosti s vertikálními kmínky, které se alespoň částečně přibližují jejich přirozenému prostředí.

Vlhkost prostředí 60-80%.⁽³⁾ Ideální teplota je 24 °C (v rozmezí 22-27 °C). Vytápění je obvykle nezbytné, protože pokojové teplota je na dolní hranici metabolické tolerance a komfortní zóny.⁽³⁾ Teplota by neměla klesat pod 20 °C stupňů. Nízké teploty znamenají vysoké nároky na energii, vakoveverky pak šetří energii upadnutím do krátkého zimního spánku - stuporu, který není považován za příznivý a proto by se ho měl každý chovatel vyvarovat. Voliéra nesmí stát v průvanu.

Voliéru je třeba vybavit kmínky listnatých stromů a hnízdní dutinou. Velikost a počet hnízdních dutin je závislý na velikosti skupiny.⁽²⁾ Dutina musí být otvíratelná a může být vystlána hoblinami, papírem, kokosovými vlákny, kůrou nebo suchými listy (vakoveverky si obvykle nanosí nejvhodnější materiál samy, stačí jim poskytnout dostatečný výběr). Nevhodná je látka a hlavně vlna. Výměna obsahu dutiny by se měla opakovat každé 2 týdny. ⁽¹⁾

Krmení připravujeme večer a podáváme ho vakoveverkám čerstvé. Již za 6 hodin se v nektaru pomnoží okem neviditelné bakterie do té míry, že je nepoživatelný (a vakoveverky ho odmítají). Špetka minerálního a vitaminozního přípravku se podává denně. ⁽³⁾ Velice důležité je zajistit neustálý přístup k čisté vodě, kterou lze podávat v napáječce. Krmení samice s mláďaty vyžaduje vyšší obsah vápníku a hmyzu. Krmení hmyzem ve voliéře, kde se jedinec nemůže s ukořistěným členovcem schovat před ostatními vede k bojům. Boje zvyšují napětí ve skupině a hmyz se dostává pouze nejvýše postaveným jedincům. Abychom předešli bojům o členovce je vhodné individuální krmení nebo používání krmítek. Pěstování eukalyptu doma nebo ve voliéře je vhodným doplňkem stravy vakoveverek, semínka se dají snadno koupit na internetu a jsou levná.

150 ml vody, 150 ml medu, 1 oloupané natvrdo uvařené vejce, 1 lžíce 25% high protein baby cereal, l čajová lžička vitamínů a minerálů (lze zakoupit vápníkové tablety bez fosforu v lékárně nebo použít směsy pro ptáky). Směs se promíchá mixérem a podává v dávce 1 polévková lžíce na vakoveverku a den. Zbytek směsi lze zamrazit.

* Insektivorní dieta by se měla ideálně skládat ze 75% z cvrčků, můr, zaviječů a brouků, z 25% z moučných červů a kukel much. Denní dávka hmyzu je 12 moučných červů nebo 4 housenky zaviječe ⁽²⁾. Jako část insektivorní diety lze podat granule pro koťata. Pre-loud hmyz získáme zakoupením běžného hmyzu v obchodu s krmivy (cvrčci, sarančata, mouční červy, zavíječi). Hmyzu doma po dobu jednoho týdne krmíme zeleninou bohatou na vitamíny a vápník a pak podáváme vakoveverkám (je vhodné posypat hmyz před podáním vápníkovým přípravkem). Preferujeme tvrdý dospělý hmyz, kvůli prevenci periodontálních onemocnění.

Vhodným doplňkem jsou kvetoucí eukalyptové větve. [[Arabská guma|Arabskou gumu]] smíchanou s přidaným vápníkem a s nektarem lze roztírat po větvích nebo plnit do krmítek a děr ve větvích. Takové krmení napodobuje přirozené krmení, lze do něho přidat kousky hmyzu. Žádná z komerčních diet pro vakoveverky se nezdá dlouhodobě vhodná, ale studie na toto téma stále probíhají. ⁽¹⁾ Komerční nektar pro lorie nebyl prokázán jako vhodný ⁽²⁾.

• Pozitiva: milý a zajímavý savec, se kterým se lze mazlit, velice aktivní, na pozorovaní velice rozvinuté a zajímavé sociální chování