Atentát na Františka Ferdinanda d'Este: Porovnání verzí

| foto = [[Soubor:Gavrilo_Princip_captured_in_Sarajevo_1914.jpg|250px|Zatčení [[Nedjelko Čabrinović|Nedeljka Čabrinoviće]]]]

| popisek = Zatčení [[Nedjelko Čabrinović|Nedeljka Čabrinoviće]]

V&nbsp;roce [[1914]] [[Danilo Ilić]] přišel na stanoviště zvláštní služby pro [[odposlech]]y<!--přeložit lépe--> v&nbsp;Užicích, aby si promluvil s&nbsp;velícím důstojníkem, srbským plukovníkem C. A. Popovićem, který byl v&nbsp;té době kapitánem. [[Cvjetko Popović|Popović]] poslal [[Danilo Ilić|Iliće]] do [[Bělehrad]]u, aby záležitost projednal s&nbsp;náčelníkem srbské vojenské rozvědky, plukovníkem [[Dragutin Dimitrijević]]em.<ref>''Albertini'', (1953, str. 27–28 a 79)</ref>

O&nbsp;tom, co se konalo mezi [[Danilo Ilić|Ilićem]] a Apisem, nejsou žádné zprávy, ale brzy po jejich setkání Apisův první major Vojislav Tankosić svolal srbské separatistické setkání ve [[Francie|francouzském]] [[Toulouse]].<ref>''Albertini'', (1953, str. 76–77)</ref> Setkání mezi separatisty v&nbsp;Toulouse se zúčastnil [[Mehmed Mehmedbašić]]. Během tohoto lednového setkání v&nbsp;roce [[1914]] bylo projednáno několik potenciálních cílů atentátu včetně Františka Ferdinanda. Účastníci se však rozhodli vyslat Mehmeda Mehmedbašiće do Sarajeva s&nbsp;cílem zabít guvernéra Bosny a Hercegoviny [[Oskar Potiorek|Oskara Potioreka]].

Mehmedbašić potřeboval nahradit zbraně, které ztratil během policejní prohlídky ve vlaku.<!--věta je tu dvakrát--> To opozdilo jeho útok na Oskara Potiorka, a než byl připraven jednat, [[Danilo Ilić]] ho zavolal do [[Mostar]]u.<ref>''Dedijer'', str. 283</ref> Dne [[26. březen|26. března]] [[1914]] [[Danilo Ilić]] informoval Mehmedbašiće, že [[Bělehrad]] odmítl misi zabít guvernéra a plán byl nyní zavraždit arcivévodu [[František Ferdinand d'Este|Františka Ferdinanda d'Este]] a Mehmedbašić měl vyčkat na instrukce k&nbsp;nové operaci.<ref>''Albertini'', (1953, str. 78–79)</ref> Podle výpovědí [[Danilo Ilić|Iliće]], [[Vaso Čubrilović|Čubriloviće]] a [[Cvjetko Popović|Popoviće]] před sarajevským soudem zrekrutoval krátce po [[Velikonoce|Velikonocích]] [[Danilo Ilić|Ilić]] pro tento účel srbské mladíky [[Vaso Čubrilović|Vaso Čubriloviće]] a [[Cvjetko Popović|Cvjetko Popoviće]].<ref>''Owings'', str. 117–118, 129–131, 140, 142</ref> [[Gavrilo Princip]], [[Trifun Grabež]] a [[Nedjelko Čabrinović]], rakousko-uherští bosenští Srbové žijící v&nbsp;Bělehradě, před sarajevským tribunálem vypověděli, že toho času byli všichni již nedočkavostí bez sebe provést atentát. Kontaktovali tedy bývalého guerillového<!--partyzána??--> vojáka Milana Ciganoviće, o&nbsp;kterém bylo známo, že má dobrý přístup ke zbraním. Jeho prostřednictvím kontaktovali majora Tankosiće, který jim udělil souhlas k&nbsp;přepravě zbraní do Sarajeva a jejich účasti na atentátu.

Svolení jim bylo uděleno poměrně rychle, dodávka zbraní se však zpozdila o&nbsp;více než měsíc. Ciganović měl však později v&nbsp;úmyslu celou akci odříct, když během jednoho setkání řekl [[Trifun Grabež|Grabežovi]]: „Nebudeme dělat nic, starý císař je nemocný a jeho dědic do Bosny asi nepojede.“<ref>''Albertini'' (1953, str. 56)</ref> Když se však zdravotní stav Františka Josefa zlepšil, byla operace opět spuštěna.

Zbytek zbraní byl dodán [[26. květen|26. května]].<ref name = Owings59>''Owings'', str. 59</ref> Tři atentátníci z&nbsp;Bělehradu před soudem vypověděli, že major Tankosić prostřednictvím Ciganoviće kromě šesti granátů, čtyř poloautomatických pistolí Browning a střeliva poskytl i&nbsp;finanční prostředky na chod akce,<ref name="Owings59" /> kyanidové ampule,<ref>''Owings'', str. 41, 46</ref> výcvik,<ref>"Owings", str. 93–94"</ref> speciální mapy s&nbsp;vyznačením umístěním četnických stanic,<ref>''Owings'', str. 109–110</ref> kontakty na podzemní kanál, kterým se na území Rakouska-Uherska pašovaly zbraně,<ref>''Owings'' str. 106</ref> a speciální průkaz ke vstupu do tohoto kanálu.<ref>''Owings'', str. 40 a 59</ref> Major Tankosić později novinářům a historikovi Magrinimu prozradil, že [[Gavrilo Princip|Principovi]], Grabežovi a [[Nedjelko Čabrinović|Čabrinovićovi]] skutečně poskytl pistole a výbušniny a že také stál za myšlenkou mít u&nbsp;sebe kyanidové ampule.<ref>''Magrini'', str. 94–95</ref>

[[Gavrilo Princip]], [[Trifun Grabež|Grabež]] a [[Nedjelko Čabrinović|Čabrinović]] odcestovali 28. května z&nbsp;Bělehradu a jeli podél [[Sáva|Sávy]] do Šabacu, kde kapitánovi Popovićovi předali průkaz srbské pohraniční stráže. Popović jim obratem předal dopis srbskému kapitánovi Prvanovićovi a vyplnil tiskopis se jmény tří celních úředníků, které měli kontaktovat za účelem obdržení výrazně zlevněných vlakových jízdenek do příhraničního městečka Loznica.<ref>''Owings'' str 36–38</ref><ref>''Dedijer'' str. 296</ref>

[[Gavrilo Princip]], [[Trifun Grabež|Grabež]] a [[Nedjelko Čabrinović|Čabrinović]] přijeli do Loznice 29. května. Kapitán Prvanović vyzval tři své podřízené, aby naplánovali co možná nejbezpečnější plán přechodu státní hranice. Zatímco čekali na zmíněné tři úředníky, došlo mezi [[Gavrilo Princip|Principem]], [[Trifun Grabež|Grabežem]] a [[Nedjelko Čabrinović|Čabrinovičem]] k&nbsp;opakovaným hádkám kvůli Čabrinovičově časté nedbalosti ohledně bezpečnosti akce. [[Nedjelko Čabrinović|Čabrinović]] nakonec předal [[Gavrilo Princip|Principovi]] a [[Trifun Grabež||Grabežovi]] zbraně, které měl u&nbsp;sebe, a byl [[Gavrilo Princip|Principem]] vyzván, aby sám odjel do Zvorniku, kde měl oficiálně překročit státní hranici s&nbsp;Bosnou a Hercegovinou (Rakouskem-Uherskem) za použití [[Trifun Grabež||Grabežova]] cestovního dokladu. K&nbsp;[[Gavrilo Princip|Principovi]] a [[Trifun Grabež|Grabežovi]] se měl [[Nedjelko Čabrinović|Čabrinović]] opět přidat ve městě [[Tuzla]].<ref>''Dedijer'', str. 296–297</ref>

Dne 30. května v&nbsp;ranních hodinách dorazili Prvanovićovi podřízení. Seržant Budivoj Grbić souhlasil s&nbsp;převedením ozbrojených [[Gavrilo Princip|Principa]] a [[Trifun Grabež|Grabeže]] přes státní hranici. Dne 31. května se přebrodili na Ostrov Isaković, malý ostrov nacházející se uprostřed hraniční řeky [[Drina]]. Grbić předal ozbrojené atentátníky agentům srbské Národné Odbrany, aby je převedli do Bosny, na rakousko-uherské území. Na území Bosny dorazili 1. června.<ref>''Dedijer'', str. 298</ref> [[Trifun Grabež|Grabež]] s&nbsp; [[Gavrilo Princip|Principem]] byli i&nbsp;se zbraněmi předáváni od agenta k&nbsp;agentovi až do té doby, než dorazili do Tuzly, kde své zbraně předali členovi Národné Odbrany Miško Jovanovićovi. Zde se opět připojili k&nbsp; [[Nedjelko Čabrinović|Čabrinovićovi]].<ref>''Owings'', str. 61–64</ref>

Agenti Narodné Odbrany informovali o&nbsp;svých aktivitách prezidenta hnutí Boža Jankoviće, který zprávy obratem posílal tajemníkovi srbského ministerského předsedy, Nikolovi Pašićovi.<ref>''Dedijer'', str 388-89</ref> Jedna ze zpráv uvádí jméno nového spiklence ze srbských vojenských kruhů, majora Kostu Todoroviće. Pačićovy ručně psané poznámky z&nbsp;porad zahrnovaly též přezdívku jednoho z&nbsp;atentátníků („Trifko“ [[Trifun Grabež|Grabež]]) a také jméno majora Tankosiće.<ref>''Dedijer'', str. 503 </ref> Rakušané se těchto zápisků a dalších souvisejících dokumentů později zmocnili.<ref>''Dedijer'', str. 390 a 505</ref>

Z&nbsp;[[Tuzla|Tuzly]] pokračovali [[Trifun Grabež|Grabež]] a [[Nedjelko Čabrinović|Čabrinović]] do domů svých rodičů, aby si zde odpočinuli do té doby, než dorazí arcivévoda Ferdinand na plánovanou návštěvu. [[Gavrilo Princip|Princip]] se ubytoval v&nbsp;domě [[Danilo Ilić|Ilićovy]] matky v&nbsp;Sarajevu a později se zde spolu setkali. Dne 14. června se [[Danilo Ilić|Ilić]] vydal do Tuzly, odkud měl zbraně převést do Sarajeva. Miško Jovanović zbraně schoval ve velké bedně od cukru a 15. června poté oba separátně odjeli vlakem do Doboj, kde Ivanović předal bednu [[Danilo Ilić|Ilićovi]].<ref>''Owings'' str. 185–186</ref> Později toho dne se [[Danilo Ilić|Ilić]] vrátil vlakem do Sarajeva a schoval zbraně v&nbsp;kufru pod pohovku v&nbsp;domě své matky.<ref>''Owings'', str. 118–119</ref>

[[Danilo Ilić|Ilić]] začal 27. června postupně rozdávat zbraně mezi jednotlivé atentátníky. [[Danilo Ilić|Ilić]] se až do 27. června snažil držet jména aktérů z&nbsp;Bělehradu v&nbsp;tajnosti před těmi, kdo byli rekrutováni v&nbsp;Sarajevu. Ten večer řekl Mehmedbašić Albertinimu: „Navečer útoků mě [[Danilo Ilić|Ilić]] v&nbsp;kavárně Sarajevo představil [[Gavrilo Princip|Principovi]] se slovy „tohle je Mehmedbašić, který jde zítra do toho s&nbsp;námi.“<ref>''Albertini'' (1953, str. 49)</ref>

[[Soubor:Sarajevo-assn-chart.svg|thumb|right|Mapka s&nbsp;vyznačením místa, kde byl arcivévoda Ferdinand smrtelně zraněn: hvězdička označuje místo neúspěšného bombového útoku; smrtka místo, kde [[Gavrilo Princip|Princip]] smrtelně zasáhl arcivévodu Ferdinanda i s chotí]]

Kolona vozů prvního útočníka Mehmedbašiće bez úhony minula. Organizátor [[Danilo Ilić]] útočníka Mehmedbašiće postavil před zahrádku kavárny Mostar Café a vyzbrojil jej bombou.<ref>''Dedijer'', str. 313</ref> Mehmedbašić si však čin na poslední chvíli rozmyslel a nezaútočil. Nedaleko od něj stál [[Vaso Čubrilović]], vyzbrojený bombou a pistolí, který se však také k&nbsp;činu neodhodlal. V&nbsp;další části plánované trasy, nedaleko řeky Miljacka, stál [[Nedeljko Čabrinović]], ozbrojený bombou.

Čabrinović poté polkl připravenou ampulku s&nbsp;[[Kyanidy|kyanidem]] a skočil do řeky Miljacka. [[Nedjelko Čabrinović|Čabrinovićův]] pokus o&nbsp;sebevraždu však nevyšel, neboť ampule s&nbsp;kyanidem způsobila pouze [[zvracení]]. K&nbsp;utonutí též nedošlo, jelikož je řeka Miljacka velmi mělká. O&nbsp;chvíli později byl zadržen davem přihlížejících svědků a předán policii.

Kolona vozů rychle pokračovala bez zničeného vozu dále směrem k&nbsp;městské radnici. [[Cvjetko Popović]], [[Gavrilo Princip]] a [[Trifun Grabež]] se na velmi rychle projíždějící kolonu zaútočit neodvážili.

Po návštěvě radnice se arcivévoda Ferdinand rozhodl, že v&nbsp;nemocnici navštíví raněné členy doprovodu zasažené [[Nedjelko Čabrinović|Čabrinovićovou]] bombou. Žofie se rozhodla zrušit svůj oficiální program, aby mohla doprovázet svého manžela. V&nbsp;10:45 nastoupil František Ferdinand spolu s&nbsp;chotí Žofií do automobilu, opět třetího v&nbsp;pořadí.<ref>''Dedijer'', str. 15</ref>

[[Gavrilo Princip]] se právě nacházel před obchodem s&nbsp;potravinami (Schiller's&nbsp;delicatessen), kde potkal svého přítele, když se před ním objevila limuzína s&nbsp;arcivévodou, která před chvílí chybně odbočila. [[Gavrilo Princip|Princip]] přiskočil z&nbsp;pravé strany k&nbsp;vozu a vypálil dvě rány z&nbsp;poloautomatické [[pistole]] ''Fabrique Nationale FN Model 1910'' ráže 7,65 mm Browning se sériovým číslem #19074.<ref>''Belfield'', str. 237</ref> Podle Albertiniho „zasáhla první střela Ferdinanda přímo do [[Krční tepna|krční tepny]], druhá těžce zranila Žofii Chotkovou v&nbsp;oblasti [[Žaludek|žaludku]]“.<ref name="Albertini 36" /> [[Gavrilo Princip|Princip]] později vypověděl, že měl v&nbsp;úmyslu usmrtit guvernéra Potiorka a ne Žofii. Obě oběti atentátu zůstaly sedět na svých sedadlech, zatímco byly převáženy do guvernérovy rezidence k&nbsp;lékařskému ošetření. Podle výpovědi hraběte Harracha byla poslední slova arcivévody Ferdinanda: „Sopherl! Sopherl! Sterbe nicht! Bleibe am Leben für unsere Kinder!“ (česky „Žofinko, Žofinko, neumírej! Zůstaň na živu pro naše děti!“) následovaná slovy „Nic mi není.“ Ferdinand zemřel ještě před příjezdem do guvernérovy rezidence, těhotná Žofie zemřela o&nbsp;několik minut později.<ref>''Albertini'' (1953, str. 36–7)</ref>