Michnův letohrádek: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m odebrána Kategorie:Barokní stavby v Česku; přidána Kategorie:Barokní stavby v Praze za použití HotCat |
rozšíření (přesun z hesla "Muzeum Antonína Dvořáka) značka: možné subjektivní formulace |
||
Řádek 25:
== Význam ==
[[Soubor:Muzeum Antonína Dvořáka, celkový pohled z ulice.JPG|left|thumb|Michnův letohrádek – hlavní vstup]]
V roce [[1715]] koupil od [[Josef Línek|Josefa Línka]], [[měšťanstvo|měšťana]] [[Nové Město (Praha)|Nového Města pražského]], pozemek, na němž [[letohrádek]] stojí, včetně rozsáhlé [[zahrada|zahrady]] a [[vinice]] [[Jan Václav Michna z Vacínova|Jan Václav říšský hrabě Michna]], [[Michnové z Vacínova|pán na Vacínově]]. Podle něj se také stavbě říká '''letohrádek hraběte Michny z Vacínova''', čili Michnův letohrádek.
Tato vila je [[Kilián Ignác Dientzenhofer|Dientzenhoferovou]] první pražskou stavbou po jeho návratu z [[Vídeň|Vídně]], kde studoval soudobou evropskou [[architektura|architekturu]]. V jejím návrhu je proto patrný obzvláště vliv architekta [[Johann Lukas von Hildebrandt|Lucase Hildebrandta]]. Stavba je díky svému důraznému členění paláce a jemně provedené dekoraci odpovídající tehdejšímu francouzskému vkusu. Její „drobné měřítko, [[elegance]] a intimní ráz“<ref>{{Citace monografie | příjmení = Staňková | jméno = Jaroslava | odkaz na aoutora = Jaroslava Staňková | jméno2 = Svatopluk | příjmení2 = Voděra | rok = 2001 | titul = Praha gotická a barokní | vydavatel = Academia | místo = Praha | isbn = 80-200-0866-7 | strany = 150 | citát = Proto se Dientzenhoferův způsob řešení ušlechtilých a důrazně členěných palácových architektur i jemně provedená dekorace promítají do této malé pravidelní dispozice až francouzského vkusu}}</ref> do Česka již tehdy uváděly budoucí myšlenky [[rokoko|rokoka]]. Tato vila se tak stala první pražskou stavbou francouzského páskového slohu, který ve Vídni uvedl Dietzenhoferův učitel Lucas Hildebrand.<ref>Jaroslava Staňková, Svatopluk Voděra: Praha gotická a barokní, Academia 2001, ISBN 80-200-0866-7, str. 149-150</ref>▼
Tato [[baroko|barokní]] stavba je dílem [[Kilián Ignác Dientzenhofer|Kiliána Ignáce Dientzenhofera]], který ji vystavěl v letech [[1717]]–[[1720]], a neověřený zdroj říká, že se pro tuto stavbu inspiroval snad ve [[Francie|Francii]]. Objekt se sice nyní nachází v ulici Ke [[Karlov]]u, ale na přelomu 19. a [[20. století]] se tato ulice jmenovala právě podle architekta Dienzenhofera. Ze druhé poloviny [[19. století]] rovněž pochází označení „[[Amerika]]“.
▲
== Historie objektu ==
V roce [[1729]] vilu prodal [[Bohuchval Michna]] i se zahradou [[Karel Josef Desfours|Karlu Josefu Desfoursovi]]. V následujících letech byla ještě několikrát prodána. Po roce [[1793]] byla zahrada přeměněna dle projektu císařského zahradníka Franze Weppela na [[anglický park]]. Po roce [[1826]] byla ve vile zřízena zahradní restaurace Amerika. Roku [[1843]] ji koupilo město Praha, od té doby sloužila různým účelům, mimo jiné v ní sídlilo Muzeum školních pomůcek. V rozlehlé zahradě v provizorních pavilonech mělo ve školním roce 1897/1898 celkem tři třídy a ředitelnu dívčí gymnázium [[Minerva]]. Po [[druhá světová válka|druhé světové válce]] se vila dostala do správy [[Společnost Antonína Dvořáka|Společnosti Antonína Dvořáka]], která v něm zřídila [[Muzeum Antonína Dvořáka]], jež v ní sídlí dodnes.<ref name="vily" />
Letohrádek měl řadu dalších uplatnění – sídlilo zde dívčí [[gymnázium Minerva]], které vzniklo roku [[1890]] na popud [[Eliška Krásnohorská|Elišky Krásnohorské]], býval tu chudinský ústav; na [[Zahrada|zahradě]] se pásl [[dobytek]].
Důstojného využití se letohrádku dostalo až po roce [[1932]], kdy se v letohrádku usadil Spolek pro postavení [[pomník]]u [[Antonín Dvořák|Antonína Dvořáka]] v Praze a vybudoval zde [[muzeum]]. Mezi jinými předměty (mistrova [[korespondence]], [[fotografie]], notové [[autograf]]y) je zde také faksimile rukopisné partitury slavné [[Symfonie č. 9 (Dvořák)|symfonie č. 9, e-moll, op. 95]], zvané Novosvětská, kterou Dvořák dobyl skutečnou [[Amerika|Ameriku]], a tak je umístění jeho muzea v té pražské opravdu příhodné.
[[Antonín Dvořák]] sám ale v letohrádku nikdy nebydlel, roku [[1877]] se přestěhoval do domu v [[Žitná ulice (Praha)|Žitné ulici]] č. 14 a žil tam až do své [[smrt]]i.
==Interiér==
Nejzajímavějším v [[interiér]]u je velký sál v prvním patře, který připomíná jakýsi chrámek múz, jehož stěny a [[klenba]] jsou pokryty [[freska]]mi. Velká [[freska]] znázorňuje boha [[Apollón]]a, který drží planoucí [[pochodeň]] – to proto, že byl bohem slunce a světla. [[Apollón]] se vznáší prostorem na okřídleném koni [[Pegas]]ovi, obklopen rejem drobných géniů. Velkou fresku dále doplňují čtyři [[alegorie]] [[architektura|architektury]], [[malířství]], [[hudba|hudby]] a [[geometrie]]. Stavitel [[řím]]ského [[Koloseum|Kolosea]], ukazující císaři [[Vespasianus|Vespasianovi]] plány stavby, znázorňuje architekturu, [[Apelles]], malující portrét [[Alexandr Veliký|Alexandra Makedonského]], představuje malířství, [[Orfeus]], zvuky [[Lyra|lyry]] okouzlující zvěř, značí hudbu a Smrt [[Archimédés|Archimedova]] vyjadřuje geometrii.
==Výzdoba==
[[Soubor:Muzeum Antonína Dvořáka, zahrada pod sněhem.JPG|thumb|Sochy čtyř ročních období v zahradě letohrádku]]
Nádvoří a zahrada [[letohrádek|letohrádku]] jsou doplněny [[socha]]mi z dílny slavného barokního sochaře [[Matyáš Bernard Braun|Matyáše Bernarda Brauna]], které pocházejí z období kolem roku [[1730]]. Na [[nádvoří]] jsou to dvě sochy znázorňující zápas [[Herkules|Herkula]] s obrem [[Kak]]em, v zahradě pak najdeme dvojice [[Starověk|antických]] božstev jako [[alegorie]] čtvera ročních období: bůh [[Bakchus]] coby [[podzim]] s bohyní [[Démétér]], představující léto, druhé sousoší pak představuje boha [[Apollón]]a jako zimu a bohyni [[Artemis]] coby jaro.
==Název "Amerika"==
Roku [[1826]] byla ve vile Amerika zřízena [[zahradní restaurace]], kterou navštěvovali převážně němečtí hosté a byla nazvána Amerika. Název je prý odvozen od dobrovolníků, kteří doprovázeli rakouského [[Maxmilián I. Mexický|arcivévodu Maxmiliána]] do [[Mexiko|Mexika]], kteří se zde scházeli. Jiná verze vypráví také o uprchlících, kteří tajně odcházeli z monarchie do [[Spojené státy americké|Spojených států]], kde hledali lepší práci a výdělek a v neposlední řadě únik před politikou absolutistického ministra [[Alexander Bach|Bacha]].
==Legendy==
Stavba letohrádku byla dokončena roku [[1719]], nebo počátkem roku [[1720]], a již [[19. září]] [[1729]] byl objekt prodán za deset tisíc zlatých [[Karel Josef Desfours|Karlu Josefu]] hraběti [[Desfoursové|Desfoursovi]], a po vystřídání dalších tří majitelů získal [[letohrádek]] [[profesor]] [[Univerzita Karlova|pražské univerzity]] [[Josef Veith]]. Ten zde často hostil učenou společnost, mezi jinými také profesora matematiky [[Stanislav Vydra|Stanislava Vydru]], hudebního skladatele [[Václav Jan Křtitel Tomášek|Václava Jana Křtitele Tomáška]], a také [[Ignác Cornova|Ignáce Cornovu]], který byl [[svobodné zednářství|svobodným zednářem]]. Prý se zde scházeli zednáři, k čemuž se váže hrůzostrašná pověst.<br />
„Žena jednoho ze zdejších zednářů přišla jednou za velmistrem, protože si přála, aby její muž z řádu byl propuštěn. Velmistr řádu nejprve žádost rázně odmítl, když ale žena neústupně trvala na svém, řekl, že je pouze jediná možnost, jak to udělat, a podal jí velikou knihu, celou černou, v níž bylo na každé straně napsáno jméno jednoho člena a nakresleno srdce. K tomu jí podal zlatou jehlici a řekl, ať srdce zlatou jehlicí propíchne, nebojí-li se. Žena se nerozmýšlela a nakreslené srdce proklála. V tu chvíli se na papíře objevila kapka krve a v dáli se ozval srdceryvný výkřik. Jaké strašné překvapení pak čekalo nešťastnici, když po návratu domů nalezla svého manžela mrtvého spolu se stejnou zlatou jehlicí, kterou prve byla papír proklála, tentokrát však pohrouženou do skutečného manželova srdce.“<br />
Prý sem docházel i zednář z [[Malá Strana|Malé Strany]], který bydlel v Ostruhové, tedy dnešní [[Nerudova|Nerudově ulici]]. Údajně byl zrazen svojí žárlivou milenkou, dán do vězení a popraven na popravním kameni na [[Karlovo náměstí (Praha)|Karlově náměstí]], v blízkosti kaple Božího Těla, což inspirovalo [[Karolina Světlá|Karolinu Světlou]], aby tento [[příběh]] zvěčnila ve ''[[Zvonečková královna|Zvonečkové královně]]''.
==Zajímavosti==
V jednom ze dvou zahradních domků, které přiléhají ke dvoru letohrádku, prožila dětství významná česká herečka [[Růžena Nasková]] ([[1884]]–[[1960]]), která byla členkou [[Národní divadlo|Národního divadla]] v letech [[1907]]–[[1948]]. Otec Naskové, který byl úředníkem pražského magistrátu a účetním dobytčího trhu na [[Karlovo náměstí (Praha)|Karlově náměstí]], dostal k obývání se svojí rodinou právě tento domek.
Sama herečka vzpomínala na své dětství v Americe a na různé příhody ve své knize pamětí ''Jak šel život'' těmito slovy:
„Představte si: narodila jsem se v Americe. Ale ne za mořem. Amerika, kam jsem jednoho dne o hodině třinácté zhurta a nečekaně přikvačila, že jsem maminku ani nenechala buchty dopéci, je utěšený [[baroko]]vý letohrádek v ulici U Karlova. Nemohlo být krásnějšího [[dětství]] nad ono, jež jsem si žila v Americe!“.
Letohrádek býval prázdný a využíval se pouze výjimečně k výstavám průmyslové školy. Malá Růženka se tak v romantickém prostředí zámečku cítila jako vládkyně. Měla ráda tuto oázu, ve které prastarým sochám svěřovala svá dívčí [[tajemství]]. Ve zchátralém stavení vpravo od zahradního domku bývalo nucené útočiště „šupáků“ – [[Bezdomovec|bezdomovců]], [[zloděj]]ů a [[tulák]]ů, kteří odsud bývali posíláni postrkem tj. šupem z Prahy do svých [[Vesnice|vesnic]] na [[venkov]]ě. Růženka se zajímala o zdejší prapodivné obyvatele i správce Tůmu. „Když jsem jako [[dítě]] poprvé viděla v [[Národní divadlo|Národním Divadle]] ''[[Dalibor (opera)|Dalibora]]'', srdečně jsem se zaradovala při vstupu žalářníkově a ihned jsem hlasitě konstatovala: Jé, pan Tůma! Měl právě takový veliký kruh se spoustou [[klíč]]ů jako můj [[přítel]] z Ameriky, jen mne mátlo, že tak smutně zpívá. Pan Tůma byl samý žert a smích i se svými svěřenci a zpívat jsem ho nikdy neslyšela,“ vzpomíná Nasková a pokračuje: „Společnost, kterou hostívala šupárna, byla přepestrá. [[Cikáni]], poběhlice s dětmi nesenými jako ranec v šátku na zádech, potulní [[hudebník|muzikanti]], [[šlejfíř]]i, [[Žebrák|žebráci]] a dokonce tam jednou přenocovali dva vousatí řečtí [[Mnich|mniši]]…“
Ze dvorku za domkem, ve kterém Naskovi bydleli, bylo vidět na dvůr sousedního patologického ústavu, kde se na nízké střeše celé léto sušily [[Kostra člověka|lidské kostry]]. Růženky se jich nebála: „Stávali nebo seděli si tam jako na besedě a já se jich nikdy nebála, třebaže jsem věřila na strašidla a bála se potmě. Tito kostlivci byli příliš skuteční, znala jsem je a měla před očima od nejútlejšího dětství, hleděli na mé hry prázdnýma očima, a mně se zdálo, že jsou šťastni a že se na mě dokonce smějí.“
Daleko více strašidelní byli živí lidé v protějším ústavu choromyslných. Z oken [[Kateřinky|Kateřinek]] často do zahrady letohrádku zírali divé zraky duševně chorých pacientů. U okna sedávala i krásná dívka s dlouhými černými vlasy, které si přivazovala ke mřížím a zpívala [[árie]] z [[Opera|oper]] – říkali jí Viktorka.
Růženka si vážila i toho, že ji přijali do své party kluci a holky z [[Na Bojišti|Bojiště]]: „Natloukli mi stejně jako já jim v případě potřeby, špinavé, odřené, a rozbité lokty i kolena mne zdobily, jak byl rok dlouhý, nikdo mi nedal znát, že nejsem z nich…“ S dětmi z Bojiště měnila pocukrované [[Buchta|buchty]] od své maminky za [[Lívanec|lívance]] s [[Povidla|povidly]] a byla spokojená, že ji nepovažují za ufňukanou [[Slečna|slečinku]]. „Sžila a sbratřila jsem se i s blízkými mrtvými věcmi a každý a všechno mi dalo něco dobrého pro život.“ Tolik vzpomínky herečky [[Růžena Nasková|Růženy Naskové]].
Letohrádek byl v dřívějších dobách zván také '''U Trpaslíků''', podle drobných sošek [[Alegorie|alegorických]] [[putto|putti]], které zde stávaly po roce [[1902]] na sloupech v [[plot|oplocení]], které odděluje objekt od ulice. Putti zobrazovali [[Láska|lásku]], [[zasnoubení]], [[těhotenství]] a [[mateřství]]. Sošky jsou vidět ještě na novinové fotografii z konce roku [[1934]], pak ale zmizely a s nimi i označení „U Trpaslíků“.
== Reference ==
<references />
== Literatura ==
* {{Citace monografie|příjmení=Mádl|jméno=Karel Boromejský|titul=K. I. Dienzenhofera Amerika|url=http://kramerius.mlp.cz/kramerius/handle/ABG001/10861 |vydavatel=Topič|místo=Praha|rok=[1897]|}}
| |||