|
'''Sociální práva''' je metodické označení těch součástí [[Základní lidská práva|lidských práv]], která vymezují sociální záruky důstojné lidské existence. Demonstrativně jsou obsažena v článcích 22 – 25 [[Všeobecná deklarace lidských práv|Všeobecné deklarace lidských práv]] a zakotvena v [[Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech|Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech]]. Jsou předmětem [[sociální zabezpečení|sociálního zabezpečení]] poskytovaného [[stát]]em.
Definice sociálních práv, která bývá v současné době považována za nejtrefnější a uvádí se ve většině dostupné literatury, považuje sociální práva, za'' „ty části práva, jejichž cílem je vyrovnání sociálních rozdílů, především v podobě nedostatků jedinců a určitých skupin obyvatel v materiálním zajištění, rovnosti příležitostí a možnosti vlastního uplatnění a rozvoje“ ''
Sociální práva můžeme vnímat jako práva vycházející z tzv. kontraktualismu (občas se objevuje pod názvem teorie smlouvy, anglicky [[contractualism]] ), filosofického a politického konceptu, který spojuje vznik společnosti a Státu s uzavřením společenské smlouvy mezi lidmi, kterým přijímají jisté omezení svých osobních svobod výměnou za garanci udržení společenské jednoty, stability a solidarity.
Sociální práva jsou součástí lidských práv. Sociálními právy jsou ta práva, která upravují sociální záruky lidské existence. Mezi základní sociální práva patří:
• Právo na práci a na náležitou přípravu na povolání
• Právo na sdružování
Sociální práva mají za cíl zajistit každému člověku rozsah základních životních podmínek, které jsou nezbytná k zachování důstojného života. Tyto podmínky se odvozují od článku 25 [[Listiny základních práv a svobod]], která byla schválena v roce 1948. Tento článek zní:
'' „Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.“''
<br />
Moderní systémy sociálního zabezpečení určené k zajištění sociálních práv jednotlivců začínali vznikat koncem 19.století. V roce 1881 zahájil první německý kancléř, [[Otto von Bismarck]], sociální reformy, v rámci níž zavedl povinné pojištění pro ty skupiny obyvatelstva, které byly nejvíce sociálně ohroženy. Cílem bylo zabránit hrozbám spojených se sociálními problémy obyvatel a zajistit tak společenskou stabilitu.
<br />
Sociální práva můžeme definovat jako souhrn práv, z kterých těží občan v rámci svého působení ve vztahu k jednotlivcům, skupinám či ve vztahu ke Státu. Tato práva však mohou být občany vymáhána pouze tehdy, jsou-li ze stranu státu zajištěny všechny podmínky pro jejich plné uplatnění.
Sociální práva se od ostatních práv liší tím, že je nelze pouze soudně vymáhat, a soudním rozhodnutím si zajistit jejich aplikaci. Je potřeba jejich komplexního systémového zajištění ze strany státních orgánů, která budou tato práva chránit a budou je zaručovat. Je tedy nutné vytvoření uceleného státního systému sociálního zabezpečení, aby tato práva byla občanům zajištěna. V článku 41 [[Listina základních práv a svobod]] upozorňuje, že „Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí”. Je tedy zřejmé, že bez legislativního ukotvení sociálních práv jsou jen velmi těžko vymahatelná.
Sociální právo jako nástroj státu, by mělo sloužit k prevenci sociálního vyloučení v co nejvyšší možné míře. Současné systémy sociálního práva můžeme rozdělit na osm základních sociálních událostí, které mohou v průběhu života jednotlivce vyvstat:
1. rodičovství a mateřství
=== Sociální právo v České republice ===
V České republice je vývoj sociálního práva ovlivněn mezinárodním právem a jeho dokumenty (dokumenty [[Mezinárodní organizace práce]], [[OSN]], Rady Evropy), právem Evropské unie (povinnost ČR implementovat normy EU do svého vnitrostátního právního řádu) a právním vývojem v České republice (potřeba reformovat právní systém po roce 1989). Zároveň není považováno za samostatné právní odvětví, je součástí práva sociálního zabezpečení a pracovního práva. Na zdejších právnických fakultách se [[sociální zabezpečení]] a [[pracovní právo]] vyučují jako dva samostatné předměty.
| 