Alessandro Manzoni: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m →Život: linkfix |
m narovnání přesměrování |
||
Řádek 8:
Roku 1808 se Alessandro oženil s Henriette Blondel, dcerou ženevského bankéře, která roku 1810 přestoupila z [[Kalvinismus|kalvinismu]] ke katolictví. To mělo veliký vliv i na Alessandra, který se z osvícenského [[deismus|deisty]] stal přísným katolíkem. Manželství bylo velice šťastné a Manzoni žil v krásném venkovském sídle v severní Itálii, psal duchovní básně a traktát o katolické morálce. Roku 1818 však musel zděděné sídlo prodat, protože ho podvodník připravil o peníze, přesto velkoryse odpustil svým poddaným všechny dluhy.
Roku 1819 vydal své první drama, které proti různým kritikům vehementně hájil [[Goethe]]. Na [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]]ovu smrt roku 1821 odpověděl sonetem „Pátý květen“, který si získal neobyčejnou popularitu a Manzoni se pomalu stával národním básníkem. Věnoval se také historii, kterou pokládal za nezbytného průvodce pro politiku. Roku 1822 vydal druhou tragédii, ''Adelchi'', o dobytí severní Itálie [[Karel Veliký |Karlem Velikým]] a v letech 1824-1827 už zmíněný román „Snoubenci“, který měl být národním eposem asi tak, jako „Ivanhoe“ [[Walter Scott|Waltera Scotta]]. Roku 1833 zemřela Manzoniho žena a brzy nato i matka a několik z jeho dětí. Roku 1837 se znovu oženil s Teresou Borri, vdovou po hraběti Stampa, a roku 1840 vydal definitivní vydání „Snoubenců“.<ref> ''Ottův slovník naučný'', heslo Manzoni.</ref>
Roku 1860 ho král [[Viktor Emanuel II.]] jmenoval senátorem a Manzoni, ačkoli zbožný katolík, se stal mluvčím italského sjednocení a odpůrcem papežské vlády v Římě. Naproti tomu papež [[Pius IX.]] výslovně citoval jeho pojednání o mravnosti. Když roku 1873 zemřel Manzoniho nejstarší syn, už se z této rány nevzpamatoval a po úrazu hlavy 22. května zemřel. V Miláně mu vystrojili královský pohřeb za účasti následníka trůnu a tisíců Italů a k prvnímu výročí smrti mu [[Giuseppe Verdi]] věnoval své „Rekviem“.
| |||