Kult osobnosti: Porovnání verzí

V Československu se kult rozvinul u [[Tomáš Garrigue Masaryk|T. G. Masaryka]], jehož adorace započala již roku 1918, s jeho pompézním návratem do vlasti. Ještě za Masarykova života se začalo s velebením [[Edvard Beneš|Edvarda Beneše]], který stal roku 1935 prezidentem a byl považován za Masarykova věrného žáka a spolehlivého ochránce jeho osvoboditelského díla. Došlo tak k zajímavé situaci, kdy byly v letech 1935-1937 masově uctívány dvě žijící vůdčí autority současně, přičemž se Benešovi ale nikdy nepodařilo opustit Masarykův stín. Uctívání obou autorit bylo násilně přerušeno rozbitím Československa a následnou okupací. Po válce pak došlo k obnově veřejného uctívání Masaryka a také Beneše, ale jen na krátkou dobu. Prezidentský kult byl po roce 1948 pěstován i nadále, ovšem jen pro potřeby komunistického režimu. Masaryk a Beneš byli postupně zcela zavrženi a začalo se s masivním pěstováním kultu [[Klement Gottwald|Klementa Gottwalda]], s jehož uctíváním a glorifikací se započalo už ve 30. letech 20. století uvnitř stalinizované [[Komunistická strana Československa|KSČ]]. Po několik let byl masově oslavován i Gottwaldův nástupce [[Antonín Zápotocký]], který, co se intenzity kultu týče, Gottwalda ale nikdy nepředstihl. Po [[Chruščov|Chruščovově]] kritice Stalina v roce 1956 se kult osobnosti u žijících funkcionářů KSČ již nevyskytoval. Docházelo především k posmrtnému uctívání Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého, které nemělo ovšem takové rozměry, jako za jejich života, a působilo na většinu veřejnosti spíše nevěrohodně, zejména po okupaci Československa v roce 1968. K ukončení uctívání Gottwalda a Zápotockého došlo po Sametové revoluci roku 1989. Po [[Sametová revoluce|Sametové revoluci]] se stal jistou formou kultu osobnosti i [[Václav Havel]], jehož glorifikace se znásobila po jeho smrti.

Na přelomu 20. a 21. století proslul pěstováním megalomanského kultu osobnosti i prezident [[Turkmenistán|Turkmenistánu]] [[Saparmurat Nijazov]], který se nechával oslovovat jako „Turkmenbaši“ (otec všech Turkmenů), napsal knihu Ruhnama, jejíž obsah se musel vyučovat na turkmenských školách, přejmenoval měsíce v roce podle sebe a členů své rodiny a nechal si postavit řadu soch (nejznámější z nich byla umístěna na vrcholku „věže neutrality“ v hlavním městě Turkmenistánu Ašchabadu). Na svůj kult si potrpěl také např. irácký diktátor [[Saddám Husajn]] či libyjský vůdce [[Muammar Kaddáfí]]. Po [[Sametová revoluce|Sametové revoluci]] se stal jistou formou kultu osobnosti i [[Václav Havel]], jehož glorifikace se znásobila po jeho smrti.