Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 49 bajtů ,  před 5 lety
m
WIRE
[[Soubor:Praha, Katedrála, JV 01.jpg|thumb|[[Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha]]]]
 
'''Arcidiecéze pražská''' je [[římskokatolická církev|římskokatolická]] [[diecéze|arcidiecéze]] ve [[Středočeský kraj|středních Čechách]]. Sídlem arcibiskupa je [[Praha]], sídelním kostelem [[katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha]]. Novým arcibiskupem byl v únoru 2010 jmenován [[Dominik Duka]], který se funkce ujal 10.   dubna  2010 při slavnostní bohoslužbě v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. [[pomocný biskup|Pomocnými biskupy]] jsou [[Václav Malý]] a [[Karel Herbst]] a emeritním arcibiskupem Miloslav kardinál Vlk.
 
Pražská arcidiecéze je nejstarší existující [[diecéze|diecézí]] v [[Česko|České republice]] (založena [[973]], na arcidiecézi povýšena [[1344]]) a metropolitní arcidiecézí [[Česká církevní provincie|České církevní provincie]], k níž mimo ni náleží ještě [[diecéze českobudějovická]], [[diecéze královéhradecká|královéhradecká]], [[diecéze litoměřická|litoměřická]] a [[diecéze plzeňská|plzeňská]]. [[Arcibiskup]] [[Praha|pražský]] je zároveň [[primas (církev)|primasem]] – formální hlavou [[římskokatolická církev v Česku|katolické církve v České republice]].
== Historie ==
{{Viz též|Seznam pražských biskupů a arcibiskupů|Dějiny římskokatolické církve v Česku}}
=== Diecéze (973-1344973–1344) ===
[[Soubor:Szt-adalbert.jpg|thumb|left|[[Svatý Vojtěch|Sv. Vojtěch]], portrét [[Mihály Kovács|Mihálya Kovácse]] (1818–1892) ]]
Pražská [[diecéze]] podřízená [[Arcidiecéze mohučská|mohučskému arcibiskupství]] vznikla v roce [[973]] vyjmutím Čech z pravomoci [[Diecéze řezenská|biskupství řezenského]]. Prvním [[Praha|pražským]] [[biskup]]em byl [[Dětmar]], druhým pak [[Svatý Vojtěch|sv. Vojtěch]].
 
Dlouho byl pražský biskup dosazován hlavně z vůle českého panovníka a býval především reprezentativním členem knížecího [[Panovnický dvůr|dvora]]. Rozhodující roli v této době hrají osobní schopnosti a vazby, řada biskupů se angažuje ve vysoké politice, v záležitostech knížectví i mimo jeho hranice (např. [[boj o investituru]]). Omezený je naopak jejich vliv na správu české církve, která je soustředěna kolem kostelů, kaplí a [[klášter]]ů podřízených svým světským zakladatelům.
 
V [[11. století]] byl politicky velmi angažovaný biskup [[Šebíř]], za kterého byla v roce [[1063]] oddělena (obnovena) [[Arcidiecéze olomoucká|moravská diecéze]]. Spory jeho nástupce, ambiciózního [[Jaromír (biskup)|Jaromíra]] se svým bratrem, knížetem [[Vratislav II.|Vratislavem II. ]], vedly k dalšímu omezení biskupské moci zřízením [[Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě|kapituly na Vyšehradě]], kam kníže tehdy přesídlil.
 
Ve [[12. století]] se postavení olomouckého biskupství potvrzuje a posiluje, zejména za [[Jindřich Zdík|Jindřicha Zdíka]]. Jeho synovec [[Daniel I.|Daniel]] byl biskupem v Praze a diplomat v okruhu [[Vladislav II.|Vladislava II. ]] a císaře [[Fridrich I. Barbarossa|Fridricha Barbarossy]]. Biskup [[Jindřich Břetislav]], Přemyslovec, od císaře později získal dočasnou samostatnost a statut říšského knížectví pro pražské biskupství a nakonec se stal „knížetem-biskupem“, když obsadil na úkor [[Přemysl Otakar I.|Přemysla Otakara I. ]] český knížecí stolec.
 
Převratné [[13. století]] přináší proměnu i pro biskupský úřad, který se mění z prestižní dvorské funkce na skutečnou hlavu české církve relativně nezávislé na světské moci. Reformní a emancipační úsilí církve, vrcholící na [[Čtvrtý lateránský koncil|čtvrtém lateránském koncilu]] v r. [[1215]], v Čechách prosazuje [[Ondřej (biskup pražský)|pražský biskup Ondřej]]. Za podpory papeže získal v roce [[1221]] [[privilegium]] pro pražské biskupství a o rok později zásadní [[Velké privilegium české církve|konkordát]], který zajišťoval právo [[Kanonické právo|kanonické]] volby a právní a hospodářskou [[Imunita (právo)|imunitu]]. Vnějším projevem emancipace pražského biskupa je postupný přesun sídla z [[Staré proboštství|paláce na Pražském hradě]] do nově budovaných hradů, [[Biskupský dvůr (Praha)|biskupského dvora]] při Juditině mostě a [[Roudnice nad Labem (zámek)|do Roudnice]]. Přeměnu biskupství ve [[Feudalismus|feudální]] a pozemkové panství ilustruje biskup [[Tobiáš z Bechyně]], zástupce české šlechty proti [[Ota Braniborský|Otovi Braniborskému]].
 
Období [[14. století]] před zřízením arcibiskupství v zásadě vyplňuje episkopát [[Jan z Dražic|Jana IV. z Dražic]]. Významný byl zejména jeho spor s [[Žebravé řády|žebravými řády]], které ve městech konkurovali a odčerpávaly příjmy rozrůstající se síti [[farnost]]í. Se sporem souvisí i jedenáctiletý pobyt obžalovaného biskupa v [[Avignonské zajetí|papežském Avignonu]], přibližně v době nepřítomnosti krále [[Jan Lucemburský|Jana Lucemburského]] v Čechách za panské vlády. Tehdy trpěla církevní správa i šlechtici odčerpávané příjmy diecéze. V době po Dražického návratu do Čech, kdy zde již spoluvládl Karel IV. , se opět aktivně věnuje biskupské činnosti, přestavuje oba biskupské hrady a v „biskupské“ [[Roudnice nad Labem|Roudnici]] staví kamenný most a [[Kostel Narození Panny Marie (Roudnice nad Labem)|klášter]]. Prakticky prosazené právně a finančně zabezpečené postavení zajistilo diecézi potřebnou nezávislost, zároveň se ovšem rozvoj výnosných [[obročí]] stal předmětem obchodování a jedním z podnětů budoucí společenské krize.
 
Kolem přelomu 13. a 14. století byla [[diecéze]] v souvislosti s vytvářením [[farnost|farní]] sítě rozdělena na [[děkanát a vikariát|děkanáty]]. V [[Praha|pražském]] [[arcijáhen]]ství bylo [[děkanát a vikariát|děkanátů]] deset (děkanát města [[Praha|Prahy]], [[Benešov|benešovský]], [[Říčany|říčanský]], [[Ořech (okres Praha-západ)|ořechovský]], podbrdský, [[Rakovník|rakovnický]], [[Slaný|slánský]], [[Říp|řípský]], [[Chlumín|chlumínský]] a [[Brandýs nad Labem-Stará Boleslav|brandýský]]), v [[Kouřim|kouřimském]] šest ([[Kouřim|kouřimský]], [[Kolín|kolínský]], [[Havlíčkův Brod|brodský]], [[Červená Řečice|řečický]], [[Čáslav|čáslavský]] a [[Trhový Štěpánov|štěpanovský]]), v [[Bechyně|bechyňském]] sedm ([[Bechyně|bechyňský]], [[Vltava|vltavský]], [[Chýnov|chýnovský]], [[Doudleby|doudlebský]], [[Volyně|volyňský]], [[Skalice (řeka)|bozenský]] a [[Prácheňsko|prácheňský]]), v [[Žatec|žateckém]] pět ([[Žatec|žatecký]], [[Žlutice|žlutický]], [[Teplá|tepelský]], [[Kadaň|kadaňský]] a [[Loket (okres Sokolov)|loketský]]), v [[Litoměřice|litoměřickém]] tři ([[Litoměřice|litoměřický]], [[Třebenice (okres Litoměřice)|třebenský]] a [[Česká Lípa|lipský]]), v [[Bílina (okres Teplice)|bílinském]] dva ([[Bílina (okres Teplice)|bílinský]] a [[Ústí nad Labem|ústecký]]), v [[Mladá Boleslav|boleslavském]] osm ([[Mladá Boleslav|boleslavský]], [[Žitava|žitavský]], [[Jablonné v Podještědí|jablonský]], [[Mělník|mělnický]], [[Turnov|turnovský]], [[Mnichovo Hradiště|hradištský]], kamenecký a [[Netřebice (okres Nymburk)|havraňský]]), v [[Plzeň|plzeňském]] čtyři ([[Plzeň|plzeňský]], [[Rokycany|rokycanský]], [[Klatovy|klatovský]] a [[Horšovský Týn|horšovský]]) a v [[Hradec Králové|hradeckém]] dvanáct ([[Hradec Králové|hradecký]], [[Jičín|jičínský]], [[Nový Bydžov|bydžovský]], [[Kladsko|kladský]], [[Dobruška|dobrušský]], [[Dvůr Králové nad Labem|dvorský]], [[Kostelec nad Orlicí|kostelecký]], [[Broumov|broumovský]], [[Chrudim|chrudimský]], [[Vysoké Mýto|mýtský]], [[Polička|poličský]] a [[Lanškroun|lanškrounský]]).
 
=== Počátky arcidiecéze a sedisvakance (1344-15611344–1561) ===
Péčí [[Karel IV.|Karla IV]]. byla pražská diecéze [[30. duben|30. dubna]] [[1344]] jeho vychovatelem, papežem [[Klement VI.]] povýšena na arcidiecézi. Podřízena jí byla jak diecéze olomoucká, tak i nově zřízená [[Arcidiecéze olomoucká|diecéze litomyšlská]]. Prvním [[arcibiskup]]em se stal [[Arnošt z Pardubic]], který spolupracoval na založení [[Univerzita Karlova|pražské university]], jejíž formální hlavou (kancléřem) byli pražští arcibiskupové. Blízkým spolupracovníkem Karla IV. byl i druhý arcibiskup, [[Jan Očko z Vlašimi]]. Úzká spolupráce a vzájemná opora českého panovníka a pražského arcibiskupa vzala za své během rozepří Václava IV. a [[Jan z Jenštejna|Jana z Jenštejna]], které vyvrcholily zabitím arcibiskupova [[Generální vikář|generálního vikáře]] [[Jan Nepomucký|Johánka z Pomuku]]. Komplikované vztahy měl král i s Husovým odpůrcem [[Zbyněk Zajíc z Hazmburka|Zbyňkem Zajícem z Hazmburka]].
 
Situace se dále zkomplikovala s příchodem [[husitství]], zejména když se pražský arcibiskup [[Konrád z Vechty]] r. [[1421]] přihlásil k [[Čtyři artikuly pražské|husitským artykulům]]. Zatímco pro papeži věrné katolíky byl arcibiskup v [[Interdikt|klatbě]], skutečnými duchovními vůdci husitských stran byli kněží [[Prokop Holý]], [[Prokop Malý|Prokůpek]] a umírněnější [[Jan Rokycana]]. Husitská strana si r. [[1435]] zvolila za arcibiskupa právě Jana Rokycanu, který jím byl až do své smrti r. [[1471]] na sklonku vlády [[Jiří z Poděbrad|Jiřího z Poděbrad]]. Českou katolickou církev, opírající se zejména o [[plzeň]]ský [[landfrýd]], spravoval [[Administrátor (církev)|administrátor]], kterým byl za Jiříka z Poděbrad [[Hilarius Litoměřický]].
 
V Čechách po husitský válkách byla strana katolická a [[Utrakvismus|utrakvistická]], která se však na základě ([[Pius II.|Piem II. ]] zpochybněných) [[Basilejská kompaktáta|Basilejských kompaktát]] považovala za součást katolické církve a uznávala [[Apoštolská posloupnost|apoštolskou posloupnost]]. Samostatně zde ještě působila málo uznávaná církev [[Jednota bratrská|Jednoty bratrské]]. Teprve za [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinanda I. Habsburského]] došlo jednak k přiblížení českých utrakvistů k stoupencům evropské [[reformace]], jednak k posílení postavení katolíků a obnovení katolického arcibiskupského úřadu.
 
=== Obnova a počátek rekatolizace (1561-16481561–1648) ===
==== Antonín Brus z Mohelnice ====
{{Viz též|Antonín Brus z Mohelnice}}
Nástup [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinanda I. ]] vedl postupně ke zlepšení katolické církve v Čechách. V roce [[1561]] jmenoval Ferdinand I. pražským arcibiskupem '''[[Antonín Brus z Mohelnice|Antonína Bruse z Mohelnice]]''' ([[1561]]–[[1580]]).
 
{{Citát|Téhož léta 23. dne měsíce prosince arcibiskupství pražské z vůle císaře Ferdinanda a s dovolením nejvyššího biskupa vyhlášením za arcibiskupa pražského vší poctivosti hodného pána, pana Antonína z Muglic, vídeňského biskupa a na koncilium tridentském legáta císařského, jest obnoveno. Stalo se v soudné světnici na Hradě pražském v přítomnosti Jeho Milosti císařské Ferdinanda jakožto krále českého a stavův téhož království. Kdež i administrátorové a konsistoř pražská, též i preláti kostela Hradu pražského obesláni byli. A tu vyhlášen jest předepsaný pán, pan Antonín, rodem z Mohelnice v markrabství moravském, za arcibiskupa pražského etc.|[[Marek Bydžovský z Florentina]]<ref>{{Citace monografie | příjmení = Bydžovský z Florentina | jméno = Marek | odkaz na autora = Marek Bydžovský z Florentina | titul = Svět za tří českých králů | odkaz na titul = | editoři = Jaroslav Kolár | redaktoři = | vydavatel = Svoboda | místo = Praha | rok = 1987 | počet stran = 293 | isbn = | strany = 91}}</ref>|200}}
==== Martin Medek z Mohelnice ====
{{Viz též|Martin Medek z Mohelnice}}
Další osobou, která spojila úřady arcibiskupa pražského a velmista Křižovníků s&nbsp; červenou hvězdou, byl '''[[Martin Medek z Mohelnice]]''' ([[1581]]–[[1590]]). Stejně jako za jeho předchůdce byl řád hlavním sponzorem [[Husitství|husitskými válkami]] ožebračeného arcibiskupství a tento model se osvědčil natolik, že Medkovi nástupci spojili oba úřady formální [[personální unie|personální unií]], která definitivně zanikla až v&nbsp; roce [[1694]]. I přes snahu arcibiskupa a jeho spolupracovníků, jako byl například [[Jiří Bertold Pontán z Breitenberku]] (později pomocný biskup pražský), zůstával stav arcidiecéze daleko za ideálem, např. arcidiecézní kněží, kterých byl zřetelný nedostatek, se museli vzdělávat v ústavech řádu. <ref>[[Jaroslav V. Polc]]: ''Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce''; [[Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy|KTF UK]], Praha 1995, str. 25</ref>
 
Martin Medek pokračoval v práci svého předchůdce Antonína Bruse. Za pomoci císaře [[Rudolf II.|Rudolfa II. ]] prosadil v [[Čechy|Čechách]] přijetí [[gregoriánský kalendář|gregoriánského kalendáře]] (změna byla provedena v&nbsp; roce [[1584]]) a v roce [[1588]] nechal přenést ostatky [[Svatý Prokop|svatého Prokopa]] ze [[Sázava|Sázavy]] do kolegiátního [[kostel Všech svatých (Pražský hrad)|kostela Všech svatých]] na [[Pražský hrad|Pražském hradě]].
 
==== Zbyněk Berka z Dubé a Lipé ====
{{Viz též|Zbyněk Berka z Dubé a Lipé}}
[[Soubor:František z Ditrichštejna.jpg|thumb|upright|Od počátku [[17. století]] postupně zastiňoval pražské arcibiskupy svým vlivem [[arcidiecéze olomoucká|olomoucký biskup]] [[František z Ditrichštejna|kardinál Ditrichštejn]], zejména pak za nemohoucího [[Karel z Lamberka|Karla z Lamberka]]. ]]
 
Nástupcem Martina Medka se stal '''[[Zbyněk Berka z Dubé a Lipé]]''' ([[1592]]–[[1606]]), taktéž křižovník, který svolal do Prahy [[Koncil|synodu]], která měla projednat praktické otázky spojené s dekretům prováděním [[Tridentský koncil|Tridentského koncilu]], k němuž konečně přistoupil. Synody se pravděpodobně účastnil i olomoucký biskup [[František z Ditrichštejna|kardinál Ditrichštejn]]. V jím nastoupeném směru se snažil postupovat i jeho nepříliš schopný nástupce '''[[Karel z Lamberka]]''' ([[1607]]–[[1612]]), který však nebyl zrovna nejúspěšnější a pro nemoc arcidiecézi řídil spíše teoreticky. Úlohu hlavy katolické církve za něj často plnil [[František z Ditrichštejna|kardinál Ditrichštejn]], který místo něj provedl dokonce i korunovaci [[Matyáš Habsburský|Matyáše]] českým králem, arcidiecézi zase řídil jeho [[pomocný biskup]] a později i [[biskup koadjutor]] s právem nástupnictví, [[Řád premonstrátských řeholních kanovníků|premonstrát]] '''[[Jan Lohelius]]''' ([[1612]]–[[1622]]).
Harracha zastihlo zvolení v [[Řím]]ě (9. listopadu [[1622]]), zde papež [[Řehoř XV.]] potvrdil jeho zvolení (6. ledna [[1623]]) a jeho nástupce [[Urban VIII.]] jej nejprve vysvětil na biskupa ([[1624]]) a poté i jmenoval [[kardinál]]em. V jeho osobě byla obnovena politická vážnost arcibiskupského úřadu, která za jeho předchůdců vybledla ve prospěch olomouckého biskupa kardinála Ditrichštejna. Harrach se stejně jako on stal významným rádcem [[Habsburkové|Habsburků]], nicméně jeho politický vliv se naplno prosadil až po Ditrichštejnově smrti. Jednou z Harrachových reforem bylo zrušení [[děkanát a vikariát|děkanátů]] v [[Praha|pražské]] [[diecéze|arcidiecézi]] kolem roku [[1631]] a jejich nahrazení [[děkanát a vikariát|vikariáty]], odvozené do značné míry z rozdělení území na kraje.
 
[[Soubor:Kaiser_Ferdinand_II._1614.jpg|thumb|left|upright|[[Ferdinand II. Štýrský|Ferdinand II. ]] byl tvrdý [[absolutismus|absolutistický]] panovník a stoupenec [[Římskokatolická církev|katolické církve]]. Od násilné [[rekatolizace]] [[České země|Českých zemí]], v níž měl podporu [[papež]]ských vyslanců, ho nedokázali odradit ani [[kardinál]]ové [[Arnošt Vojtěch z Harrachu|Harrach]] a [[František z Ditrichštejna|Ditrichštejn]]. ]]
Po porážce [[České stavovské povstání|Českého stavovského povstání]] vedl [[rekatolizace|rekatolizaci]] v [[Čechy|Čechách]]. Jako císařský rádce prováděl spolu s Ditrichštejnem provedl závěrečné redakce [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveného zřízení zemského]]. Stejně jako kardinál Ditrichštejn nesouhlasil s násilnou [[rekatolizace|rekatolizaci]] a vyhánění nekatolíků z Čech a pro svůj postoj nalézal podporu místodržícího knížete Lichtenštejna, ovšem [[Ferdinand II. Štýrský|Ferdinand II. ]] i [[Ferdinand III. Habsburský|Ferdinand III. ]] vyžadovali tvrdý postup a téhož názoru byli i císařští rádci a papežští [[Apoštolský nuncius|nunciové]] a Harrachovy možnosti zmírňovat císařská nařízení byly velice omezené. Situaci navíc značně komplikovala v první polovině jeho úřadu [[třicetiletá válka]] a pohyb vojsk po Čechách.
 
Kardinál z Harrachu se snažil přeuspořádat [[církevní správa|církevní správu]] ve své arcidiecézi. Chtěl obyvatele přivést zpět ke katolické víře nenásilnými prostředky, což ovšem vyžadovalo kvalitně vzdělané [[kněz]]e, kteří budou zároveň schopnými [[kazatel]]i. Proto jednak maximálně podporoval činnost [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitů]], jednak založil v roce [[1935]] [[Svatováclavský seminář v Praze|Svatováclavský seminář]]. Na druhé straně s jezuity vedl i vleklé spory, neboť ti si přisvojovali i privilegia, která považoval za svá, například si nárokovali vrchní správu nad [[Univerzita Karlova|pražskou univerzitou]]. Taky si nárokovali přednostní výběr adeptů na kněžství, což zřízení arcibiskupského semináře velice omezilo. Jezuité jej kvůli tomu účelově očerňovali a obviňovali jej z [[jansenismus|jansenismu]]. Zároveň se se vší autoritou svého úřadu stavěl proti násilí na nekatolících ve své diecézi. Jeho kněží i jezuité dosahovali při rekatolizaci poměrně velkých úspěchů, často však byly pouze povrchní, takže v době vpádu švédských vojsk do Čech se řada obrácených znovu vrátila k [[protestantismus|protestantskému]] vyznání.
 
=== Po třicetileté válce (1648-17671648–1767) ===
S koncem třicetileté války a uzavřením [[vestfálský mír|vestfálského míru]] zahájil arcibiskup znovu nenásilné rekatolizační úsilí a reorganizaci arcidiecéze, ovšem zároveň rostl vliv těch, co požadovali tvrdý postup. V roce [[1649]] byly vydány přísné protireformační dekrety, které měl u císaře prosadit pražský generální vikář a pomocný biskup [[Jan Caramuel z Lobkovic]]. Kardinál za pomoci jezuitů dosáhl posléze jejich zmírnění, nicméně k obracení obyvatel pouhými [[kázání]]mi se už praxe nevrátila a obyvatelé byli k přestupu nuceni i ekonomickým tlakem a vyháněním. Reorganizaci diecéze zakončil kardinál tím, že prosadil vznik dvou nových [[biskupství]]. Z území pražské arcidiecéze tak byly vyděleny [[diecéze litoměřická]] ([[1655]]) a [[diecéze královéhradecká]] ([[1664]]).
 
==== Ferdinand Sobek z Bílenberka ====
 
Nástupcem se stal hrabě [[Jan Josef Breuner]] ([[1695]]–[[1710]]). Ten si za generálního vikáře vybral [[Daniel Josef Mayer z Mayernu|Daniela Josefa Mayer z Mayernu]], který svůj úřad podržel i za dalšího arcibiskupa a nakonec se sám stal arcibiskupem.
[[Soubor:Johann Gottfried Auerbach 004.jpg|thumb|upright|Císař [[Karel VI.]] v podstatě zahájil přebudovávání katolické církve ve své monarchii v služku státu, kterýžto systém dovedl později k dokonalosti [[Josef II.]] V mnoha ohledech setrval prakticky až do roku [[1918]] a církvi způsobil mnoho škody. ]]
 
==== František Ferdinand Khünburg ====
==== Daniel Josef Mayer z Mayernu ====
{{Viz též|Daniel Josef Mayer z Mayernu}}
Nástupcem Khünburga se stal [[generální vikář]] a od roku [[1711]] světící biskup pražský, '''[[Daniel Josef Mayer z Mayernu]]''' ([[1732]]–[[1733]]), podle [[Jaroslav V. Polc|Polce]] jedna z nejkrásnějších postav na pražském stolci. <ref>[[Jaroslav V. Polc]]: ''Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce''; [[Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy|KTF UK]], Praha 1995 (původně jen pro vnitřní potřebu školy, tedy bez [[International Standard Book Number|ISBN]]); str. 29</ref> Šlo o vynikajícího [[teolog]]a, [[kazatel]]e, [[misionář]]e a [[diplomat]]a, který měl přes svůj prostý původ vynikající styky s vídeňským dvorem a i řadu světských úřadů. Na arcibiskupský stolec však usedal již dosti starý, většinu svého díla v diecézi provedl ještě jako světící biskup pod svým předchůdcem, nebo jako provizorní správce diecéze po jeho smrti. Nechal vybudovat několik nových [[kostel]]ů, potvrdil poustevnickou organizaci [[ivanité|ivanitů]] a soustředil se na zajištění dokonalé výuky [[náboženství]] na školách a zajištění vzorného života [[kněz|kněží]]. Zemřel necelý rok po uvedení do úřadu. Jeho nástupcem císař jmenoval litoměřického biskupa '''[[Jan Adam Vratislav z Mitrovic|Jana Adama Vratislava z Mitrovic]]''', ten však zemřel dříve, než mohl [[papež]] jeho rozhodnutí potvrdit.
 
[[Soubor:Maria Theresia11.jpg|thumb|left|upright|[[Marie Terezie]], podporovaná svým synem, budoucím císařem [[Josef II.|Josefem II. ]], pokračovala v přeměně církve na nástroj monarchie, proti čemuž arcibiskup marně bojoval]]
 
==== Jan Mořic Gustav z Manderscheid-Blankenheimu ====
Jeho působení bylo poznamenáno rostoucím vměšováním státu do církevních věcí, omezoval různé tradiční podoby oslav, sbírky almužen pro žebravé řády, zveřejňování papežských bul a výnosů (směly být zveřejňovány jen se svolením úřadů), určoval církevní svátky a způsob jejich slavení. Začal též zneužívat kazatelny k vyhlašování s církvemi naprosto nesouvysejících věcí, takže se kněží o nedělních bohoslužbách stali oznamovateli nových předpisů o pašování tabáku, pytláctví či odvodů do vojska.
 
Arcibiskup toto zasahování státu nelibě nesl a byl si vědom toho, že některé z jeho kroků mají devastující vliv na prestiž a oblibu kněžského stavu a církve obecně. Rostoucí snaha [[Marie Terezie]] a jejího syna, budoucího [[Josef II.|Josefa II. ]], o totální podrobení si církve a její přeměnu na nástroj státu vedl k těžkým rozepřím mezi panovnicí a arcibiskupem, který ve [[Války o rakouské dědictví|válkách o rakouské dědictví]], které se několikrát převalily přes jeho arcidiecézi, nepokrytě fandil jejím německým odpůrcům. Výsledek byl, že arcibiskup byl panovnicí vykázán mimo Prahu a korunovaci Marie Terezie provedl v roce [[1643|1743]] olomoucký biskup [[Jakub Arnošt z Lichtenštejna-Kastelkornu|Jakub Arnošt z Lichtenštejna]], který se stal též jejím hlavním „církevním poradcem“.
 
=== Po nástupu reforem Josefa II. (1767-19181767–1918) ===
[[Soubor:Joseph II.jpg|thumb|upright=0. 5|Císař [[Josef II.]]]]
Osvícenské reformy přinesly také změnu církevního uspořádání v českých zemích. V roce [[1777]] byla od [[Česká církevní provincie|české církevní provincie]] oddělena [[Moravská církevní provincie|moravská]] pod správou povýšené [[Arcidiecéze olomoucká|arcidiecéze olomoucké]] a nově zřízené [[Diecéze brněnská|diecéze brněnské]]. Za Josefa II. v r. [[1785]] byla z území pražské arcidiecéze vydělena nová [[diecéze českobudějovická]], která doplnila česká diecézní centra v Litoměřicích a Hradci Králové.
 
Císař se rozhodl zcela si církev podrobit. Využíval svého práva jmenovat biskupy a další církevní hodnostáře, aby dosadil na patřičné posty stoupence [[osvícenství]] a [[febronianismus|febronianismu]], kteří mu byli oddáni více než církvi. Také zřídil [[generální seminář]], kdy měli být vychováváni všichni kněží podle císařské vůle (arcibiskup neměl na provoz semináře žádný vliv, mohl jen jím projdoucí kandidáty pouze připravit na svěcení). Císař též drasticky omezil křesťanské spolky, poustevníky a další s církví spojené zbytečnosti. Aby ještě více omezil pražského arcibiskupa a zefektivnil církevní správu, prosadil zřízení [[diecéze českobudějovická|českobudějovické diecéze]] ([[1785]]) a reorganizaci hranic ostatních diecézí, takže arcidiecéze ve výsledku ztratila asi třetinu své rozlohy.
 
Po smrti Josefa II. se podařilo některé věci změnit (zejména se seminář vrátil do rukou diecéze), nicméně změny církevní správy zůstaly víceméně zachovány a mnohé další prvky reforem také. [[Příchovští z Příchovic|Příchovský]] na závěr svého života obnovil své politické konexe (těžce narušené jeho dřívější snahou vzdorovat císařským reformám) a postupně korunoval v Praze [[Leopold II.|Leopolda II. ]], jeho manželku [[Marie Luisa|Marii Luisu]] i [[František I. Rakouský|Františka I. ]]
 
{{Pahýl část}}
 
=== Za první republiky (1918-19381918–1938) ===
{{Viz též|František Kordač|Karel Kašpar}}
{{Pahýl část}}
 
=== V období diktatur (1938-19891938–1989) ===
{{Viz též|Josef Beran|František Tomášek|Pronásledování katolické církve v Československu}}
[[Papežská bula|Bulou]] [[Episcoporum Poloniae coetus]] [[papež]]e [[Pavel VI.|Pavla VI. ]] ze dne [[28. červen|28. června]] [[1972]], kterou byla reorganizována církevní správa na území [[Polsko|Polska]], bylo z území [[diecéze|arcidiecéze]] vyňato území [[okres Kladsko|Kladska]] a včleněno do [[arcidiecéze vratislavská|vratislavské arcidiecéze]]. <ref>Musil, František: Kladsko, edice Stručná historie států, Libri (2007), Praha, ISBN 978-80-7277-340-4, str. 154</ref>
{{Pahýl část}}
 
=== Po roce 1989 ===
[[Soubor:Cardinal Vlk crop.jpg|thumb|[[Miloslav Vlk|Kardinál Vlk]], arcibiskup pražský ([[1991]]–[[2010]]) ]]
[[Soubor:Dominik Duka 2011.jpg|thumb|[[Dominik Duka|Kardinál Duka]], arcibiskup pražský od roku [[2010]]]]
{{Viz též|Miloslav Vlk|Dominik Duka}}
Po rezignaci kardinála Tomáška byl [[27. březen|27. března]] [[1991]] pražským arcibiskupem jmenován českobudějovický biskup [[Miloslav Vlk]] ([[kardinál]] od [[1994]]). Ten se pustil do obnovy [[Komunistický režim v Československu|komunistickou diktaturou]] zdevastované arcidiecéze. Snažil se o obnovu církevního školství (založil mimo jiné [[Arcibiskupské gymnázium v Praze]], [[Církevní střední zdravotnická škola Jana Pavla II.|CSZŠ Jana Pavla II. ]] a [[Svatojánská kolej – vyšší odborná škola pedagogická|VOŠP Svatojánská kolej]], založil [[Křesťanská pedagogicko-psychologická poradna|Křesťanskou pedagogicko-psychologickou poradnu]] a vrátil do Prahy [[Arcibiskupský seminář v Praze|Arcibiskupský kněžský seminář]]). Pro obnovení, organizaci a koordinaci charitativní činnosti založil v roce [[1993]] [[Arcidiecézní charita Praha|Arcidiecézní charitu]], velmi vehementně usiloval i o obnovení řeholního života v diecézi, mimo jiné pozval do arcidiecéze trapistky, které se usídlily v [[Poličany (Křečovice)|Poličanech]], kde zbudovaly [[klášter Naší Paní nad Vltavou]].
 
Jeho pobyt v úřadu byl dlouhodobě poznamenán sporem o [[katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha|katedrálu sv. Víta]], který se (stejně jako otázku cíkevních restituc), nepodařilo uzavřít. Na přelomu 20. a 21. století pak vygradoval jeho spor s [[Václav Wolf|Václavem Wolfem]] o směrování [[Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy|Katolické teologické fakulty]].
== Současný stav ==
 
Pražskou arcidiecézi v současnosti tvoří 140 [[farnost]]í sdružených do 14 [[vikariát]]ů, přičemž duchovní sídlí ve 124 farnostech. V arcidiecézi se také nachází 32 míst s vlastním pastoračním působením ([[klášter]]ní nebo poutní kostely). Roku [[2011]] k arcidiecézi přináleželo 142 kněží, z nichž přímo v arcidiecézi působilo 126, dále zde pomáhalo 52 kněží z jiných diecézí (zejména z Polska, Slovenska, Španělska a Itálie) a také 103 z celkem 153 [[řád (církev)|řeholních kněží]]. Duchovní službu tedy roku 2011 vykonávalo celkem 281 kněží za pomoci 30 trvalých [[jáhen|jáhnů]], 49 odborných asistentů a 86 [[pastorační asistent|pastoračních asistentů]]. <ref name="rocenka2011">{{Citace elektronické monografie
| titul = Výroční zpráva za rok 2011
| vydavatel = Arcidiecéze pražská
}}</ref>
 
Roku 2011 bylo v arcidiecézi [[křest|pokřtěno]] 2 323 malých dětí, 86 dětí ve školním věku a 321 osob starších 14 let. [[Biřmování|Biřmováno]] bylo 375 osob, [[církevní sňatek]] uzavřelo 570 párů, bylo uděleno 4 874 [[svátost nemocných|svátostí nemocných]] a pohřbeno přes 2 000 osob. <ref name="rocenka2011" />
 
Arcibiskupství bylo roku 2011 zřizovatelem celkem patnácti [[církevní škola|církevních škol]] (7 mateřských, 1 základní, 1 základní umělecké a 1 základní logopedické školy, 2 gymnázií a 3 středních škol) a dále dvou vyšších odborných škol a jedné křesťanské pedagogicko-psychologické poradny. Tyto instituce navštěvovalo celkem 2 397 dětí, žáků a studentů. Kromě toho na území arcidiecéze působilo dalších jedenáct církevních škol zřizovaných církevními [[Katolické řády a řeholní kongregace|řády a kongregacemi]], které navštěvovalo clkem 1 610 dětí, žáků a studentů. <ref name="rocenka2011" />
 
Charitativní činnost se v pražské arcidiecézi realizuje především skrze [[Arcidiecézní charita Praha|Arcidiecézní charitu Praha]], jejímž posláním je pomoc lidem v nouzi na principech křesťanské lásky bez ohledu na jejich náboženskou, politickou nebo rasovou příslušnost. <ref name="rocenka2011" />
 
Příjmy a výnosy arcidiecéze roku 2011 činily celkem 643 mil. Kč (z toho 187 mil. státní dotace, 140 mil. nájmy, 66 mil. dary a sbírky, 200 mil. prodej majetku), náklady a výdaje 612 mil. Kč (z toho 160 mil. platy duchovních, sociální a zdravotní pojištění, 146 mil. výdaje na dlouhodobý majetek, 99 mil. energie, služby a bohoslužebné výdaje, 121 mil. opravy a údržba, 34 541 mil. dary a příspěvky, 33 mil. daně). <ref name="rocenka2011" />
 
== Odkazy ==
| titul = Památka na slavnost 900letého jubilea založení biskupství Pražského
| vydavatel = vl.n.
| url = http://kramerius.mlp.cz/kramerius/handle/ABG001/65868
| místo = Praha
}}
| titul = Akta korektorů duchovenstva diecése pražské z let 1407-1410
| vydavatel = Metropolitní kapitula u sv. Víta
| url = http://kramerius.mlp.cz/kramerius/handle/ABG001/243516
| místo = Praha
}}
 
=== Související články ===
 
* [[Seznam pražských biskupů a arcibiskupů]]
* [[Vikariáty a farnosti pražské arcidiecéze]]