Verze z 16. 10. 2013, 20:52 editovat Gumruch (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé, Správci 37 662 editací {{Různé významy}} ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 22. 5. 2014, 08:02 editovat zrušit editaci 78.102.150.122 (diskuse) →‎Počátky: oprava interpunkce značka: editace z Vizuálního editoru Přejít na další porovnání →
Řádek 10: Vztah mezi tělem a duší je často diskutovaným filosofickým problémem. Výrazněji se o jeho vyřešení pokoušely islámské teologické školy ([[Abú al-Hasan al-Ash'ari]], [[Abu Hamid Mohamed ibn Muhammad al-Ghazali]]) i ranní islámští filosofové ([[Al-Farabi]], [[Avicenna]]). Ve [[Scholastika\|scholastice]] byl Bůh chápán jako jediná prvotní příčina veškerého dění ve světě. Mezi jinými '''[[David Hume]]''' tvrdil, že v případě přírodního dění nemůžeme zjišťovat [[Kauzalita\|kauzalitu]] ve vlastním smyslu, nýbrž jen jistou následnost (svým tvrzením ovlivnil [[Immanuel Kant\|Immanuela Kanta]]). Mezi dalšími se tímto problémem zabývali např. '''[[Baruch Spinoza]]''' či '''[[Gottfried Wilhelm Leibniz]]'''. Okazionalisté vycházeli z descartovského problému [[Dualismus (filosofie)\|dualismu]]. '''[[René Descartes]]''' pojímal mysl, jako nezávislou, netělesnou [[Substance\|substanci]]. Slavné „myslím, tedy jsem“ ''(Ego [[Cogito ergo sum\|cogito, ergo sum]])'', není jen výchozím bodem descartesovy filosofie, ale poukazuje i na ryze autonomní postavení mysli ve vztahu ke světu. Mysl se vykazuje sama ze sebe, tudíž je jediná nezpochybnitelně skutečná – nemůže nebýt. Vnější objekty (tedy i vlastní tělo) nás však vždy mohou klamat, jelikož nepocházejí přímo z mysli, tudíž je jejich samotná existence zpochybnitelná. Přesto mezi myslí a tělem dochází k interakci, Descartes ji však nebyl schopen uspokojivě vysvětlit. Tento problém se pokoušeli vyřešit mnozí další stoupenci karteziánské filosofie a to tak, že nejčastěji Boha prohlásili za jedinou skutečnou příčinu způsobující shodu tělesného a duchovního dění.

Okazionalismus: Porovnání verzí