Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 3 718 bajtů, před 5 lety
revert
== Sociologické pojetí emocí Andreje Žebráka ==
Základním předpokladem [[sociologie|sociologického]] pojetí emocí ''(v angl. emotions, sentiment, feelings)'' je jejich [[Sociální konstruktivismus|sociální konstruovanost]]. Emoce nejsou prožívány v mysli jedince samovolně, samy o sobě. Sociologická koncepce emocí je neredukuje pouze na následky fyziologických a psychologických procesů či stavů. Emocím se lidé coby aktivní [[aktér|aktéři]] [[sociální prostor|sociálního prostoru]] učí během [[socializace]] reflektovat, pojmenovávat a [[konceptualizace|konceptualizovat]] „to, co cítí“ a prožívají. Na základě toho je možné identifikovat a pojmenovat psychologický stav, tak aby byl pochopitelný jak pro člověka samotného tak v komunikaci s okolím. Jedinci zároveň internalizují určité kulturní [[sociální norma|normy]] a návody, které sdělují, které emoce jsou vhodné v určitých typizovaných situacích. Například, kdy je vhodné cítit radost a kdy smutek.<ref>HOCHSCHILD, Arlie Russell. 1975. The Sociology of Feeling and Emotion. Another Voice. 280–307</ref>
ahoj jak je - Admin Harold je gej. Vandalismus je něco jiného než přepisování blbostí. "[[http://cs.wikipedia.org/wiki/Vandalismus]]"
 
Tento přístup ke zkoumání lidských emocí je inspirován [[symbolický interakcionismus|symbolickým interakcionismem]]. Konkrétně myšlenkou, že pro to, jak aktér či aktéři danou situaci interpretují, záleží na (prvotní) [[definice situace|definici situace]].<ref>BLUMER, Herbert. 1969. Symbolic Interactionism. Englewood Cliffs, N.J.: Prentice-Hall.</ref> Pokud je tedy nějaká emoce či [[psychický stav]] chápán jako [[strach]] či [[stud]], bez ohledu na to zda je fyziologicky stimulován, je pro [[aktér]]y dané situace [[stud]]em či [[strach]]em a aktéři podle toho jednají. Jako příklad lze uvést situaci, kdy cítíme, že něco není v pořádku, porušuje se [sociální norma], ale do té doby než pozorovatel jednání neřekne: „Měl by ses stydět.“, nemusí [[aktér|aktéři]] situace [[stud]] pociťovat a ten se dostaví až [[ex post]]. Popřípadě, když cítíme nepříjemný pocit ohledně potenciálně nepředvídatelné a náročné budoucí události, dokud nám není v [[komunikace|komunikaci]] sděleno: „Státnic se bát nemusíš, je to pěkné povídání s kolegy.“, teprve poté je pocit identifikován jako [[strach]].
Význam, v tomto případě tedy pojmenování a identifikace emoce, ovšem není nic statického, ale je neustálým procesem, podobně jako proces [[definice situace]].<ref> BLUMER, Herbert. Sociological Implications of the Thought of George Herbert Mead. American Journal of Sociology. 1966. 71 (5). p:535-537</ref> Tento proces také není definitivní, například reflexe vlastního strachu může vézt k tomu, že je [[strach]] mizí, protože se jeví subjektu jako iracionální.
 
Na druhou stranu význam prvotního fyziologického stimulu či impulsu nelze opomíjet a bývá tak často předpokladem pro definici či pojmenování emoce.<ref>MEAD, George Herbert. 1934. Mind, Self, and Society. Chicago: University of Chicago
Press. p 3-8, 23-25</ref><ref name="FISHER">FISHER, Gene. CHON, Kyum Koo. 1989. Durkheim and the Social Construction of Emotions. Social Psychology Quarterly. 52 (1)p: 9</ref> Zjednodušeně řečeno bez určitého biologického impulsu by nebylo možné „nic“ pojmenovat. Avšak bez naučené a sociální schopnosti definovat a pojmenovávat by nevznikaly žádné emoce, protože by jako emoce vnímány nebyly.<ref>SHOTT, Susan. 1979. Emotion and Social Life : A Symbolic Interactionist Analysis. The Americal Journal of Sociology. 84 (6): p: 1321–1322</ref> Například pokud vidíme lva, řada lidí může cítit jisté zneklidnění. Pokud by ale neměli sociálně a kulturně naučeno, že se jedná o potenciálně nebezpečného tvora, nikdy by nemuseli v mysli provézt identifikaci a „pojmenování“ emoce a tím pádem zažívat „strach“.
Od sedmdesátých let dvacátého století se začíná psát o [[Sociologie emocí|Sociologii emocí]].
 
=== Emoce, sociální kontrola a společenský řád ===
Pro řadu autorů a autorek představují emoce ať přímo nebo nepřímo zásadní způsob a prostředek dosahování [[sociální kontrola|sociální kontroly]] a [[sociální řád|sociálního řádu]].<ref>SHOTT, Susan. 1979. Emotion and Social Life : A Symbolic Interactionist Analysis. The Americal Journal of Sociology. 84 (6): p: 1317–1318</ref> Z klasických autorů [[Émile Durkheim]] zastával názor, že určité emoce ([[úcta]], pocit povinnosti či závazku) vytvářejí stabilnější sociální pouta, která v zásadě umožňují fungování [[společnost]]i jako koherentního celku.<ref name="FISHER">FISHER, Gene. CHON, Kyum Koo. 1989. Durkheim and the Social Construction of Emotions. Social Psychology Quarterly. 52 (1)p: 9</ref> Pro Randalla Collinse představují emoce a sdílení nálad mezi aktéry komunikace jeden ze základů [[interakční rituál|interakčního rituálu]], který chápe jako komplexní jednotku vysvětlující a popisující fungování společnosti.<ref>BAEHR, Peter. REVIEW FORUM THE SOCIOLOGY OF ALMOST EVERYTHING. FOUR QUESTIONS TO RANDAL COLLINS ABOUT INtERACTION RITUAL CHAINS. 2005. Canadian Journal of Sociology Online. January-February 2005.</ref>
Susan Shott emoce rozděluje na rolové (role-taking feelings) a nerolové – [[radost]], [[smutek]], [[Hněv|vztek]] (non-role taking feelings).
:Přičemž z hlediska konstitutivního pro společenské vazby mají význam emoce rolové. Ty také dále dělí na reflexivní ([[vina]], [[stud]], [[pýcha]], [[hrdost]], [[ješitnost]]) a [[empatie|empatické]], které vznikají tím, že se vcítíme do situace druhého. Rolové emoce mají zásadní [[morálka|morální]] a [[sociální norma|normativní]] význam, který nejen, že zavazuje jedince k určitému jednání, ale zároveň slouží jako [[sankce]] pro jednání, které není v souladu s tím považovaným za správné. Přestože se emoce vytvářejí v přímé či nepřímé interakci s dalšími aktéry, v konečném důsledku je to samotný [[aktér]], který reflektuje emoci a provádí tak sebe-kontrolu.<ref> SHOTT, Susan. 1979. Emotion and Social Life : A Symbolic Interactionist Analysis. The Americal Journal of Sociology. 84 (6): p: 1324-26 </ref> Emoce tedy mohou být jedním ze způsobů výkonu „neviditelné“ moci, jak ji popisuje [[Michel Foucault|Foucault]], když využívá [[Benthem|Benthamův]] popis [[Panoptikon]]u.<ref> FOUCAULT, Michel. Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení. Praha: Dauphin, 2000, 427 s. ISBN 80-86019-96-9. s. 275–314 </ref> Jedinec sleduje sám sebe, jelikož si je vědom neustálé přítomnosti kulturní či [[sociální norma|sociální normy]] a případně publika, které by hodnotilo jeho výkon při podřízení se nebo vzdorování [[sociální norma|normě]].
Anonymní uživatel