Jaltská konference: Porovnání verzí

Na rozpačitém výsledku konference se nejvíce podepsala ztížená možnost vyjednávání ze strany [[Spojené státy americké|USA]] a [[Spojené království|Velké Británie]]. Oba hlavní vyjednavači těchto států byli v době konference silně indisponováni. Prezident [[Franklin Delano Roosevelt]] byl v natolik špatném zdravotním stavu (za 2 měsíce zemřel), že v podstatě vůbec nekomunikoval. O nějaké diskusi, či snad tvrdém politickém vyjednávání nemohla být v jeho případě vůbec řeč. Lépe na tom nebyl ani [[Winston Churchill]]. Ten ztratil v Roosveltovi oporu v jednání a sám navíc propadal v průběhu konference těžkým [[deprese (psychologie)|depresím]], které jej ostatně provázely po celý život. Stejně jako Roosvelt byl i Churchill fyzicky velmi oslabený, jelikož v uplynulém roce prodělal tři těžké zápaly plic. Vyjednávání tak držel pevně v rukou [[Josif Vissarionovič Stalin|Josif Stalin]], což bylo poněkud paradoxní, jelikož i on prodělal těsně před konferencí mozkovou mrtvici a jeho zdravotní stav také nebyl nejlepší. Na rozdíl od svých kolegů v jednání se však cítil psychicky velmi dobře a ve svých požadavcích byl zcela nekompromisní, což se projevilo na celkovém výsledku jednání. Závěry přijaté na jaltské konferenci byly po roce [[1945]] přijímány rozpačitě nebo otevřeně kritizovány. [[Franklin Delano Roosevelt|Roosevelt]] byl obviněn z odepsání východní a střední Evropy ve prospěch komunistického [[Sovětský svaz|SSSR]]. V této souvislosti se především zmiňuje Rooseveltovo a Churchillovo odmítnutí žádosti polské emigrační vlády o poválečnou mezinárodní kontrolu polského území. Navíc žádní představitelé jiných států, o kterých bylo jednáno, nebyli do Jalty pozváni a tak byli vyloučeni z rozhodování o osudech vlastního státu či národa. Je silně nepravděpodobné, že oba státníci věřili, že Sověti splní na konferenci ujednané závěry ohledně demokratických procesů v osvobozené Evropě.