|
'''Jindřich V. Anglický''' ([[16. září]] [[1387]], [[Monmouth]], [[Wales]] – [[31. srpen|31. srpna]] [[1422]], [[Bois de Vincennes]], [[Francie]]) byl anglický král od roku [[1413]]. Byl [[syn]]em [[Jindřich IV. Anglický|Jindřicha Bolingbroka]], bratrance krále [[Richard II.|Richarda II.]] a vnuka krále [[Eduard III.|Eduarda III.]] Jindřichův otec Jindřich Bolingbroke později protiprávně zbavil trůnu svého bratrance Richarda II. a sám byl korunován jako [[Jindřich IV. Anglický|Jindřich IV.]] anglickým králem. Matkou Jindřicha V. byla [[Marie de Bohun]], která zemřela ještě předtím, než se její manžel Bolingbroke stal králem. Jako datum narození se uvádí také [[9. srpen]] a rok [[1386]].
V době jeho narození, za vlády [[Richard II.|Richarda II.]], byly Jindřichovy nároky na trůn mizivé. Přednost měla jiná paralelní větev dědiců. Přesné datum a ani rok jeho narození tedy nejsou zaznamenány. Za své vlády Jindřich V. nejen ženejenže upevnil svou moc jako anglický král, ale také dosáhl toho, co se celým generacím jeho předchůdců nepodařilo ani během desetiletí válek – sjednocení koruny [[Anglie|Anglickéanglické]] a [[Francie|Francouzskéfrancouzské]] pod jedinou osobou.
== Počáteční úspěchy ==
V roce [[1398]], když bylo Jindřichovi 12 let a jeho otec byl poslán do exilu, si vzal chlapce na starost jeho příbuzný, král [[Richard II.]], a choval se k němu laskavě. Mladý Jindřich doprovázel krále do [[Irsko|Irska]], kde v královských službách navštívil hrad [[Trim in Meath]], prastaré shromaždiště irského [[parlament]]u. V roce [[1399]], kdy se vlády chopili [[Lancasterové]] a Jindřichův otec se stal králem, byl Jindřich z Irska odvolán a zaujal význačné místo dědice anglického trůnu. V den otcovy korunovace byl prohlášen [[Princ z Walesu|Princem z Walesu]]. 10. listopadu 1399 byl jmenován vévodou z Lancasteru, a byl již třetím, kdo v tom roce tento titul držel. Mezi jeho další tituly patřil vévoda z Cornwallu, hrabě z Chesteru a vévoda z Akvitánie.
Od října roku 1400 byla veškerá správa země prováděna jeho jménem; a méně nežnecelé tři roky poté velel už Jindřich anglické armádě a bojoval s [[Jindrich Percy|Jindřichem Percym]], též přezdívaným [[Hotspur]], u [[Shrewbury]]. Tehdy, v roce 1403, byl teprve šestnáctiletý princ málem zabit šípem, který mu uvízl ve tváři. Obyčejný voják by byl s takovýmto zraněním ponechán svému osudu, ale Jindřich měl k dispozici nejlepší možnou péči. Během několika dní po incidentu se královskému lékaři podařilo vytvořitsestavit speciální nástrojpomůcku, kterýms jejíž pomocí hrot šípu vyňal, aniž by nadělal další škody. Operace byla úspěšná, princi však s největší pravděpodobností zanechala jizvy, které sloužily jako důkaz jeho válečných zkušeností.
Jindřich se nejvíce proslavil svým vítězstvím [[Bitva u Azincourtu|u Agincourtu]] (tuto kapitolu jeho života také zvěčnil [[William Shakespeare]] ve své hře [[Jindřich V. (hra)|Jindřich V]]). Jeho manželství s [[Kateřina z Valois (1401)|Kateřinou z Valois]], dcerou francouzského krále, mělo těmto dvěma národům, které spolu válčily už víc jakpřes 80 let, přinést mír. Jejich prvorozený syn byl jmenován dědicem francouzského trůnu. Jindřich V. však zemřel v době, kdy byl jeho syn ještě nemluvně, a boj o moc a kontrolu nad francouzským trůnem vedl k obnovení bojů ve [[Stoletá válka|stoleté válce]].
== Úloha ve vládě a spory s Jindřichem IV. ==
Vzpoura [[Owain Glyndŵr|Owaina Glyndŵra]] ve Walesu pohlcovala až do roku [[1408]] veškerou Jindřichovu energii. Poté, kvůli královu chabému zdraví, se začal Jindřich více starat o politiku. Od ledna 1410, za pomoci svých strýců [[Jindřich z Beaufortu|Jindřicha]] a [[Tomáš z Beaufortu|Tomáše z Beaufortu]] z rodu [[Beaufortové|Beaufortů]]– legitimizovaných synů [[Jan z Gentu|Jana z Gentu]] –, se prakticky chopil vlády.
Jak v zahraniční, tak i v domácí politice měl s králem názorové neshody, a proto byl v roceroku 1411 propuštěn z královské rady. HádkySpory mezi otcem a synem byly pouze politické, i když je pravděpodobné, že Beaufortové projednávali abdikaci [[Jindřich IV. Anglický|Jindřicha IV]] a jejich oponenti se zasenaopak snažili očerňovat prince. Je možné, že pověsti o Jindřichově hýřivém mládí, jak je zvěčnil ve svém díle [[William Shakespeare]], vznikly právě kvůlipro tomutototo nepřátelství. Jindřichovo zapojení do válek a politiky, i v jeho mládí, však mluví spíš proti jeho prostopášnostúdajné popírajíprostopášnosti. Pro nejznámější incident, Jindřichovu hádku s předsedou nejvyššíhoNejvyššího soudu, neexistují žádné soudobé zdroje, a byl poprvé vyprávěnzazněl roku 1531 z úst [[Thomas Eliot|SiremSira ThomasemThomase EliotemEliota]] v roce 1531.
Příběh o [[Fastalf]]ovi byl částečně inspirován Jindřichovým raným přátelstvím s [[John Oldcastle|Janem Oldcastlem]]. Toto přátelství a princův politický odpor vůči [[Tomáš Arundel|Tomáši Arundelovi]], arcibiskupovi z [[Canterbury]], možná povzbuzovalo [[Lollardi|Lollardskélollardské]] naděje. Pokud tomu tak opravdu bylo, jejich zklamání mohou vysvětlovat výroky duchovních spisovatelů (mezi něž patřil např. [[Tomáš Walsingham]]) o tom, že se Jindřich po nástupu na trůn stal úplně jiným člověkem.
== Nástup na trůn ==
Poté, coKdyž jeho otec [[Jindřich IV. Anglický|Jindřich IV.]] [[20. březen|20. března]] [[1413]] zemřel, nastoupil Jindřich 21. března na trůn a 9. dubna 1413 byl[[korunovace| korunován]].
=== Domácí politika ===
Už od začátku vlády dal Jindřichdával jasně najevo, že bude vládnout Anglii jako hlava jednotného národa a že dřívější rozepře musí být zapomenuty. Zesnulý král [[Richard II.]] byl řádně pohřben; mladý [[Edmund Mortimer|Mortimer]] byl vzat do přízně; dědicům těch, kdo pod minulou vládou trpěli, se začaly navracet tituly a pozemky. Největším domácím nebezpečím byly [[Lollardi|Lollardskélollardské]] nepokoje, ale králi se podařilo utnoutpotlačit je v zárodku (ledenv lednu 1414) a zajistit si svousilnou pozici vládce.
S výjimkou [[Southamptonské spiknutí|Southamptonskéhosouthamptonského spiknutí]], kdy měl být Jindřich nahrazen [[Edmund Mortimer|Edmundem Mortimerem]] a do kteréhonějž byli zapojeni [[Jindřich Scrope]], baron z Mashamu a hrabě [[Richard z Cambridge]] (dědeček budoucího Krále [[Eduard IV.|Eduarda IV.]] Anglického) v červenci [[1415]], bylproběhl zbytek jeho vlády bez vážnějších problémů v domácí politice.
=== Zahraniční politika ===
Jindřich nyní mohl nyní obrátit svou pozornost do zahraničí. Pro záminku k válce s Francií bylybylo použityvyužito staréstarých obchodníobchodních neshodyneshod a podporapodpory, kterou Francouzi poskytovali [[Owain Glyndŵr|Owainu Glyndŵrovi]]. Problémy ve Francii také nenabízelyneskýtaly žádnou naději na mír. Francouzský král [[Karel VI. Francouzský|Karel VI]]. trpěl duševní chorobou a ani jeho nejstarší syn také nebylnepředstavoval perspektivnímperspektivního nástupcemnástupce.
==== KampaněFrancouzská ve Franciitažení ====
[[Soubor:Henry V of England - Illustration from Cassell's History of England - Century Edition - published circa 1902.jpg|thumbnail|left|235px|Ilustrace ke ''Cassell's History of England – Century Edition'', vydané 1902]]
Jindřich mohl na prosazování svých vlastních nároků na francouzský trůn pomýšletpohlížet jako na část svých královských povinností. VTrvalé každémvyřešení případěvnitrostátních aleproblémů bylo trvalé vyřešení vnitrostátních problémůale pro jeho vnější politiku bezpochyby klíčové.
;KampaňTažení roku 1415
Jindřich vyplul do Francie [[11. srpen|11. srpna]] [[1415]], a jeho armáda začala obléhat přístav [[Harfleur]],; který bylten dobytdobyla 22. září. Poté byl Jindřich nucen pochodovat se svous armádou přes francouzský venkov s úmyslem dosáhnout [[Calais]]. Na pláních v blízkostipoblíž vesnice [[Bitva u Azincourtu|Agincourt]] se otočilobrátil, aby se postavil francouzské armádě, která ho pronásledovala. I přesto, že jeho vojáci byli unavení a Francouzi nad nimi měli výraznou početní převahu, Jindřich vedl svoje muže do bitvy a jasně zvítězil. Úžasné vítězství 25. října 1415 u [[Bitva u Azincourtu|Agincourtu]] byl ale teprve začátek.
;Diplomacie a nadvláda nad mořem
NadvládaNadvládu nad mořem bylazaručilo zaručena vyhnánímvyhnání [[Janovská republika|Janovskýchjanovských]] spojenců Francie z [[Lamanšský průliv|Lamanšského průlivu]]. Úspěšnými diplomatickými kroky se muJindřichovi podařilo oddělitodpoutat od Francie císaře [[Zikmund Lucemburský|Zikmunda]] a [[smlouva z Canterbury|smlouvou z Canterbury]] vydláždil cestu k ukončení [[papežské schizma|schizmatu]] v církvi.
;Kampaň rokuTaženíroku 1417
Poté, coKdyž odstranil tyto dva nepřátele, aobnovil po dvou letech pečlivých příprav, byla válkaválku ve velkém obnovena. Jižní [[Normandie]] byla rychle dobyta, [[Rouen]] byl odříznut od [[Paříž]]e a obleženocitl se v obležení. Francouzi byli paralyzováni neshodami [[Burgundsko|Burgunďanů]] a [[Armagnac]]ů. Jindřich je úspěšně štval proti sobě popuzoval, bez toho,aniž žepři bytom plýtval vlastní energií. V lednu 1419 [[Rouen]] padl. V srpnu byli Angličané před hradbami [[Paříž]]e. Intriky různých francouzských stran vyústily ve vraždu [[Jan Neohrožený|Jana Neohroženého]] [[Dauphin]]ovými stoupenci u [[Montereau]] (10. září 1419). Filip,Nový novývévoda vévoda,Filip a celý francouzský dvůr se vrhli Jindřichovi do náruče. Po šestiměsíčním vyjednávání byl Jindřich [[smlouva z Troyes|smlouvou z Troyes]] uznán dědicem a regentem Francie, a 2. června 1420 se oženil s královou dcerou [[Kateřina z Valois (1401)|Kateřinou z Valois]]. Od června do července jeho armáda oblehla a dobyla hrad [[Montereau]], od července do listopadu Jindřich oblehl a dobyl [[Melun]], a krátce na tonato se vrátil do Anglie.
;KampaňTažení roku 1421
10. června 1421 odplulvyplul Jindřich zpětzpátky do Francie na své poslední vojenské tažení. Od července do srpna obléhaly a dobyly Jindřichovy síly [[Dreux]] a pomohly tak spojencům u [[Charteres]]. V říjnu téhož roku oblehly jeho síly [[Meaux]], které získaly 2. května 1422. Jindřich V. zemřel znenadání [[31. srpen|31. srpna]] [[1422]] u [[Bois de Vincennes]] v blízkosti [[Paříž]]e, zřejmě na [[úplavice|úplavici]], kterou se nakazil právě během obléhání [[Meaux]]. Bylo mu 34 let. Před svou smrtí jmenoval Jindřich regentem Francie svého bratra Jana, vévodu z Bedfordu, aby vládnulvládl jménem jeho syna [[Jindřich VI. Anglický|Jindřicha VI.]], kterému v té době bylo jen několik měsíců. Jindřich sám se své korunovace francouzským králem nedožil, protože ho neduživý [[Karel VI. Francouzský|Karel VI]], jehož dědicem byl jmenován, přežil o dva měsíce. Kateřina odvezla Jindřichovo tělo do [[Londýn]]a, kde byl 7. listopadu 1422 pohřben ve [[Westminsterské opatství|Westminsterském opatství]].
Po Jindřichově smrti se královna vdova [[Kateřina z Valois (1401)|Kateřina z Valois]] tajně provdala za dvořana z Walesu [[Owen Tudor|Owena Tudora]],. a staliOba se tak stali prarodiči pozdějšího anglického krále [[Jindřich VII. Tudor|Jindřicha VII.]]
== V literatuře ==
Jindřich V. je hrdinou stejnojmenné hry [[William Shakespeare|Williama Shakespeara]], která se soustředí hlavnězejména na jeho tažení ve Francii. Je také hlavní postavou her [[Jindřich IV. (Shakespeare)|Jindřich IV.]], Částčást I a [[Jindřich IV. (Shakespeare)|Jindřich IV.]], Částčást II, kde je zobrazen jako zhýralý mladík. Do češtiny byla tato Shakespearova hra přeložena Břetislavem Hodkem a uvedena jako první český překlad v Národním divadle v roce 1971.
== Externí odkazy ==
| 