Zemské volby v Čechách 1878: Porovnání verzí

m
bez shrnutí editace
m (typo)
m
 
== Dobové souvislosti ==
Koncem 70. let nastával v české politice zásadní obrat. Po většinu této dekády česká politická reprezentace bojkotovala [[Říšská rada (Rakousko)|Říšskou radu]] (celostátní parlament) i Český zemský sněm. Šlo o součást politiky [[pasivní rezistence]], kterou Češi reagovali na nenaplněné státoprávní aspirace, centralistický ústavní vývoj Rakouska-Uherska po [[Rakousko-uherské vyrovnání|rakousko-uherském vyrovnání]] a na nepřijetí pokusu o česko-rakouské vyrovnání v roce 1871 (takvanétakzvané [[fundamentální články]]). Pasivní rezistence ale čelila rostoucí kritice jako neúčinná taktika, která zbavovala české obyvatelstvo možnosti prosazovat své zájmy ve volených orgánech. Moravští Češi již krátce po [[Volby do Říšské rady 1873|volbách do Říšské rady roku 1873]] převzali mandáty ve vídeňském parlamentu. V roce 1874 byla založena [[Národní strana svobodomyslná|mladočeská strana]], která rovněž tlačila na aktivnější účast na politickém životě. Dominantní politická formace, [[Národní strana (1848)|staročeská strana]], kterou vedl [[František Ladislav Rieger]] nakonec roku 1878 souhlasila se vstupem na Český zemský sněm. 31. března 1878 publikoval Rieger a předák mladočechů [[Karel Sladkovský]] prohlášení, ve kterém se změkčovaly podmínky pro budoucí možnou účast Čechů a Říšské radě, přičemž otázka zemského sněmu nebyla vůbec zmiňována. 8. srpna 1878 pak obě hlavní české politické strany ohlásily utvoření společného ''státoprávního klubu českých poslanců''. 23. září většina tohoto klubu rozhodla o ukončení bojkotu zemského sněmu.<ref>{{Citace monografie
| titul = Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918
| vydavatel = Svoboda
}}</ref> Kromě nich na sněmu zasedalo pět nevolených [[Virilista|virilistů]], kteří mandát nabývali z titulu své funkce. Celkem tak měl sněm 241 poslanců.<ref>Volební řád do zemského sněmu dle únorové ústavy z roku 1861, http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=rgb&datum=1861&page=260&size=25</ref>
 
Do voleb šli staročeši a mladočeši samostatně, ale ve vzájemné koordinaci v jednotlivých volebních obvodech. Mladočeši tak díky předem dojednanému seznamu kandidátů získali 14 poslanců.<ref name="dějinyvdatech"/> Ve velkostatkářské kurii zvítězila [[Strana ústavověrného velkostatku]] reprezentující centralisticky, provídeňsky orientovanou šlechtu a velké pozemkové vlastníky. Ještě těsně před volbami se přitom zdálo, že alespoň ve skupině svěřeneckých statků získá vítězství [[Strana konzervativního velkostatku]], nakloněná českému státnímu právu. Krátce před volbami ovšem od ní ke konkurečníkonkurenční Straně ústavověrného velkostatku přešli tři voliči, což při extrémně malém počtu oprávněných voličů rozhodlo o výsledku voleb, v nichž všechny mandáty nakonec ovládli ústavověrní.<ref>{{Citace periodika
| příjmení =
| jméno =
}}</ref>
 
24. září 1878 přednesli čeští poslanci na sněmu státoprávní ohrazení, ve kterém konstatovali, že ukončením bojktotubojkotu sněmu nijak nerevidovali své výhrady k ústavním poměrům v Předlitavsku. Prohlášení přečetl [[František August Brauner]] (F. L. Rieger se první schůze sněmu neúčastnil).<ref>''Česká společnost 1848-1918''. 319</ref> K textu prohlášení se připojilo 81 českých poslanců z kurie měst a kurie venkovských obcí.<ref>{{Citace elektronické monografie
| vydavatel = [[Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky]]
| titul = Sněm království Českého 1878-1882 › 1. zasedání › Stenoprotokoly › 1. schůze › Úterý 24. září 1878