Hubbleova konstanta: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
hodnota
jasnost i jas závisí
Řádek 9:
Tento zákon formuloval v roce [[1929]] [[Edwin Hubble|Edwin Powell Hubble]]. K tomuto důležitému objevu astronomie 20. století dospěl Hubble na základě měření rychlosti vzdalování spirálních galaxií pomocí měření [[rudý posuv|rudého posuvu]] spektrálních čar a různých odhadů skutečných vzdáleností těchto hvězdných soustav. Soustavným měřením rudých posuvů se zabývali astronomové ve 20. letech 20. století na wilsonské observatoři s využitím v té době největšího [[dalekohled]]u na světě s parabolickým zrcadlem o průměru 2,5 m. Obrovské rychlosti vzdalování spirálních galaxií změřil nejdříve V. M. Slipher, po něm E. P. Hubble a M. Humason. Hubble jako první sestrojil diagram, který ukázal naprosto jednoznačně lineární vztah obou veličin, tedy rychlosti vzdalování [[galaxie|galaxií]] a jejich vzdálenosti. Proto se tato závislost na Hubbleovu počest nazývá jeho jménem Hubbleův zákon nebo také Hubbleův vztah a konstantě úměrnosti se říká Hubbleova konstanta. Hubble vypočetl hodnoty okolo 500 (km/s)/Mpc, ale její hodnota se během 20. století postupně snižovala.<ref>http://ned.ipac.caltech.edu/level5/March03/Livio/Livio7.html - THE HUBBLE CONSTANT - A brief background</ref>
 
Rozpínání vesmíru popsané Hubblovým zákonem úzce souvisí s klasickým astronomickým paradoxem, známým jako [[Olbersův paradox]]:. Pokud předpokládáme, že vesmír je nekonečný a že obsahuje nekonečný počet rovnoměrně rozprostřených svítivých hvězd, tak každá myslitelná linie [[paprsková optika|přímé viditelnosti]] by měla nakonec končit na povrchu nějaké hvězdy. Jasnost[[Zářivý výkon]] povrchu není závislázávislý na jeho vzdálenosti, tedy každý bod na obloze by měl býtmít takdanou [[barevná teplota|barevnou jasnýteplotu]], jako povrch nějaké hvězdy. Nicméně nic takového nepozorujeme. Od 17. století astronomové přicházeli s různými vysvětleními tohoto paradoxu: (např. [[termalizace]]), nicméně vysvětlení, které je v současné době všeobecně přijímané, souvisí právě s tím, že v rozpínajícím se vesmíru dochází k [[Rudý posuv|rudému posuvu]] vlnových délek záření pocházejícího ze vzdálených objektů.
{{Viz též|Olbersův paradox}}
Rozpínání vesmíru popsané Hubblovým zákonem úzce souvisí s klasickým astronomickým paradoxem, známým jako [[Olbersův paradox]]: Pokud předpokládáme, že vesmír je nekonečný a že obsahuje nekonečný počet rovnoměrně rozprostřených svítivých hvězd, tak každá myslitelná linie přímé viditelnosti by měla nakonec končit na povrchu nějaké hvězdy. Jasnost povrchu není závislá na jeho vzdálenosti, tedy každý bod na obloze by měl být tak jasný, jako povrch nějaké hvězdy. Nicméně nic takového nepozorujeme. Od 17. století astronomové přicházeli s různými vysvětleními tohoto paradoxu: nicméně vysvětlení, které je v současné době všeobecně přijímané, souvisí právě s tím, že v rozpínajícím se vesmíru dochází k [[Rudý posuv|rudému posuvu]] vlnových délek záření pocházejícího ze vzdálených objektů.
 
Dle posledních měření (2013 s použitím [[Planck_(družice)|sondy Planck]]) má Hubbleova konstanta hodnotu 67.15 ± 1.2 (km/s)/Mpc.