Gautama Buddha: Porovnání verzí

'''Buddha''', vlastním jménem '''Siddhártha Gautama''', v [[páli]] '''Siddhattha Gótama''' (přibližně 564/3 př. n. l. [[Kapilavastu]] /v [[páli]] Kapilavatthu/ nebo v [[Lumbiní]] – podle legendy zemřel [[13. říjen|13. října]] 484/3 př. n. l. Kušinagara /v [[páli]] Kusinára/, podle [[théraváda|théravádové]] tradice žil v letech 623–543 př. n. l.) je zakladatel [[Buddhismus|buddhismu]]. Jméno [[Buddha]] znamená probuzený, osvícený.

 

== Život Gautamy Buddhy podrobněji ==

=== Historické předpoklady pro příchod Buddhy ===

[[Buddhismus]] je nejstarší univerzální [[náboženství]]. Vznikl před více než dvěma tisíci lety v severní [[Indie|Indii]] a trvale ovlivnil duchovní život a směřování země, v níž se zrodil. Dlouho předtím, než ve [[13. století]] z [[Indie]] vymizel, se rozšířil v [[Čína|Číně]] a [[Japonsko|Japonsku]], jihovýchodní [[Asie|Asii]] a [[Indočína|Indočíně]], [[Tibet]]u a později také v [[Mongolsko|Mongolsku]]. Utvářel kulturu těchto zemí a dodnes je vedle svého náboženského významu určujícím elementem jejich [[filosofie]], literatury a umění, politiky a hospodářství. Přibývá vlivu, který získávají buddhistické ideje v [[Evropa|Evropě]] a [[Amerika|Americe]].

 

Buddhistické hnutí má svého historického zakladatele v Gautamovi Siddhárthovi, který se nazýval [[Buddha]], „Probuzený“. Na Západě se ovšem nestal známý pod svým vlastním jménem Siddhártha nebo příjmením Gautama, nýbrž právě pod titulem [[Buddha]].

 

Nelze jednoznačně určit, kdy se Gautama narodil. Podle klasických [[Biografie|biografií]] je sice možné chronologicky seřadit důležité události jeho života, ale prameny nedovolují přesné datování. [[Buddhismus|Buddhistická]] tradice a výzkum kolísají ve svých předpokladech mezi [[6. století př. n. l.|6. stoletím př. n. l.]] až polovinou [[4. století př. n. l.]] V literatuře se běžně zasazuje Gautamův život přibližně do let [[560 př. n. l.|560]]–[[př. n. l.|480]], novější úvahy ale hovoří o pozdější době, totiž o [[4. století př. n. l.]] Na severu [[Indie]] stály v té době proti sobě dva politické systémy: starší forma [[Oligarchie|oligarchické]] [[Republika|republiky]] ve státech jako Liččhaví, Šákja a Malla je konfrontována s královskými říšemi jako [[Magadhsko|Magadha]], Kóšala, Vatsa a Avánti s novou dědičnou [[monarchie|monarchií]]. V těchto [[Republika|republikách]] byl horní vrstvou kasty válečníků volen regent, který se musel řídit rozhodnutími poradního shromáždění a podléhal jeho kontrole, kdežto v [[Monarchie|monarchii]] platila vůle panovníka. Zatímco ještě v předhůří [[Himálaj|Himaláje]] přetrvávaly [[Republika|republiky]], v úrodných pánvích řek [[Ganga|Gangy]] a [[Jamuna|Jamuny]] dominovaly [[monarchie]]. Vývoj ke koncentraci moci na jednu osobu odrážel hospodářský převrat: jestliže společnost chovatelů dobytka, kteří poháněli svá stáda přes volné pastviny, nepotřebovala silnou centrální moc, podporovalo naopak zemědělství postavení panovníka, který střežil hranice polí. V Gautamově době byly poslední [[Republika|republiky]] ještě omezeně autonomní. Stály pod [[Hegemonie|hegemonií]] [[monarchie|monarchií]], kterým navíc postoupily právo na [[Svrchovanost|suverenitu]].

 

Mezi Gautamovou praxí po dobu šesti asketických let a cestou, kterou ukazovala vzpomínka, byl podstatný rozdíl. Nauky o vysvobození vyžadovaly namáhavou změnu přítomných podmínek člověka potlačením přirozených funkcí jako dýchání a přijímání potravy, disciplínu těla nebo navození výjimečných psychických stavů. Gautamův zážitek z mládí se proti tomu vyznačoval tím, že se nic neměnilo, o nic se neusilovalo. Bylo to prodlévání v chladivém stínu jambovníku, tedy na příjemném místě, daleko od [[žádostivost|žádostí]], to znamená ve stavu štěstí bez přání. Gautama seděl, spokojen s tím, co právě bylo. Vnímal to, nic víc si nepřál, nechtěl nic měnit na momentální skutečnosti. Člověk se soustředí zcela na bezprostřední situaci, omezí se na prosté pozorování existence sebe sama, svého sezení, dýchání, okamžitého myšlení a cítění. Gautama se podle své vzpomínky pokusil opět vnímat tímto způsobem bez přání. Při tom došlo k vnitřnímu prožitku, který popsal jako proces čtyř vnorů (''[[džhána|dhján]]'').

První vnor (''[[džhána|dhjána]]''), který odpovídal prožitku ze vzpomínky, byl stav bez [[žádostivost|žádosti]], tedy bez přání změnit okamžik. Myšlenky se spojovaly s bezprostředním vnímáním: bylo-li předmětem vnímání dýchání, kroužily myšlenky okolo tohoto procesu a registrovaly jednotlivé nádechy a výdechy. Toto nenucené přijetí reflektování ve cvičení bylo nové. K asketické cestě patřilo zastavit vedle ostatních vnitřních funkcí také myšlení; Gautama uvádí o době svého hledání: ''Zatínal jsem zuby, tiskl jazyk na patro a zastavoval myšlení, potlačoval a dusil jsem jej. Pot se mi řinul s ramenou, jako by silný muž uchopil slabšího za hlavu a ramena. Na rozdíl od tohoto bolestivého postupu se v nové formě cvičení objevoval blažený tělesný pocit a radostné emoce.''

Gautama pak zažil, jak se myšlení po nějaké době samo od sebe uklidnilo, když jej nechal v takovém tichém a soustředěném stavu. Dostavilo se vnitřní ztišení, nadále doprovázené pocitem štěstí a radosti. Toto označil jako druhý vnor.

 

 

Nakonec nechal za sebou také toto, aby ve čtvrtém vnoru zažil stav, který se vyznačoval pouze vyrovnaností a čistým bytím v přítomnosti: prostě vnímal, co je. Ani myšlenky, ani očekávání, ani zármutek, ani radost nekalily jeho vnímání okamžiku. Přes den se Gautama věnoval těmto pohroužením. Myšlení nebo pociťování štěstí, proti nimž jako asketa bojoval, aby se nevázal na svět a znovuzrození, se staly jeho motivujícími faktory. Postupně v průběhu pohroužení ztratily na významu a uvolnily místo soustředěnému stavu čistého pozorování. Večer si Gautama sedl se zkříženýma nohama pod strom a slíbil, že nevstane dřív, dokud nedosáhne vysvobození. Tu k němu ještě jednou přistoupil [[Mára (buddhismus)|Mára]], smrt. Na udivenou otázku, proč se jej Gautama nebojí, dostal odpověď, že díky dobrotivosti a jiným ctnostem, které Gautama praktikoval v minulém životě, je dnes statečný. Když [[Mára (buddhismus)|Mára]] pochyboval a chtěl vědět, kdo by mohl tyto věci dosvědčit, řekl Gautama: ''Tato širá země ať je mým svědkem tím, že se zachvěje v šestkrát sedmi nárazech.'' Na to se zvedlo dunivé zemětřesení. Tato legenda vedla k častému zobrazování Gautamy v umění: Pravicí se sedě dotýká země, kterou tak volá za svědka. Tradice vyzvedla mytickou zprávu o triumfu nad [[Mára (buddhismus)|Márou]] nad vyprávění o probuzení, protože vysvobození ze znovuzrozování znamená současně vítězství nad smrtí, která se jeví jako druhá stránka narození.

Čtvrtým vnorem získal Gautama schopnost být dokonale v přítomnosti, aniž by o to usiloval v myšlenkách nebo žádostech. Když nastala noc, soustředil se na výchozí bod všech nauk o vysvobození, na své zapletení do koloběhu znovuzrození a tak vyvolal probuzení. Tím, že nasměroval svou pozornost na zpřítomnění předešlých existencí, vstoupily postupně do jeho vědomí [[biografie]] minulých životů: ''Tam jsem žil v této rodině. To byl můj stav, povolání, štěstí a zármutek. To byla má smrt, a když jsem tam zemřel, zrodil jsem se opět zde.'' Nakonec si byl vědom statisíce předchozích životů a jeho vzpomínka sahala za počátek tohoto světa do dříve existujících světů. Viděl, že světy tak jako životy následují jeden za druhým v nekonečném zanikání a vznikání.

Pak se Gautama obrátil k zákonům [[znovuzrozování|znovuzrození]]. Pozoroval mizení a objevování bytostí, aby poznal, jak se bytosti, které v myšlenkách, slovech a činech jednaly špatně, ''(…) dostávají po smrti do dolního světa, zatímco těm, které konaly dobro, se dostalo příznivějšího [[znovuzrozování|znovuzrození]].'' Gautama viděl, jak lidé svými činy (karmou) přispívají k průběhu vlastního osudu a podle toho jsou v koloběhu znovuzrozování podrobeni stálému vzestupu a sestupu. Nakonec Gautama namířil svou pozornost na vystoupení z koloběhu znovuzrození, na zničení zákalů, jak to označoval v džinistické terminologii. [[Džinismus|Džinisté]] vysvětlovali vztah trvalého [[džíva|džívy]] k pomíjivým tělům tak, že do [[džíva|džívy]] vtékají během tělesných skutků jemné materiální substance, které ho vážou k světu. Zničení těchto zákalů (''ásrava'') bylo proto osvobozením [[džíva|džívy]] ze znovuzrozování. Gautama se již vzdal úsilí zastavit vlivy potlačením činů. Překonal znovuzrození poznáním pravdy. Tradiční buddhistické texty hovoří o [[čtyři vznešené pravdy|čtyřech ušlechtilých pravdách]] jako esenci Gautamovy nauky: ''Toto je strast, toto je vznik strasti, toto je zánik strasti, toto je stezka, vedoucí k zániku strasti.'' Idea, že bezprostřední a soustředěné pozorování věci odhalí skryté podmínky a principy, se stala základním názorem [[buddhismus|buddhismu]]. Když poznal život jako sled narození a smrti, zákony, které jsou jeho základem a východiskem, Gautama věděl: ''Koloběh znovuzrození je ukončen.''

Nápadné na líčení probuzení je to, že zde nenalezneme ani slovo o osvobození [[džíva|džívy]] nebo [[átman]]a ze znovuzrozování. Neznamená to, že by byl Gautama objevil za pomíjivým světem něco trvalého. Právě pomíjivost tvořila obsah probuzení, proces znovuzrození, zanikání a vznikání světů. Ani [[čtyři vznešené pravdy|čtyři ušlechtilé pravdy]] jako cesta ze znovuzrození a cíl nehovoří o nalezení něčeho trvalého, nýbrž o zániku strasti. Tak se zásadně lišila nejen cesta, kterou Gautama zvolil, nýbrž i její cíl od jiných indických učitelů vysvobození.

Po sedm dnů, které následovaly po probuzení, zvažoval Gautama, co prožil. Našel nový výklad znovuzrození, který odpovídal jeho nové zkušenosti: nikoli neproměnný [[džíva]] nebo [[átman]] putuje v různých tělech smrtí a zrozením, spíše proces bytí bez začátku a bez konce přináší stále nové tvary. To, co spojuje za sebou následující životy, není neměnná podstata, nýbrž nepřerušované plynutí, v němž vzniká jedna pomíjivá bytost za druhou. Vznik a zánik tvarů přitom není svévolný; uskutečňuje se podle zákonitosti, že kvalita přítomných činů (''[[karma (buddhismus)|karma]]'') formuje činy budoucího života. Tyto souvislosti shrnul Gautama v noci sedmého dne po probuzení do poučky o [[Patičča samuppáda|závislém vznikání]], do svého vysvětlení procesu znovuzrozování, které se stalo jádrem [[Filosofie|filosofického]] učení [[buddhismus|buddhismu]].