Hereze: Porovnání verzí

'''Hereze''', '''kacířství''' či '''blud''' (z [[řečtina|řeckého]] αἵρεσις ''hairesis'' volba < αἵρειν ''hairein'' vybírat, brát) označuje původně takový [[teologie|teologický]] názor, který „volí“ nebo si „vybírá“ určitý odlišný pohled, který je neslučitelný s obecnou vírou dané [[církev|církve]], tj. [[ortodoxie|ortodoxií]]. Zastánce hereze je touto církví označován jako heretik, kacíř či bludař. Téhož pojmu se užívá též v přeneseném smyslu pro pojmenování nenáboženského názoru na nenáboženskou „ortodoxní“ záležitost; kupříkladu pro [[esperanto|esperantisty]] je herezí používání [[ido|ida]], tj. používání revidované verze esperanta .{{Doplňte zdroj}}.

Pravověrná doktrína je vymezována [[církev|církvemi]] prostřednictvím [[dogma]]t. Mezi herezí a [[Schizma|schismatem]] je rozdíl v tom, že hereze se chápe jako odchylka od víry uvnitř církve, schisma je naproti tomu rozštěpení církve na dva nové subjekty. [[Gilbert Keith Chesterton]] definoval herezi jako „zblázněnou pravdu“, takže ji lze vnímat jako teologickou výzvu .<ref>{{Citace monografie|jméno=Tomáš|příjmení=Halík|odkaz na autora=Tomáš Halík|titul=Vzdáleným nablízku|místo=Praha|rok=2011|vydavatel=Nakladatelství Lidové noviny|isbn=978-80-7106-907-2|stránky=116}}</ref>. Ačkoliv je pojem spojován především s křesťanstvím, v němž vznikl, užívá se i pro označení odchylky v rámci jiných [[náboženství]], například [[Achnaton]]ově [[amarnské období|atonismu]] v [[egyptské náboženství|náboženství egyptském]] (přibližně 1354 př. n. l.-1336 př. n. l.), který byl krátce po [[faraón]]ově smrti opuštěn.

Každé církevní dogma je v zásadě určitou formou negace jednostranných interpretací Zjevení. Základní pravdy víry vykazují strukturu bipolárního paradoxu,pak také každá hereze v sobě nese kus pravdy, kterou je třeba nechat přebývat v chrámu ortodoxie.<ref name="Hereze" group=""Trinitární hereze"">{{Citace monografie

}}</ref> .

Na počátku 11. století se objevují pět konkrétních, přesně datovaných případů, jejichž aktéři jsou známi. O čtyřech aférách z pěti vypráví burgundský mnich ''Raul Glaber'' v prvních čtyřech knihách svých ''Dějin'', které sepsal v letech 1031 až 1042. Významnou událost klade do roku 1000: rolník ''Leutard z Vertus u Chậlons - de - Champagne'' vyhnal svou ženu, rozbil sochy svatých i kříž, odmítl platit desátky a začal kázat. Nebo: učený ''Vilgard z Raveny'' se stal kacířem pro svou lásku ke gramatice a pohanským básníkům. Vážnější byl případ v Orleánsu. O Vánocích v roce 1022 bylo asi deset až čtrnáct vysoce postavených kleriků z tamní katedrály, včetně scholastika, obviněno z kacířství a na rozkaz krále [[Robert Pobožný|Roberta Pobožného]] upáleno. Dvě zprávy o této události pocházejí z kláštera ''Fleury-sur-Loire'', jehož opat se účastnil synody v Orléansu. Po dramatické události mnich z Ripollu v Katalánsku, který v Orleánsu právě pobýval, poslal svému opatovu dopis, v němž tvrdí, že odsouzení popírali milost křtu, eucharistii, opuštění smrtelných hříchů, manželství a zdržovali se požívání masa. Stejná odezva se objevuje v Gauzlinově ''Životě'', sepsaném v roce 1040. V roce 1031 líčí mnich Adémar z Chabannes. Ve své ''Kronice'' odsouzence jako manichejce sloužící ďáblu - je jediný, kdo zachází tak daleko. Kolem roku 1080 autor listináře kostela Saint - Piérre v Chatres věnoval této události obsáhlý exkurz a přimísil do nich báchorky o nočních orgiích provinilců. Uprostřed intelektuální společnosti otevřené nejodvážnějším teologickým spekulacím se politické kliky střetly kvůli obsazování biskupských stolců. Scholastik z Tours Béranger, který ve svém učení popíral transsubstanciaci, měl větší štěstí, že jeho díla byla několikrát odsouzena a spálena. On sám si zachoval své postavení až do smrti.Roul Glaber a kronikář z 11. století, který přepsal protokol o výslechu arcikacíře : asi toku 1028 nalezl milánský arcibiskup při návštěvě turínské diecéze na hradě Monteforte komunitu mužů a žen, kteří společně užívali majetek, žili přehnaně cudně, modlili se a postili pod vedením jakéhosi Gérarda a pod ochranou jisté urozené dámy. Zdá se, napsal, že jejich učení vycházelo z teologie vyučované v karolinských školách na severu, která se šířila Itálií v 10. století. Zřejmě se jednalo o venkovskou komunitu kajícníků, která se odchýlila od učení církve a omítla její autoritu. V době sociální krize zřejmě takových skupin nebylo málo. <br />

V roce 1025 byli odhaleni kacíři z Arrasu, kteří jsou známi díky záznamům opsaným koncem 12. století v jednom cisterciáckém rukopise, který obsahuje polemiku s kacíři. Je to jediný pramen,který referuje o synodě, kterou svolal biskup z Cambrai a Arrasu. Kacíři z Arrasu jsou líčeni jako komunita nevzdělaných laiků. Pověst kacířského kraje se připisuje Akvitánii. Kacíři chtěli žít po vzoru apoštolů, hlásali zbožný život a neustále se modlili a postili. Protože odmítali uctívat kříž, relikviáře a obrazy svatých , protože zavrhovali svátost mše, z niž liturgie stále více vylučovala laiky a naopak do ní zahrnovala stále větší počet řeholníků s kněžským svěcenímm. Požadovali přístup ke studiu Bible a čím dál více si přisvojovali kněžské pravomoci.<br />

=== Související články ===

=== Externí odkazy ===