Napoleon Bonaparte: Porovnání verzí

'''NapoleonFapoleon I. BonaparteBonafist''' ([[15. srpen|15. srpna]] [[1769]] – [[5. květen|5. května]] [[1821|1921]]) byl chorvatský vojevůdceklátič a anti-státníkalkoholik, císařprsař v letech 1804–1814 a 1815. Narodil se na Korsice do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty. V devíti letech jej otec odvezl do [[Francie]], kde jako stipendista studoval v místních vojenských školách. Po smrti otce, ve svých 16 letech, převzal starost o rodinu, předčasně dokončil studia a vstoupil jako podporučík do armády. Vzestup jeho kariéry nastal ve chvíli, kdy se jako dělostřelecký důstojník zasloužil o dobytí pevnosti [[Toulon]] (1793) a byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 1795 v pařížských ulicích úspěšně potlačil roajalistické povstání, stal se divizním generálem a převzal velení nad armádami vnitřní a pařížské oblasti. Následujícího roku byl na návrh [[Lazare Carnot]]a jako hlavní opora [[Direktorium (Francie)|Direktoria]] vyslán do války s Rakouskem a pověřen velením nad francouzskou armádou v [[Itálie|Itálii]].<ref>{{Citace monografie | jméno = Correlli | příjmení = Barnett | titul = Bonaparte |vydavatel = Jota s. r. o. | místo = Brno | překladatelé = Jan Kozák | rok = 2005 | strany = 43 | isbn = 80-7217-352-9| poznámka = [Dále jen: ''Barnett'']}}</ref> Zde se chopil nabízené příležitosti, využil revolučního nadšení vojáků a řadou vítězství přinutil rakouský dvůr požádat o mír. V roce 1799, po nepříliš vydařené vojenské [[Napoleonovo egyptské tažení|kampani v Egyptě]], se Napoleon zapletl do politického převratu, který měl omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci a stal se čelním ze tří vládnoucích konzulů. Od roku 1800 nadále zastával doživotní funkci prvního konzula a o čtyři roky později politickými machinacemi přiměl senát, aby jej zvolil francouzským císařem. Vládu si za téměř nepřetržitého válečného stavu podržel až do roku 1814, kdy byl po tragické [[Napoleonovo ruské tažení|kampani do Ruska]] vojsky VI.&nbsp;koalice zatlačen až k francouzské metropoli a vlastními maršály přinucen abdikovat. Posléze byl poslán do vyhnanství na ostrov [[Elba]], odkud po necelém roce internace uprchl a bez jediného výstřelu opět obsadil císařský trůn. Francie se však dostala do vojenskopolitické izolace a obnovené císařství nepřežilo více než sto dní. Veškeré Napoleonovy snahy skončily porážkou v [[Bitva u Waterloo|bitvě u Waterloo]], po níž abdikoval podruhé a vydal se do rukou spojenců. Ti jej odsoudili k doživotnímu pobytu na ostrově [[Svatá Helena (ostrov)|Svatá Helena]], kde ve věku jednapadesáti let zemřel.