Sociální politika: Porovnání verzí

'''Sociální politiku''' lze vymezit dvěma přístupy, předně jako jednání [[stát]]u a dalších subjektů sociální politiky s cílem pozitivně ovlivnit životní podmínky lidí. Krebs (2010) uvádí že toto „širší pojetí sociální politiky“ je nezbytné pro tvorbu dlouhodobé koncepce sociální politiky, které na sociální politiku nahlíží jako systém provázaný se společenským okolím. V „užším slova smyslu“ je sociální politika vnímána jako soubor aktivit, nástrojů a opatření, jejichž smyslem je reakce na nepříznivé [[sociální událost]]i, jako jsou [[stáří]], [[nemoc]], [[invalidita]] nebo i [[nezaměstnanost]] a [[chudoba]].<ref name="Krebs">{{Citace monografie

</ref> V praxi jde tedy o systém [[Státní sociální podpora|sociálních dávek]], [[Zdravotní pojištění|zdravotního]] a [[sociální zabezpečení v Česku|sociálního pojištění]]. Cílem sociální politiky je tedy vytváření [[Důstojnost|důstojných]] podmínek [[život]]a všem občanům nebo alespoň jejich většině. Sociální politika je část [[veřejná politika|veřejné politiky]], jejímž předmětem jsou sociální témata.

Z hlediska přístupů k řešení sociálních problémů lze rozlišit dva typy sociální politiky. První přístupem je aktivní (perspektivní) sociální politika, která se vyznačuje snahou o předcházení vzniku sociálních problémů a přijímání preventivních opatření. Těch lze dosáhnout jednak systémovou změnou sociální politiky nebo také intervencí. Pasivní (retrospektivní) politika se zaměřuje na řešení již vzniklých sociálních problémů. Její povaha je vždy intervencionalistickáintervencionistická.<ref name="Krebs" />

[[Liberalismus|Liberálové]] se kloní k zásadě odměňování podle výkonu zásluh daného jednotlivce. Podle významného liberálního ekonoma [[Friedrich August von Hayek|Friedricha Hayeka]] „pojem sociální spravedlnosti nemá smysl, pokud pravidla nikdo nevytvořil, ale jsou přirozená, protože nespravedlnost není komu vytknout; je to jako prohra nebo výhra ve hře“. [[Socialismus|Socialisté]] naopak zdůrazňují [[Sociální nerovnost|společenskou rovnost]], která přispívá ke stabilitě společnosti jako celku. Tomuto přístupu je blízký také koncept sociálních práv britského sociologa [[Thomas Humphrey Marshall|Thomase Marshalla]]. Koncept rovnosti [[Příjem|příjmů]], jako záruky společenského souladu, je v současné době nahrazován zásadou [[rovnost příležitostí|rovnosti příležitostí]], která se projevuje například rozsáhlou [[Diskriminace|antidiskriminační]] legislativou.

</ref> Z hlediska sociální politiky lze rozdělit solidaritu spontánní či dobrovolnou a solidaritu vynucenou, nedobrovolnou.<ref name="Krebs" /> Dobrovolná solidarita je realizována prostřednictvím různých [[Nestátní nezisková organizace|nestátních neziskových organizací]], [[Nadace|nadací]] či [[Charita|charit]] a financována sz dobrovolných příspěvků. Tento typ solidarity bude s krizí sociálního státu nabývat na významu. Nedobrovolná neboli vynucená solidarita je realizována státními [[instituce]]mi a financovánfinancována z platby [[Daň|daní]] a povinného veřejného [[pojištění]]. Tento typ solidarity je základem státní sociální politiky.

[[Objekt]]y sociální politiky jsou ti, na které je tato politika zaměřena a kteří z ní mají prospěch.

*'''Objektem sociální politiky jsou [[Občanství|občané]]:''' Vychází z koncepce sociálního občanství [[Spojené království|britského]] sociologa [[Thomas Humphrey Marshall|Marshalla]] (1950), které do kontextu lidských práv zařazuje i práva sociální. V systému [[Sociální zabezpečení v Česku|sociálního zabezpečení]] je status občana zabezpečován formou univerzálních dávek, které jsou určeny specifickým sociálním skupinám (např: rodinám s dětmi). Podstatným rysem tohoto systému je také uplatňování všeobecného přístupu kke [[vzdělání]], [[Zdravotní péče|zdravotní péči]] a sociálnímu bydlení.

Aktéři (subjekty) sociální politiky vymezují a řídí sociální politiku. Nejdůležitějším aktérem sociální politiky je [[stát]], dalšími aktéry jsou územně správní celky v [[Česko|Česku]] jde o [[kraj]]e a [[Obec|obce]]. Z nestátních aktérů jde především o [[zaměstnavatel]]e a jejich [[Zaměstnavatelské svazy|svazy]] a [[Odbory|odborové organizace]] [[Zaměstnanec|zaměstnanců]]. Dalšími aktéry sociální politiky jsou místní komunity, [[Nestátní nezisková organizace|neziskové nevládní organizace]] a [[Církev|církve]]. Významnými aktéry jsou také [[mezinárodní organizace]], jako je [[Evropská unie]], [[Dětský fond Organizace spojených národů|UNICEF]] nebo [[Mezinárodní organizace práce|ILO]].

Stát je významným aktérem sociální politiky, kterýa určuje prostor pro působení obstaníchostatních subjektů. Významný vliv na jeho politickou koncepci mají jednak mezinárodní ekonomická situace a ekonomická úroveň země, politická a demografická situace a také tradice a hodnoty dané země.

Sociální politika státu je realizována [[Zákonodárná moc|mocí zákonodárnou]] a [[výkonná moc|mocí výkonnou]]. Parlament tvoří koncepci a legislativní rámec sociální politiky, kterýa reguluje ostatní aktéry sociální politiky. [[Vláda]] a správní orgány zodpovídají za realizaci konkrétní sociální politiky v daném čase.<ref name="Krebs" /> V [[Česko|České republice]] je ústředním orgánem zodpovídajícím za realizaci sociální politiky [[Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky|Ministerstvo práce a sociálních věcí]].

V každé konkrétní zemi je sociální politika mixem níže zmíněných typů sociálního státu, některé země mají ke zmíněnému typu politiky blíže než k ostatním. Každý sz těchto typů charakterizuje určitý ideologický koncept. Následující typologie států veřejných služeb bere v potaz vyspělé kapitalistické země z 80. let 20. století.<ref name="Potůček">{{Citace monografie

* '''Redistributivní ([[Sociální demokracie|Sociálně demokratický]]) typ:''' CentrálnímCentrální myšlenkou tohoto typu sociální politiky je vnímání potřeb lidí jako sociálních práv. Pro tento typ sociální politiky je typická dominantní role státu a velký rozsah [[Přerozdělování|redistribuce]], aktivita nestátních subjektů je omezená. Sociální politika je zaměřena na celou populaci daného státu.