Povídky malostranské: Porovnání verzí

Sbírka [[Povídka|povídek]] '''''Povídky malostranské''''' je vrcholné [[próza|prozaické]] dílo [[Jan Neruda|Jana Nerudy]] a jedno z nejvýznamnějších literárních děl [[Česká literatura|české literatury]] vůbec. Soubor třinácti povídek, které původně samostatně vycházely v různých časopisech (''Květy'', ''Národní listy'', ''Podřipan'', ''[[Lumír (časopis)|Lumír]]''), autor sestavil a prvně společně vydal v roce [[1877]].

 

{{spoiler}}

 

Povídka ukazuje krátké obrázky a úryvky života a prolínající se osudy lidí, které spojuje život v jednom malostranském měšťanském domě. V nejrozsáhlejší povídce sbírky autor pečlivě popisuje prostředí, ve kterém se děj odehrává, avšak děj samotný a jednání postav je zachyceno často velmi úryvkovitě a zvláště v přímé řeči místy pouze naznačuje směr vývoje děje a nechává na čtenáři domyslet si svoji obrazotvorností důvody k určitému jednání postav. Celou povídkou prochází kritika měšťanstva a přetvářky společnosti té doby.

 

Povídka má následující dějovou linii: V přízemí domu bydlí přímo v hokynářském krámě manželé Bavorovi se synem Václavem, který miluje Márinku, dceru hostin. Paní Bavorová jako náruživá vykladačka snů se v noci budí a zaznamenává si sny a s pomocí snáře s nimi související číslice. Aby si přivydělala, chodí paní Bavorová prát domácím. Ti mají dvě dcery. Starší Matylda si stále hledá vhodného partnera k sňatku, mladší Valentina se snaží být zpěvačkou. Celá rodina se staví jako velké panstvo, i když paní domácí si přivydělává špatně placenou prací spravování hadrů pro chudé. Pan domácí je úředníkem a zároveň nadřízeným Václava. V druhém patře domu bydlí slečna Josefínka, která se pomáhá starat o nemocnou slečnu Žanýnku z přízemí. Když ji však první den ráno nese jídlo, nachází ji mrtvou. Slečnu Josefínku má rád pan Loukota, a tak ji posílá milostné básně a sní o sňatku s ní. Bydlí v domě jako podnájemník u hospodářského úředníka ve výslužbě pana Lakmuse. Jeho manželka se domnívá, že jejich podnájemník miluje jejich dceru Klárku, a proto se s ním snaží sjednat svatbu. Její snaha se s pomocí šťastné náhody nemine úspěchem. Pan Loukota píše žádost úřadům o svatbu s Josefinkou, aniž se jí na cokoli zeptal, ale právě v momentě, kdy má vepsat její jméno přichází Václav, od kterého se dozví, že slečna Josefinka miluje strojmistra Bavoráka a má s ním nadcházející neděli svatbu. Nedopsanou žádost najde paní Lakmusová a přiměje nešťastného pana Loukotu, aby na ni doplnil jméno její dcery Klárky. Jednoho dne pan domácí sděluje paní Bavorové, že musí vyhodit z úřadu jejího syna Václava, protože psal hanebné básně o panu prezidentovi a vůbec je v úřadě nedůsledný, nepořádný a nechová se dostatečně uctivě ke starším a výše postaveným úředníkům. Následného pohřbu slečny Žanýnky se kromě jejího nenadále objeveného příbuzenstva účastní i někteří obyvatelé domu, jež se dělí na ty „lepší“ - jedoucí v pohřebním průvodu v kočáře – a na ty „horší“ – jdoucí pěšky (paní Bavorová s Václavem). Jenže v dalších dnech paní Bavorová s pomocí čísel ze [[snář]]e vyhrává v loterii několik tisíc, které použije na studia syna Václava, jenž je musel právě kvůli nedostatku financí přerušit. Když se o tomto nečekaném zbohatnutí dozví domácí, snaží se za přes velké přátelství s Bavorovými sblížit a následně provdat Matyldu za Václava. Václav na tuto „hru“ přistupuje a v závěru naznačuje, že se naoko blízkým vztahem s Matyldou pomstí domácímu za vyhození z úřadu.

 

 

V této povídce z dětství autor ukazuje, co všechno zmůžou nepravdivé řeči a pomluvy o nějakém člověku a jak moc mu mohou ublížit.

 

Pan Vojtíšek byl velmi milým, oblíbeným a čistotným malostranským žebrákem. Chodil od dveří ke dveřím a lidé s ním rádi několik slov promluvili, sem tam nějaký peníz dali nebo na jídlo pozvali. Ani místní strážníci jej nepronásledovali. Měl se tedy relativně dobře, o jídlo a milá slova neměl nouzi. Osudným se mu stalo setkání s žebračkou žebrající na schodech u [[Kostel svatého Mikuláše (Malá Strana)|chrámu svatého Mikuláše]]. Ta nebyla tak dobře upravená a nikdo ji na jídlo nezval. Zřejmě panu Vojtíškovi záviděla, a tak aby si polepšila, chtěla to s ním dát dohromady. Jenže on odmítl. Zakrátko se pak po [[Malá Strana|Malé Straně]] rozšířilo, že pan Vojtíšek není tak chudý, jak se dělá, že snad na Starém Městě za řekou má dva domy a další podobné řeči. Lidé jej tedy přestali mít rádi, nikdo mu nechtěl dávat peníze, ani jej nezval na oběd. Pan Vojtíšek musel tedy opustit Malou Stranu a jít žebrat za řeku do [[Staré Město (Praha)|Starého Města]]. Tam jej nikdo neznal, nikdo jej do domu nepouštěl a on musel sbírat jen peníze do čepice na ulici. Zle se mu tam vedlo. Až jednou jej našli na [[Újezd (Malá Strana)|Újezdě]] bez košile, jen v kabátu a kalhotách umrzlého.

 

Paní Ruska byla vdova po nebožtíkovi Rusovi, hostinském v zahradě Gráfovské, kde bývaly nejkrásnější kanonýrské bály, jejíž jedinou zábavou bylo, že chodila na funusy, a to i úplně cizím lidem. Tam o nich, jejich životě i jejich blízkých roznášela ošklivé řeči. Protože se to nelíbilo, tak na pohřbu měšťana a kupce Josefa Velše na ní zavolali policii. Ta jí pak zakázala na pohřby chodit vůbec. Aby paní Ruska nepřišla o svoji zábavu, přestěhovala se do bytu k Oujezdské bráně, kudy musel každý pohřeb jít na [[Malostranský hřbitov|hřbitov]] a tehdy vycházela před dům.

 

Krátká vzpomínka na dobu vysokoškolských studií, kdy se autor (jako postava Hovora) za hezkých večerů schází na střeše domu za vikýřem se svými kamarády, aby kouřili a probírali různá témata. V daný den vybírá téma k diskusi Jäkl. Mají společně s Kupkou a Novomlýnským vyprávět nejstarší vzpomínku ze svého života. Pak Jäkl vypravuje o svém vztahu k Lízince Perálkové, která nečekaně porodila kluka. Nakonec zjistí, že je za střechou poslouchala děvčata, vyběhnou s výjimkou Jäkla za nimi.

 

 

Povídka se týká pana Rybáře, kterému nikdo neříkal jinak než „hastrman“, protože při své malé výšce nosil zelený kabátek s dlouhými šosy a široký klobouk. Bydlel u svých příbuzných, kteří měli dvě děti. Často se procházel s cizinci či kanovníky a toužil po moři. Říkalo se o něm že je velmi bohatý, že má doma velkou sbírku drahých kamenů. Jednou se rozhodl zjistit, jak drahé ty kameny jsou. Zašel tedy s krabicí kamenů za profesorem matematiky a přírodopisu. Tam se dozvěděl, že kameny nemají velké ceny, rozhodně se nejedná o drahokamy. Zklamaný pan Rybář se rozhodl zbavit se své sbírky a začal ji vyhazovat oknem. Přišel za ním jeho příbuzný, u kterého bydlel a ten ho přesvědčil, aby to nedělal, protože ty kameny jsou pro něj samotného bohatstvím a cenné. A on cenný pro ně.

 

Pan Vorel se přistěhoval na Malou Stranu z venkova a otevřel si tam krupařský krám. Lidé ho mezi sebe nepřijali a ani jeho obchod nenavštěvovali. Bylo možné vidět pana Vorla, jak kouří v prázdném krámě ze své [[Mořská pěna#Dýmky|pěnovky]]. Jednou tam zavítala slečna Poldýnka. Pak vyprávěla, jak je v jeho obchodě zakouřeno, že i mouka načichla, a tak tam již nikdo nikdy nepřišel. Pan Vorel zkrachoval, zavřel krám a měl se odstěhovat. Jenže v den stěhování nevycházel z domu, tak nechali jeho krám otevřít policií. Po otevření dveří na ně vypadla stolička a pan Vorel visel oběšen na skobě hned za dveřmi.

 

Autor zde popisuje překvapivý moment ze svého života, kdy se při bouřce zdržel v hostinci, v němž se tančilo. Upoutala jej jedna dívka s velkýma očima a bylo zřejmé, že i on upoutal ji. Celý večer ji pozoroval, tak viděl, jak za ní přiběhla jiná dívka. Ona pak zmizela do deště, ale za chvíli se vrátila a zcela lhostejným hlasem oznámila své kamarádce jako důvod své krátké nepřítomnosti, že jí právě umřela matka. V závěru se autor s dívkou za zuřící bouřky společně vytrácejí z taneční zábavy a dochází k jejich tělesnému sblížení.

 

Povídka je vzpomínkou kdy se autor nechal přes noc sám zavřít v [[Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha|katedrále svatého Víta]]. Slyšel legendu, že vždy o půlnoci se koná ve svatováclavské kapli mše, které se kromě všech králů a svatých účastní i sám svatý Václav. Jenže s přibývající pozdní hodinou jej začaly sužovat hlad a chlad a do jeho mysli se vloudily hrůzostrašné představy o mši a vše si představoval tak živě, až se strachy rozplakal. Pak usnul a probudil se až ráno na mši, kde spatřil svou velmi smutnou matku s tetou, u které měl přes noc spát. Po mši na ně počkal před vchodem a s pláčem políbil matce ruku.

 

Čtyři čtrnáctiletí chlapci, mezi nimiž nechyběl ani autor, si vytvořili plán, jak zahájí revoluci a svrhnou Rakousko. Označili se přezdívkami významných českých vojevůdců historie: [[Jan Žižka]], [[Prokop Holý]], Prokůpek a [[Mikuláš z Husi]]. Revoluce měla být zahájena dobytím Citadely na hradbách hradu nad Prahou, následně vyhlášením revoluce, boji Čechách a zakončena měla být dobytím Vídně. Za tím účelem koupili si z našetřených peněz bambitku a prach do ní měl obstarat hokynář Pohorák, přivážející na trh každý den čerstvá kuřata, který již dostal předem 6 zlatek na něj. V uvedený den se chlapci dostavili na svá místa kolem Citadely a čekali, až se objeví Pohorák s prachem. Jenže ten se neobjevil, naopak se chlapci dozvěděli, že jej sebrala policie, a tak se zalekli a utekli ze svých míst před bojem. Následně se dozvěděli, že Pohorák ten den přišel na trh opilý, navíc kvůli vysoké ceně nic neprodal, a tak ve špatné náladě zmožen pitím usnul pod svým vozem přímo na trhu. O několik dní později se prvně našla u kašny nová bambitka a pak Pohorák zapíral, nebo si nevzpomínal, že by od kluků obdržel těch 6 zlatek na nákup prachu.

 

 

Tato povídka je poskládaná z drobných útržků života mladého muže a sám autor sebe v ní několikrát zmiňuje z pohledu hlavní postavy.

 

 

{{endspoiler}}

== Filmové zpracování ==

* ''Povídka malostranská'' [[1980]]

* ''Slečna Máry'' - československý film režiséra [[Pavel Háša|Pavla Háši]] z roku [[1984]]

* ''Hastrman'' - československý film režiséra Iva Paukerta z roku [[1955]]

== Bibliografie ==

* Neruda, Jan, Povídky malostranské, ARSCI, Praha, 2004.

 

[[Kategorie:České povídky]]