Spravedlnost: Porovnání verzí

[[Soubor:Picswiss BE-98-17 Biel- Gerechtigkeitsbrunnen (Burgplatz).jpg|thumb|upright=0.8|Alegorie spravedlnosti, Biel, Švýcarsko]]

 

 

V oblastech různých vztahů – osobních, pracovních, právních – kde by měla vládnout spravedlnost, ji lze charakterizovat několika principy:

[[Soubor:Droitmou.svg|thumb|Alegorie spravedlnosti (obecní znak)]]

 

Římský právník [[Ulpian]] vymezuje spravedlnost trojím požadavkem:

Takto široký pojem spravedlnosti se od [[Aristotelés|Aristotela]] rozděluje do několika typů.

 

=== Retributivní spravedlnost ===

Nejstarší je patrně představa spravedlnosti retributivní čili opravné: zločin je třeba přiměřeně potrestat, dluh splatit a škodu napravit. Týká se tedy především vztahů mezi jednotlivými lidmi, případně skupinami, z nichž jedna vznáší proti druhé žalobu, protože se cítí být poškozena. Retributivní spravedlnost vyžaduje, aby pokud se obvinění prokáže, byl viník přiměřeně potrestán, případně aby poškozená strana dostala náhradu a [[satisfakce|satisfakci]]. Nejstarší indický ''Zákoník Manuův'' (1. tisíciletí př. n. l.) vysvětluje tento požadavek takto:

 

 

Jakkoli se tato zásada může dnes zdát příliš tvrdá, znamenala tehdy omezení spravedlivé pomsty: za zub jen jeden zub, ne všechny. Moderní společnosti v každém případě trestají mírněji, zpravidla jen pokutou nebo omezením svobody.

 

Retributivní spravedlnost zobrazují všechny [[alegorie]] Spravedlnosti, římské ''Iustitia'': je to žena se zavázanýma očima, protože nemá brát ohled na to, kdo před ní stojí. V jedné ruce má váhy jako symbol rovnosti, ale ve druhé meč, protože svá rozhodnutí musí umět i prosadit a vymáhat.

 

=== Distributivní spravedlnost ===

Požadavek distributivní spravedlnosti nastupuje tam, kde se mezi několik subjektů rozdělují požitky nebo břemena: při dělení dědictví nebo kořisti, při rozdělování daní a podobně. Když se dvě děti tahají o tabulku čokolády, je spravedlivé jim ji rozdělit. Jednoduchá či mechanická spravedlnost říká, že každému stejně. Jenže stejný objem daně (jako byla raně středověká daň z hlavy) je pro bohatého maličkost, kdežto chudého by zruinoval. Jako by distributivní spravedlnost neměla být slepá, ale brát ohled na to, kdo před ní právě stojí. Proto druhá úvaha říká, že se má přihlížet k možnostem plátce. Ale ani stejná [[mzda]] pro všechny by nebyla spravedlivá: má se brát v úvahu jeho výkon či zásluha.

 

 

O distributivní spravedlnost jde také v požadavku spravedlivé mzdy: má mít lékař větší plat než horník? Než učitel, poslanec, řidič? Na tuto obtížnou otázku odpovídají moderní společnosti tak, že spravedlivou mzdu každému určuje ten, kdo jeho výrobky či služby potřebuje. Ale kdo to má udělat pro ty, koho „potřebuje“ čili zaměstnává a platí stát?

 

 

=== Procesní spravedlnost ===

Moderní právo rozhoduje na základě psaných [[zákon]]ů, které nikdy nemohou být ve všem a v každém jednotlivém případě spravedlivé. Jak k tomu říká Aristotelés:

 

Přesto provoz moderního soudnictví vyžaduje také jistou předvídatelnost rozsudků a rozhodnutí, takže se teoretici shodují na jakémsi minimálním výměru spravedlnosti. Podle britského právního teoretika Harta znamená spravedlnost požadavek „rozhodovat ve stejných případech stejně a v nestejných odlišně“.<ref>H. L. A. Hart, cit. u V. Knapp, ''Teorie práva''. Praha 1995, str. 87.</ref> To je ovšem požadavek minimální, neboť vyžaduje jen jistou důslednost či koherentnost rozhodování a 20. století zažilo politické systémy, kde se rozhodovalo sice důsledně, ale velmi nespravedlivě. Podle J. Přibáně se „zákon sám stal zločinem“.<ref>Přibáň - Holländer, ''Právo a dobro v ústavní demokracii''. Str. 29.</ref>

 

 

=== Spravedlnost jako férovost ===

 

Na pojmu férovosti a na myšlence [[Společenská smlouva|společenské smlouvy]] vybudoval svou ''Teorii spravedlnosti'' významný americký politický filosof [[John Rawls]]. Rawls vychází z „původního stavu“, kdy žádné zákony nejsou, a navíc předpokládá „závoj nevědomosti“, kdy žádný z účastníků ještě neví, jaká role, postavení nebo majetek mu v budoucím uspořádání připadne. Za těchto předpokladů je spravedlivé to, co vyhovuje dvěma kritériím:

 

Jakkoli je spravedlnost pro každé společenství a každou společnost nesmírně důležitá, přece však sama nestačí. Předně se představa spravedlnosti opírá o jistou základní důvěru mezi lidmi, kterou římský právní teoretik [[Marcus Tullius Cicero|Cicero]] popisuje takto:

 

Aristotelés napsal, že spravedlnost je normou jednání ve velké společnosti, kdežto „mezi přáteli není spravedlnosti třeba“.

 

Francouzský filosof [[Emmanuel Lévinas]], který spravedlnost vymezuje jako „právo promluvit“, říká nakonec toto:

 

== Odkazy ==

{{Otto|Spravedlnost}}

=== Reference ===

 

=== Externí odkazy ===

* {{Wikicitáty|téma=Spravedlnost}}

* {{Citace elektronické monografie