Spravedlnost: Porovnání verzí

Přidáno 8 bajtů ,  před 5 lety
m
bot rozložil {{Sisterlinks}} na šablony s parametry za použití AWB
m ({{Wikicitáty}} do odkazů a s parametrem; kosmetické úpravy)
m (bot rozložil {{Sisterlinks}} na šablony s parametry za použití AWB)
[[Soubor:Picswiss BE-98-17 Biel- Gerechtigkeitsbrunnen (Burgplatz).jpg|thumb|upright=0.8|Alegorie spravedlnosti, Biel, Švýcarsko]]
 
'''Spravedlnost''' je jeden ze základních pojmů pro dobré uspořádání lidských vztahů, regulativní idea pro uspořádání [[společnost]]i a zejména pro [[právo]]. Podle Aristotela je to nejdůležitější z ctností, protože se vztahuje ke druhému a „nazývá se také dobro pro druhé“.<ref> ''Etika Nikomachova'', 1134b5 </ref>
 
V oblastech různých vztahů – osobních, pracovních, právních – kde by měla vládnout spravedlnost, ji lze charakterizovat několika principy:
[[Soubor:Droitmou.svg|thumb|Alegorie spravedlnosti (obecní znak)]]
 
Neurčitý, ale zřetelný a výrazný pocit křivdy dávají najevo už docela malé děti a nedávné pokusy na Emory University v USA to prokázaly i pro některé [[Primáti|primáty]].<ref>Nature 425, 297-299 (18 September 2003), cit. podle Enwiki, heslo Justice. </ref> Spravedlností se řídí soudy a rozhodování v archaických společnostech, kde se na tom zakládá autorita soudu.<ref>U. Wesel, ''Frühformen des Rechts in vorstaatlichen Gesellschaften''. Frankfurt a/M. 1985. </ref> Spravedlnost tedy patří mezi základní nároky na lidské jednání i na vztahy ve společnosti.
: “ Kdo není schopen mít podíl na studu a spravedlnosti, má být usmrcen jako nákaza obce.“<ref>Platón, ''Prótagoras'' 322d. </ref>
: “ Bez spravedlnosti, pokud nesledují společný zájem, co jiného jsou království než velké loupeže?“<ref>Augustin, ''O obci Boží'', 4.4. </ref>
Římský právník [[Ulpian]] vymezuje spravedlnost trojím požadavkem:
: “Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří.“<ref>''Digesta'' I.1.1. Cit. u Sokol, ''Moc, peníze a právo''. Praha 2007, str. 233.</ref>
Takto široký pojem spravedlnosti se od [[Aristotelés|Aristotela]] rozděluje do několika typů.
 
=== Retributivní spravedlnost ===
Nejstarší je patrně představa spravedlnosti retributivní čili opravné: zločin je třeba přiměřeně potrestat, dluh splatit a škodu napravit. Týká se tedy především vztahů mezi jednotlivými lidmi, případně skupinami, z nichž jedna vznáší proti druhé žalobu, protože se cítí být poškozena. Retributivní spravedlnost vyžaduje, aby pokud se obvinění prokáže, byl viník přiměřeně potrestán, případně aby poškozená strana dostala náhradu a [[satisfakce|satisfakci]]. Nejstarší indický ''Zákoník Manuův'' (1. tisíciletí př. n. l.) vysvětluje tento požadavek takto:
: „Kdyby král neúnavně netrestal ty, které trestat má, silnější by si pekli ty slabší jako ryby na rožni. … Nikomu by nic nepatřilo a svět by byl vzhůru nohama.“
Zatímco potrestaný [[zločin]] padá plně na pachatele,
: „čtvrtina (nepotrestané) nespravedlnosti padá na toho, kdo ji způsobil, čtvrtina na svědky, čtvrtina na soudce, čtvrtina na krále“.<ref>''The laws of Manu'', 8.18.</ref>
 
Retributivní spravedlnost tedy vyžaduje nápravu a přiměřený [[trest]]; otázka je, co to znamená. Nejstarší teorie trestu, ''ius talionis'', stanoví, že trest se má rovnat poškození:
: „Oko za oko, zub za zub.“<ref>Bible, ''Exodus'' 21,24.</ref>
 
Jakkoli se tato zásada může dnes zdát příliš tvrdá, znamenala tehdy omezení spravedlivé pomsty: za zub jen jeden zub, ne všechny. Moderní společnosti v každém případě trestají mírněji, zpravidla jen pokutou nebo omezením svobody.
 
Retributivní spravedlnost zobrazují všechny [[alegorie]] Spravedlnosti, římské ''Iustitia'': je to žena se zavázanýma očima, protože nemá brát ohled na to, kdo před ní stojí. V jedné ruce má váhy jako symbol rovnosti, ale ve druhé meč, protože svá rozhodnutí musí umět i prosadit a vymáhat.
: “Spravedlnost bez síly je bezmocná, síla bez spravedlnosti tyranská.“<ref>B. Pascal, ''Myšlenky'', zl. 298. </ref>
 
=== Distributivní spravedlnost ===
Požadavek distributivní spravedlnosti nastupuje tam, kde se mezi několik subjektů rozdělují požitky nebo břemena: při dělení dědictví nebo kořisti, při rozdělování daní a podobně. Když se dvě děti tahají o tabulku čokolády, je spravedlivé jim ji rozdělit. Jednoduchá či mechanická spravedlnost říká, že každému stejně. Jenže stejný objem daně (jako byla raně středověká daň z hlavy) je pro bohatého maličkost, kdežto chudého by zruinoval. Jako by distributivní spravedlnost neměla být slepá, ale brát ohled na to, kdo před ní právě stojí. Proto druhá úvaha říká, že se má přihlížet k možnostem plátce. Ale ani stejná [[mzda]] pro všechny by nebyla spravedlivá: má se brát v úvahu jeho výkon či zásluha.
 
Požadavek distributivní spravedlnosti tedy rozhodně není jednoduchý a německý právní teoretik Rüthers uvádí zamotaný příklad: dědictví po otci obnáší stádo ovcí a má se rozdělit mezi tři syny; každý by dostal deset ovcí. Jenže nejmladší je nezletilý, a tak si oba starší vezmou po patnácti se závazkem, že se s nejmladším až dospěje vyrovnají. Mezitím ale nejstarší hospodařil špatně a zbývají mu už jen tři ovce, kdežto prostřední jich má třicet. Kolik ovcí mají dát nejmladšímu, aby to bylo spravedlivé?<ref>B. Rüthers, ''Rechtstheorie''. München 1999, str. 203. </ref>
 
O distributivní spravedlnost jde také v požadavku spravedlivé mzdy: má mít lékař větší plat než horník? Než učitel, poslanec, řidič? Na tuto obtížnou otázku odpovídají moderní společnosti tak, že spravedlivou mzdu každému určuje ten, kdo jeho výrobky či služby potřebuje. Ale kdo to má udělat pro ty, koho „potřebuje“ čili zaměstnává a platí stát?
 
[[Soubor:Justice_statueJustice statue.jpg|left|thumb||Spravedlnost s mečem a s knihou - socha na budově [[okresní soud v Olomouci|soudu v Olomouci]]]]
 
=== Procesní spravedlnost ===
Moderní právo rozhoduje na základě psaných [[zákon]]ů, které nikdy nemohou být ve všem a v každém jednotlivém případě spravedlivé. Jak k tomu říká Aristotelés:
: „Pokud se týká různých jednání, mají sice obecné výroky (důvody, LOGOI) širší platnost, ale ty o jednotlivém jsou pravdivější.“<ref>Aristotelés, ''Etika Nikomachova'', 1107a.</ref>
 
Přesto provoz moderního soudnictví vyžaduje také jistou předvídatelnost rozsudků a rozhodnutí, takže se teoretici shodují na jakémsi minimálním výměru spravedlnosti. Podle britského právního teoretika Harta znamená spravedlnost požadavek „rozhodovat ve stejných případech stejně a v nestejných odlišně“.<ref>H. L. A. Hart, cit. u V. Knapp, ''Teorie práva''. Praha 1995, str. 87.</ref> To je ovšem požadavek minimální, neboť vyžaduje jen jistou důslednost či koherentnost rozhodování a 20. století zažilo politické systémy, kde se rozhodovalo sice důsledně, ale velmi nespravedlivě. Podle J. Přibáně se „zákon sám stal zločinem“.<ref>Přibáň - Holländer, ''Právo a dobro v ústavní demokracii''. Str. 29.</ref>
 
[[Soubor:Giotto - Scrovegni - -43- - Justice.jpg|right|thumb||Spravedlnost váží jednotlivé lidi. [[Giotto di Bondone]] ([[1267]]-[[1337]]), [[Padova]] ([[Itálie]])]]
 
=== Spravedlnost jako férovost ===
Aristotelés v ''Etice Nikomachově'' píše, že zákony se musí týkat jen těch nejčastějších případů a že tudíž někdy vedou k nespravedlnostem. Doporučuje proto soudcům jistou slušnost či férovost (řecky EPIEIKEIA, latinsky ''aequitas'', anglicky ''equity'' nebo ''fairness''), a to jako „opravu zákonné spravedlnosti“.
 
Na pojmu férovosti a na myšlence [[Společenská smlouva|společenské smlouvy]] vybudoval svou ''Teorii spravedlnosti'' významný americký politický filosof [[John Rawls]]. Rawls vychází z „původního stavu“, kdy žádné zákony nejsou, a navíc předpokládá „závoj nevědomosti“, kdy žádný z účastníků ještě neví, jaká role, postavení nebo majetek mu v budoucím uspořádání připadne. Za těchto předpokladů je spravedlivé to, co vyhovuje dvěma kritériím:
 
Jakkoli je spravedlnost pro každé společenství a každou společnost nesmírně důležitá, přece však sama nestačí. Předně se představa spravedlnosti opírá o jistou základní důvěru mezi lidmi, kterou římský právní teoretik [[Marcus Tullius Cicero|Cicero]] popisuje takto:
: „Základem spravedlnosti je ovšem důvěra (''fides''), tj. stálost a pravdivost řečeného a dohodnutého: … co se řekne, má se také stát.“<ref>M. T. Cicero, ''De officiis'', 1.7.23.</ref>
 
Aristotelés napsal, že spravedlnost je normou jednání ve velké společnosti, kdežto „mezi přáteli není spravedlnosti třeba“.
 
Francouzský filosof [[Emmanuel Lévinas]], který spravedlnost vymezuje jako „právo promluvit“, říká nakonec toto:
: „Spravedlnost mne vyzývá, abych překročil přímku spravedlnosti a konec této cesty pak už nic nemůže vyznačit. Za přímkou spravedlnosti se rozkládá nekonečná a neprozkoumaná říše dobra, jež vyžaduje všechny schopnosti každé jednotlivé přítomnosti.“<ref>E. Lévinas, ''Totalita a nekonečno''. Praha 1997, str. 220.</ref>
 
== Odkazy ==
{{Sisterlinks|commons=Iustitia}}
{{Otto|Spravedlnost}}
=== Reference ===
 
=== Externí odkazy ===
{{Commons|Iustitia}}{{Commonscat|Justice}}
* {{Wikicitáty|téma=Spravedlnost}}
* {{Citace elektronické monografie
117 819

editací