'''Pánini''', v [[dévanágarí]] पाणिनि, je jméno [[starověk]]ého indického [[lingvistika|jazykovědce]] odvozené od [[sanskrt]]ského výrazu ''pani'', což znamená ''potomek pániů''.<ref>Frits Staal, Euclid and Pánini, Philosophy East and West, 1965; R. A. Jairazbhoy, On Mundkur on Diffusion, Current Anthropology (1979)</ref>
Je znám svým spisem ''Vjákarana'' (mluvnice), jež obsahuje 39393959 gramatických a fonetických pravidel sanskrtu. Tento originální spis komentoval později Mahariši [[Pataňdžali]] ve spise ''Mahábhášja''. Vjákarana patří mezi odvětví [[Védská literatura|védské literatury]], ''védángy'' (doslova údy véd), zahrnující všechny disciplíny umožňující studium véd: šikšá ([[fonetika]]), kalpa ([[obřad]]), vjákarana ([[Gramatika|mluvnice]]), nirukta ([[etymologie]] a [[lexikologie]]), čhanda ([[védská metrika]]) a džjótišá ([[astronomie]] a [[astrologie]]). Toto souhrnné dílo slouží jako podklad pro novodobou [[Lingvistika|lingvistiku]] a v Indii ukončilo období védského sanskrtu a zahájilo období klasického [[sanskrt]]u.
