Chirurgie: Porovnání verzí

Odebráno 7 bajtů ,  před 7 lety
m
narovnání přesměrování
m (řádková verze {{Wikislovník}} do odkazů)
m (narovnání přesměrování)
(lázeňskými, holiči) a ranhojiči, tedy profesemi řemeslnými, a to i v době, kdy lékaři již získávali univerzitní vzdělání. Tito lékaři však byli zaměřeni pouze na snahu o diagnostikování chorob podle tehdejšího stupně poznání a předpis příslušných léků, praktickou chirurgii považovali tehdejší lékaři za práci podřadnou.
 
Prvními opravdovými chirurgy se stávali ranhojiči z četných válek, které se odehrávaly v tehdejší Evropě. Mezi nimi vyčnívá jméno [[Ambrois Paré|Ambroise Parého]] ([[1510]]-[[1590]]), muže který se stal jakýmsi znovuobnovitelem slávy chirurgie z dob [[starověk]]u. Tento ranhojič, který se stal posléze královským ranhojičem francouzských králů [[Karel IX. Francouzský|Karla IX.]] a [[Jindřich III. (francouzský král)Francouzský|Jindřicha III.]], si získal proslulost především znovuobjevením staroegyptské metody podvazování krvácejících cév u amputovaných končetin, kterou nahradil nesmírně bolestivé vypalování rány žhavým olejem či plamenem, způsobujícího často větší bolest a šok u poraněných, než vlastní zranění. Paré rozpracoval také léčbu řady dalších poranění, o svých zkušenostech napsal několik svazků, které ve své době vzbudily pohoršení mezi lékaři, dotčených odvahou tohoto ranhojiče prezentovat své zkušenosti vědeckou metodou i v oblastech, kterou tehdejší lékaři považovali za své výsostné území.
[[Soubor:Operating theatre.jpg|thumb|Operační sál]]
 
Určitý rozvoj válečné chirurgie znamenaly bezesporu [[Napoleonské války]], jakkoliv i v této době platilo, že hlavní metodou válečné chirurgie zůstávala [[amputace]] postižené končetiny. Určitým dokladem této fáze vývoje chirurgie z období před zavedením [[anestezie]] a [[asepse|aseptické]] chirurgie je tzv. [[Muzeum Starého operačního sálu]] v [[Londýn]]ě v [[Southwark]]u v podkroví kostela svatého Tomáše, kde probíhaly operace od r. [[1822]].
 
Od poloviny [[19. století]] dochází v chirurgii k zásadním změnám. Především je to zavedení [[anestezie]] do klinické praxe, k němuž docházelo postupně kolem roku [[1846]] s využitím prchavých chemických látek s tlumivým účinkem na [[centrální nervová soustava|centrální nervovou soustavu]] jako [[oxid dusný]], [[EtherEthery|éter]] a [[chloroform]]. To umožnilo provádění i rozsáhlejších operačních výkonů, trvajících delší dobu, které byly do té doby jen stěží proveditelné pro bolest nemocného při výkonu. Dalším pokrokem, který umožnil vznik chirurgie tak jak ji známe dnes, bylo zavedení opatření, zabraňujícím vzniku pooperační infekce, které dnes shrnujeme pod pojmy [[asepse]] a [[antisepse]], spojené se jmény [[Ignác Fülöp Semmelweis]], resp. [[Louis Pasteur]] a [[Joseph Lister]].
 
Posledním zásadním objevem, na němž dnešní chirurgie stojí, byl objev [[antibiotikum|antibiotika]] [[penicilin]]u [[Alexander Fleming|Alexandrem Flemingem]] v roce [[1928]]. Zavedení antibiotik do klinické praxe umožnilo konečně do značné míry zamezit či léčit obávané infekční komplikace operačních výkonů s relativně minimálními vedlejšími účinky.
263 110

editací