Dělení Polska: Porovnání verzí

'''Dělení Polska''' neboli ''Trojí dělení [[PolskoPolské království|Polska]]'' probíhalo v letech [[1772]]–[[1795]], přičemž tato zem byla rozdělena mezi [[Prusko]], [[Habsburská monarchie|Rakousko]] a [[Ruské impérium|Rusko]].

[[Polsko]] procházelo od počátku 18. století fází jistého krizového vývoje. Ten byl dán jednak slabým postavením polského [[král]]e a jednak silným postavením šlechty, která prakticky rozhodovala o zásadních záležitostech země. Projevovala se pasivita Polska v zahraniční politice, která byla v největším úpadku za vlády [[August III. Polský|Augusta III.]] v letech [[1733]]–[[1763]]1733–1763. Polsko nezasahovalo do významných evropských událostí a hrálo jen roli trpného činitele. Docházelo i k vnitřním rozbrojům, šlechta se domáhala svých privilegií, probíhala domácí válka mezi jednotlivými skupinami magnátské oligarchie. Svoji úlohu sehrálo i vzepětí porobených národů, zejména na [[Ukrajina|Ukrajině]] docházelo k lidovým povstáním, do kterých zasahovalo i [[Rusko]]. Byla oslabena pravidelná polská armáda, jejíž počet činil pouhých 24 000 mužů. Samo [[Polsko]] se tak postupně stalo kořistí svých mocných sousedů.

[[Pakt Ribbentrop-Molotov]] a následné [[Invaze do Polska|obsazení Polska Německem a Sovětským svazem]] z roku [[1939]] bývá někdy nazýváno jako čtvrté dělení Polska.

Po smrti [[August III. Polský|Augusta III.]] začalo docházet v Polsku k boji o moc, který vnitřně oslaboval [[Polsko]] a nahrával mocenským zájmům jeho sousedů. Novým polským králem se stal nakonec za asistence ruských expedičních vojsk [[Stanisław August Poniatowski]]. Polská společnost ho však přijala velmi chladně a nový král se musel potýkat se stejným problémem, jako jeho předchůdci - silným postavením polské šlechty. Ta se stavěla proti krokům Poniatowského, koncem 60. let vypuklo dokonce [[povstání]]. Stabilitu Polska narušilo i selské povstání na [[Ukrajina|Ukrajině]] roku [[1768]], které bylo zaměřeno proti polské vrchnosti. Do tohoto se angažovalo [[Rusko]], ovšem v souvislosti s válkou proti [[Turecko|Turecku]] se muselo dočasně ze svého angažmá v Polsku stáhnout. Na podzim roku [[1769]] uzavřeli polští šlechtičtí povstalci proti králi Generální konfederaci a roku [[1770]] oznámili jeho sesazení. V tomtéž roce obsadil pod záminkou vytvoření zdravotního kordónu proti epidemii pruský král [[Fridrich II. Veliký]] část polského území na severu – tzv. „královské Prusy“. Rovněž [[Rakousko]] předběhlo události a okupovalo Spišsko a podkarpatská území. Roku [[1771]] vtrhly do Polska i carské posily pod vedením ruského vojevůdce [[Alexandr Vasiljevič Suvorov|A. V. Suvorova]]. V roce [[1772]] uzavřely [[Rusko]], [[Prusko]] a [[Rakousko]] po ročním diplomatickém jednání dohodu, podle níž si rozebraly část polského území. [[Prusko]] získalo Warmii, vojvodství Pomořanské, Malborské a Chelmiňské a menší části Velkopolska, celkem 36  000  km² s více než půl miliónem obyvatel. [[Rusko]] získalo část Livonska, vojvodství Polocké, Mstislavské a díly vojvodství Minského a Vitebského o celkové rozloze 92  000  km² s 1 300 000 obyvateli převážně běloruské národnosti. Kořist [[Rakousko|Rakouska]] sestávala z území na jih od horní Visly, části vojvodství Sandoměřského, Krakovského, knížectví osvětimského a zatorského a dále Podolí a části [[Volyň|Volyně]].

Po čtyřletých válečných zmatcích byla polská šlechta nucena složit povinnou přísahu králi Stanisławu Augustovi. Roku [[1773]] polský sněm ratifikoval dohodu o dělení Polska. Velice významnou se stala jeho orientace na [[Rusko]]. [[Kateřina II. Veliká|Kateřina Veliká]] jednak prosazovala v Polsku svůj vliv, jednak měla zájem na udržení celistvosti stávajícího Polska. V 80. letech se změnila situace na jihu Ruska, které chtělo ovládnout černomořskou oblast na úkor Turků. Proti [[TureckoOsmanská říše|Turecku]] vystupovalo i [[Rakousko]] a jejich společné cíle je nakonec sblížily. Ze situace chtěl vytěžit pro [[Polsko]] také Stanisław August, ovšem u ruské carevny nepochodil. Jistá naděje svitla Polákům roku [[1788]], když se carská a rakouská vojska nemohla prosadit proti Turecku a když Rusku vypovědělo válku [[Švédsko]]. [[Prusko]], které stálo na straně Turecka, uzavřelo s Polskem roku [[1790]] polsko-pruský spolek. Prusko přitom požadovalo po Polsku [[Gdaňsk]] a [[Elblag]] a jako náhradu slibovalo území na účet Rakouska. Roku [[1791]] vyhlásilo Polsko novou ústavu, která byla v kontextu společenských změn v Evropě, ovšem která se nelíbila polské šlechtě. Polští oligarchové požádali ruskou carevnu Kateřinu II. o pomoc, a tak roku [[1792]] vpadly do země dvě ruské armády. Po bojích, v nichž měli [[Rusové]] převahu, bylo [[Polsko]] nuceno požádat o mír. Mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem byla vedena série jednání, která skončila v lednu [[1793]]. [[Prusko]] nakonec získalo Toruň, Gdaňsk, vojvodství Poznaňské, Hnězdenské, Kališské, Sieradzské, Inowroclawské, Brestsko-kujavské a Plocké a část Mazovska a Dobrzyňsko o rozloze 58  000  km². Carské [[Rusko]] získalo vojvodství Kyjevské, Braclavské, Podolské a části vojvodství Volyňského, Brestsko-litevského, Nowogrodského, Minského a Vilenského. Šlo o většinu [[Ukrajina|Ukrajiny]] a [[Bělorusko|Běloruska]] o rozloze cca 250  000  km².

Po druhém dělení [[Polsko|Polska]] odcházelo do zahraničí velké množství emigrantů. Mezi těmi, kteří v Polsku zůstali, vznikaly různé ilegální spiklenecké pronárodní organizace různých směrů. 24. března [[1794]] vyhlásil na krakovském náměstí povstání pod heslem „''Volnost, územní celistvost, samostatnost''“ [[Tadeusz Kościuszko]]. Povstání zažívalo v počátku velké úspěchy. Povstalci jednali o podpoře v revoluční [[FranciePrvní Francouzská republika|revoluční Francii]], ovšem naděje vkládaná ve francouzská revoluční vojska se rozplynula. Povstalci tak museli bojovat proti pruským a ruským vojskům na několika frontách sami. Když se ruský vojevůdce Suvorov zmocnil varšavského předměstí [[Praga (Varšava)|Pragy]], zahájil s ním král jednání o kapitulaci. Mezitím už probíhala jednání o třetím dělení [[Polsko|Polska]]. Ta skončila roku [[1795]]. [[Rakousko]] dostalo území mezi Bugem, Vislou a Pilicí spolu s Krakovem, [[Rusko]] zbytky Livonska, Polesí, Litvy, Volyňska a Žmudě, tedy zhruba země po Bug a Němen. Zbytek Polska s Varšavou připadl [[Prusko|Prusku]]. Stanisław August podepsal formálně 25. listopadu abdikaci a souhlas se zánikem polského státu.

Jednotlivé mocnosti si rozdělily původní území polského státu dosti nerovnoměrně. [[Rusko|Rusku]] připadlo 62  % území a 45  % obyvatelstva, včetně východních málo rozvinutých litevských, běloruských, ruských a ukrajinských zemí, v nichž byl polské obyvatelstvo v menšině. [[Prusko]] zabralo hospodářsky nejpokročilejšínejvyspělejší polské kraje. Jednalo se o 20  % území a 23  % obyvatelstva. Nejhustěji zalidněné, ale hospodářsky zaostalé jižní území se značným počtem ukrajinského obyvatelstva bylo přivtěleno k [[Rakousko|Rakousku]]. V tomto případě se jednalo o 18  % území a 32  % obyvatelstva. Toto „Trojí dělení Polska“ mělo za následek likvidaci polského státu, který byl znovuobnoven až po [[První světová válka|první světové válce]].