Kantáta: Porovnání verzí

Původně znamenala kantáta každou zpívanou skladbu (cantare = latinsky zpívat) na rozdíl od instrumentální sonáty (sonare = latinsky hrát). Vlastní kantáta se vyvinula v 1. polovině 17. století v Itálii, zprvu v sólové vokální podobě. Od poloviny 17. do poloviny 18. století se kantáty v Itálii skládaly ze dvou nebo několika árií da capo se vstupními recitativy, doprovod byl psán formou [[Basso continuo|bassa continua]]. Tyto kantáty se přiblížily operní scéně. Italské kantáty byly převážně světské ([[cantata da camera]]). Duchovní kantáta ([[cantata da chiesa]]) se zformovala v Německu a zprvu byla identická s duchovním koncertem. Důležitou úlohu při utváření duchovní kantáty měly sborníky kantátových textů, sestavené na začátku 18. století německým básníkem a teologem [[E. Neumeister]]em. K tomuto typu kantáty se přiklonil zvláště [[Johann Sebastian Bach|J. S. Bach]], jehož zásluhou zaujala duchovní kantáta významné místo mezi tehdejšími hudebními žánry.

 

 

V [[19. století]] se jako kantáta označovala také literární forma, [[báseň]], která byla určena ke zhudebnění touto formou. Šlo o patetickou, oslavnou báseň, v podstatě o variantu [[óda|ódy]], zpěvného a snadno zhudebnitelného charakteru. Mohlo jít o poměrně konvenční příležitostný text oslavující konkrétní událost (např. [[Jaroslav Vrchlický|Vrchlického]] kantáty k výročím narození různých význačných osobností, např. [[Pavel Josef Šafařík|P. J. Šafaříka]], ze sbírky ''Hlasy v poušti''), nebo naopak o složitější, filosoficky hlubší text, určený oslavě nějaké abstraktní ideje (básně [[Milota Zdirad Polák|Miloty Zdirada Poláka]] ''Vznešenost přírody'' a ''Vznešenost hudby''). Charakteristickým rysem takovéto kantáty je [[dialog]]ická forma (střídání promluv sboru a sólistů), většinou, ač ne nezbytně, mají formu [[apostrofa|apostrofy]], tj. oslovení oslavovaného. V pozdější době tento žánr vymizel.

 

[[Kategorie:Hudební formy]]