Claudius: Porovnání verzí

Přidány 2 bajty ,  před 7 lety
m
m (→‎Literatura: oprava odkazu)
V [[Germánie|Germánii]] napadli [[Chattové]] pod vedením Gannaska římské území.<ref>Tacitus XI.18.</ref> [[Corbulo|Gnaeus Domitius Corbulo]] zahnal tyto barbary a posléze se vydal za [[Rýn]] proti [[Frisiové|Frisiům]] a [[Chaukové|Chaukům]]. Claudius, znervóznělý legátovou aktivitou, mu přikázal, aby ustal ve výboji.<ref>Tacitus XI.19.</ref> Corbulo se proto poslušně stáhl zpět.<ref>Tacitus XI.20.</ref> Římané přesto udržovali na pravém břehu Rýna opevněné předpolí v prostoru Mogontiaka ([[Mohuč]]) a dnešního [[Wiesbaden]]u.<ref>Christ (1995), s. 221.</ref> Rozšiřování a výstavba pohraničních pevností probíhala i na jihu. Podél [[Dunaj]]e vznikla celá soustava [[kastel]]ů, chránících mimo jiné [[Noricum]], přetvořené za Claudia v regulérní provincii v čele s [[prokurátor]]em.<ref>Christ (1995), s. 221–222</ref>
 
Hranice impéria se Claudius snažil zesílit i prostřednictvím [[klient (chráněnec)|klientýchklientských]] vládců. V roce 47 Římané dosadili [[Cheruskové|Cheruskům]] na jejich vlastní žádost za náčelníka [[Arminius|Arminiova]] synovce [[Italicus|Italika]], vychovaného v Římě.<ref>Tacitus XI.16.</ref> Zasáhli i do poměrů v [[Bosporská říše|bosporském království]], ležícím při severních březích [[Černé moře|Černého moře]], kde nahradili tamějšího vládce Mithridata jeho bratrem Kotyem.<ref>Tacitus XII.15-21.</ref> V [[Orient]]u využili rozbrojů mezi [[Parthové|Parthy]] k posílení svého postavení v [[Arménie|Arménii]]<ref>Tacitus XI.9.</ref> a neúspěšně se pokusili prosadit vlastního kandidáta na parthský trůn.<ref>Tacitus XII.10-14.</ref> Jakmile ovšem vnitřní konflikt v [[Parthská říše|parthské říši]] pominul, [[Vologaisés I.]] vtáhl roku 52 do Arménie, jejímž králem učinil svého bratra [[Tiridatés I.|Tiridata]], a zbavil Římany vlivu v této zemi.<ref>Tacitus XII.50-51.</ref> V roce 41 Claudius převedl [[Judea|Judeu]] a [[Samařsko|Samaří]] do správy [[Herodes Agrippa I.|Heroda Agrippy]], jemuž podle líčení [[Flavius Iosephus|Flavia Josepha]] vděčil za pomoc při získání vlády.<ref>Josephus XIX.4.1-2; Cassius Dio LX.8.</ref> Po smrti Heroda Agrippy v roce 44 se ale rozhodl Judeji vrátit status římské provincie, řízené prokurátorem.<ref>Josephus XIX.9.2.</ref> Již o rok dříve anektoval doposud nezávislou [[Lýkie|Lykii]], nalézající se na jihozápadě [[Malá Asie|Malé Asie]].<ref>Cassius Dio LX.17.</ref> V roce 46 přeměnil v provincii také [[Thrákie|Thrákii]], poté, co zdejšího krále zavraždila jeho manželka.<ref>Scullard (2010), s. 250.</ref>
 
Claudius po vzoru Julia Caesara povzbuzoval [[Romanizace|romanizaci]] provincií velkorysým udílením [[Římské občanství|římského občanství]] jednotlivcům či celým komunitám.<ref>Levick (1990), s. 164–165.</ref> Při cenzu v roce 48 dosáhl počet římských občanů čísla 5 984 072,<ref name="TctI.25"/> což znamenalo oproti předchozímu, za Augusta vykonanému cenzu nárůst o zhruba jeden milion. Císař na druhou stranu neváhal odejmout občanství třeba i význačným provinciálům, pokud neprokázali znalost [[Latina|latiny]], nebo trestat ty, kteří si je přisvojovali neprávem.<ref>Suetonius. ''Claudius'' 16, 25.</ref> Provincie dále pozvedl zakládáním četných [[Římská kolonie|kolonií]] v nově podmaněných zemích a pohraničních krajích, jako bylo třeba [[Camulodunum]] v Británii.<ref>Levick (1990), s. 165; Tacitus XII.32.</ref> [[Severní Afrika|Severoafrické]] město [[Volubilis]] povýšil na [[municipium]] za jeho přínos Římanům během války v Mauretánii.<ref>Scullard (2010), s. 251.</ref> Oppidum Ubiorum, rodiště Agrippiny mladší, učinil v roce 50 kolonií s názvem [[Colonia Claudia Ara Agrippinensium]] (dnešní [[Kolín nad Rýnem]]).<ref>Tacitus XII.27.</ref> Císařova politika vůči provinciím a jejím obyvatelům přispívala k oslabení přednostní pozice Říma a Itálie a narážela na jistý nesouhlas, jak je zřejmé i ze Senekova ironického zhodnocení.<ref>Claudius si prý usmyslel navléct do tog Řeky, Galy, Hispány, Britany a všechny ostatní. Seneca 3.</ref>