Zavinění: Porovnání verzí

Přidáno 430 bajtů ,  před 7 lety
aktualizace, doplnění exkulpace
({{Aktualizovat}})
(aktualizace, doplnění exkulpace)
'''Zavinění''' (lat. ''mens rea'') v [[právo|právu]] je subjektivní vztah ([[vůle]], [[vědomí]] nebo [[nedbalost]]) osoby k předpokládaným nebo možným [[následek|následkům]] nebo [[zákaz|zakázanosti]] jejího jednání, jímž je někomu způsobena [[újma]] nebo které je jinak [[protiprávnost|protiprávní]].
{{Aktualizovat}}
'''Zavinění''' (lat. ''mens rea'') v [[právo|právu]] je subjektivní vztah ([[vůle]], [[vědomí]] nebo [[nedbalost]]) osoby k předpokládaným nebo možným [[následek|následkům]] nebo [[zákaz|zakázanosti]] jejího jednání, jímž je někomu způsobena újma nebo které je [[protiprávnost|protiprávní]].
 
Zavinění je obvykle podmínkou [[odpovědnost]]i jednající osoby. Ve vztahu k trestnímu právu zavinění tvoří součást tzv. [[subjektivní stránka trestného činu|subjektivní stránky trestného činu]], tedy [[trestní odpovědnost]]i, která je dále podmíněna například [[věk]]em a [[příčetnost]]í.
== Zavinění v českém právu ==
V [[Česko|českém]] právu je zavinění zmiňováno, případně definováno, například v těchto zákonech:
* [[Trestní zákoník (Česko, 2009)|trestní zákoník]] (§ 15–19 zákona č. 40/2009 Sb.)
* [[přestupkový zákon]] (§ 3–4 zákona č. 200/1990 Sb.)
* [[Občanský zákoník (ČeskoslovenskoČesko, 19642012)|občanský zákoník]] (§ 420 zákona č. 40/1964 Sb.2895, odpovědnost za škodu2909-2912)
 
Zavinění se zkoumá u jednání, u nějž je posuzováno, zda jde o [[trestný čin]] nebo [[přestupek]], nebo jímž jednající osoba způsobila škodu[[újma|újmu]] nebo které je jinak protiprávní.
 
Zbavení se odpovědnosti za způsobený [[delikt]], tedy zprostit se zavinění tam, kde je předem předpokládáno (''presumováno''), je možné '''vyviněním''' (''exkulpací''). V těchto případech totiž [[poškozený]] prokazuje naplnění všech zákonných předpokladů odpovědnosti za způsobenou újmu, kromě zavinění, a je na škůdci, zda se své odpovědnosti zbaví tím, že prokáže, že způsobenou újmu nezavinil.
 
=== Forma zavinění ===
K [[trestnost]]i činu je třeba zavinění úmyslné, nestanoví-li trestní zákon u příslušné skutkové podstaty výslovně, že postačí i nedbalostní zavinění. K odpovědnosti za přestupek naopak postačí zavinění z nedbalosti, pokud zákon nestanoví výslovně, že je třeba úmyslné zavinění. K odpovědnosti za škodu způsobenou protiprávním jednáním je třeba zavinění škody (tedy objektivní zavinění, přičemž subjektivní stránka zavinění je posuzována v rámci otázky, zda jde o protiprávní jednání).
 
K odpovědnosti za škodu[[újma|újmu]] způsobenou porušením smluvní povinnosti nebo např. provozní činností, za poškozenízvířetem, ztrátuna nebonemovité zničenívěci či na držené cizí movité věci (zapůjčenépřevzaté, pronajmutéodložené, uschovanévnesené) nebo odpovědnosti za škodu způsobenou přiodbornou poskytováníinformací zdravotnických,nebo sociálníchradou není zavinění podmínkou, veterinárníchjedná ase jinýcho biologickýchtzv. služebobjektivní není[[odpovědnost]]. zaviněníZprostit podmínkou,se přestoodpovědnosti všakje jsoumožné některénaplněním případytzv. zliberačních odpovědnostidůvodů, které stanoví vyloučenyzákon.
 
=== Zavinění nezakládající trestní a přestupkovou odpovědnost ===
 
== Úmyslnost a zavinění podle zákona č. 117/1852 ř. z. ==
 
''[[Zákon o zločinech, přečinech a přestupcích]]'', který na československém území platil s novelizacemi až do roku 1950, formuloval v § 1 podmínku úmyslnosti takto:
:„Ke zločinu vyžaduje se zlého úmyslu. Zlý úmysl dává se však za vinu nejen tehda, když před tím, než se něco před se vzalo nebo opominulo, anebo když se to před se bralo nebo opomíjelo, zlo, jež se zločinem jest spojeno, přímo bylo rozváženo a umíněno; nýbrž i, když z nějakého jiného zlého úmyslu něco bylo před se vzato nebo opominuto, z čeho zlo, které tím povstalo, obyčejně povstává, anebo alespoň snadno povstati může.“
 
Tato formulace zhruba odpovídá dnešní podmínce úmyslu přímého nebo nepřímého. Namísto „úmyslu poškodit zákonem chráněný zájem“ se však psalo o „zlém úmyslu“. Podle § 4 bylo lze zločin spáchati též na takových osobách, které samy škody si přejí nebo k ní svolují. Rozhodující byl „zlý úmysl pachatele“, který zřejmě byl chápán ve smyslu abstraktní ideje zla nezávislé na vůli pachatele ani oběti.
 
§ 11 však stanovil: „Pro myšlenky nebo pro vnitřní zamýšlení nelze nikoho odpovědným činiti, nebyl-li předsevzat žádný vnější zlý čin, anebo nebylo-li něčeho opominuto, co zákony předpisují.“ Za zlý úmysl tedy nemohly být považována například nenávist, touha, přání, názor atd., pokud nevedly alespoň ke konkrétnímu úmyslu vnějšího činu. Neznalost zákona podle § 3 neomlouvala.