Svéprávnost: Porovnání verzí

Odebráno 50 bajtů ,  před 7 lety
přesný právní pojem
(Drobná úprava formulace.)
(přesný právní pojem)
'''Svéprávnost''' (do 1. ledna 2014 '''způsobilost k právním úkonům''', někdy též nesprávně '''plnoprávnost''') je způsobilost [[právní jednání|právně jednat]], např. uzavírat jakékoli smlouvy. Podle § 4 odst. 1 [[občanský zákoník (Česko, 2012)|občanského zákoníku]] platí vyvratitelná [[právní domněnka]], že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může důvodně očekávat. Není-li osoba plně svéprávná, je její právní jednání, ke kterému není způsobilá, neplatné.
 
SvéprávnostíSvéprávnost se běžně rozumí plná svéprávnost, kterounabývá člověk nabývá [[zletilost]]í, tedy dovršením 18 let věku. Nezletilý není plně svéprávný, je způsobilý jen k takovým právním jednáním, která jsou svou povahou objektivně přiměřená rozumové a volní vyspělosti jeho vrstevníků. Před nabytím zletilosti se plná svéprávnost získává jejím přiznáním (''emancipací'') nebo uzavřením [[manželství]]. Svéprávnost může podle § 37 občanského zákoníku přiznat jen [[soud]], a to pouze na návrh, dosáhl-li nezletilý 16 let věku, se souhlasem jeho [[zákonný zástupce|zákonného zástupce]] (nebo nezletilého, podá-li návrh zákonný zástupce), a pokud se prokáže jeho schopnost samostatně se živit a obstarávat si své záležitosti, případně je-li to z vážných důvodů v jeho zájmu. Druhou možností získání plné svéprávnosti je uzavření manželství, dosáhl-li nezletilý také 16 let věku. V takovém případě se pak takto nabytá svéprávnost neztrácí ani případným zánikem manželství, ani jeho prohlášením za neplatné.
 
Jednou získané svéprávnosti se nelze ve smyslu § 16 občanského zákoníku nikdy vzdát. Na rozdíl od dřívější způsobilosti k právním úkonům ji nelze ani člověka zcela zbavit. Je možné ji jen podle § 55-65 občanského zákoníku omezit, jestliže je to v jeho zájmu a pokud nepostačí mírnější opatření, zejména v případě trvalé [[duševní porucha|duševní poruchy]]. O omezení svéprávnosti rozhoduje opět pouze soud, přičemž v rozsudku vždy vymezí rozsah omezení a zároveň jmenuje [[opatrovník]]a. Každé omezení trvá nejdéle tři roky, lze je však opakovaně prodloužit. I rozhodnutí o omezení svéprávnosti nicméně člověka nezbavuje práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.