Los evropský: Porovnání verzí

[[Soubor:Jakt_på_utstoppet_elg.jpg|left|thumb|Inscenovaný obrázek losího lovu v Norsku, datum neznámé.]] Již v [[paleolit]]u byl los oblíbenou lovnou zvěří člověka, jak o tom svědčí dochované jeskynní malby (Skandinávie), petroglyfy (střední Asie, Sibiř), hliněné i kostěné sošky (Sibiř). Ve starověku se vyobrazení losů objevují na [[Skythové|skythských]] špercích i textiliích. Autorem nejstarší písemné zprávy o losech je [[Gaius Julius Caesar]], který ve svých [[Zápisky o válce galské|Zápiscích o válce galské]] tvrdil, že los spává opřený o stromy, protože nemá v nohou klouby a nemůže si lehnout. Losa prý bylo možné ulovit jen tak, že lovec nařízli strom, o který se zvířata ve spánku opírala. naříznutý strom se pod vahou losů zřítil, zvířata upadla a protože nemohla vstát, bylo je možné živá chytit. Od Caesara se tento nesmysl dostal i do středověkých [[bestiář]]ů.

 

 

Ve [[Švédsko|Švédsku]], [[Finsko|Finsku]], Rusku a zřejmě i na [[Sibiř]]i lidé experimentovali s domestikací losa. Měli být chováni pro maso, kůži i mléko, jemuž se připisovaly léčivé účinky proti [[Tuberkulóza|tuberkulóze]]. Los se však neukázal být perspektivních chovným zvířetem: je svéhlavý, nelze ho chovat ve velkých stádech, vyžaduje velký prostor, má specifické potravní nároky a pomalu se rozmnožuje. Již od 16. století jsou doloženy pokusy využít losa k jízdě v bažinatých oblastech Švédska a Finska. Zde se kromě svéhlavosti zvířat ukázala jako problém jejich jemná kůže, především na čenichu, která velmi trpí při styku s [[ohlávka|ohlávkou]] a [[uzda|uzdou]]. Někteří panovníci, například švédský král [[Karel XI.]] nebo ruská [[carevna]] [[Kateřina II. Veliká|Kateřina II.]], používání losů k jízdě dokonce zakazovali, aby je nemohli používat [[Pašeráctví|pašeráci]] a lupiči, prchající před zákonem.