Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 23 bajtů ,  před 5 lety
m
čeština
| popisek =
| rodné jméno =
| narození = [[5. březen|5. března]] [[1755]], [[Predmier]]
| úmrtí = [[1. prosinec|1. prosinca]] [[1836]], [[Bratislava]]
| pseudonym =
| povolání = [[spisovatel]],
| partnerka =
}}
'''Jozef Ignác Bajza''' (* [[5. březen]] [[1755]], [[Predmier]] - † [[1. prosinec]] [[1836]], [[Bratislava]]) byl katolický [[farář]], [[spisovatel]], autor [[Satira|satir]] a [[Epigram|epigramů]], autor prvního [[Román|románu]] vve [[Slovenština|slovenštině]].
 
== Životopis ==
Narodil se [[5. březen|5. března]] 1755 v obci Predmier v Trenčínské župě ([[okres Žilina]]). Jeho rodiče, otec Ondrej Bajza a matka Barbora rozená Blašková, bylybyli asi zámožnější rolníci, šoltísirychtáři, ale právě za [[Marie Terezie]] a [[Josef II.|Josefa II.]] ztratila tato jinak nepočetná společenská vrstva poslední zbytky dávných výsad, mezi které patřilo i dědičné rychtářství, a klesla na úroveň ostatních poddaných. O mládí Josefa Ignáce Bajzy víme málo. Roku [[1777]] se s ním setkáváme jako se studentem [[teologie]] na známém vídeňském Pázmáneu''Pazmaneu''. Vídeňský pobyt, především bouřlivý ideový kvas, hluboce zapůsobil na mladého Bajzu. JakJako [[Teologie|teolog]] se dostal pod vliv tzv. vídeňské školy náboženských a církevních reformátorů, zejména J. V. Eybela, profesora na [[Vídeňská univerzita|Vídeňské univerzitě]], jeho zástupce J. M. Pehema a M. A. VittoluVittoly, redaktora časopisu [[Wienerische Kirchzeitung]]. Do života vstupuje J. I. Bajza už jako zralý uvědomělý osvícenec-jozefinistajosefinista, který se v osmdesátých letech stává vášnivým stoupencem a propagátorem církevních a společenských reforem [[Josef II.|Josefa II.]]
 
Po skončení studií roce [[1780]] stává se J. I. Bajza [[Kaplan|kaplanem]] přiv kapitule v [[Trnava|Trnavě]]. Pravděpodobně již v těchto letech měl vypracován první rukopis knihy Rozličních wersuv - Epigramata slavonica, který předložil cenzorovi v [[Bratislava|Bratislavě]] a ústřední komisi ve [[Vídeň|Vídni]], která povolila knihu vytisknout a vydat. V roce [[1783]] požádal Bajza o místo faráře v DolnomDolném DubovomDubovém a zde působil dvaadvacet let do roku [[1805]]. V dolnodubovskomdolnodubovském období byl Jozef Ignác Bajza literární nejplodnější. Zde napsal a tiskem vydal převážnou část svých děl. V roce [[1783]] mu vyšel první svazek jeho románu ''René mládencemládenca příhodypríhody a zkušenostiskúsenosti''.
 
Dolnodubovská fara nebyla bohatá, Bajza byl však člověk praktický a podnikavý. Farní pole obdělával ve vlastní režii a snažil se, jak se při jedné příležitosti vyjádřil, aby jeho hospodářství bylo vzorem pro tamní rolníky. Postavil si i menší [[pálenicaPalírna|palírnu]]. Takto dokázal převážnou část svých literárních prací vydat vlastním nákladem. Jinak však potřebný klid k literární práci neměl. Prudký a výbušný Bajza se dostal do konfliktu nejen se svou církevní vrchností, která zmařila dokončení a vydání jedněch z jeho prvních děl. Do dlouhých a vášnivých sporů o [[Slovenština|slovenštinu]] se dostává s [[Anton Bernolák|AntonomAntonem BernolákomBernolákem]] a [[Juraj Fándly|Jurajem Fándlym]], ale téměř vzápětí i sse jehosvým patronem trnavským [[Farář|farářem]] a [[kanonik|kanovníkemkanovník]]em a zároveň voleným vacovským[[Vác|vácovským]] [[Biskup|biskupem]] [[Baron|baronem]] Imrichem PerényiPerényim. Díky tomu se ve vikariátnomvikariátním archivu v [[Trnava|Trnavě]] a v archivu v [[Ostřihom|Ostřihomi]] zachovalo mnoho materiálu. Zlým duchem v tomto posledním sporu byl především provizor, hospodářský správce Perényiho majetku ve farnímFarském u Trnavy Štefan Kovács, který od samého počátku všemožně ztrpčoval Bajzovi život. Spor se táhl několik let. Šlo zde především o protiprávní si přisvojení patronem odkazu (osmdesát zlatých) patronem, které v roce [[1784]] odkázal dolnodubovskému kostelu tamní obyvatel Martin Svitek, a poškozování faráře při výběru šestnástinyšestnáctiny z církevního desátku, jehož árendátoromnájemníkem byl baron Perényi a nakonec o zanedbávání patronátních povinností ke [[kostel]]u a faře. Spor se dostal před světskou i církevní vrchnost. Vyvrcholil v roce [[1796]], kdyžkdy již zmíněný Š. Kovács podal [[Generální vikář|generálnímu vikáři]] J. ViltViltovi v Trnavě podal rozsáhlou obžalobu vo šesti bodech zmíněnou již Š. Kovács a J. I. Bajza ještě obsáhlejší obhajobu. Spor se formálně skončil před konzistorálnoukonzistoriální radou generálního vikáře [[1. říjen|1. října]] [[1796]].
 
Samotná podstata sporu je pro nás přirozeně nepodstatná - a je nesporné, že pravda byla na straně Josefa Ignáce Bajzy. V těchto aktech je však pro nás mnoho jiných cenných údajů, které nám dokreslují lidský profil dolnodubovského literáta. Dozvídáme se z nich, v jakých podmínkách žil a tvořil a i o jeho povahových vlastnostech, i když je přirozeně jasné, že panský úředník Kovács při psaní obžaloby namáčel si pero ve žluči, uchýlil se k nejhrubším pomluvám, a proto jeho popisování Bajzy jako člověka musíme brát s velkou rezervou. Nicméně i v tomto sporu setkáváme se s některými výraznými Bajzova povahovými vlastnostmi, které nám umožňují blíže pochopit jeho vášnivouvášnivé zaujetí v polemikách s bernolákovci. Jozef Ignác Bajza jeví se nám tu jako člověk prudký, sebevědomý a hrdý, který bez ohledu na překážky jde za svou pravdou. Když se mu zmíněný Kovács vyhrožoval autoritou samotného [[Arcibiskup|arcibiskupa]], Bajza mu z mostubez doprostaokolků v maďarsky psaném dopise sebevědomě napsal: ''Hogy én nem a grof Battani Huszár lova vagyok, hogy, as ur én rajta nyárgalódzni kezdgen''. - Nejsem husarský kůň hraběte Battányiho, aby panpán mohl na mně rajtovat. Kovács charakterizoval Bajzu jako člověka nenormálního (homo lunaticus) a svárlivého. Není prý rok, aby proti zeměpánovi a jeho úředníkům, nebo dokonce oproti samým poddaným nebojoval. Tak prý veřejně zbil árendátoranájemníka [[Hrabě|hraběte]] Erdődyho a podobně několik dalších svých odpůrců. Pan Josef Bajza, farář Dubovskýdubovský je buřič proti zeměpanským právům a podněcovatel poddaných, kterým proti zeměpánům vyhotovoval stížnosti. Je prý farářem, který se zabývá více světskými než duchovními věcmi. Konečně v posledním bodě obžaloby Kovács vznesl proti Bajza nejhrubší obvinění, týkající se jeho soukromého života.
 
Pokud šlo o obvinění z pobuřování poddaných proti jejich zeměpánům [[Baron|baronu]] I. Perényimu, J. I. Bajza popřel, že by je sám byl podněcoval nebo dokonce sám psal stížnosti DolnodubovčanovDolnodubovčanů na stoličnúsídelní vrchnost, zároveň však velmi zahaleně a jasně zdůraznil, že je nejen jeho křesťanskou, ale zejména farářskou povinností svůj lid bránit proti jakémukoli bezpráví. Údajné zanedbávání [[Kněz|kněžských]] povinností (častější nepřítomnost na faře) odůvodnil Bajza svou literární činností. Vydal prý dosud patnáct svazků, a to prý nutilo vyřizovat záležitosti spojené s [[Cenzura (rozcestník)|cenzurou]] a zejména trávit mnoho času v tiskárně.
 
Konsistoř v zásadě rozhodla spor ve prospěch Josefa Ignáce Bajzy. Provizorovi Š. Kovácsovi dokonce pohrozila, že by pro pomluvu mohl být volán k odpovědnosti. DolnodubovnskémuDolnodubovskému faráři však doporučila, aby se více věnoval duchovním než světským záležitostem.
 
Poté, zdá se, měl Jozef Ignác Bajza několik let klid až na drobnou aféru roce [[1800]], když ho [[hrabě]] Jozef Erdődy zažaloval opět u jeho církevní vrchnosti za to, že lovil v jeho [[revír|revíru]]u. V této době začal Bajza churavět. Trápil ho [[revma]] a chodil se často léčit do [[Piešťany|Piešťan]]. V roce [[1805]] požádal svou církevní vrchnost, aby si mohl směnit faru s Janem Koreckým, farářem v Prietrži přiu [[Senica|SeniciSenice]]. Odůvodňoval to svou nemocí, velikostí farního hospodářství a nakonec i tím, že se chce věnovat literární činnosti ve prospěch slovenského národa a církve. Správcem fary v Prietrži s působností i pro sousední obec [[Osuské]] byl až do roku [[1815]], když přešel za faráře do [[Zbehy|Zbehů]]. V tomto čase již pravděpodobně literárně netvořil. Roku [[1828]] jmenoval ho jmenoval [[arcibiskup]] [[kardinál]] [[Alexander Rudnay]] kanovníkem kapituly v [[Bratislava|Bratislavě]], zde jako osmdesátiletý [[1. prosinec|1. prosince]] [[1836]] umírá. Jeho ostatky uložili do KapitulskéKapitulní krypty [[Katedrála svatého Martina (Bratislava)|Dómu sv. Martina]]. Zanechal značný majetek - 7223 zlatých - který odkázal na dobročinné, především církevní cíle.
 
[[Spolok svätého Vojtecha|Spolek sv. Vojtěcha]] [[26. březen|26. března]] [[1933]] odhalil Bajzovi pamětní tabuli s podobiznou z bílého mramoru od akademického sochaře Josefa Pospíšila s nápisem: '' V tomto chrámu sv. Martina je pohřben Jozef Ignác Bajza, slovenský spisovatel, bratislavský kanovník, narozený v Predmier v roce [[1755]], zemřel v Bratislavě roceroku [[1836]].''
Bohužel dosud se nenašla věrná Bajzová podobiznu. Sochař Pospíšil na základě popisu známých rysů Bajzova osobnosti vytvořil jeho ideální podobiznu.
 
== Tvorba ==
Josefem Ignácem Bajzou vstupuje do slovenskééslovenské literatury nový, fakticky již moderní [[spisovatel]]. Do literárního života vkročil mladý Bajza levou nohou, nešťastně. Roku [[1782]] dokončil první knihu ''rozličných veršů'' a v listopadu ji předložil krajskému cenzorovi Slovenských knih v [[Bratislava|Bratislavě]], na kterého se prý s důvěrou obrátil jako na svého spolukrajana, [[Slovák (rozcestník)|Slováka]]a. Když mu však cenzor vyčítal (jak se sám vyjádřil) množství velkých, zjevných i na první pohled zarážejících chyb, Bajza si od něj vzal rukopis a odeslal ho do Vídně. Ústřední vídeňská cenzura už [[19. prosinec|19. prosince]] s podpisem D. Hoffingera rukopis kladně posoudila a s čerstvým imprimatur zanesl ho J. I. Bajza do tiskárny JanaJána Michala Landerera v Bratislavě. Uražený bratislavský cenzor přerušil tisk, vzal rukopis a odvoláním na autoritu tamních kanovníků, dalších světských i duchovních lidí, kteří prý dílo také četli, poslal ho s novým, ještě odmietavejšímodmítavějším posudkem Bajzově církevní vrchnosti, generálnímu vikáři Nagyovi do [[Trnava|Trnavy]] s komentářem: ''v této knize Slovenskýchslovenských básní, napsal, jsou velmi mnohé takové, které lidem vzdělaným a zdravým rozumem obdařeným, církevní disciplínu respektujícím nejen nemohou, ale i musí se nelíbit.''
Vídeňský cenzor prý asi neuměl slovensky a proto je propustil. ''Rozličné verše'' poté nevyšly.
 
Co tak pohoršilo cenzora a církevní kruhy na Bajzova různých verších? Je to tři sta [[Epigram|epigramů]], jak je sám autor charakterizoval, o všech občanských stavech, vlastně [[Satira|satiry]] v těchto stavech. Převážná část z nich jsou satirické sentence o [[šťastie|štěstí]], [[Láska|lásce]], [[přátelství]], [[Ctnost|ctnosti]] a mravech, jejichžv nichž Bajza ostře tepe různé lidské a společenské neduhy. Už sám bratislavský cenzor ve svém posudku upozornil i na Bajzovu literární předlohu různých veršů - na epigramy anglického básníka [[17. století]] [[John Owen|Johna Owena]]. Při hlubší analýze se však ukázalo, že pouze jedna třetina různých veršů jsou překlady. Ostatní jsou tvořivě propracované a většinou původní. A právě v těchtotěch jeví se nám mladý Bajza jako zanícený jozefinistajosefinista, a právě verše s takovýmtímto zaměřením především pobouřily bratislavského cenzora a církevní kruhy. Ve svých posudcích odsuzuje především epigramy na úředníky - byrokraty, na radníhradní pány, na [[Šlechta|šlechtu]], její parazitní způsob života a společenskou nerovnost vůbec, ale hlavně na nepořádky v [[cirkev|církvecírkvi]], na špatné [[Kněz|kněekněze]], "chudobu"„chudobu“ [[Klášter|klášterů]], na prázdnou zbožnost.
 
Z Bajzových ''rozličných veršů'' zachovala se nám pouze první kniha se [[sylabickýSylabický veršový systémverš|sylabickýmirýmysylabickými rýmy]], spojenými verši, v tomto čase však už začal psát a podle všeho měl i hotovou knihu druhou s verši v [[časoměrný veršovýČasoměrný systémverš|časomíře]].
 
Tento neúspěch nijak neodradil houževnatého Bajzu. Zároveň s různými verši pracoval na překladu [[Pietismus|pietisticky]] laděné knihy modliteb [[FrancouzeFrancouz]]e Filipa Mesenquiho a již v roce [[1782]] dokončil první svazek románu ''René mládencemládenca příhodypríhody a zkušenostiskúsenosti''. Imprimatur vídeňské cenzury dosáhl dokonce ještě dříve - již [[11. listopad|11. listopadu]]. V tomto případě byl mnohem opatrnější. Podle všeho domácí cenzuru obešel. Dílo vyšlo v polovině roku [[1784]] - a církevní cenzura mohla reagovat už jen po funuse.
 
První svazek Bajzova Reného je dobrodružný sentimentální román s velmi výraznou naučnou tendencí. Tento typ románu v evropské [[Literatura|literatuře]] byl znám již od [[17. století]], na Slovensku však od sedmdesátých let století18. následujícíhostoletí. Jeho René je prvníprvním původnípůvodním slovenskýslovenským románrománem.
 
Dějovou kostrou prvního svazku je cesta Reného z [[Benátky|Benátek]] do [[Tripolis|Tripolisu]] Jejím cílem je přivést sestru Fatimu, od kteréníž ho ještě jako chlapce zza tragických okolností odtrhli. Na tétotomto dějovédějovém schématu rozvíjí J. I. Bajza celou spleť podivuhodných dobrodružství a exotických příhod svého hrdinuhrdiny s jeho vášnivou láskou k Hadixe.
 
Česká a slovenská literární věda byla dlouho v rozpacích nad prvním svazkem Reného. Druhý zůstával dlouho neznámý. V prvním svazku vystupuje nejvíce do popředí láska muže k ženě. Tyto uzávěryzávěry potvrzuje i posudek církevního cenzora Tomáše TajnayaTajnaye, kterého na prvním svazku nejvíce dráždil jeho světský duch. Správně vycítil, že za BajzovaBajzovou kritikou mohamedánství, dervišů, náboženského fanatismu a pověr se skrývá kritika katolické církve, ale především se pozastavuje nad nejen pohoršujúcimipohoršujícími, ale i vášnivými představami lásky a zejména nad závěrem prvního svazku, který tvoří zdánlivě překvapivý přechod kke svazku druhému. Tady začíná pochybovat o celibátu katolických kněží a J. Tajnay v latinském překladu i celou tuto část ve svém posudku citoval. [[28. květen|28. května]] [[1785]] dostal Jozef Ignác Bajza imprimatur vídeňské ústřední cenzurucenzury na druhý svazek Reného a bratislavský typograf Landerer začal dílo okamžitě sázet. Tento svazek má jinou strukturu a náplň. Skládá se z jednotlivých epizod, "příhod„příhod a zkušeností"zkušeností“ na sobě vzájemně motivickémotivově nezávislých, spojených pouze osobou Reného, ​​Van Stiphouta a jejich průvodce, ústy jehož hovoří sám autor. Děj se odehrává v severní Itálii, Rakousku a zejména na Slovensku. Zatímco první svazek, i když je odrazem vnitřního citového napětí autora, má těžiště ve vymyšlených exotických dobrodružstvích svého hrdinuhrdiny, druhý je výsledkem bystrého pozorování konkrétní skutečnosti. Jozef Ignác Bajza v literární formě podává zde ostrou kritiku společenských poměrů na Slovensku V tomto díle Bajza v próze uskutečňuje svůj záměr, který sledoval i v různých verších - podat kritiku všech občanských stavů, zdanebo vlastně satiry o těchto stavech. Hrdina románu René si zde propůjčilvypůjčil zuby od satiriků. Satira Josefa Ignáce Bajzy je satira voltairovská - ostrá, odvážná, vtipná, vyúsťující místy až do grotesky a pamfletu. J. I. Bajza se zde projevuje jako osvícený racionalista a osvícenec - stoupenec josefínské reformy. V první části druhého svazku, kde kritizuje církevní poměry, zejména život v klášterech, jsou jednotlivé epizody literárním zpracováním základních i dílčích reforem a nařízení Josefa II. v této oblasti.
 
Ve druhé části, v níž se koncentruje na kritiku společenských poměrů na Slovensku, je koncepčně i ideově samostatnější a v mnohém směru překračuje hranice josefínského absolutismu. Ve spojitosti se zobrazovanou skutečností mění se René i styl. Většinu epizod protkává Bajza úvahami o odstranění kritizovaných nedostatků. Nejživější a umělecký nejpůsobivější je jeho styl v těch epizodách popisujících jemu blízké prostředí. Pro nás nejzajímavější je ta část románu, kde René své příhody a zkušenosti prožívá přímo na Slovensku, i kde je, přirozeně, jasné, že autor i v předchozích kapitolách reaguje na slovenské poměry. J. I. Bajza je první slovenský spisovatel, který nás seznamuje se slovenskou vesnicí a kulturním stavem Slováků. Druhý svazek Reného měl velmi podobné osuduosudy jako Rozličné verše. Když na podzim roku [[1785]] přišel generální vikář Štefan Nagy do Bratislavy, dozvěděl se, že Josef Ignác Bajza dal do tisku druhý svazek románu prý horší než první. Tisk díla okamžitě zastavil, dal ho posoudit a celou kauzu 2. prosince předložil konzistoriální radě, která se usnesla, aby se vydání tohoto "na„na mnoha místech pohoršujícího díla"díla“ zastavilo a výdaje spojené s jeho tiskem se zaplatily z diecézního fondu. Celý tento postup schválil sám arcibiskup Battyányi, který trnavského faráře barona I. Perényiho dokonce pověřil, aby svého podřízeného, ​​dolnodubovského faráře JIJ. BajzyI. Bajzu přemluvil, aby přecejednak zvolen,nemarnil čas písačkamislátaninami podobného druhu, jednak aby se vzdal zveřejnění uvedené knihy. Druhý svazek Reného, ​​ze kterého se nám zachovaly pouze dva exempláře, zůstal nedokončený.
 
Román René představuje zenit literární činnosti J. I. Bajzy. V roce [[1787]] vydal spis o živení farářů, ve kterém obhajuje nárok farářů na [[Kongrua|kongruu]]. V letech [[1787]] až [[1796]] nosil postupně do tiskárny trnavského V. Jelínka pětisvazkový Bachantfoliant Křesťanské''Kresťanské katolickékatolícke náboženstvínáboženstvo'', výsledek své desetileté činnosti (kázání si museli faráři ve smyslu nařízení Josefa II. psát, aby mohla být eventuelněeventuálně kontrolována jejich úroveň a obsah) - tvořilo ji dvě stě sedmdesát jedenjedno kázání na více než třitřech tisícetisících stranách, a z podnětu církevní vrchnosti vydal několik překladů a náboženských knih.
 
Roku [[1794]] pořídil J. I. Bajza své vysloveně literární dílo ''Slovenské dvojnásobné epigrammatá jednako-konco-hlasné a zvuko-mírné'' ve dvou svazcích. Do prvního svazku začlenil převážnou část epigramů z různých veršů, z nichž část uveřejnil i ve druhém svazku Reného. Ve svém dalším díle ''Veselé účinky a rečení '' ([[1795]]) humorista a vtipálek převládl nad satirikem, a pak nenítaké to není tvorba původní. V posledním větším díle J. I. Bajzy ''Príklady ze svatého Písma starého a nového zákona s mravním opoměním v štverorádkových jednako-konco-zvučných'' ([[1813]], druhé vydání [[1820]]), které odhlídnuvšebez odpřihlédnutí útokůk útokům proti všemu novému, cožco přineslo francouzské osvícenství, jsou pouze bezduchým veršotepectvím.
 
Ale přece ještě jednou ozvalo se u stárnoucího Josefa Ignáce Bajzy echo jeho bouřlivého josefinského mládí. V roce [[1805]] napsal spis ''Človek bez pravého pravého náboženstva nade všech živočichov nuznejší '' a předložil jej k posouzení církevní vrchnosti. Dílo se nám nezachovalo, jen Bajzova charakteristika a posudek cenzora svědčí o tom, že v každém případě šlo o dílo plné vnitřních rozporů a rozporů, odrážejícíodrážejících velké kontradikce své doby.
 
O tom, že z vydávání svých knih nemohl vyžít, svědčí fakt, že na jejich vytištění dal tisíc pět set zlatých, ale vrátilo se mu sotva sto patnáct.
 
== Dílo ==