Fytoterapie: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Verze 11041628 uživatele 77.92.207.57 (diskuse) zrušena |
|||
Řádek 14:
| datum přístupu = 2009-10-4
}}</ref> V posledních zhruba 20 letech dochází k nárůstu zájmu o fytoterapii a podle [[Světová zdravotnická organizace|Světové zdravotnické organizace]] (WHO) je fytoterapie praktikována třikrát až čtyřikrát častěji než klasická medicína.<ref name="idnes"/>
== Historie ==
=== Starověk ===
Nejstarší dochované zmínky o fytoterapii pocházejí ze [[Starověký Egypt|Starověkého Egypta]]. Jedná se o lékařské papyry z doby 2800-2700 př. n. l. Přibližně ze stejné doby pochází rozsáhlý bylinář z Číny od císaře Šen Nona. V 10. století př. n. l. se bylinářstvím zabýval také židovský král [[Šalamoun]], který si vedl herbář, do nějž měl zanést popis více než tří tisíc rostlin.
Ve [[Starověké Řecko|Starověkém Řecku]] v letech 371-278 př. n .l. se bylinářstvím zabýval Aristotelův žák [[Theoprastos]] a své poznatky uveřejnil ve spisech ''Příčiny rostlinného růstu'' a ''Přírodopis rostlin'',
ve kterých popsal rostliny používající se v lékařství. Další významnou postavou byl řecký lékař [[Dioscorides]], který roku 17 vydal dílo ''De materia medica (O léčivech)'', které sloužilo běžným lidem jako příručka. Dílo se skládá ze 4 knih: první pojednává o šťávách, mastech, balzámech a léčivých plodech, druhá o léčivech vyrobených z živočišných zdrojů, třetí a čtvrtá o léčivkách. Dílo obsahuje 580 druhů rostlin. O jeho obsahu víme z opisu, který byl pořízen roku 512 v [[Řím]]ě. Další exemplář se nachází ve Státní knihovně v [[Mnichov]]ě.
Pro období [[středověk]]u byl nejvýznamnější osobou řecký lékař [[Galenos]] (2. st. n. l.),
jehož poznatky o nemocech a lécích byly po celé toto období využívány a zahrnuty do dobových herbářů a spisů o léčivých účincích rostlin.
=== Středověk ===
Studium léčivých rostlin bylo ve středověku koncentrováno do klášterů, kde se jím zabývali především mniši. Výjimku tvořila bingenská [[abatyše]] [[Hildegarda]] (1098-1179), která je autorkou rozsáhlého herbáře. Poznatky čerpala jak z řeckých spisů, tak ze znalostí místního obyvatelstva. Tento herbář byl taktéž používán po několik století.
Přesuneme-li se na východ, dozvíme se, že v 10. století n. l. žil významný učenec [[Ibn Siná]] (cca 980-1037) zvaný [[Avicenna]]. Jeho díla ''Canon medicinae'' (do latiny přeložen 1593) a ''Kitabasch schifa (Kniha zrození)'' byly cennými zdroji poznatků z oborů lékařství a přírodních věd.
=== Novověk ===
V 16. století lze nalézt několik osobností, které se významným způsobem zasloužily o rozvoj bylinkářství. Prvním z nich byl lékař a přírodovědec [[Theophrastus Bombastus von Hohenheim]] zvaný [[Paracelsus]] (1493-1541). Zasloužil se o zdokonalení výroby tehdejších léčiv a propagoval místní léčivky, které pro obyvatelstvo nebyly tak drahé jako byliny z exotických destinací. Paracelsovy poznatky byly uchovány v díle ''Herbarium''.
Druhým byl italský lékař a přírodovědec [[Pietro Andrea Mattioli]], který revidoval starověké Dioscoridovy spisy a na základě této revize vydal dílo vlastní. Toto dílo bylo roku 1562 vydané v českém překladu Tadeáše Hájka z Hájku.
Dalším významným přírodovědcem byl italský lékař [[Prosper Alpinus]] (1553-1617). Napsal díla ''De medicina Aegyptorium libri quattor (Čtyři knihy o egyptském lékařství, Benátky, 1591)'' a ''De plantia Aegypti liber (Knihy o egyptských rostlinách, 1592)''.
Nejstarším česky tištěným bylinářem je ''Knieha lékařská'' z roku 1517, jejímž autorem je český lékař [[Jan Černý]]. V českých zemích také vycházel od roku 1557 po 220 let známý ''Nový bylinář'' od Adama Lonicera.
== Sběr bylin ==
| |||