Reconquista: Porovnání verzí

Pojmem '''reconquista''' se označuje období vytlačení [[Maurové|Maurů]] z [[Pyrenejský poloostrov|Pyrenejského poloostrova]] [[katolíkKatolictví|katolíky]]y.

S vyháněním Maurů ze [[Španělsko|Španělska]] údajně začal [[vizigótVizigótská říše|vizigótský]]ský šlechtic a první král [[Asturské království|Asturie]], zvaný [[Pelayo]] ([[718]]-–[[737]]), který s Maury svedl vítěznou bitvu (šlo spíše o šarvátku) v asturských horách u místa jménem [[Bitva u Covadongy|Covadonga]] v roce [[722]]. Jeho synové a pozdější nástupci pokračovali v boji proti muslimům, dokud nebyli všichni Maurové vyhnáni z poloostrova. Již Pelayův zeť, [[Alfonso I. Asturský|Alfonso I.]], dobyl téměř celou [[Galicie|Galicii]], včetně města [[Santiago de Compostela|Santiaga de Compostela]], jež se stalo poutním místem kvůli [[hrob]]u [[Jakub VětšíStarší|svatého Jakuba]], který se zde nachází.

Roku 777 se k panovníkovi Franské říše dostal posel z Cordóbského emirátu a žádal pomoc pro odbojného místodržícího v Zaragoze. [[Karel Veliký]] se roku 778 vydal přes [[Pyreneje]] směrem k Zaragoze. Jeho tažení však dopadlo neúspěšně a musel se vrátit. Teprve následující výpravy do severovýchodní části [[poloostrov]]a a dobytí [[Girona|Girony]] v roce [[785]] a [[Barcelona|Barcelony]] v roce [[801]] mu umožnily na Pyrenejském poloostrově založit na území dnešní [[Katalánsko|Katalánie]] španělskou [[Marka (vojenství)|marku]], jež měla funkci nárazníkové zóny mezi [[Franská říše|franskou říší]] a muslimským územím.

Samotná představa reconquisty jako určitého nepřetržitého a cílevědomého procesu trvajícího osm století je historicky nepřesná. Křesťanské státy v severním Španělsku válčily mezi sebou navzájem téměř stejně tak často jako proti muslimům. Staré [[Asturie|asturské království]] se svým hlavním městem [[Oviedo|Oviedem]] bylo chráněno neprostupnými horami severozápadního Španělska, zatímco [[Baskové]] v [[Navarra|Navaře]] si udržovali nezávislost po celou dobu maurské nadvlády, podobně jako předtím za vizigótského a římského panství. Největší [[Seznam asturských králů|asturský král]] [[Alfonso III. Asturský|Alfonso III.]] využil úpadku španělských [[Umajjovci|Umajjovců]] a posunul hranice království až k řece [[Douro]]. Jeho syn a nástupce [[García I. Leónský|García I.]] přemístil hlavní město na jih do [[León (město)|Leónu]], a království tak bylo nadále známo pod tímto jménem.

=== KastílieKastilie ===

Na počátku [[10. století]] rozšířilo království León své území východním směrem až k městu [[Burgos]]. Na ochranu této nově dobyté země a zde usazených rolníků zde bylo vybudováno veliké množství [[hrad]]ů (španělsky castillos), které daly této zemi název [[Kastilie|Kastílie]]. Za hraběte Ferdinanda Gonzála se pak Kastílii v roce [[932]] podařilo vyvázat ze své podřízenosti [[León]]u.

[[Navarra]] byla v době vlády [[Sancho I. Navarrský|Sancha I.]] v roce [[905]] prohlášena královstvím a rychle expandovala na jih. [[Sancho III. Navarrský]] – panovník výjimečných vojenských schopností – ovládal Aragónii, Asturii, Kastilii a část Leónu a učinil tak z Navarry vůdčí stát křesťanského Španělska. V roce [[1028]] určil Sancho svého druhého syna [[Ferdinand I. Kastilský|Ferdinanda]] za vládce kastilského hrabství. Ferdinand byl velice moudrý a zbožný panovník, který sjednotil většinu otcových držav pod svým vedením a zahájil intenzivní postup křesťanů na jih. Za Ferdinanda zažila Kastílie významný vzrůst moci, což Ferdinandovi, jakožto nejmocnějšímu křesťanskému panovníkovi na poloostrově, umožnilo v roce [[1054]] přijmout titul [[císař]]e [[Hispánie]]. Protože se však ve Španělsku dosud neprosadil dědický princip [[Primogenitura|primogenitury]], byla Ferdinandova říše po jeho smrti v roce [[1065]] rozdělena mezi jeho syny, [[AlfonsoAlfons VI. Kastilský|Alfonse VI. Kastilského]], [[Sancho II. Kastilský|Sancha II. Kastilského]] a [[García II. (Galicie)|Garcíu II.]], krále Galicie. Alfonso se pokusil Sancha zbavit vlády, třebaže ten patrně zdědil více otcových schopností a poté, co Sancho svého bratra porazil, poslal Alfonsa do vyhnanství. García byl po krátké vládě odeslán do [[klášter]]a, kde strávil zbytek svého života.

Sanchova smrt v roce [[1072]] Alfonsovi umožnila vrátit se do země a zmocnit se všech někdejších domén Ferdinanda I. Alfonso byl skutečně působivou osobností, jenž byl na svoji dobu výjimečně tolerantní k muslimům. Velmi usiloval rozšířit své državy a stát se jedním z nejmocnějších [[Evropa|evropských]] monarchů. Během jeho vlády byl z Kastílie vypovězen [[El Cid]], španělský národní hrdina a hlavní postava stejnojmenného [[středověk]]ého [[epos]]u, který nalezl útočiště u [[emír]]a ze [[Zaragoza|Zaragozy]] a později dobyl na Maurech [[Valencie (město)|Valencii]]. Zhroucením córdobského chalífátu se Al-Andalus rozpadl do mnoha drobných, mezi sebou válčících států, což přispělo k úspěšné expanzi Alfonsova křesťanského království na jih, jenžjež vyvrcholila dobytím [[Toledo|Toleda]] v roce [[1085]]. Již v následujícím roce se však proti Alfonsovi spojili vládcové [[Sevilla|Sevilly]] se severoafrickými [[Almorávidé|Almorávidy]]. Poté, co Almorávidé zvítězili nad křesťany, si rychle podmanili celé muslimské [[Španělsko]].

Po smrti [[Alfons VII. Kastilský|Alfonse VII.]], byla Kastílie a León opět rozdělena. Nicméně nástupem syna [[Alfonso IX. Kastilský|Alfonse IX.]], [[Ferdinand III. Kastilský|Ferdinanda III.]], na královský trůn v Leónu v roce [[1230]] byly obě země definitivně sjednoceny. Ferdinand III. zvaný Svatý bojoval po celou dobu své vlády proti Maurům, jejichž osud na poloostrově byl zpečetěn po [[bitva na Las Navas de Tolosa|bitvě na Las Navas de Tolosa]], v níž je v roce [[1212]] porazil Ferdinandův děd [[Alfonso VIII. Kastilský|Alfonso VIII.]] Ve [[13. století]] byla za účelem vypuzení Maurů ze Španělska vyhlášena dokonce [[Křížové výpravy|křížová výprava]]. V průběhu tohoto století byla dobyta většina území někdejšího córdobského [[chalífát]]u (Córdoba padla v roce [[1236]], Sevilla [[1248]], Cádiz [[1262]]) s výjimkou malé Granady, jež si vykupovala svoji nezávislost každoročním [[tribut]]ním poplatkem. Ferdinandova vláda byla počátkem období zvýšeného vlivu Španělska na evropskou politiku. V době jeho panování byla založena [[univerzita v Salamance]] – jedna z nejstarších v Evropě – na níž se dokonce rozvinula raná škola ekonomického myšlení. Ferdinandův nástupce, [[AlfonsoAlfons X. Kastilský|Alfonso X. Moudrý]], napomohl k návratu klasické vzdělanosti do křesťanské Evropy prostřednictvím zpřístupnění duchovního bohatství muslimských knihoven a [[Univerzita|univerzit]]. V roce [[1309]] byl ve spojení s Aragónií [[Obléhání Gibraltaru (1309)|dobyt Gibraltar]]. Despotický a krvavý vládce [[PedroPetr I. Kastilský|Pedro I. Krutý]] byl v roce [[1366]] vyhnán a následně zavražděn. Pedrovy války proti Aragónii a vnitřní konflikty způsobily dočasné oslabení kastilské moci.

Vedle mocenského bloku Kastílie-León dominovala v severovýchodní části křesťanského Španělska rovněž [[Aragonie|Aragónie]]. Již v roce [[1118]] dobyl aragónský král [[AlfonsoAlfons I. AragónskýAragonský|Alfonso I.]] na Maurech Zaragozu a posunul tak hranice své říše na jih. Prostřednictvím sňatkové politiky připadla Aragónii v roce [[1137]] [[Katalánsko]] včetně [[Barcelonské hrabství|hrabství Barcelona]]. Do roku [[1235]] bylo dokončeno dobytí Maury držených [[Baleárské ostrovyBaleáry|Baleárských ostrovů]]. [[Územní rozpínavost|Expanze]] dále na jih na úkor Maurů byla po ovládnutí [[Valencie]] v roce [[1238]] znemožněna kastilskou rozpínavostí a proto aragónští králové zaměřili svou pozornost na východ. Na přelomu [[13. století|13.]] a [[14. století]] se tak nejprve zmocnili [[Sicílie]] a [[Sardinie]] a v roce [[1442]] získal [[Alfons V. Aragonský|Alfonso V.]] titul [[Seznam neapolských králů|krále Neapole]]. Díku tomu se Katalánie a především [[Barcelona]] rozvinuly v hospodářské a obchodní centrum evropského významu.

Politicky byla aragónská říše uspořádána [[Federace|federalisticky]], přičemž každá část říše disponovala vlastní [[Ústava|ústavou]]. V samotné Aragónii stály v opozici vůči králi silné ''[[Generální kortesy|cortesy]]'', které však mohly jen stěží omezit královu moc. Kastílie byla naproti tomu centrálně spravovaná, přesto i kastilští králové se museli potýkat s mocnou šlechtou, s níž se dostávali téměř neustále do konfliktů.

Vnitropoliticky se Isabela a Ferdinand koncentrovali na vládu v Kastílii, kde s podporou měst mohli snáze omezit vliv šlechty a cortesů než v Aragónii a nastolit tak pevnou centralistickou vládu. Důležitým nástrojem, který tomuto napomohl, byla [[inkvizice]] zavedená v zemi v roce [[1478]]. Ta nejprve sloužila především v církevních záležitostech, záhy se z ní však stal prostředek politického nátlaku proti šlechtě, neboť ve Španělsku oproti jiným zemím nebyla inkvizice církevní, nýbrž státní institucí. Moc šlechty byla rovněž podlomena bouráním jejích hradů (symboly nezávislosti aristokracie na králi) a zavedením systému pravidelného výběru daní. Ferdinand a Isabela tedy položili základy náboženskému, politickému a ekonomickému sjednocení Španělska. Aragónie se získáním [[Sicílie]] a jižní [[Itálie]] stala v [[15. století]] významnou námořní mocností [[Středomoří]], zatímco [[Kastilie|Kastílie]] a [[Portugalsko]] soupeřili o dominanci v [[Atlantský oceán|Atlantském oceánu]].

Po dobytí poslední maurské pevnosti – Granady – v roce [[1492]] vydali Isabela a Ferdinand [[edikt]], jímž bylo Židům nařízeno buď přijmout [[křest]] nebo opustit zemi. Na to následovala rozsáhlá vlna pronásledování, v jejímž průběhu odešly z [[Pyrenejský poloostrov|Pyrenejského poloostrova]] statisíce španělských ([[Sefardští ŽidéSefardové|sefardských]]) Židů, což způsobilo zemi nenapravitelné kulturní a hospodářské škody. Vůči Maurům byla zachovávána jistá míra [[tolerance]]. To se však mělo změnit na počátku [[16. století]]. V roce [[1499]] bylo asi 50 000 Maurů v Granadě přinuceno [[kardinál]]em [[Francisco Jiménez de Cisneros|Cisnerosem]] v hromadném křtu ke konverzi. Během povstání, které následovalo (známé jako povstání v [[Alpujarras]]), byli všichni ti, kdož se odmítli stát katolíky nebo se nechat deportovat do Afriky, systematicky z[[masakr]]ováni. Výsledkem byl [[exodus]] Maurů, Židů a [[Romové|Gitanos]] z měst a vesnic Granady do horských a venkovských [[region]]ů. Někdy kolem roku [[1500]] Cisneros prohlásil, že „Zde už není žádného města, které by nebylo křesťanské, a všechny mešity jsou od nynějška kostely.“ Podobně jako v [[Osmanská říše|Osmanské říši]] se z [[kostel]]ů staly [[mešita|mešity]], zde se naopak mešity přebudovaly na křesťanské svatostánky.

== LiteraturaOdkazy ==

* {{Citace monografie | příjmení = Ženka | jméno = Josef | odkaz na autora = | titul = Pád Granady a zánik al-Andalusu | vydavatel = Argo | místo = Praha | rok = 2011| počet stran = 184 | isbn = 978-80-257-0466-0}}