Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 14 bajtů, před 5 lety
m
WPCleaner v1.30 - Opraveno pomocí WP:WCW - Opravy pravopisu a typografie / Zbývající odkazy - Katolická církev, Ordinace, Tajemství
 
== Katolické pojetí ==
Katolické církve učí, že svátost je účinným znamením milosti, tedy nejen pouhým symbolem, kterou ustanovil [[Ježíš Kristus]] a svěřil ji církvi, aby věřícím mohl udělovat božský život. Svátosti jsou podle katolického pojetí součástí [[liturgie]], kterou slaví církev jako [[kněžstvíKněz|kněžské]] společenství. Duch Svatý skrze církev připravuje člověka na přijetí svátosti [[Boží slovo|Božím slovem]] a [[víra|vírou]], která toto slovo přijímá.
 
Ježíšova slova a jeho skutky přinesly [[spása|spásu]] všem lidem, v moci [[velikonoce|velikonočního]] [[tajemství]] Ježíšovy smrti, [[vzkříšení]] a [[nanebevstoupení]]. Tento Ježíšův dar vlastního života [[církev|církvi]] dále rozděluje též prostřednictvím svátostí. Svátosti jsou tedy pro církev, protože ji budují, a jsou z ní, protože v ní působí díky působení [[Duch svatý|Ducha Svatého]]. Čtyři ze svátostí (křest, biřmování, kněžství a manželství) vtiskují kromě milosti člověka znamení, skrze něž je člověk připodobněn Kristu a církvi; tato znamení jsou nezrušitelná ([[Katechismus katolické církve|KKC]] 1121) a člověk je může přijmout pouze jednou.
 
Svátosti podle katolíků, jsou-li důstojně slaveny ve víře, udělují [[milost (teologie)|milost]], jíž jsou znamením ([[Tridentský koncil]], [[Enchiridion symbolorum|DS]] 1605-6). Tento účinek pochází z toho, že v nich působí sám Kristus; on křtí, on v nich působí. Protože [[Bůh]] Otec vždy vyslyší modlitbu svého [[Syn Boží syn|Syna]], tvrdí církev, že svátostí působí ''ex opere operato'' (prostým udělením), tedy z moci Kristova spásného díla, vykonaného jednou provždy (KKC 1128). Svátost se tedy podle katolického pohledu neuskutečňuje spravedlností člověka, ale Boží mocí. Plody svátosti však závisejí též na víře toho, kdo je přijímá.
 
Katolická církev říká, že svátosti jsou pro věřící nutné ke spáse (Tridentský koncil, DS 1604). Protože svátostmi se člověku takto dostává milosti Ducha Svatého, kterou člověku daruje Ježíš Kristus, člověk je prostřednictvím svátostí též připodobněn Božímu Synu, Ježíši Kristu. Klasickou definici svátosti nabízí sv. [[Tomáš Akvinský]] ve své [[Summa theologiae|Teologické sumě]] (III,60,3):
:„Svátost je znamení připomínající minulost, totiž utrpení Páně; je znamením poukazujícím na plody, které v nás působí jeho utrpení, totiž milost; je prorockým znamením, které ohlašuje předem budoucí slávu.“
 
Tím nezpochybňují, že existují ještě další prostředky Boží milosti. [[Římskokatolická církev]] má krom svátostí ještě tzv. [[svátostina|svátostiny]] - bohoslužebné úkony, které nemají svůj původ v Novém zákoně a v ustanovení Kristem, avšak též podle ní působí milost. Patří mezi ně např. [[žehnání]] nebo [[pohřeb]].
 
Katolickou nauku o svátostech definoval Tridentský koncil v průběhu [[Protestantismus|protestantské]] [[reformace]] a většina katolických stanovisek ohledně svátostí je definována právě tímto koncilem.
== Protestantské pojetí ==
{{viz též|Marburské náboženské rozhovory}}
Většina [[Protestantismus|protestantů]] věří, že svátosti jsou „vnějším znamením vnitřní milosti“ anebo symbolem toho, co se událo neviditelně. Avšak za svátost považují pouze křest a [[Večeře Páně|Večeři Páně]] (odpovídá pojmu eucharistie). Zbylých pět svátostí nepovažují za ustanovené v [[Nový zákon|Novém zákoně]], avšak mnoho protestantských církví má svůj svatební obřad a [[ordinace|ordinované služebníky]]. Některé církve anglikánského společenství - [[anglokatolík|anglokatolíci]] - přijímají všech sedm svátostí, jak je chápou katolíci, ačkoli se sami považují za protestanty. V českém prostředí též [[Církev československá husitská]] si ponechala systém sedmi svátostí, ačkoliv se jedná o reformační církev. Svátost je v této církvi definována jako "jednání, jímž se obecenství věřících v Duchu svatém činně podílí na milosti Božího Slova přítomného skrze slyšené svědectví Písma svatého a svátostné úkony." (Základy víry Církve československé husitské, čl. 307).
 
== Pravoslavné pojetí ==
{{viz též|Pravoslaví#Svaté tajiny}}
Pravoslavní sice uznávají symbolický počet sedmi svatých Tajin, ale označují tento soubor za ''hlavní'' svaté Tajiny, protože ve skutečnosti počítáme svatých Tajin více. Např. velké svěcení vody na svátek Zjevení Páně (Theofanie, Bogojavlenije) je považováno za svatou Tajinu, a stejně tak i mnišské postřižení - velká schima - při čemž jsou odpouštěny všechny dosavadní hříchy.
 
Obřad svaté Tajiny vykonává kněz, ale duchovně je dílem Svatého Ducha. Od požehnání a posvěcení nějaké věci se svatá Tajina odlišuje tím, že je jakýmsi hlubším působením Svatého Ducha, který ve svatých Tajinách sestupuje a očišťuje lidské nitro, obnovuje člověka, proměňuje svaté Dary, ustanovuje a uschopňuje člověka k nějaké církevní službě apod. Svatými Tajinami jsme sjednocováni s Bohem.
Od římskokatolického pojetí konání svátostí se pravoslavné Tajiny odlišují mj. rozdílným pojímáním úlohy kněze a působení Ducha Svatého. Zatímco v římskokatolické církvi je stavěn do popředí kněz (viz např. křestní formuli svátosti křtu, kdy římský kněz říká: ''„Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i svatého Ducha…“''), tak v pravoslaví je brán hlavní zřetel na působení Ducha Svatého a kněz je vnímán pouze jako služebník tohoto duchovního díla (při pravoslavném křtu kněz říká: ''„Křtí se služebník Boží ve jménu otce i Syna i Svatého Ducha…“'' Stejný rozdíl je v modlitbě rozhřešení při [[svátost smíření|zpovědi]]; podobně je i v chápání jiných svatých Tajin)
 
Dále se pravoslavné pojetí svatých Tajin odlišuje od římskokatolického učení o svátostech v učení o jejich posvěcení (pravoslavní vyznávají učení o posvěcení ''nestvořenými energiemi'' Ducha Svatého, což římská církev odmítá) a další odlišnosti se týkají osob, které mohou svátost/Tajinu vykonávat (např. dle římskokatolického katechismu vás může v nouzi pokřtít každý člověk - i příslušník jiného náboženství nebo nevěřící; v pravoslaví je něco takového vyloučeno, pokřtít může i laik, tedy nemusí být kněz, ale vždy to musí být zbožný pravoslavný křesťan); biřmování/myropomazání: v římské církvi může konat pouze biskup, v pravoslavné církvi vykonává každý kněz ihned po křtu, používá ovšem svaté myro (křižmo) posvěcené biskupem. Rozdílnosti jsou ve vysluhování eucharistie (mj. v pravoslavné církvi se podává zásadně pod obojí způsobou, nikdy se nepodává pouze proměněný chléb, kdežto v římskokatolické církvi se věřícím podávají samotné hostie; v pravoslaví se nepodává ani samotná Kristova krev, leč krev, která už byla sjednocena s Tělem Kristovým - tak se podává svaté přijímání malým dětem; používá se jiná materie pro přijímání: v římskokatolické církvi nekvašený chléb - oplatka čili hostie a většinou bílé víno, v pravoslavné církvi jedině kvašený chléb a většinou červené víno; značná odlišnost mezi oběma církvemi je v chápání epiklese - čili vzývání Svatého Ducha - a proměnění chleba a vína na tělo a krev Kristovu). Další rozdíly v konání svátostí/Tajin jsou i ve způsobu křtu (v pravoslaví by se správně měl konat ponořením a nikoliv kropením), způsobu svěcení kněžstva, sňatku a jeho pojetí (v římskokatolické církvi si snoubenci udělují svátost navzájem, skládají manželský slib, pravoslavné učení nic takového nezná), v právních otázkách týkajících se manželství a v otázce případných dalších manželství a dal.
 
== Související články ==