Byzantská říše v době Herakleiovců: Porovnání verzí

'''Období vlády Herakleiovců''' trvalo od roku [[610]] do roku [[711]]. Začalo nástupem [[Herakleios|Herakleia]], zakladatele [[HerakleiovciHerakleiovská dynastie|dynastie Herakleiovců]], do čela [[Byzantská říše|byzantské říše]], když svrhl dosavadního [[Seznam byzantských císařů|císaře]] [[Fokas|Foku]]. Záhy po získání moci se vnitropolitická krize říše, počínající již za Fokovy vlády, dále prohloubila, čehož využili perští [[Sásánovci]] a do roku 619 ovládli většinu byzantských východních provincií ([[Sýrie|Sýrii]], [[Palestina|Palestinu]] a [[Egypt]]). Již o tři roky později ale započala byzantská protiofenzíva. Zatímco císař podnikal tažení na východě, odhodlali se [[Perská říše|Peršané]] spolu s [[Avaři|Avary]] k [[obléhání Konstantinopole (626)|útoku]] na [[Konstantinopol]], který ale roku 626 ztroskotal. Porážka u hlavního byzantského města znamenala silné oslabení avarského kmenového svazu a dolehla též na říši Sásánovců, kde začala vrcholit vnitřní krize, jež vyústila v zavraždění [[Seznam sásánovských velkokrálů|krále]] [[Husrev II.|Husreva II.]]<ref name="zást87">{{Citace monografie

V letech po Herakleiově smrti pokračovaly jak boje s Araby na východě, tak srážky se [[Slované|Slovany]] na balkánských územích. Přestože další císaři pořádali i na tato území vojenské výpravy, po dlouhou dobu bylo obtížné slovanské kmeny zpacifikovat. Velké nebezpečí nastalo pro Byzanc za vlády císaře [[Konstantin IV.|Konstantina IV.]], během níž Arabové mezi lety 674–678 [[obléháníObléhání Konstantinopole (674-678674–678)|obléhali]] samotnou Konstantinopol. Odražení tohoto útoku zvýšilo prestiž Byzance a následný mír umožnil císaři věnovat se více západním oblastem říše.<ref name="drspic61"/> Zde vyvstal říši nový soupeř v podobě [[první bulharská říše|první bulharské říše]], již musel Konstantin na základě mírové smlouvy roku 681 formálně uznat a jež měla v dalších letech po dlouhou dobu působit jako protiváha byzantského vlivu na [[Balkán]]ě.<ref name="zást103"/> Posledním císařem z dynastie Herakleiovců byl [[Justinián II.]], proti němuž vypuklo roku 695 úspěšné povstání. Svrhnutý císař byl zohaven a odeslán do exilu v [[Cherson]]u na [[Krym]]u, odkud po několika letech uprchl a znovu se dostal na trůn, čehož využil ke krvavé pomstě na svých odpůrcích.<ref name="hrad125">{{Citace monografie

Jedinou oblastí, kde v té době vnitropolitický rozkol a hospodářský úpadek nepostupoval tak razantně, byla zvláštní byzantská provincie v [[Severní Afrika|severní Africe]], zvaná [[kartaginskýkartáginský exarchát]], v jejímž čele v té době stál Maurikiův přítel [[Herakleios (exarcha)|Herakleios]].<ref name="zást83"/> Ten vypravil svého stejnojmenného syna v čele loďstva do hlavního města Konstantinopole. Zásah proti Fokovi byl úspěšný – obyvatelé metropole sami otevřeli příchozivšímu vojsku městské brány. Fokas byl svržen a popraven a mladší [[Herakleios]] byl v říjnu [[610]] korunován novým císařem.<ref name="hrad98">Hradečný, str. 98</ref><ref name="zást83"/>

Mezitím pokračoval Herakleios ve svém východním tažení. V době obléhání hlavního byzantského města již císař plánoval se svou armádou postup do povodí řeky [[TigridTigris]], což se mu ve spojenectví s kočovnými [[ChazařiChazarská říše|Chazary]] podařilo. V prosinci 627 dosáhla v [[bitva u Ninive|bitvě u Ninive]] byzantská vojska rozhodujícího vítězství.<ref name="rad109">Hradečný, str. 109</ref> O několik měsíců později vyvrcholila v Persii vnitropolitická krize, král Husrav II. byl zavražděn a jeho nástupce [[Kavád II.|Kavád II. Šéroé]] uzavřel s Byzancí mír, jímž se vzdal všech dosud získaných území a zároveň podstoupil byzantské říši i nová území v Arménii.<ref name="drspic57"/><ref name="zást87"/> Sedm let po svém odchodu z Konstantinopole se císař triumfálně navrátil do hlavního města a roku 630 byl opět v Jeruzalémě vztyčen [[Kristův kříž]].

Spolu se získáním ztracených východních provincií znovu vyvstala skutečnost, že větší část obyvatelstva vyznává heretickou verzi křesťanství, zvanou [[monofyzitismus]]. Císař stejně jako [[seznam konstantinopolských patriarchů|konstantinopolský patriarcha]] [[Sergios I. (patriarcha)|Sergios]] si byli vědomi toho, že pro uklidnění situace ve východních oblastech a upevnění zdejší byzantské nadvlády je zapotřebí dosáhnout mezi pravověrnými křesťany i monofyzity smírného řešení.<ref name="zást88">Zástěrová, str. 88</ref> Výsledkem jejich snah bylo učení zvané [[Monoenergismus|monoenergetismus]], jenž měl být spojovacím článkem mezi oběma doktrínami. Přestože se za toto učení postavil [[Seznam alexandrijských patriarchů|alexandrijský patriarcha]] [[Kyros Alexandrijský|Kyros]] i [[papež]] [[Honorius I.|Honorius]], mezi ortodoxním i monofyzitským obyvatelstvem narazilo na tvrdý odpor.<ref name="hrad110">Hradečný, str. 110</ref><ref name="zást88"/> Stejně dopadl další pokus naklonit si východní provincie učením zvaným [[monotheletismus]], jenž byl dříve v těchto místech taktéž rozšířen. Výsledkem těchto snah tak bylo pouze pokračující nepřátelství obyvatel zejména v Sýrii, Egyptě a Palestině vůči Byzanci i původní [[Pravoslaví|ortodoxní církvi]].<ref name="zást88"/>

Jakkoliv byzantská říše dokázala získat nazpět své původní provincie, odmítavý přístup zdejšího obyvatelstva vůči byzantské moci nadále zabraňoval upevnění pozice na znovu dobytých územích.<ref name="zást88"/> To se mělo projevit o několik let později při útoku [[Arabové|Arabů]], kteří se během předchozích let sjednotili na základě nového náboženství zvěstovaného prorokem [[Mohamed]]em – [[islám]]u. Po Mohamedově smrti se začali volit noví vůdcové muslimské obce zvaní [[chalífát|chalífové]]. Za jejich vlády došlo k razantní [[Islámská expanze|územní expanzi]], jíž padla za oběť nejen dlouhými válkami oslabená perská říše, ale i značné části byzantského panství na východě. Přestože první nájezdy se odehrávaly již za chalífy [[Abú Bakr]]a, první rozsáhlejší útoky proti Byzanci byly zorganizovány až chalífou [[Umar ibn al-Chattáb|Umarem]].<ref name="zást92">Zástěrová, str. 92</ref><ref name="hrad111">Hradečný, str. 111</ref> Po velkém arabském vítězství v [[bitva u Jarmúku|bitvě u Jarmúku]] roku [[636]] se byzantská vojska stáhla ze Sýrie. Dva roky nato dobyli Arabové Jeruzalém a Antiochii a postupovali dále do Mezopotámie. Mezitím se během let 637-642637–642 téměř úplně zhroutila [[Sásánovská říšeSásánovci|perská říše]] a Arabové záhy nato vpadli i do Arménie. K ochraně maloasijského území dal Herakleios vyklidit [[Kilíkie|Kilíkii]], jež se měla v budoucích letech stát nárazníkovým pásmem mezi chalífátem a Byzancí.<ref name="zást94">Zástěrová, str. 94</ref> Rychlý arabský postup umožnilo nejen vyčerpání státu po vleklých válkách s Persií, ale i nespokojenost obyvatelstva východních provincií s byzantskou vládou, která byla krom dogmatických sporů živena i velkým daňovým zatížením, neschopností státní správy a korupcí byzantského úřednictva.<ref name="drspic59">Drška, Picková, str. 59</ref> Nábožensky tolerantní a hospodářsky méně náročná muslimská nadvláda se tak zdála být lepší perspektivou.<ref name="zást93">Zástěorvá, str. 93</ref>

Protože arabští nepřátelé nepostupovali vždy tou samou oblastí, vojáci se tedy v mnoha případech bojů neúčastnili a postupně se usazovali v oblastech, do nichž byli posláni.<ref>Zástěrová, str. 95, 96</ref> Tím získávali vztah k půdě a během následujících let se z nich stali vojíni-zemědělci (zvaní ''stratiotai'') mající v případě nepřátelského útoku povinnost nastoupit k vojsku a podílet se na obraně daného thematu. V druhé polovině 7. století se těchto nových správních jednotek v oblasti Malé Asie, jež byla ohrožena nejvíce, konstituovalo několik. Prvními z nich byla themata [[Anatolikon]] a [[Armeniakon]], dále [[Opsikion]] v oblasti poblíž Konstantinopole, [[Kibyraioton]] na jižním pobřeží Malé Asie a další. Spolu s tím vznikla po [[Obléhání Konstantinopole (674-678674–678)|obléhání Konstantinopole]] arabskou flotilou námořní jednotka ''karabisianoi'', v jejímž čele stál taktéž stratég a jež měla za úkol vést obranu před arabskými pirátskými nájezdy.<ref name="zást99">Zásterová, str. 99</ref><ref name="hrad119">Hradečný, str. 119</ref> V byzantském prostředí se ale udržely i profesionální [[žoldnéř]]ské jednotky zvané [[tagmatatagma]]ta, jež se zdržovaly poblíž hlavního města a krom ochrany císaře se i účastnily vojenských taženích proti nepříteli.<ref name="hrad120">Hradečný, str. 120</ref>

Kromě Malé Asie pokračovala arabská expanze i jinde. Roku 647 padlo africké město [[Tripolis]] a muslimům se tak otevřela cesta do [[kartaginskýKartáginský exarchát|kartaginskéhokartáginského exarchátu]], ovšem při útoku na tuto byzantskou provincii byli Arabové odraženi. Zároveň nově postavená arabská flotila dobyla roku 654 [[Kypr]], [[Kós]], vypálila [[Kréta|Krétu]] a o rok později dosáhla velkého vítězství nad byzantským loďstvem poblíž pobřeží [[Lýkie]]. Dočasný oddech poskytla Byzanci vnitropolitická krize v chalífátu, kde proti tehdejšímu vůdci muslimské obce [[Alí]]mu vystoupil roku 656 syrský místodržící [[Mu'ávija I.|Mu'ávija]].<ref name="zást97">Zástěrová, str. 97</ref><ref name="drspic60">Drška, Picková, str. 60</ref> Císař toho využil a mezi lety 657–658 podnikl výpravu proti balkánským Slovanům žijících v okolí Soluně, jež si podrobil a část z nich přesídlil do Malé Asie.{{#tag:ref|Vztahy mezi Byzancí a Slovany ale zdaleka nebyly vždy konfliktní – Řekové se svými sousedy často obchodovali, i když poměr k Byzanci se u každého slovanského kmene různil. Samo vyspělé byzantské prostředí bylo pro část slovanských velmožů natolik přitažlivé, že se někteří z nich oblékali podle byzantského způsobu a mluvili řecky.<ref name="zást100">Zástěrová, str. 100</ref> |group="pozn."}} Konstans se tím snažil zmírnit jejich tlak na Balkáně a zároveň je využít v boji proti Arabům.<ref name="hrad122">Hradečný, str. 122</ref>

Byzantská vláda ovšem zasahovala i do poměrů v západních oblastech říše, kde Byzanci po vpádu Langobardů v 6. století zůstala Sicílie, oblasti na jihu Apeninského poloostrova, pruh území spojující Řím s Ravennou, sídla zvláštní provincie, jež se nazývala [[ravennský exarchát]], a dále území v severní Africe se sídlem v Kartágu. Právě v těchto oblastech se zvedl odpor proti Herakleiem ustanovenému monotheletismu, který nadále platil za oficiální učení byzantské říše. Předními odpůrci tohoto hnutí byli papež [[Martin I.]] a tehdy věhlasný teolog [[Maxim Vyznavač|Maximos Homologetes]], jenž docílil na lateránské synodě konané roku 649 odsouzení monotheletismu. Nestabilní situace v Itálii navíc využil ravennský exarcha [[Olmpios (exarcha)|Olympios]] ke vzpouře proti vládě v Konstantinopoli, toto nebezpečí bylo ale krátce poté zažehnáno, protože Olympios roku 652 zemřel. Konstans posléze Martina i Maxima poslal do vyhnanství, kde oba záhy nato zemřeli.<ref name="zást98">Zástěrová, str. 98</ref>

Císařovo despotické chování nezůstalo bez odezvy – proti jeho vládě trvale rostl odpor, jenž vyvrcholil poté, co císař popravil svého bratra Theodora ve snaze udržet vládu pouze pro sebe a své syny.<ref name="zást98"/> Konstans proto z bezpečnostních důvodů přesídlil do [[TarentTaranto|Taranta]]a v [[Itálie|Itálii]], kde úspěšně vedl válku s [[Langobardi|Langobardy]]. Kvůli nedostatkům finančních zdrojů ji ale nedokázal dovést do vítězného konce a odebral se proto do [[Řím]]a a následně do [[Sicílie|sicilských]] [[Syrakusy|Syrakus]].<ref name="zást99">Zástěrová, str. 99</ref> Ani zde nedokázal získat kvůli své despotické povaze oblibu, roku 668 byl zavražděn a po jeho smrti zde propuklo povstání proti ústřední vládě vedené Arménem [[Mezezios|Mezeziem]], usilujícím o získání císařského trůnu. Tento pokus o uzurpaci moci nevyšel – již následujícího roku bylo povstání potlačeno vojsky ravennského exarchátu. Novým vládcem se mezitím stal císařův syn [[Konstantin IV.]]

Po smrti Alího roku 661 a postupném upevnění své moci začal nově nastolený chalífa [[Mu'ávija I.]] s novou expanzí. Od roku 663 Arabové každoročně vpadávali do Malé Asie, přičemž tyto útoky byly doprovázeny i nájezdy arabské flotily. Roku [[674]], čtyři roky poté, co se Arabové zmocnili ostrova [[Kyzikos]] ležícího nepříliš daleko od Konstantinopole, zahájilo arabské loďstvo [[Obléhání Konstantinopole (674-678674–678)|blokádu města]]. Zároveň Malou Asií protáhla pozemní armáda, která zabránila přístupu do Konstantinopole i po souši.<ref name="drspic61">Drška, Picková, str. 61</ref> Silné konstantinopolské hradby a byzantské loďstvo vybavené novou zbraní zvanou [[řecký oheň]] dokázaly po pět let úspěšně arabskému náporu čelit a Byzantincům se úspěšně dařilo působit svým nepřátelům značné ztráty. Následně v muslimském vojsku propukly nemoci, jež spolu s nedostatkem potravin donutily roku [[678]] chalífu ke stažení své armády.<ref name="drspic61"/> Zbytek jeho loďstva byl zničen bouří a byzantskými plavidly, takže Mu'ávijovi nezbylo než podepsat mír, na základě něhož vyklidil většinu získaných ostrovů. Dále se zavázal k placení ročního poplatku a vytvoření demilitarizované zóny při hranicích chalífátu a Byzance v Malé Asii.<ref name="hrad123">Hradečný, str. 123</ref> Díky vítězství u Konstantinopole vzrostla prestiž říše jakožto ochránce Evropy před islámskou expanzí a mírová smlouva umožnila císaři Konstantinovi udržet na určitou dobu na východní hranici mír.<ref name="drspic61"/> V této době však vyvstal Byzanci nový protivník na Balkáně, kde se konstituoval nový státní útvar – [[první bulharská říše]].

V době zaneprázdnění Byzance v bojích s Araby se opět slovanské kmeny v okolí Soluně, jež se nikdy plně nepodřídily cizí nadvládě, a proto proti nim byly často vysílány vojenské výpravy, opět postavily proti Byzanci a v letech 675–681 několikrát zaútočily na Soluň. Nebezpečnější protivník představoval nový stát turkických Bulharů, kteří ve spojení se sedmi slovanskými kmeny vytvořili v okolí [[Moesie]] zárodky budoucího státního útvaru, bulharské říše, jenž měl v budoucnu zásadním způsobem ovlivňovat politický i etnický vývoj na Balkáně. Byzantinci odpočátku zachovávali vůči [[PrabulhařiProtobulhaři|Prabulharům]] odlišný postoj než vůči Slovanům. Zatímco slovanské etnikum plánovala Byzanc postupně podřídit svému vlivu, prabulharský národ představoval nového vnějšího nepřítele, kterého bylo nutno vypudit ze svého území.<ref>Zástěrová, str. 102, 103</ref> V tomto ohledu Konstantin IV. neuspěl. Po několika neúspěšných výpravách se rozhodl uzavřít s bulharským chánem [[Asparuch]]em roku 681 mír, čímž nový balkánský stát de facto uznal.{{#tag:ref|Kromě Asparucha se na Balkáně snažil prosadit Bulhar [[Kuber]], snad Asparuchův příbuzný. Ten sem přitáhl poté, co se se svými poddanými vzbouřil avarské nadvládě, a usadil se poblíž Soluně, kterou hodlal dobýt. Jeho plán ale nevyšel, čímž ztroskotaly Kuberovy snahy na vytvoření vlastního státu v oblasti Makedonie a málo početné bulharské etnikum se zde později smísilo s tamějším obyvatelstvem.<ref name="zást102">Zástěrová, str. 102</ref>|group="pozn."}} Bulharské nebezpečí zasáhlo i do územní organizace říše, když bylo v Thrákii vybudováno další thema zaměřené právě na obranu proti případným bulharským útokům.<ref name="zást103"/>

Pravděpodobně si chtěl tímto krokem zajistit bezpečí říše v době, kdy se rozhodovalo o konečném vyřešení dosavadních dogmatických sporů ohledně monoenergetismu a monotheletismu.<ref name="drspic62"/> Vzhledem k tomu, že Byzanc v té době neměla dost sil na dobytí ztracených východních provincií se zdály původní náboženské formulace zavedené ve snaze dosáhnout dohody s monofyzity již zbytečné a pouze vytvářely ohnisko napětí mezi byzantskou vládou a západními provinciemi. [[Třetí konstantinopolský koncil]] zasedající v letech 680–681 prohlásil obě učení za heretická a papeže [[Honorius I.|Honoria I.]] spolu s patriarchou [[Sergios I.|Sergiem]] za [[kacířHereze|kacíře]]e.<ref name="drspic62">Drška, Picková, str. 62</ref> Ani tato snaha o smíření se se západní částí obyvatelstva příliš vnitropolitickou situaci nezlepšila, protože Konstantin podobně jako jeho otec proslul despotickými způsoby, které se projevily například ve chvíli, kdy nechal své bratry zmrzačit a tím je zbavil nároků na spoluvládu.<ref name="hrad123">Hradečný, str. 123</ref> Princip spoluvlády od této chvíle sice nadále zůstával součástí vládního systému, nicméně od nynějška držel veškerou moc v rukou pouze vládnoucí císař, ''autokrator'' (samovládce).<ref name="zást103">Zástěrová, str. 103</ref>

Císař Konstantin IV. zemřel ve 33 letech<ref name="zást103"/> a zanechal po sobě svého mladého syna [[Justinián II.|Justiniána]], jenž se po jeho smrti stal novým císařem. Nový panovník se energicky pustil do expanzivní politiky, během let 686–687 vytáhl proti Arabům a vpadl do Arménie, Gruzie a Sýrie. Chalífa [[Abdulmalik]] poté přistoupil na mír, díky němuž byly navýšeny poplatky placené Araby Byzanci a z Kypru se stala demilitarizovaná oblast spravovaná společně oběma říšemi.<ref name="drspic62"/> Na řadu nyní přišli Slované – byzantská vojska vytáhla proti jejich sídlištím v okolí Soluně a mnoho Slovanů bylo přesídleno do západní části Malé Asie, kde osídlili oblasti vydrancované dříve Araby. Zároveň došlo ve středním Řecku ke zřízení thematu [[Hellas (thema)|Hellas]], jež mělo umožnit další šíření byzantského vlivu v této oblasti.