Proletariát: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Dějiny: +wikilink |
odkazy |
||
Řádek 1:
'''Proletariát''' je ve společenské teorii [[Karel Marx|Karla Marxe]] a v revolučním [[marxismus|marxismu]] třída, jejíž příslušníci (proletáři, dělníci a zaměstnanci) nevlastní [[Výrobní prostředek|výrobní prostředky]] a jsou tedy svou obživou závislí na jejich vlastnících (kapitalistech, [[buržoazie|buržoazii]]). Ti toho využívají, nutí proletáře pracovat za nevýhodných podmínek a vzniklou [[Nadhodnota|nadhodnotu]] si přivlastňují. Cílem [[Socialistická revoluce|proletářské revoluce]] je výrobní prostředky [[Vyvlastnění|vyvlastnit]], učinit je majetkem celé společnosti a tím vykořisťování i třídy definitivně zrušit.
Od dělníků, proletariátu schopného organizované akce, odlišoval Marx ''lumpenproletariát'' (z něm. ''Lumpen'', hadry), politicky zcela neschopný.
== Dějiny ==
Slovo proletariát pochází z [[Latina|latinského]] ''proles'', potomstvo, a v [[Starověký Řím|antickém Římě]] označovalo nejnižší společenskou vrstvu lidí bez majetku a bez práv, která obci přispívala jen tím, že měla děti. Od 4. století, když Římská říše trpěla úbytkem obyvatelstva, dostávali rodiče alespoň tří dětí automaticky občanská práva.
V polovině [[19. století]] se slovo opět objevilo, nejprve ve francouzštině, pro popis společenského postavení zejména [[Továrna|továrních]] dělníků. Vznik moderního proletariátu úzce souvisí s modernizací, zejména se [[Průmyslová revoluce|vznikem průmyslu]], který nabízel obživu i těm, kdo neměli vlastní půdu a v tradiční zemědělské společnosti by tak záviseli na příbuzných. Sta tisíce mladých lidí odcházely do měst, kde žili sice velmi chudě, ale samostatně a mohli dokonce zakládat vlastní rodiny. Podobný proces „proletarizace“ zemědělců, jaký v Evropě probíhal od konce 18. století, probíhá v současnosti například v Číně.
Bídné podmínky přistěhovalých dělníků zejména v anglických městech popsal například [[Charles Dickens]]. Zlepšení jejich osudu se věnovali tzv. [[Utopický socialismus|utopičtí socialisté]] ([[Charles Fourier]], [[Henri de Saint-Simon]], [[Robert Owen]]). Protože tehdy zcela chybělo jakékoli sociální zákonodárství a pojištění, nebyla omezena délka pracovní doby ani práce dětí a protože dělníci neměli právo volit, organizovat se a [[stávka|stávkovat]], přičemž byli nuceni přijímat práci za jakoukoli mzdu a za jakýchkoli podmínek, zavedl pro ně Saint-Simon označení „proletariát“. Sociální postavení dělníků v raném [[kapitalismus|kapitalismu]] studoval také Karel Marx a později v knize „Kapitál“ vytvořil a zdůvodnil teorii vykořisťování a proletářské revoluce.
Zejména kvalifikovaní a vzdělaní dělníci se organizovali už v 18. století, nejčastější v podpůrných spolcích, aby se vyhnuli pronásledování. Širší organizace dělnického hnutí souvisela s [[Revoluce v roce 1848|revolucemi roku
Zejména v Německu si vláda uvědomila význam dělnického hnutí a kancléř [[Otto von Bismarck|Bismarck]], aby vzal dělnickému hnutí vítr z plachet, prosadil od roku [[1883]] důležité sociální zákony. Práva dělníků podpořila také katolická církev (encyklika ''[[Rerum novarum]]'' [[1891]]), regulace pracovní doby, práce dětí a žen nebo práce v noci se prosadila i v dalších zemích a kolem roku 1900 se začalo prosazovat všeobecné volební právo. Tím se postavení dělníků a zaměstnanců změnilo, takže i dělnické hnutí se začalo dělit na „reformní“ proud [[sociální demokracie]] ([[Druhá internacionála]], [[1889]]) a „revoluční“ proud [[komunismus|komunismu]], který i nadále užíval název „proletariát“.
S dalším zlepšováním právního i sociálního postavení dělníků ve vyspělých zemích světa, se špatnými zkušenostmi se [[Sovětský svaz|sovětským]] komunismem a zejména s nástupem [[postindustriální společnost]]i po [[Druhá světová válka|
== Odkazy ==
| |||