m
WPCleaner v1.29 - Opraven odkaz na rozcestník - Clermont; k opravě odkaz - Patriarcha / Opraveno pomocí WP:WCW - Opravy pravopisu a typografie
Smazaný obsah Přidaný obsah
m →Externí odkazy: plus kat |
m WPCleaner v1.29 - Opraven odkaz na rozcestník - Clermont; k opravě odkaz - Patriarcha / Opraveno pomocí WP:WCW - Opravy pravopisu a typografie |
||
Řádek 9:
| celé jméno =
| předchůdce = [[Vilém IV. z Toulouse]]
| následník = [[Bertrand ze Saint-Gilles|Bernard z Toulouse]]
| typ dědice = nevlastní syn
| dědic =
Řádek 30:
| místo pochování = Jeruzalém
}}
'''Raimond IV. z Toulouse''' (psán též ''Raymond'' nebo ''Raimund''; [[Okcitánština|okcitánsky]] {{Cizojazyčně|oc|''Raimon de Tolosa''}}, [[latina|latinsky]] {{Cizojazyčně|la|''Raimundus Tolosanus''}}; [[1041]] nebo [[1042]]{{Nejisté datum|Narození}}–[[28. únor]]a [[1105]]) či '''Raimond de Saint-Gilles''' (okcitánsky {{Cizojazyčně|oc|''Raimon de Sant Geli''}}, latinsky {{Cizojazyčně|la|''Raimundus Sancti Aegidii''}}) byl francouzský šlechtic a válečník, jeden z vůdců [[první křížová výprava|první křížové výpravy]]. Jako hrabě z [[Toulouse]], vévoda z [[Narbonne]] a markýz z [[Provence]]<ref name="bridge45">{{Citace monografie | jméno=Antony | příjmení=Bridge | titul=Křížové výpravy |vydavatel=Academia | místo= Praha | rok=1995 |strany=45 | isbn=80-200-0512-9 | poznámka=[dále jen Bridge]}}</ref> byl jedním ze tří největších [[feudalismus|feudálních]] pánů v jižní Francii.<ref name="hroch8">{{Citace monografie | jméno=Věra | příjmení=Hrochová | titul=Křižáci v Levantě |vydavatel=Mladá fronta | místo= Praha | rok=1975 | jazyk = |strany=8 |poznámky=[dále jen Hrochová]}}</ref> Účastnil se také války s [[
V letech 1096–1099 se účastnil [[první křížová výprava|první křížové výpravy]]. Před odjezdem rozprodal většinu svého majetku, neboť se ve [[svatá země|Svaté zemi]] hodlal usadit. Účastnil se všech bitev křížové výpravy a často se dostával do sporu s ostatními veliteli. Chtěl se stát vrchním velitelem křižáckých vojsk, přel se o vládu v dobyté Antiochii i o korunu v Jeruzalémě, ale ani jednou nebyl úspěšný. V Palestině se nakonec rozhodl dobýt bohaté přístavní město Tripolis, které zaujímalo strategickou polohu mezi nové zřízeným křižáckým [[Jeruzalémské království|Jeruzalémským královstvím]] a jeho severními vazaly, a založil tak [[Křižácké státy|křižácký stát]] [[Tripolské hrabství|Hrabství Tripolis]]. Dobytí svého sídelního města se však už nedožil – zemřel během obléhání Tripolisu roku 1105.
== Před křížovou výpravou ==
Raimond byl synem hraběte [[Pons z Toulouse|Ponse z Toulouse]] a jeho třetí manželky [[Almodis z La Marche]]. Přídomek ''ze Saint-Gilles'' byl projevem jeho veřejné podpory [[klášter]]a v [[klášter Saint-Gilles|Saint-Gilles]]. Svou zbožnost dával najevo tím, že se před nástupem na trůn v Toulouse nechal titulovat jako ''Raimond ze Saint-Gilles'' a nikoliv jako ''Raimond, hrabě ze Saint-Gilles''.<ref name="túlúzo"/> Kolem roku 1066 se oženil s dcerou markýze z [[Provence]], jejímž otcem byl buď [[Bernard I. z Provence|Bernard I.]]<ref name="žán">{{Citace monografie
| příjmení = Déjean
Řádek 46 ⟶ 45:
| jazyk = francouzsky
| isbn = 2-213-02188-0
}}</ref> nebo [[Geoffroy I. z Provence|Geoffroy I.]]<ref name="túlúzo"/> Jejich syn [[
| příjmení =
| jméno =
Řádek 72 ⟶ 71:
}}</ref> což mu dovolilo v [[boj o investituru|zápase o investituru]] mezi papežem a císařem zachovat neutralitu a udržovat velmi dobré vztahy s papežem.<ref name="hroch11">Hrochová, str. 11.</ref>
[[Soubor:Saint Urbain II prêchant la croisade.jpg|thumb|Papež Urban II. propaguje myšlenku křížové výpravy mezi francouzskými feudály ([[Jean Fouquet]] kolem
== První křížová výprava ==
Na listopad roku [[1095]] svolal papež [[Urban II.|Urban II.]] církevní sněm do francouzského města [[Clermont-Ferrand|Clermont]] a již v září přicestoval do jižní Francie, kde pobýval v [[Puy]] u biskupa [[Adhémar z Le Puy|Adhémara]]. Zde se setkal s Raimondem, se kterým se jako s jediným z budoucích křižáckých vojevůdců osobně radil o vyhlášení křížové výpravy.<ref name="hroch30"/> 18. listopadu byl [[Clermontský koncil
=== Cesta do Konstantinopole ===
V srpnu roku 1096 vytáhla na křížovou výpravu provensálská armáda o síle 1200 rytířů a 8500 [[pěchota|pěších vojáků]].<ref name="angus">{{Citace monografie
| příjmení = Konstam
Řádek 98 ⟶ 96:
{{Citát|Hrabě byl s muži svého zadního voje, když jej a několik jeho mužů Slovani na nějaký čas odřízli. Zaútočil na ně a šest jich zajal. Když se proto na něho ostatní Slované pomstychtivě vrhli a nutili ho, aby jel zpátky k armádě, nařídil, aby několika zajatcům vyloupali oči, jiným uřezali nohy a zbývajícím zmrzačili nosy a ruce. Pronásledovatelé při pohledu na zajatce zaváhali jati lítostí nad jejich utrpením a hraběti se podařilo i s doprovodem ve zdraví uniknout.|<ref name="bridge45"/>|200}}
Pochod přes slovanské území trval čtyřicet dnů a byl plný střetů s obyvatelstvem.<ref name="duggan34">Duggan, str. 34.</ref> Vojsko Provensálců postrádalo kázeň a i po přechodu přes byzantské hranice drancovalo, kudy prošlo.<ref name="hroch31">Hrochová, str. 31.</ref> To vyústilo ve srážky s nomádským kmenem [[Pečeněhové|Pečeněhů]], kteří sloužili v byzantském žoldu jako pořádkové oddíly.<ref name="bridge45-46">Bridge, str.
Krátce před tím, než na byzantské území vstoupil Raimond, již do [[Konstantinopol]]e dorazil italo-normanský válečník [[Bohemund z Tarentu|Bohemund z Tarentu]], který si stejně jako Raimond činil nárok na vrchní velení křížové výpravy.<ref name="Kovařík65">{{Citace monografie | jméno=Jiří | příjmení=Kovařík | titul=Meč a kříž, rytířské bitvy a osudy |vydavatel=Mladá fronta | místo= Praha | rok=2005 | jazyk = |strany=65 | isbn=80-204-1289-1| poznámka=[dále jen Kovařík]}}</ref> Raimond, ''vybaven ze všech stran znamením kříže'',<ref>{{Citace monografie | jméno=Philippe | příjmení=Contamine |odkaz na autora =Philippe Contamine | titul=Válka ve středověku|vydavatel=Argo | místo= Praha | rok=2004 | jazyk = |strany=87|isbn =80-7203-615-7}}</ref> ve spěchu předjel svá vojska a jel do Konstantinopole za císařem [[Alexios I. Komnenos|Alexiem]], aby se s ním co nejdříve setkal. Císař po všech křižáckým vůdcích požadoval složení lenní přísahy, která by křižáky zavazovala navrátit dobytá území v [[
[[Soubor:Crusaders, Bosphore.jpg|thumb|Křižáci na řeckých lodích se přeplavují přes Bospor, romantický obraz z 19. století]]
Řádek 114 ⟶ 112:
[[Soubor:Battle of Nicea.jpg|thumb|left|Calixte Serrur: Bitva před Nikaiou mezi křižáky a Kilič Arslanem]]
Sultán [[Kilič Arslan I.]], jehož byla Nikaia sídelním městem, v té době válčil na východě se svým sousedem, vzdělaným a lstivým válečníkem [[Danišmend Moudrý|Danišmendem Moudrým]]. Po zkušenostech s [[Lidová křížová výprava|křižáckými poutníky]] vedenými [[Petr Poustevník|Petrem Poustevníkem]], které rok před tím jeho armáda zmasakrovala, neměl o křižácích nejlepší mínění.<ref name="hroch34">Hrochová, str. 34.</ref> Navíc mu jeho špehové z Konstantinopole donesli skeptický byzantský názor, že křižáci budou jistě poraženi,<ref name="duggan38">Duggan, str. 38.</ref> a tak na zprávy o postupu Evropanů nereagoval.<ref name="kovařík67"/> Když však poslové z Nikaie stále přinášeli zprávy o obležení města, na radu svých [[emír]]ů se sultán rozhodl přerušit konflikt s Danišmendem a vrátit se na západ.
Kolem 20. května Kilič Arslan dorazil k Nikaii. Emírové mu radili vyhnout se boji a ustoupit do vnitrozemí, ale sultánovi se zdálo, že nemá na výběr, a chtěl se pokusit své město osvobodit.<ref name="kovařík67"/> 21. května za úsvitu Turci zaútočili.<ref name="hroch34"/> Aby mohli blokádu prorazit, museli se s oplechovanými rytíři utkat tváří v tvář, avšak tento styl boje jim vůbec nevyhovoval.<ref name="duggan38"/> Hlavní nápor směřoval na pozice Raimonda z Toulouse a vedle tábořící Vlámy hraběte [[Robert II. Flanderský|Roberta Flanderského]].<ref name="hroch34"/> Provensálci odrazili první vlnu a vydrželi, dokud nedorazily posily od dalších oddílů obléhatelů.<ref name="kovařík67"/> Bitva trvala celý den a na obou stranách se začali hromadit padlí.<ref name="bridge52">Bridge, str. 52.</ref> Sultán za soumraku dal povel k ústupu, přičemž obleženým obráncům města dal vědět, že je nedokáže zachránit a ať jednají dle svého uvážení, čímž je vyvázal ze závazku věrnosti.<ref name="kovařík70-71">Kovařík, str.
[[Soubor:Siege of Nicaea.jpg|thumb|left|Křižáci obléhají Nikaiu, středověký iluminovaný rukopis]]
Křižáci pokračovali v obléhání, ale nikaiské hradby byly lepší, než s jakými se rytíři dosud mohli na Západě setkat, navíc k obleženým neustále proudily zásoby po [[Askánské jezero|Askánském jezeře]].<ref name="duggan39">Duggan, str. 39.</ref> Raimond se ujal hlavní iniciativy a zaměřil se na baštu Gonatas, zvanou Klečící věž.<ref name="kovařík71"/> Byzantská princezna [[Anna
[[Soubor:Gustave Dore-Nicea.jpg|thumb|[[Gustave Doré]]: Turecké hlavy, křižáky vystřelované po bitvě, přistávají v nikaiských ulicích]]
Řádek 128 ⟶ 126:
Provensálcům se podařilo strhnout část věže a vytvořit v hradbách díru. Brzy se však setmělo, Raimond musel útok odvolat a Turkům se přes noc podařilo hradby opravit.<ref name="kovařík71"/> 3. června dorazili k Nikáji poslední křižáčtí velmoži z Francie a Normandie a krátce na to se byzantskému admirálovi, vévodovi [[Manuel Butumites|Manuelu Butumitovi]] podařilo po souši z moře dostat na Askánské jezero lodě, čímž bylo město uzavřeno.<ref name="kovařík72">Kovařík, str. 72.</ref> Obránci si uvědomili neodvratný konec a v noci 18. června se město vzdalo Byzantincům. O týden později křižácká armáda vyrazila dále na východ.<ref name="hroch34"/>
[[Soubor:Godfrey of Bouillon and leaders of the first crusade.gif|thumb|left|Vůdcové první křížové výpravy: [[
=== Cesta Anatolií ===
Pro lepší zásobování se křižáci rozdělili do dvou skupin: Severofrancouzi a [[Normané|Normani]] vedení Bohemundem z Tarentu vyrazili napřed a den cesty od nich v závěsu táhli Jihofrancouzi a Lotrinčani vedení Raimondem z Toulouse,<ref name="bridge53">Bridge, str. 53.</ref> což se ukázalo jako dobrý způsob, jak oddělit oba vojevůdce prahnoucí po vrchním velení.<ref name="duggan40">Duggan, str. 40.</ref> 1. července byla první skupina v údolí Dorylaion napadena Kilič Arslanovou armádou. Křižáci byli obklíčeni tureckými jízdními lučištníky, ale vzdorovali šest hodin, dokud nedorazily posily z druhé skupiny křižáckých armád.<ref name="duggan40-41">Duggan, str.
▲Pro lepší zásobování se křižáci rozdělili do dvou skupin: Severofrancouzi a [[Normani]] vedení Bohemundem z Tarentu vyrazili napřed a den cesty od nich v závěsu táhli Jihofrancouzi a Lotrinčani vedení Raimondem z Toulouse,<ref name="bridge53">Bridge, str. 53.</ref> což se ukázalo jako dobrý způsob, jak oddělit oba vojevůdce prahnoucí po vrchním velení.<ref name="duggan40">Duggan, str. 40.</ref> 1. července byla první skupina v údolí Dorylaion napadena Kilič Arslanovou armádou. Křižáci byli obklíčeni tureckými jízdními lučištníky, ale vzdorovali šest hodin, dokud nedorazily posily z druhé skupiny křižáckých armád.<ref name="duggan40-41">Duggan, str. 40-41.</ref> Nově příchozí rytíři se sešikovali a zaútočili na turecké vojáky. Raimond z Toulouse spolu s [[Robert II. Flanderský|Robertem Flanderským]] velel středu.<ref name="bridge54">Bridge, str. 54.</ref> Menšímu oddílu Provensálců, vedených legátem Adhémarem, se podařilo oklikou vpadnout ustupujícím do zad a rozbít tureckou linii, takže přeživší Turci ustoupili.<ref name="duggan41">Duggan, str. 41.</ref>
[[Soubor:Dorylee2.jpg|thumb|Bitva u Dorylaia, středověká miniatura [[Vilém z Tyru|Viléma z Tyru]]]]
Další cesta byla pro křižáky obtížná. Půda nebyla obdělávána, Turci zasypali nebo otrávili studny a byzantští průvodci disponovali jen zastaralými mapami, což v západních bojovnících vyvolávalo nedůvěru k byzantským spojencům.<ref name="duggan40"/> Navíc ve vojsku byla špatná [[hygiena]] a propukaly nemoci.<ref name="duggan42">Duggan, str. 42.</ref> Raimond z Toulouse těžce onemocněl, musel být nesen na nosítkách a v očekávání brzké smrti mu bylo uděleno [[Svátost nemocných|poslední pomazání]]. Zvěst o velkých porážkách seldžuckých armád u Nikaie a Dorylaia se roznesly Anatolií a když se křižáci blížili k městu [[Konya|Iconium]], obyvatelstvo ho opustilo a uchýlilo se do hor.<ref name="bridge55">Bridge, str. 55.</ref> Křižáci tak mohli neporušené a dobře zásobené město obsadit a zotavit se. Raimond z Toulouse se proti všem očekáváním velmi rychle uzdravil a byl schopen pokračovat v cestě.<ref name="bridge55"/>
Křižáci vytáhli dále na východ, u Herakley zahnali na útěk další Kilič Arslanovu armádu, posílenou o [[danišmendovci|danišmendovské]] spojence, přešli pohoří [[Antitaurus]], prošli arménským územím a 20. října 1097, čtyři měsíce pochodu od Nikáje, dorazili k [[Antiochie|Antiochii]],<ref name="kovařík80">Kovařík, str. 80.</ref> mohutné pevnosti na břehu řeky [[Ásí|Orontes]] a kdysi třetímu největšímu městu [[starověký Řím|Římské říše]].<ref name="duggan48">Duggan, str. 48.</ref>
=== Dobytí Antiochie ===
Řádek 144 ⟶ 141:
Raimond z Toulouse navrhoval okamžitě přejít do frontálního útoku, ale jeho názor byl v menšině, neboť křižáci k mohutným hradbám města cítili značný respekt a velitelé nechtěli riskovat životy vojáků.<ref name="bridge62">Bridge, str. 62.</ref> Proto podobně jako u Nikaie přistoupili ke klasickému obléhání. Raimond rozbil tábor na severu města u Vévodské brány, vedle něho, na západní straně, tábořili Lotrinčané Godefroye z Bouillonu, na východě měli ležení vévoda Robert Normandský a Robert Flanderský a severně za Raimondovými zády měly svůj tábor byzantské oddíly pod velením generála [[Tatikios|Tatikia]].<ref name="kovařík83">Kovařík, str. 83.</ref>
Křižáci s útokem nespěchali, protože dorazili v období žní a široké okolí skýtalo velké možnosti k drancování. Podcenili však dlouhodobé obléhání a již v prosinci jim zásoby došly, okolí bylo vyjedené a rozvodněná řeka [[Ásí|Orontes]] omezila možnosti zásobování po vodě.<ref name="kovařík83"/> Bohemund z Tarentu proto křižáckým velmožům navrhl, že spolu s flanderským hrabětem a 20 000 křižáky<ref name="bridge62">Bridge, str. 62.</ref> vyrazí do okolí opatřit zásoby.<ref name="kovařík84">Kovařík, str. 84.</ref> Tábor zůstal na povel hraběti Raimondovi a biskupu Adhémarovi a křižáci byli připraveni na případný útok. Turci v Antiochii odjezd části křižáckého vojska rychle zjistili a podnikli noční výpad na křižácké ležení.<ref name="bridge62"/> Útok postihl zejména Raimondovy vojáky,<ref name="hroch42">Hrochová, str. 42.</ref> ale Raimond reagoval velmi rychle a vyrazil s rytíři Turkům naproti.<ref name="bridge62"/> Rytířům se podařilo Turky obrátit na útěk a skoro se jim podařilo dostat se otevřenou branou až do města, ale jeden splašený kůň vyvolal mezi jezdci chaos a šance na průlom tak nevyšla.<ref name="bridge63">Bridge, str. 63.</ref>
Výprava Bohemunda z Tarentu a Roberta Flanderského sice porazila armádu postupující z [[Damašek|Damašku]], ale přivezla jen velmi malou kořist,<ref name="duggan50">Duggan, str. 50.</ref> takže mezi křižáky vypukl hlad. Když se v únoru k Antiochii blížila armáda sultána [[Ridván z Aleppa|Ridvána z Aleppa]] a emírů z Homsu a Diarbekiru,<ref name="duggan51">Duggan, str. 51.</ref> opustil křižáky byzantský generál Tatikios.<ref name="kovařík85">Kovařík, str. 85.</ref> Křižáčtí velitelé se proto ve stanu biskupa Adhémara sešli, aby dohodli další postup. Velmoži přijali návrh Bohemunda, aby naproti aleppské armádě vyrazili jen rytíři na koních, zatímco pěchota zůstane u města, aby bránila obléhaným podniknout útok.<ref name="bridge65">Bridge, str. 65.</ref> Ridvánovi Turci špatně zvolili místo tábora, takže nemohli uplatnit svou velkou převahu a byli křižáckou jízdou na hlavu poraženi.
Řádek 156 ⟶ 153:
=== Svaté kopí a Kerbogova porážka ===
[[Soubor:Holy Lance.jpg|thumb|left|Nález Svatého kopí v Antiochii, 19. století]]
Týden po dobytí Antiochie si provensálský poutník jménem [[Petr Bartoloměj]] vyžádal přijetí u biskupa Adhémara a hraběte Raimonda.<ref name="bridge68">Bridge, str. 68.</ref> Oba byli vážně nemocní, ale poutníka přijali. Petr tvrdil, že se mu již po mnoho měsíců ve snech zjevuje [[svatý Ondřej]] a ukazuje mu, kde se v Antiochii nachází [[
Mezi křižáky zavládla vlna nadšení, morálka se zlepšila a sám Raimond z Toulouse se prohlásil za opatrovníka vzácné relikvie. Raimond se zatím chopil diplomatické iniciativy a navrhl vyslat ke Kerbogovi [[Petr Poustevník|Petra Poustevníka]], vůdce křižáckých poutníků, s nabídkou výkupného, pokud budou muslimové ochotni se stáhnout. Petr Poustevník byl Raimondem vybrán i proto, že hrabě počítal s možností, že posel křižáků bude popraven, a pro Petrovu smrt by žádný z velmožů příliš netruchlil.<ref name="duggan56">Duggan, str. 56.</ref> Atabeg vyjednávání s křižáky odmítl,<ref name="kovařík95"/> ale vyjednavače zabít nedal.<ref name="duggan56"/>
28. června došlo k rozhodné bitvě. Raimond, jemuž nemoc zabránila táhnout do bitvy, svěřil své oddíly velení legáta Adhémara a sám zůstal velet nečetné posádce, která zůstala v Antiochii.<ref name="kovařík96">Kovařík, str. 96.</ref> Velení křižáckého vojska se ujal Raimondův sok Bohemund, jemuž se po urputné bitvě podařilo Kerbogovu armádu porazit.<ref name="bridge70-71">Bridge, str.
=== Spory s Bohemundem ===
Řádek 167 ⟶ 164:
[[Soubor:Antioch Saint Pierre Church Front.JPG|thumb|Katedrála svatého Petra v Antiochii]]
Velmoži rozhodli po těžkém tažení dát vojsku několikaměsíční odpočinek<ref name="hroch52">Hrochová, str. 52.</ref> a začali řešit, jak naložit s dobytým městem.<ref name="duggan57">Duggan, str. 57.</ref> Vládu nad Antiochií si nepokrytě přivlastňoval Bohemund z Tarentu, který začal vystupovat jako suverénní vládce města.<ref name="hroch53">Hrochová, str. 53.</ref> Křižáčtí velmoži se však zdráhali Bohemundovi Antiochii definitivně přiřknout a dohodli se, že spor rozhodne císař Alexios, za nímž do Konstantinopole vyrazil [[Hugo I. z Vermandois|Hugo z Vermandois]].<ref name="kovařík97-98">Kovařík, str.
V říjnu 1098 dobyl Raimond muslimské město [[Albara]].<ref name="duggan59"/> Navzdory tomu, že se město vzdalo, prodal Raimond obyvatelstvo do otroctví a dal město osídlit křesťanským obyvatelstvem. Zároveň zde založil nové latinské biskupství, první biskupství římského [[ritus|ritu]] na Blízkém východě.<ref name="hroch53"/> Na biskupský stolec byl dosazen Provensálec Petr z Narbonne, kterého vysvětil [[Pravoslaví|ortodoxní]] antiochijský patriarcha [[Jan VII. z Antiochie|Jan VII.]]<ref name="duggan59"/> V té době totiž ještě [[Velké
[[Soubor:Cannibalism in Maarrat an-Numan.jpg|thumb|left|Středověké zobrazení kanibalismu páchaného křižáky]]
Nevraživost mezi oběma vojevůdci, Raimondem a Bohemundem, se promítla do vztahů i mezi prostými vojáky, [[Normané|Normany]] a Provensálci.<ref name="bridge72"/> Navíc vojáci i poutníci ztráceli trpělivost a požadovali konečně vytáhnout na jih.<ref name="hroch53"/> Raimond prohlásil, že se vydá na další tažení k Jeruzalému, ale jen pokud ho bude Bohemund následovat. Vzápětí však Raimond nechal připravit k pochodu svou armádu, v jejímž čele bylo jako zástava vztyčeno Svaté kopí, a vytáhl na jih. Bohemund se podrobil a vyrazil společně s Robertem Fladerským za Raimondem.<ref name="kovařík98">Kovařík, str. 98.</ref> V prosinci křižáci oblehli muslimské město [[Maarrat an-Númán]], jehož obyvatelům se předtím podařilo odrazit výpad Raimonda z Peletu, vazala Raimonda z Toulouse.<ref name="kovařík98-99">Kovařík, str.
Poutníkům a prostým vojákům ale už z neustálých sporů mezi vojevůdci došla trpělivost a v zoufalství zničili opevnění Maarratu, čímž město ztratilo na svém vojenském významu.<ref name="hroch54"/> Protože většina z nespokojenců byli původem Provensálci,<ref name="hroch54"/> vyžádali si zástupci poutníků slyšení u Raimonda a nabídli mu, že pokud s nimi vyrazí na Jeruzalém, uznají ho svým vrchním velitelem.<ref name="bridge73"/> Raimond si byl vědom, že pokud nyní odejde, bude Antiochie pro něho definitivně ztracena.<ref name="bridge73"/> Ale nakonec žádosti davů vyhověl a 13. ledna, symbolicky bos a v poutnickém rouchu, v čele Provensálců vyrazil k Jeruzalému.<ref name="kovařík99"/>
Řádek 180 ⟶ 177:
Lidí, kteří se pod Raimondovým velením rozhodli pro výpravu na Jeruzalém, bylo kolem 30 000, z toho jen asi polovina byli ozbrojenci, zbytek poutníci. Spolu s Raimondem nakonec vyrazil i [[Robert III. Normandský|Robert z Normandie]] a Bohemundův synovec [[Tankred Galilejský|Tankred]].<ref name="bridge73"/> V Sýrii již nebyla žádná vojenská síla, která by křižáky dokázala zastavit.<ref name="kovařík97"/> Syrská a libanonská pobřežní města byla roztroušena pod nadvládou různých arabských emírů, hlásících se sice k [[fátimovský chalífát|fátimovskému chalífovi]],<ref name="hroch50">Hrochová, str. 50.</ref> ale také často bojujících mezi sebou. Území jižně od [[Bejrút]]u bylo pod přímou egyptskou správou.<ref name="duggan61">Duggan, str. 61.</ref>
Raimond byl místními křesťany po cestě vítán jako osvoboditel a místní arabští vládci si ho snažili předcházet, aby se vyhnuli osudu Antiochie či Maarrat an-Númánu.<ref name="bridge73"/> Turci však stále ovládali několik pobřežních měst, která musel Raimond dobývat. Přístavní město [[Tortosa]] se Provensálcům podařilo obsadit lstí, když v noci rozdělali kolem města velké množství ohňů, čímž vyvolali dojem, že jich je daleko více než ve skutečnosti a zastrašená posádka raději v noci po moři opustila město. Křižáci tak získali přístav velké strategické hodnoty.<ref name="hroch56">Hrochová, str. 56.</ref> Do křižáckých rukou po Tortose padlo i město [[Marqiye]].<ref name="bridge73"/> Výprava postupovala podél pobřeží, přičemž se Raimond snažil navázat dobré vztahy s místními emíry. Emír ze Šajzaru za příslib přátelství poskytl průvodce pro přechod přes řeku Orontes.<ref name="hroch55">Hrochová, str. 55.</ref> 27. ledna Raimondova výprava minula pohoří Džebel Asarieh a narazila na pevnost [[Krak des Chevaliers|Hisn al-Akrád]]. Pevnost se nevzdala bez boje a křižáci ji museli obléhat. Při útoku posádka vypustila na křižáky svá domácí zvířata, která křižáci začali okamžitě chytat, takže přestali dávat pozor, načež obležení podnikli náhlý výpad, při němž hrabě Raimond málem padl.<ref name="kovařík121">Kovařík, str. 121.</ref> Dobře zásobenou pevnost<ref name="hroch55"/> se přesto podařilo obsadit a křižáci zde pobyli několik týdnů.<ref name="kovařík121"/> Raimond zatím navázal kontakt s emíry z Homsu a Tripolisu.<ref name="hroch55"/> Poté se křižáci stočili na západ a 14. února<ref name="kovařík121"/> napadli přístav Arka, ležící nedaleko Tripolisu. Emírové z Tripolisu a Homsu se Raimonda po předchozí dohodě od útoku nepokusili odradit.<ref name="duggan62">Duggan, str. 62.</ref> Raimond v té době uvažoval o dobytí Arky i bohatého Tripolisu pro sebe a založení vlastního panství, ale narážel na odpor Roberta a Tankreda, kteří s podobným podnikem nechtěli mít nic společného.<ref name="kovařík121-122">Kovařík, str.
[[Soubor:Gustave dore crusades barthelemi undergoing the ordeal of fire.jpg|thumb|Gustav Doré: Ordál ohněm, Petr Bartoloměj s kopím v ruce prochází ohněm]]
Nově příchozí vojevůdci odmítli uznat Raimonda za vrchního velitele, jak Raimond sám sebe během posledních dvou měsících tituloval.<ref name="duggan62">Duggan, str. 62.</ref> Normanům se navíc nezamlouval ani Raimondův způsob obléhání Arky.<ref name="bridge73"/> Obléhání vázlo a ve vojsku znovu narůstala nespokojenost. Navíc se opět vynořily pochyby, zda je Svaté kopí nalezené v Antiochii pravé.<ref name="hroch56"/> Petr Bartoloměj mezitím přišel několikrát se svými viděními, kdy mu různí svatí měli pro ostatní křižáky sdělovat, že se mají řídit jen rozkazy Raimonda z Toulouse.<ref name="bridge73-75">Bridge, str.
Smrt Petra Bartoloměje měla i jiný dopad; 13. května Godefroy z Bouillonu, Tankred i oba Robertové ukončili obléhání a vytáhli přímo na Jeruzalém.<ref name="kovařík122">Kovařík, str. 122.</ref> Raimond odmítl vzdát se obléhání,<ref name="duggan62"/> ale když zůstal u Arky osiřelý, ukončil obléhání také a ostatní křižáky dohnal, přišel však o svůj morální kredit coby vůdce poutníků, který měl, když opouštěl Maarrat an-Númán. Vedoucí úlohu po Raimondovi převzal lotrinský vévoda Godefroy z Bouillonu. Jedno palestinské město po druhém si vykupovalo milost křižáků a 7. června ráno spatřili Evropané svůj vytoužený cíl – Jeruzalém.<ref name="kovařík122"/>
Řádek 194 ⟶ 191:
[[Soubor:Zion Gate(js).jpg|thumb|left|Sionská brána v Jeruzalémě]]
Křižáci ještě 7. června rozbili obléhací tábor.<ref name="duggan63">Duggan, str. 63.</ref> Raimond z Toulouse se utábořil na hoře Sion, poblíž Sionské brány, odkud to měl nejblíže k prameni Siloe,<ref name="kovařík124"/> jedinému zdroji čisté vody v okolí města.<ref name="duggan63"/> Z pramenu Siloe však voda vyvěrala asi jednou za tři dny<ref name="kovařík124"/> a byl na dostřel egyptských válečných strojů.<ref name="duggan64">Duggan, str. 64.</ref> Křižáci před Jeruzalémem trpěli žízni,<ref name="hroch59">Hrochová, str. 59.</ref> a navíc stále hrozilo, že k Jeruzalému přitáhnou posily z Egypta.<ref name="hroch60">Hrochová, str. 60.</ref> Křižáckou morálku drželo jen náboženské nadšení, což také způsobilo, že prostí vojáci uvěřili kázání jakéhosi poustevníka žijícího na [[
[[Soubor:C croisade1 jerusalem prise4.jpg|thumb|Křižáci dobývají Jeruzalém, středověký iluminovaný obrázek]]
Řádek 203 ⟶ 200:
{{Citát|Proč se opožďujete? Všichni Francouzi jsou již ve městě!|<ref name="kovařík131">Kovařík, str. 131.</ref>|200}}
Křižáci začali ve městě drancovat a zabíjet, zabíjení bylo takových rozměrů, že muslimy nadlouho přesvědčilo o křesťanském barbarství a nemožnosti jakékoliv dohody s nimi.<ref name="hroch63">Hrochová, str. 63.</ref> Zabíjení pokračovalo ještě celý další den a podle současníků se křižáci brodili v krvi.<ref name="hroch61"/> Kromě malého počtu civilistů, kterým se z města podařilo prchnout do [[Damašek|Damašku]],<ref name="hroch63"/> krvavou lázeň přežil místodržící Iftíchar ad-Daula a jeho osobní stráž, když se ukryli v Davidově věži, kde se nacházela mimo jiné městská pokladnice s žoldem pro vojáky.<ref name="duggan66"/> Iftíchar nabídl jeruzalémskou pokladnici za propuštění Raimondovi, který podle rytířských zásad<ref name="hroch64">Hrochová, str. 64.</ref> přijal a nechal Egypťany pod silnou ochranou svých rytířů eskortovat<ref name="kovařík133"/> do [[
[[Soubor:21 capture of jerusalem.jpg|thumb|left|Émile Signol: Křižáci se radují v dobytém Jeruzalémě]]
Řádek 209 ⟶ 206:
{{Citát|Velitel, který velel v Davidově věži, se vzdal hraběti a otevřel mu bránu, ve které poutníci měli zvyk platit tureckému národu poplatek. Když už byli naši poutníci ve městě, pronásledovali až k chrámu Šalomounovu Saracény, kteří se u něho shromáždili, a zabíjeli je. Ti svedli s našimi lítý boj, který trval po celý den a v takové míře, že celý chrám byl ponořen do jejich krve...|<ref name="kovařík131">Kovařík, str. 131.</ref>|200}}
Když křižáci se zabíjením přestali, byl už Jeruzalém městem duchů.<ref name="duggan66">Duggan, str. 66.</ref> Vojevůdci ve městě obsadili domy, kde se ubytovali o odpočinuli si. Navečer vykonali pouť ve stopách Ježíše na [[Via Dolorosa]] a všichni se setkali u [[
{{Citát|Křižáci se brzy rozutíkali na všechny strany města, aby se zmocnili zlata, stříbra, koní a mul, aby vyloupili domy, které překypovali bohatstvím. Potom celí šťastní, plačíce radostí, šli se poklonit a uctít hrob našeho Ježíše Krista Spasitele, aby tak splatili svůj dluh...|<ref name="hrochová64">Hrochová-kroniky, str. 64.</ref>|200}}
Řádek 215 ⟶ 212:
=== Boj o korunu ===
Když se velitelé znovu sešli k poradě v dobytém městě, usnesli se, že musí být co nejdříve zvolen nový [[patriarcha]],<ref name="bridge82">Bridge, str. 82.</ref> který by předsedal následné volbě vládce města.<ref name="hroch64">Hrochová, str. 64.</ref> Normani prosazovali Arnoula de Rohes, přičemž duchovní požadovali, aby patriarcha byl zároveň i světským vládcem města,<ref name="kovařík135">Kovařík, str. 135.</ref> ale Raimond jeho jmenování odmítal a zdržoval je.<ref name="hroch64-65">Hrochová, str.
[[Soubor:Election de Godefroi de Bouillon comme avoué du Saint-Sépulchre (1099).jpg|thumb|Volba Godefroie za Ochránce Božího hrobu, Vilém z Tyru, Histoire d'outremer]]
Válečná rada nabídla korunu Raimondovi, jakožto staršímu z obou rivalů.<ref name="hroch65"/> Raimond po koruně toužil<ref name="kovařík135"/> a v jeho prospěch hovořily zkušenosti, věk, bohatství,<ref name="bridge82"/> urozenost,<ref name="hroch65"/> i osobní přátelství se zemřelým legátem Adhémarem a papežem.<ref name="duggan67"/> Stihl si však znepřátelit většinu velmožů, Tankreda i oba Roberty,<ref name="kovařík135"/> vytýkán mu byl přátelský postoj k Byzanci, nepříliš výrazné vojenské úspěchy<ref name="hroch65"/> jakož i to, že se zastával pravosti Svatého kopí a Petra Bartoloměje, což křižáci později prohlásili za podvod.<ref name="kovařík135"/> Raimond věděl, že by si nikdy nedokázal zjednat náležitý respekt,<ref name="duggan67"/> a korunu proto se sebezapřením musel odmítnout<ref name="kovařík135"/> s odůvodněním, že jediným králem Jeruzaléma může být jen Kristus.<ref name="bridge82"/> Doufal, že svým odmítnutím zabrání korunu přijmout i Godefroyovi, ale ten funkci se všemi pravomocemi přijal, nikoli však s plnou královskou hodností, ale jen s titulem ''Ochránce Svatého hrobu''.<ref name="bridge82-83">Bridge, str.
Raimond zuřil a odmítl uznat Godefroyovu autoritu.<ref name="bridge83">Bridge, str. 83.</ref> Protože Raimond již od chvíle, kdy se mu vzdal Iftíchar ad-Daula, držel Davidovu věž, požadoval nyní Godefroy, aby mu byla citadela vydána.<ref name="kovařík135"/> Raimond to odmítal učinit, čímž pohoršil i své stoupence,<ref name="bridge83"/> ale na nátlak velmožů ji předal albarskému biskupovi Petrovi z Narbonne.<ref name="kovařík135"/> Biskup nechtěl spor ještě více rozdmýchávat a citadelu Godefroyovi vydal.<ref name="kovařík136">Kovařík, str. 136.</ref> Raimond nečekal, že by biskup Petr citadelu jen tak vydal a velmi ho to rozhořčilo. Podle kroniky ''Assises de Jérusalem'':
Řádek 236 ⟶ 233:
[[Soubor:Crusader states map (cs)-2.svg|upright=1.5|thumb|Křižácké državy ve Svaté zemi těsně po završení první křížové výpravy, 1102]]
=== Obsazení Latakie ===
Raimond od Askalonu táhl společně s oběma Roberty na sever, až dorazili k přístavnímu městu [[Lázikíja|Latakia]], které bránila byzantská posádka proti normanské armádě z Antiochie pod velením Bohemunda z Tarentu. Normany navíc z moře podporovalo [[Pisánská republika|pisánské]] námořnictvo vedené arcibiskupem [[Daimbert z Pisy|Daimbertem z Pisy]], novým papežským legátem.<ref name="hroch73">Hrochová, str. 73.</ref> Raimond Bohemunda nesnášel a Robertové se obávali, že znepřátelí-li si Byzantince, nikdy se nedostanou zpět domů. Nechali si proto Daimberta předvolat a donutili ho flotilu stáhnout. Bohemund poté obléhání ukončil a stáhl se zpět do Antiochie. Byzantský guvernér se Raimondovi a Robertům cítil zavázán a za odměnu Robertu Flanderskému a Robertu z Normandie poskytl transport do Konstantinopole na byzantských lodích. Raimond se zatím v Latakii usadil jako vážený host byzantského guvernéra.<ref name="bridge86">Bridge, str. 86.</ref> Nad Latakií tak kromě byzantských zástav zavlál i prapor hraběte z Toulouse.<ref name="hroch73"/>
Ovládnutím Latakie, ač byzantského města, položil Raimond základ svému vlastnímu panství na Východě.<ref name="hroch74">Hrochová, str. 74.</ref> Později odcestoval do Konstantinopole, aby získal podporu byzantského císaře proti silnějšímu Bohemundovi. V Latakii zatím nechal posádku pod velením své ženy Elvíry, kdyby se Bohemund město pokusil znovu napadnout.<ref name="duggan70">Duggan, str. 70.</ref>
=== Výprava na osvobození Bohemunda ===
Počátkem roku 1100 upadl Bohemund z Tarentu do turecké léčky a byl uvězněn v anatolské Neocaesareji. V létě roku 1101 dorazily na Balkán posily z Evropy pro křižáky v Palestině. Mezi nově příchozími byl i [[Štěpán II. z Blois|Štěpán z Blois]], hrabě Štěpán Burgundský a německý vojevůdce Konrád.<ref name="hroch80">Hrochová, str. 80.</ref> Křižáci se v Konstantinopoli dostali do konfliktu s Alexiem, ale Raimond dokázal spor urovnat.<ref name="duggan73">Duggan, str. 73.</ref> Když se křižáci dozvěděli o Bohemundově zajetí, považovali za svou povinnost pokusit se antiochijského knížete osvobodit<ref name="kovařík99">Kovařík, str. 99.</ref> a nakonec se k výpravě připojil i Raimond z Toulouse.<ref name="kovařík100">Kovařík, str. 100.</ref> Výprava vytáhla v červnu 1101 a již 24. června dobyla tureckou [[Ankara|Ankaru]].<ref name="kovařík99"/> Pak se výprava stočila na severovýchod, přičemž byla neustále napadána arménskými a tureckými oddíly. Lombarďané, kteří tvořili zadní voj, se rozprchli a zanechali bezbranné poutníky napospas nepřátelům. Raimond tak byl nucen nespolehlivé Italy nahradit svými provensálskými rytíři. K městu Amusia nedaleko Neocaesareje křižáci dorazili vyčerpaní a poblíž tábořily spojené armády Kilič Arslana, Ridvána z Aleppa a Danišmenda Moudrého.<ref name="kovařík100"/>
Němečtí křižáci muslimy brzy objevili a 5. srpna křižáci s Turky svedli bitvu. Bitva byla nerozhodná, ale když Lombarďané začali ustupovat, narušili bitevní řady a křižáci
[[Soubor:Bertrand of Toulouse, tripoli.jpg|thumb|left|Alexandre-Charles Debacq: Bernard z Toulouse přijímá kapitulaci Tripolisu]]
=== Zajetí, obléhání Tripolisu a smrt ===
Když se roku 1102 Raimond po neúspěšné výpravě vylodil v [[
Raimondovi zbylo pod velením jen několik stovek jihofrancouzských rytířů, přesto zaútočil na přístavní město [[Tortosa]], které se mu s pomocí [[Janovská republika|janovského]] loďstva podařilo dobýt. Dále podnikal útoky proti místním arabským emírům a roku 1103 oblehl nejvýznamnější pevnost v oblasti – Tripolis. Krátce poté Provensálce napadla armáda z Homsu, Damašku a Tripolisu, ale Raimondovi se podařilo útočníky odrazit a pozici křižáků udržet.<ref name="hroch90">Hrochová, str. 90.</ref> Křižáci na ''Mount Pèlerin'' (latinizovaně ''Mons Peregrinus'' – ''Hora poutníků'') proti městu postavili obléhací pevnůstku, kterou užívali jako základnu pro své obléhání. Z pevnůstky na Mount Pèlerin však nedokázali kontrolovat námořní cesty, které zůstaly pro Tripolis volné.<ref name="hroch90-91">Hrochová, str.
▲Když se roku 1102 Raimond po neúspěšné výpravě vylodil v [[Tarsos|Tarsu]],<ref name="duggan75">Duggan, str. 75.</ref> aby se vydal po souši do Latakie, padl do zajetí Normanů z Antiochie. Antiochijský regent Tankred dal hraběte uvěznit v Antiochii pod záminkou zrady křesťanských zájmů,<ref name="hroch85">Hrochová, str. 85.</ref> jež zapříčinila neúspěch v Anatolii.<ref name="hroch81">Hrochová, str. 81.</ref> Na nátlak církve však Tankred musel ještě téhož roku Raimonda propustit,<ref name="hroch85"/> ale předtím se Raimond musel zavázat, že nebude podnikat nic proti [[Antiochijské knížectví|Antiochijskému knížectví]] a že své Provensálce stáhne z Latakie a odejde na jih.<ref name="hroch85-86">Hrochová, str. 85-86.</ref>
▲Raimondovi zbylo pod velením jen několik stovek jihofrancouzských rytířů, přesto zaútočil na přístavní město [[Tortosa]], které se mu s pomocí [[Janovská republika|janovského]] loďstva podařilo dobýt. Dále podnikal útoky proti místním arabským emírům a roku 1103 oblehl nejvýznamnější pevnost v oblasti – Tripolis. Krátce poté Provensálce napadla armáda z Homsu, Damašku a Tripolisu, ale Raimondovi se podařilo útočníky odrazit a pozici křižáků udržet.<ref name="hroch90">Hrochová, str. 90.</ref> Křižáci na ''Mount Pèlerin'' (latinizovaně ''Mons Peregrinus'' – ''Hora poutníků'') proti městu postavili obléhací pevnůstku, kterou užívali jako základnu pro své obléhání. Z pevnůstky na Mount Pèlerin však nedokázali kontrolovat námořní cesty, které zůstaly pro Tripolis volné.<ref name="hroch90-91">Hrochová, str. 90-91.</ref> Raimond při jednom útoku na hradby utrpěl vážné popáleniny,<ref name="duggan77">Duggan, str. 77.</ref> a na které [[28. únor]]a 1105 ve své obléhací pevnůstce zemřel.<ref name="runcimanII61">{{Citace monografie | příjmení = Runciman | jméno = Steven | odkaz na autora = Steven Runciman | titul = A History of the Crusades | vydavatel = Cambridge University Press | rok = 1965 | svazek = II. The kingdom of Jerusalem and the frankish east | typ svazku = díl | kapitola = | strany = 61 | isbn = | jazyk = anglicky | poznámka = [Dále jen Runciman II.]}}</ref> Pohřben byl v Jeruzalémě.<ref name="túlúzo"/>
[[Soubor:TripoliLebCitadel1.jpg|thumb|Citadela Raimonda de Saint-Gilles, Tripolis, dnešní [[Libanon]]]]
V obléhání po Raimondově smrti pokračoval jeho příbuzný [[Vilém Jordan z Cerdagne]], zatímco titulárně po Raimondovi měl nastoupit jeho nezletilý syn [[Alfons Jordan z Toulouse|Alfons Jordan]], který se narodil roku 1103 během obléhání Tripolisu. Roku 1108 do Palestiny s posilami připlul Raimondův dospělý nemanželský syn [[
== Odraz v literatuře ==
Řádek 288 ⟶ 283:
=== Externí odkazy ===
* {{en}} [http://fmg.ac/Projects/MedLands/TOULOUSE.htm#_Toc149811414 Raymond IV, Count of Toulouse
* {{en}} [http://www.fordham.edu/halsall/source/raymond-cde.html ''Historia francorum qui ceperint Jerusalem'' (Raymond d'Aguiliers)]
* {{fr}} [http://www.burlats.net/trencavel/comtes_toulouse.htm Genealogie hrabat z Toulouse]
* {{en}} [http://www.royalist.info/execute/tree?person=481 Family Tree for Raymond IV, Count of Toulouse]
{{Panovník
| jmeno =Raimond IV.
Řádek 297 ⟶ 293:
| kdy =[[1092]]–[[1105]]
| pred =[[Vilém IV. z Toulouse|Vilém IV.]]
| po =[[
| soubor =Blason Languedoc.svg
}}
{{Panovník
| jmeno =Raimond I.
| co = [[
| kdy =[[1102]]–[[1105]]
| pred =—
|