Agrese: Porovnání verzí

Odebráno 4 394 bajtů ,  před 6 lety
bez shrnutí editace
Značky: editace z Vizuálního editoru Možný vandalismus
'''LOL PEPAZ depa GoGo Smrdí'''
{{různé významy}}
 
'''Agr'''velmi populární,
'''Agrese''' (z [[latina|lat.]] ''ad-gredior'', přistoupit blízko, napadnout) je v psychologicko-sociologickém pojetí [[chování]], které vědomě a se záměrem ubližuje, násilně omezuje svobodu a poškozuje jiné osoby nebo věci. Agrese, ať již fyzická či verbální, může vzniknout v [[afekt]]u nebo se může jednat o agresi instrumentální (úmyslný faul při sportu).
 
Sklon k útočnému jednání, které se transformuje do různých podob, se nazývá '''agresivita'''.
 
== Druhy agrese ==
Rozeznáváme více typů agrese:
* myšlenková, [[verbální komunikace|verbální]], fyzická
* [[afekt]]ivní, instrumentální
* zaměřená proti osobám, věcem, na jiný objekt, než podnětový
* přesunutá, zadržovaná
 
== Teorie vzniku agrese ==
Existují tři teorie vysvětlující původ agrese. V reálném životě se vzájemně prolínají a doplňují. Samostatně však nejsou spolehlivě prokazatelné.
 
=== Teorie vrozené agrese ===
Psychoanalytik [[Sigmund Freud]] rozeznával dva základní zdroje lidské energie – [[libido]] (životodárná a o rozkoš usilující energie) a thanatos (destruktivní energie). Základní zdroje energie soupeří mezi sebou, čímž způsobují konflikty a rozpory v lidském chování. Agresivita je podle Freuda způsobena právě pudem [[thanatos]].
 
[[Konrad Lorenz]] (1950) tvrdil, že agrese je vrozená. Na základě studií ptáků a ryb se domníval, že agresivní energie se v jedinci hromadí, dokud není uvolněna ([[hydraulický model katarze]]). Uvolněním agrese (např. při sportu) dochází ke katarzi (očištění) jedince, což zvyšuje bezpečnost společnosti. Neexistuje ale mnoho důkazů, které by tuto teorii potvrzovaly. Tento přístup pokusy popírají např. Buss (1966), Loew (1967), Bandura (1973).
 
Jacobs, Brunton a Melville (1956) se zaměřili na chromozomové abnormality. Zjistili, že mezi vězni se vyskytuje více osob s chromozómy XYY než v běžné populaci. V běžné populaci má tuto odchylku asi 0,01 % chlapců, u vězňů se objevovala v 1,5 %. Vyvodili z toho závěr, že osoby s chromozómy XYY jsou agresivnější kvůli nadbytečnému chromozómu Y. Tato teorie byla ve své době velmi populární, ale ani pro ni neexistuje dostatek důkazů.
 
=== Reaktivní teorie agrese ===
Podle této teorie je agrese reakcí na vnější nebo vnitřní podněty.
 
V roce 1939 navrhl [[John Dollard]] a jeho spolupracovníci vysvětlení agresivity na základě [[frustrace]]. Pokud nemohou lidé dosáhnout nějakého svého vytyčeného cíle či nemohou uspokojit svou potřebu, vyvolává to v nich agresivitu. Dle Dollardova modelu vede frustrace vždy k agresivnímu chování.
 
[[Martin Seligman]] (1975) poukazuje, že dlouhodobá frustrace může vést naopak k pasivitě (případně ke stavu tzv. [[naučená bezmocnost|naučené bezmocnosti]]). Tato teorie upozornila na případ nastávájící při nemožnosti překonání zdroje agrese – orientaci agresivity na jiný objekt, tzv. [[obětní beránek|obětního beránka]]. Bandura (1977) poukazuje na odlišnost reakcí jedince na frustrující situace při dosahování cílů (mohou i [[motivace|motivovat]]).
 
L. Berkowitz (1978) ukazuje na agresivní případy, které nejsou způsobeny frustrací. Příkladem je např. [[boxer]], který se chová agresivně, protože je za to placen. Rose, Kamin a Lewontin (1984) upozorňují na fakt, že pojem agrese zahrnuje velmi často různé jevy.
 
=== Teorie naučeného chování ===
Bandura (1976) předpokládá, že agrese je naučená. Lidé se chovají agresivně, protože během svého života zjistili, že se jim to vyplatí. Bandura [[empirie|empiricky]] i [[experiment]]álně doložil význam tří činitelů při učení se agresivních vzorců chování:
* [[averze|averzivní]] zkušenost,
* předvídané zisky,
* pozorování jiných agresorů.
 
Bandura a Walters (1973) provedli na toto téma výzkum v mateřské školce. Promítli dětem film zobrazující osoby, které si hrály mírumilovně či agresivně s hračkami. V agresivní verzi herec bil a kopal velkou panenku „Bobo“. Když měli děti potom možnost hrát si, chovaly se agresivněji.
 
Teorie vyvolala mnoho otázek a experimentů ohledně prezentace agrese a násilí v [[hromadný sdělovací prostředek|masmédiích]] (Bandura, Walters, Hicks, Parke, Leifer).
 
== Faktory prostředí ovlivňující agresi ==
Různé studie zkoumaly, jak mohou faktory prostředí ovlivňovat agresivitu. Donnerstein a Wilson (1979) prokázali, že lidé se častěji stávají agresivnějšími v hlučném prostředí. Baron a Bell (1975) ukázali, že v horku se u lidí zvyšuje míra agrese. Usuzují z toho tedy, že k nepokojům a fyzickým útokům dochází častěji za horkých letních večerů v centrech měst.
 
Anonymní uživatel