Separátní votum: Porovnání verzí

Svůj původ má u soudů [[Anglie|anglických]], kde byla váha soudních rozhodnutí dána autoritou konkrétních soudců a jejich názorů, odtud se rozšířilo do celé [[angloamerická právní kultura|angloamerické právní oblasti]]. Až později začalo být využíváno i u některých vyšších soudů [[kontinentální právní kultura|kontinentálních]] (např. u [[Spolkový ústavní soud Německa|německého Spolkového ústavního soudu]]), kde jinak převažovala zásada tajnosti soudcovských porad a myšlenka nenarušovat autoritu rozhodnutí odlišnými pohledy jednotlivých soudců. V [[Česko|České republice]] mají právo uvést svá odlišná stanoviska s odůvodněním v písemném vyhotovení rozhodnutí jen soudci [[Ústavní soud České republiky|Ústavního soudu]]<ref>§ 14 a § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu</ref> a [[Nejvyšší správní soud České republiky|Nejvyššího správního soudu]].<ref>§ 55a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní</ref> Soudci ostatních soudů mohou svá odlišná stanoviska také vyjádřit, ale pouze do protokolu o hlasování, jehož obsah je tajný a seznámit se s ním tak mohou jen soudci vyššího soudu, pokud rozhodují o [[opravný prostředek|opravném prostředku]] proti přijatému rozhodnutí.<ref>§ 22 odst. 1 písm. d) instrukce Ministerstva spravedlnosti České republiky č. j. 505/2001–Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy</ref> Soudci [[Nejvyšší soud České republiky|Nejvyššího soudu]] nicméně mohou publikovat svá odlišná stanoviska k přijatým sjednocujícím stanoviskům ve ''[[Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek|Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek]]''.<ref>Čl. 38 odst. 5 Jednacího řádu Nejvyššího soudu České republiky</ref>