Bitva u Fulfordu: Porovnání verzí

Anglosasové si byli vědomi svojí nevýhody a pokusili se o její minimalizování využitím terénu. Vybrali si vyvýšený terén mezi bažinou na svém levém křídle a a řekou Ouse na pravém. Šíře volného prostranství mezi těmito přírodními překážkami byla ca. 600 – 700 metrů a Vikingové museli postupovat do kopce přímo proti sešikovaným anglosasům. Zpočátku se více dařilo anglosasům. Nečekali na to, až se armáda soupeřů plně doplní a započali útok. Pod vedením Morcara se jim podařilo zatlačit pravé křídlo Norů (kde měli soupeři málo zkušené bojovníky), ale kvůli rozbahněnému terénu u bažin jim pomalé tempo neumožnilo způsobit významné ztráty. [[Harald III. Hardrada|Harald III. Sigurdsson]] reagoval posílením středu svých vojsk a tlakem na pravé křídlo anglosasů kde měli Norové početní převahu. Středu pole a křídlu u řeky velel Edwin a dispozici měl jen členy ozbrojených milic. Ti dlouho nemohli vzdorovat zkušeným norským válečníkům a začali ustupovat směrem k [[York|Yorku]]. Levému postupujícímu křídlu anglosasů znemožňoval terén zjistit, jak se vyvíjí boj na zbytku bojiště a začalo se dostávat do obklíčení. Do zad se těmto bojovníkům také začali dostávat Norové, kteří se dostali skrz bažinu a začali je obkličovat. Tím byl osud anglosaských obránců zpečetěn. Části vojska se podařilo dostat do [[York|Yorku]]. Vůdcům Edwinovi i Morcarovi se podařilo uprchnout.

Město [[York]] se vzdalo pod příslibem, že nebude vypleněno. Uznalo za krále [[Harald III. Hardrada|Haralda III. Sigurdssona]] a slíbilo mu podporu proti [[Harold II. Godwinson|Haroldu II. Godwinsonovi]]. Také přislíbilo odeslat stovku rukojmí k vesnici Stamford Bridge kam se norské vojsko přesunulo.