Sedmiletá válka: Porovnání verzí

Přidáno 6 012 bajtů ,  před 7 lety
Verze 10852796 uživatele 37.221.253.130 (diskuse) zrušena, vandalismus
značka: možný vandalismus
(Verze 10852796 uživatele 37.221.253.130 (diskuse) zrušena, vandalismus)
 
Díky sedmileté válce zaujala Velká Británie postavení první průmyslové, obchodní a námořní velmoci,<ref>Stellner (1998), s.349.</ref> [[Česko|českým]] zemím však přinesla definitivní ztrátu [[Kladské hrabství|Kladska]] a větší části [[Slezsko|Slezska]], o něž [[Marie Terezie]] přišla v předchozích [[Války o rakouské dědictví|slezských válkách]]. Celé střetnutí se ve své době vedlo na nepředstavitelné ploše, v [[Evropa|Evropě]], [[Amerika|Americe]], [[Asie|Asii]], [[Afrika|Africe]] i na [[oceán]]ech<ref name="a" /> a je tudíž právem považováno za první celosvětový válečný konflikt.<ref name="a" /> Avšak v konečném důsledku byla oběť více jak 500 000 vojáků a 320 000<ref name="stellner322">Stellner (2000), s. 322.</ref> – 570 000 civilistů<ref>Stellner (2000), s. 233.</ref> zbytečná, jelikož hranice mocností v Evropě, o něž v počátcích tohoto sedmiletého zápolení především šlo, zůstaly ve stavu jako před válkou.
 
== Casus belli ==
[[Soubor:SevenYearsWar.png|thumb|left|280px|Území, které zasáhla sedmiletá válka]]
V padesátých letech 18. století začalo po krátké přestávce eskalovat napětí mezi Anglií a Francií, které podnítila zejména situace v [[Severní Amerika|severoamerických]] koloniích. Příčinou byli angličtí osadníci, kteří chtěli rozšířit svá panství za řeku [[Allegheny]], přičemž soustavně naráželi na francouzský odpor.<ref name="b">Stellner (2000), s. 51.</ref> Za těchto okolností v roce [[1753]] vyzvala britská vláda své poddané, aby se proti jakékoliv francouzské aktivitě postavili se zbraní v ruce a již následujícího léta došlo k prvním ozbrojeným srážkám.<ref name="b" /> Napětí dále stupňovala cílevědomá snaha Angličanů odříznout francouzské kolonisty od spojení a zásobování s mateřskou zemí.<ref>Stellner (2000), s. 55.</ref> Toto úsilí se nejvýrazněji projevilo v roce [[1755]], kdy Angličané zajali na tři sta francouzských obchodních lodí a 6000 [[námořník]]ů.<ref name="b" />
 
Stávající situace se ukázala být klíčovou pro Rakousko, jehož panovnice, císařovna Marie Terezie, nebyla ochotná smířit se s výsledky [[Cášský mír|cášského míru]], jenž ji po neúspěšných [[Války o rakouské dědictví|válkách o slezské dědictví]] připravil o významné území patřící k [[Země Koruny české|Zemím Koruny české]], Kladsko a velkou část Slezska. Její nový ministr zahraničí [[Václav Antonín z Kounic-Rietbergu|Václav Antonín Kounic]] proto skrze [[Milenec|metresu]] francouzského krále [[madame de Pompadour]] zahájil jednání s [[Ludvík XV.|Ludvíkem&nbsp;XV.]],{{#tag:ref|Tento návrh byl učiněn skrze královu milenku z praktického důvodu. Nabídka Rakouska by v případě odmítnutí neznamenala diplomatickou prohru a francouzský král by se o její existenci, kvůli vlastní kompromitaci, jistě nezmiňoval nikde na veřejnosti.<ref>Stellner (2000), 61.</ref>|group=pozn.}} který již chápal, že vojenský střet s Anglií je nevyhnutelný a souhlasil se zahájením oboustranných jednání. K setkání diplomatů obou dědičných nepřátel došlo [[3.&nbsp;září]] [[1755]] v zámku Bellevue v letohrádku Babiole a [[1. květen|1.&nbsp;května]] [[1756]] toto rokování vyvrcholilo podepsáním tzv. [[První versailleská smlouva|první versailleské smlouvy]], jež oběma stranám garantovala vzájemné obranné spojenectví.<ref name="Richter, 91">Richter, s. 91.</ref>
 
[[Soubor:Carte Guerre de Sept Ans Europe.PNG|thumb|right|300px|Grafické znázornění aliancí evropské části bojiště v počátcích konfliktu]]Také protivníci obou mocností hledali spojence. Britové, kteří museli v Evropě nutně najít oporu, jelikož hrozilo, že v případě války Francie ihned zaútočí na Hannoversko,<ref name="Richter, 91" /> se pokoušeli vést jednání o [[Subsidie|subsidiární smlouvě]] v Rusku. Kvůli neochotě [[car]]evny [[Alžběta I. Petrovna|Alžběty Petrovny]] věnovat se státnickým povinnostem, se jim však dlouho nepodařilo docílit žádných výsledků. Teprve až byl jednáním pověřen vyslanec sir Hanbury-Williams, jenž si úplatky získal carevnina kancléře Bestuževa,<ref>Stellner (2000), s. 64.</ref> se mu podařilo [[30.&nbsp;září]] [[1755]] dosáhnout podepsání smlouvy, která Rusku poskytla 500 000 liber subsidií ročně za to, že soustředí na [[Livonsko|livonských]] a [[Litva|litevských]] hranicích 55 000 vojáků, kteří budou připraveni pomoci Británii nebo jejím spojencům.<ref name="e">Stellner (2000), s. 64 – 65.</ref> Oficiální ratifikace smlouvy se však formálně zdržela námitkou britského panovníka, že nestrpí, aby se jeho vyslanec parafoval pod podpisy ruských činitelů.<ref>Stellner (1998), s. 264.</ref> Díky tomuto zdržení si Britové začali zanedlouho uvědomovat, že přehnané finanční požadavky nebudou Rusy použity tak, jak bylo přislíbeno,<ref name="e" /> a proto zahájili jednání s pruským králem. Fridrich II. si byl dobře vědom skutečnosti, že je obklopen potenciálními nepřáteli a díky početným [[Špionáž|špionům]] ve všech evropských metropolích byl seznámen s diplomatickými aktivitami jak dvora francouzského, tak rakouského i ruského. Nic mu proto nebránilo [[16. leden|16. ledna]] [[1756]] podepsat s Británií tzv. [[Westminsterská konvence|westminsterskou konvenci]] o neutralitě. Když se o tomto aktu dozvěděla ruská carevna, rozzuřila se a [[22. duben|22.&nbsp;dubna]] do Rakouska dorazila její nabídka protipruského ofenzivního spojenectví, které bylo podepsáno ještě v srpnu téhož roku.<ref>Stellner (2000), s. 73.</ref>
 
Na pozadí těchto událostí dali začátkem roku [[1756]] Francouzi Britům ultimátum, v němž požadovali navrácení zadržovaných lodí. [[13. leden|13.&nbsp;ledna]] Angličané toto ultimátum odmítli a v reakci na vyhrocenou situaci nechal král [[Jiří&nbsp;II.]] převelet část sil z [[Hannoversko|Hannoverska]], které rozmístil proti případné francouzské [[Invaze|invazi]] podél britského pobřeží. [[18. květen|18.&nbsp;května]] vstoupily obě mocnosti do válečného stavu a [[9. červen|9.&nbsp;června]] Francie vyhlásila Anglii válku. Současně začal pruský král zvažovat, zda nemá preventivně udeřit na Rakousko, aby zavčasu ''zkřížil úmysly svých nepřátel''.<ref>Stellner (2000), s. 83.</ref> Pomocí svého vyslance ve [[Vídeň|Vídni]] se stále pokoušel zjistit stanovisko Marie Terezie, ale z její strany se dočkal pouze diplomatických kliček. Ve snaze předejít napadení vlastní země ze směru nových spojenců, krátce po uzavření rusko-rakouské ofenzivní smlouvy, dne [[29. srpen|29.&nbsp;srpna]] [[1756]], překročily pruské jednotky o síle 66 000 mužů hranice [[Sasko|Saska]].<ref name="richter93">Richter, s. 93.</ref>
 
== Rok 1756 ==