[[Soubor:Itsukushima torii angle.jpg|thumb|right|Brána [[torii]] ve [[Svatyně Icukušima|svatyni Icukušima]]]]
[[Soubor:Shinto married couple.jpg|thumb|Ženich a nevěsta při šintoistickém svatebním obřadu]]
'''ŠintoismusŠintó''' ({{Vjazyce|ja}}: 神道; '''Šintó''', v [[čeština|češtině]] někdy také jen jako ŠintóŠintoismus) je původní [[náboženství]] [[Japonsko|Japonska]] založené na [[animismus|animismu]] a [[Polyteismus|polytheismu]]. Jedná se o jediné náboženství vzniklé v Japonsku a dodnes se přes vliv [[buddhismus|buddhismu]] a [[konfucianismus|konfucianismu]] jedná o živé náboženství. Na rozdíl od jiných mnohých náboženství šintoismusšintó neobsahuje jasný výčet pravidel a dogmat.
ŠintoismusŠintó lze v současnosti rozdělit do čtyř základních skupin: císařský (neveřejné rituály císařské rodiny), [[Jinja]] (nejrozšířenější forma s nejdelší historií, do konce [[Druhá světová válka|2. světové války]] úzce spjato se Státním šintoismem (státní, válečná, [[nacionalismus|nacionalistická]] forma)), sektářské (čítá 13 forem, vzniklých od počátku 19. století) a lidovýlidové šintoismusšintó (forma rozšířená hlavně na venkově, nemá žádnou větší organizaci).
V dnešní době má šintoismus asi 100 miliónů vyznavačů.
Slovo šintó je složeno ze znaků „''šin''“ (神) ve významu něčeho, co člověka významně přesahuje svou kvalitou, často pouze nepřesně překládáno jako [[bůh]] či [[duch]] (stejný znak se dá číst i jako [[kami]]) a „''tó''“ (道) ve významu cesta (stejný znak se používá i pro čínské slovo [[tao]]). Proto se o šintoismušintó mluví také jako o „cestě bohů“. Samotné slovo pochází až z období [[Meidži]], kdy se šintoismusšintó stalstalo státním kultem.
== Historie ==
V nejstarší japonské kultuře zvané [[Džómon]] ( 7 500 – 300 př. n. l. ) byly podle [[archeologie|archeologických]] nálezů uctívány ženské figurky se zvýrazněnými mateřskými atributy. V období [[Jajoi]] (300 př. n. l. – 300 n. l. ) se objevuje raná forma šintoismušintó. Rozmach nastává v období [[Jamato]] (250 – 710 n. l.) kdy pozici [[kněz|kněží]] získali v období Jamato předáci vládnoucích rodů nazývaných ''udži'', kněz pak byl nazýván ''udži no kami''. Ten měl funkci prostředníka mezi rodem a jeho ochranným [[kami]], ''udžigami''. Tito duchové nebyly historickými, ale [[mýtus|mýtickými]] předky a byly uctíváni v svatyni kam měli přístup pouze členové udži. Udžigami císařského rodu byla [[Amaterasu|Amaterasu Ómikami]], ačkoliv nikdy tak nebyla přímo označována. Později vytvořená udži neměla jako ochranné duchy mýtické předky, ale volila si místo nich jiné kami.
Už od rané historie bylbylo šintoismusšintó konfrontován s [[buddhismus|buddhismem]], který se do Japonska dostal v roce [[552]] (v úvahu připadají i roky [[522]] a [[538]]) v období Jamato. Obě náboženství spolu koexistovala, kami byly chápáni například jako ochránci buddhistických klášterů. Na druhou stranu někteří [[mnich|mniši]] věřili že kami potřebují duchovní ponaučení proto postavili na konci [[7. století]] chrám poblíž nejsvatějšího šintoistického místa, [[svatyně Ise]] zasvěcené [[Amaterasu|Amaterasu Ómikami]]. Šintoistické svatyně také byly dány do správy různým buddhistickým sektám. Od [[10. století]] byla populární teorie [[hondži suidažku]] považující kami za manifestace buddhistických božstev, například Amaterasu Ómikami se už roku [[752]] ústy [[orákulum|orákula]] prohlásila za totožnou s [[Buddha Vairočana|Buddhou Vairočanou]]. Vznikly také [[synkretismus|synkretické]] školy jako [[Rjóbu šintó]] („Dvojnásobné šintó“) či [[Sannó ičidžicu šintó]]. V 15. století zas vznikla opačná teorie propagovaná školou [[Juiicu šintó]] (Jediné šintó) jež považovala kami za pravzory buddhů a [[bódhisattva|bódhisattvů]]. Podle ní je také šintoismusšintó pramenem konfucianismu a [[taoismus|taoismu]].
V období Jamato byl šintoismus použit k upevnění státu vládnoucí vrstvou. V období pozdního [[feudalismus|feudalismu]] a vznikající [[buržoazie]] se Japonsko kdy bylo vyhlášeno období MeindžiMeidži se opět šintoismusšintó stalstalo nástrojem k posílení státu. V letech [[1872]] až [[1945]] bylbylo státním náboženstvím a bylbylo použitpoužito prostřednictvím státních institucí, především [[škola|škol]], k rozvoji japonského [[nacionalismus|nacionalismu]]<ref name="rfr1">http://mozek.cz/info/sintoismus</ref>. Dobový šintoismus směřoval k snížení vlivu buddhismu.<ref name="rfr1" /> Po prohře Japonska se náboženství odloučilo od státu a roku [[1946]] se [[císař]] vzdal nároku na božskou podstatu.<ref>Roy Willies: „''Mytologie světa“, Slovart, Praha, 1997, (ISBN 80-7209-034-8), S. 110.</ref>
== Kami a kegare ==
V domácnostech bývá malý oltář [[kamidana]] („polička bohů“), kam mimo jiné nejstarší žena v rodině každé ráno pokládá trochu jídla.
Přesto že existuje třída kněží a kněžek nevytvořilnevytvořilo šintoismusšintó nikdy pevnou církevní organizaci, místo nejvyššího kněze zaujímá císař. Odznakem tohoto postavení jsou kultovní předměty (zrcadlo, meč a náhrdelník) jež bývaly uložené v paláci a později ve svatyni Ise, kde jsou dodnes.
Svatyně taktéž pořádají festivaly, v japonštině ''macuri'' s různou tematikou, nejznámějšími jsou asi Džidai macuri(Festival věků) v [[Kjóto|Kjótu]] a [[Tokio|Tokiu]]. Bývají pořádány pod širým nebem a obsahují [[zpěv]], [[hudba|hudbu]] a [[tanec]] a mnoho z nich se týká proseb a díků za [[úroda|úrodu]]. Tehdy se také nosí po ulicích přenosné svatyně [[mikoši]] a provádí rituální [[zápas]]y mladíků.
== Literární prameny ==
ŠintoismusŠintó nemá ucelenou [[teologie|teologii]] ani [[svatá kniha|posvátnou knihu]] jako je [[křesťanství|křesťanská]] [[Bible]], náboženské záznamy, většinou s historickým obsahem vznikly až po příchodu buddhismu. Zdrojem šintoistické [[mytologie]] je [[kompilace]] kronik [[Kodžiki]] (Zápisky o starých věcech) a [[Nihonšoki]] (Kronika Japonska) z [[8. století]] jež měli upevnit císařskou moc zdůrazněním její božské podstaty. Kodžiki byla sestavena na příkaz císařovny [[Gemmei]] v letech [[711]]-[[712]] a zabývá se stvořením světa, zrozením bohů jež jsou předci císařské rodiny a končí smrtí císařovny [[Suiko]] v roce [[641]]. Nihonšoki je kronika dokončená v roce 720 silně ovlivněná čínskými a [[Korea|korejskými]] historickými a mytologickými díly, je součástí kompilace Rikkokuši, šesti národních kronik Japonska. Obě díla jsou ovlivněny konfuciánstvím, jelikož vznikly v době velkého pronikání čínské kultury.<ref>Libuše Boháčková, Vlasta Winkelhoferová: „''Vějíř a meč“, Panorama, Praha, 1987, s. 101.</ref> Mezi další zdroje patří [[Kogóšui]] (Paběrky dávných příběhů) z roku [[807]], modlitby norito, zeměpisné záznamy [[fudoki]] a [[antologie]] japonské poesie [[Manjóšú]] (přibližně z roku [[760]]). Pozdějším zdrojem je [[Jinnó Šótóki]] (Kroniky skutečných rodokmenů božských císařů) z [[14. století]].
== Kulturní efekty ==
ŠintoismusŠintó a jeho důraz na harmonii s přírodou vedlvedlo k vzniku typicky japonských uměleckých forem jako je [[ikebana]], tradiční [[japonská architektura]] a [[japonská zahrada|japonské zahrady]]. Kultovní význam mají i zápasy [[sumó]] před nimiž kněží zápasiště očišťují vodou a rozhazují [[sůl]]. Vliv šintoismušintó se odráží i v japonské [[pop kultura|pop kultuře]], především v [[manga|manze]] a [[anime]] jako je [[Cesta do fantazie]], [[Amatsuki]] nebo [[Inuyasha|InuYasha]].
== Reference ==
|