Wikipedie

Dějiny Francie: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m opr odk, +odk
m WPCleaner v1.29 - Opraven odkaz na rozcestník - Deficit / Opraveno pomocí WP:WCW - Opravy pravopisu a typografie
Řádek 1:
'''Dějiny Francie''' začaly podle současných nálezů již zhruba před 1,8 miliony let, kdy se na území [[Francie]] objevili první lidé. První rozvinutější kultura tu nechala stopy již v [[paleolit]]u. Od [[6. století př. n. l.]] žili na území Francie [[Keltové]], kteří v následujících letech v podstatě splynuli s [[Starověký Řím|římskou říší]] v římské provincii [[Galie|Galii]], takže od přelomu letopočtu hovoříme již o ''Galorománech''. Během období [[stěhování národů]] se zdejší obyvatelstvo smísilo s [[Germáni|Germány]], kteří tu po pádu římské říše vytvořili své vlastní státy. Na jihu to byla [[Vizigótská říše|Tolosánská říše]] [[VizigótiVizigótská říše|Vizigótů]], na severu kmeny [[Frankové|Franků]]. Římský vliv však nezmizel a hlavním jazykem této oblasti zůstala [[latina]] (obohacená o galské a germánské prvky).
 
Ze všech germánských kmenů se jako nejsilnější ukázali [[Frankové]], kteří si postupně všechny ostatní kmeny podmanili a dali Francii jméno; jejich [[Franská říše]] se stala po [[Byzantská říše|Byzanci]] nejpevnějším a nejmocnějším státním celkem [[raný středověk|raného středověku]]; k jejímu největšímu rozmachu došlo za vlády [[Karel Veliký|Karla Velikého]]. Po rozpadu Franské říše roku [[843]] se z její západní části postupem času začala formovat Francie. Nejprve jí vládli potomci Karla Velikého, roku [[987]] nastoupila dynastie [[Kapetovci|Kapetovců]], která se na trůně se svými vedlejšími větvemi ([[Valois]], [[Bourboni|Bourbon]]) udržela až do vzniku francouzské republiky. Ačkoliv královská moc nebyla ve Francii zprvu příliš velká (a mnozí [[šlechta|šlechtici]] byli přinejmenším stejně mocní jako král), postupem času se začala upevňovat a za [[Filip II. August|Filipa II. Augusta]] a [[Filip IV. Sličný|Filipa IV. Sličného]] byla již Francie evropskou velmocí. Napomohlo tomu také francouzské vítězství ve [[Stoletá válka|Stoleté válce]], v níž se vyhrotil dlouholetý zápas mezi Francií a Anglií. Na počátku [[raný novověk|raného novověku]] tak Francie nastoupila cestu k postavení světové velmoci.
Řádek 7:
[[Velká francouzská revoluce]] propukla v roce [[1789]] a vedla roku [[1792]] k nastolení První francouzské republiky a změně [[Stavovská společnost|stavovské společnosti]] v [[Občanská společnost|občanskou]]. Republiku sice brzy ovládl [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] a proměnil ji v [[císařství]], její myšlenky však zachoval a rozšířil po celé Evropě. Prvních 15 let [[19. století]] bylo pak v celé Evropě zcela pod znamením převahy Francie. V průběhu [[19. století]] došlo k několika střídání občanských vlád s pokusy o návrat k monarchii či absolutismu, což bylo provázeno mnohými revolucemi.
 
Mocenské napětí v Evropě vedlo k [[První světová válka|první]] i [[Druhá světová válka|druhé světové válce]] – ačkoli z obou Francie vyšla vítězně, začala během [[20. století]] postupně ztrácet své velmocenské postavení. Po druhé světové válce vznikla [[Čtvrtá republikaFrancouzská (Francie)republika|Čtvrtá republika]] a v roce [[1958]] byla nastolena současná [[Pátá republikaFrancouzská (Francie)republika|Pátá republika]] v čele s generálem [[Charles de Gaulle|Charlesem de Gaullem]].
 
V posledních desetiletích se Francie soustřeďuje spíše na Evropu, ačkoliv po nástupu současného prezidenta [[Nicolas Sarkozy|Nicolase Sarkozyho]] se očekává opětovné sblížení se [[Spojené státy americké|Spojenými státy]]. V průběhu 2. poloviny [[20. století]] se Francie smířila s [[Německo|Německem]] a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou [[Evropská unie|integraci Evropy]].
Řádek 13:
== Od počátků osídlení po příchod Keltů ==
{{Viz též|Pravěká Francie}}
 
Naše znalosti prehistorického období (období před vznikem [[Historiografie|písemných pramenů]]) jsou značně mlhavé, jelikož při jeho studiu se můžeme opírat pouze o [[archeologie|archeologické prameny]], jichž je navíc v nejstarších dobách jen poskrovnu. Ačkoliv ve východním Středomoří končí toto období (označované jako [[pravěk]]) zhruba před 3000–2000 lety př. n. l., první písemné památky vztahující se k území Francie pocházejí až ze [[Starověký Řím|starověkého Říma]] (zejména [[1. století př. n. l.]]). Nicméně z archeologických nálezů vyplývá, že Francie byla osídlena již velmi záhy. První skutečná civilizace se však na území Francie objevuje až s [[Keltové|kulturou keltskou]] (700–50 př. n. l.).
 
=== Od nejstaršího osídlení po neolitickou revoluci ===
[[Soubor:Lascaux painting.jpg|thumb|left|upright=1.4|Nástěnné malby z jeskyně v [[Lascaux]] pocházející z doby kolem roku 15 000 př. n. l.]]
Doposud nejstarší archeologické nálezy, učiněné ve francouzském [[Chilhac]]u, naznačují, že Francie byla osídlena již před 1 800 000 lety ([[nejstarší paleolit]]). Avšak podobné nálezy jsou až do [[střední paleolit|středního paleolitu]], kdy se na území dnešní Francie zhruba před 200 000 lety objevili [[Neandertálec|neandrtálci]], spíše ojedinělé. V době před 40 000 lety ([[mladší paleolit]]) pak byli neandrtálci vytlačeni novým lidským druhem, [[Člověk moudrý|homo sapiens]]. O významu jeho rozšíření na území Francie svědčí skutečnost, že jeho rané vývojové stadium bylo pojmenováno právě po francouzském nalezišti [[Cro Magnon]].
 
[[Soubor:4742.1099 Menhire,bis zu 4 Meter hoch,von OstnachWest in 1167 Meter Langen Alignements(Granit-Steinreihen) in einem Halbkreis endend Le Ménec,Carnac ,Departement Morbihan,Bretagne Steffen Heilfort.JPG|thumb|upright=1.2|[[Menhir]]y v Carnacu.]]
Až do doby kolem roku 6000 př. n. l. se lidé na území Francie živili převážně lovem, doplňovaným sběrem – o důležitosti lovu pro tehdejšího člověka svědčí monumentální jeskynní malby (ve Francii je nejproslulejší jeskyně v [[Lascaux]]). Jelikož tehdejší lovná zvěř se neustále stěhovala, lidské společnosti byly převážně kočovnické. Právě v 6. tisíciletí př. n. l. se ale (nejspíše jako důsledek ústupu ledovce a výrazné celkové změny ekosystému v předešlých tisíciletích) postupně začínal prosazovat přechod k usedlejšímu způsobu života a objevovalo se primitivní zemědělství; tento proces se nazývá [[neolitická revoluce]]. To se zhruba do roku 2700 př. n. l. rozšířilo po celém území Francie. Nejznámější ve Francii zastoupenou [[neolit]]ickou kulturou byla bretonská [[megalitická kultura]], která proslula zejména vztyčováním obrovitých kamenných řad (největší se nacházejí v [[Carnak]]u).
 
V období neolitu se do Evropy také začaly dostávat indoevropské kmeny z východu, které sem mimo jiné zanesly i nové technologie. Kolem roku 2000 př. n. l. vzkvétala tzv. ''[[Beakerská kultura]]'', která proslula užitím mědi. O této době již hovoříme jako o [[doba měděnáEneolit|době měděné (eneolitu)]]. Ta později s vynálezem slitiny mědi a cínu přechází v [[doba bronzová|dobu bronzovou]].
 
=== Období Keltů ===
{{Viz též|Keltové}}
Koncem doby bronzové pronikla do východní Francie (údolí [[Rhôna|Rhôny]]) takzvaná „keltská“ civilizace. Označení Keltové, které pocházelo od Řeků, si Římané pozměnili a keltským kmenům říkali [[Galové]]. Ve skutečnosti se jednalo o několik „národů“ , které mluvily různými [[Keltové|keltskými]] [[Jazyk (lingvistika)|jazyky]].
 
Tyto skupiny žily i před [[Starověký Řím|římskou]] [[vojenská okupace|okupací]] na poměrně vysoké úrovni, na území [[Galie]] fungovalo několik významných [[město|měst]]. Značně rozvinutý byl [[obchod]] včetně dálkového, obecně rozšířena byla [[peněžní směna]]. [[Keltové|Galové]] vyznávali vlastní [[Polyteismus|polyteistické náboženství]], ve společnosti patřilo významné postavení [[druid]]ům – [[kněz|kněžím]]. [[Středomořské pobřeží]] bylo už od [[7. století př. n. l.]] osídleno [[ŘekŘekové|Řeky]]y, od nichž tamní [[Keltové|Galové]] převzali [[písmo]]. Tato [[Gallia Narbonensis]], jak ji později nazvali [[ŘímanŘímané]]é, se od [[2. století př. n. l.]] stala předmětem zájmu [[Říman]]ůŘímanů.
 
== Římská Galie ==
[[Soubor:Map Gallia Tribes Towns.png|200 px|thumb|Čtyři provincie římské [[Galie]]]]
{{Viz též|Galie}}
Jako první bylo k [[Starověký Řím|Římské říši]] přičleněno pobřeží [[Středozemní moře|Středozemního moře]], nazvané podle města [[Narbonne]], kde se usadila významná kolonie římských občanů, [[Gallia Narbonensis]]. Zbytek území byl k římské říši připojen vesměs po tažení [[Gaius IuliusJulius Caesar|Gaia Iulia Caesara]] v 50. letech [[1. století př. n. l.]] O těchto bojích i o následném povstání [[Keltové|Galů]] pod vedením [[Vercingetorix|Vercingetoriga]] obsáhle pojednávají Caesarovy [[Zápisky o válce galské]] ''(Commentarii de Bello Gallico)''.▼
 
Během [[1. století]] n. l. dochází v [[Galie|Galii]] ke konsolidaci poměrů, probíhá výrazná [[romanizace]] obyvatelstva. Za císaře [[Octavianus Augustus|Augusta]] byla Galie rozčleněna, vyjma dříve připojeného území Galie narbonské, na [[Akvitánie|Aquitánii]], [[Gallia Lugdunensis|Galii Lugdunensis]] ''(Galii lyonskou)'' a [[Belgica|Belgicu]]. Bylo založeno množství měst, která se stala centry šíření [[latina|latiny]] a římské kultury, země byla propojena množstvím silnic. Splývání [[Keltové|Galů]] a [[Římané|Římanů]] bylo posíleno společnými boji jak v [[Provincie Británie (provincie)|Británii]], tak proti [[Germáni|Germánům]] na východní hranici, které od [[2. století]] neustále sílily. Obyvatelé Galie získali plné římské občanství, případnějším než Galové se stalo označení ''[[Galorománi]]''. Zejména obyvatelé měst začínali přejímat nové náboženství, které se masově šířilo po celé římské říši – [[křesťanství]]. V Galii ovšem v [[Ariánství|ariánské]] podobě, která byla [[Římskokatolická církev|římskou církví]] považována za [[Hereze|herezi]]. Provincie se stala jednou z nejdůležitějších v římské říši.▼
▲Jako první bylo k [[Starověký Řím|Římské říši]] přičleněno pobřeží [[Středozemní moře|Středozemního moře]], nazvané podle města [[Narbonne]], kde se usadila významná kolonie římských občanů, [[Gallia Narbonensis]]. Zbytek území byl k římské říši připojen vesměs po tažení [[Gaius Iulius Caesar|Gaia Iulia Caesara]] v 50. letech [[1. století př. n. l.]] O těchto bojích i o následném povstání [[Keltové|Galů]] pod vedením [[Vercingetorix|Vercingetoriga]] obsáhle pojednávají Caesarovy [[Zápisky o válce galské]] ''(Commentarii de Bello Gallico)''.
 
▲Během [[1. století]] n. l. dochází v [[Galie|Galii]] ke konsolidaci poměrů, probíhá výrazná [[romanizace]] obyvatelstva. Za císaře [[Octavianus Augustus|Augusta]] byla Galie rozčleněna, vyjma dříve připojeného území Galie narbonské, na [[Akvitánie|Aquitánii]], [[Gallia Lugdunensis|Galii Lugdunensis]] ''(Galii lyonskou)'' a [[Belgica|Belgicu]]. Bylo založeno množství měst, která se stala centry šíření [[latina|latiny]] a římské kultury, země byla propojena množstvím silnic. Splývání [[Keltové|Galů]] a [[Římané|Římanů]] bylo posíleno společnými boji jak v [[Provincie Británie|Británii]], tak proti [[Germáni|Germánům]] na východní hranici, které od [[2. století]] neustále sílily. Obyvatelé Galie získali plné římské občanství, případnějším než Galové se stalo označení ''[[Galorománi]]''. Zejména obyvatelé měst začínali přejímat nové náboženství, které se masově šířilo po celé římské říši – [[křesťanství]]. V Galii ovšem v [[Ariánství|ariánské]] podobě, která byla [[Římskokatolická církev|římskou církví]] považována za [[Hereze|herezi]]. Provincie se stala jednou z nejdůležitějších v římské říši.
 
=== Rozpad západořímské říše a pronikání Germánů do Galie ===
[[Soubor:West Germanic Kingdoms 460.jpg|right|thumb|200px|Germánská království v Galii kolem roku [[460]].]]
{{Viz též|Galie v pozdní antice}}
[[3. století|Třetí století]] potom přineslo pravý opak této mírové doby. Galorománi a především jejich představení se často zapojovali do mocenských bojů v Římě. Obyvatelé byli zatěžováni stále vyššími daněmi a dříve bohatá města začala pomalu upadat. Od druhé poloviny [[3. století]] se na území Galie začali usazovat [[Germáni]], kteří obdrželi práva tzv. [[Foederati|foederatů]]. Roku [[406]] potom germánské kmeny [[AlemaniAlamani|Alemanů]] a [[Frankové|Franků]] využily zamrznutí [[Rýn]]a a ve velkém pronikly na území Galie. Neustávající příliv nových osadníků vyústil ve vznik autonomních osad a území, které se dále řídily svými původními germánskými zvyklostmi.▼
 
Jedním z posledních útoků, kterým byla oslabená Římská říše schopna odolat, byl vpád [[Hunové|Hunů]], kteří vyvolali i pohyby germánských kmenů. Právě spojená galořímská a [[VizigótiVizigótská říše|vizigotská]] vojska zastavila roku [[451]] postup hunských hord Evropou v [[Bitva na Katalaunských polích|bitvě na Katalaunských polích]]. Řím vypleněný nájezdníky však měl v té době pouze minimální vliv na dění v provincii a Germáni už byli více než cizími [[barbar]]y legitimními obyvateli Galie.▼
▲[[3. století|Třetí století]] potom přineslo pravý opak této mírové doby. Galorománi a především jejich představení se často zapojovali do mocenských bojů v Římě. Obyvatelé byli zatěžováni stále vyššími daněmi a dříve bohatá města začala pomalu upadat. Od druhé poloviny [[3. století]] se na území Galie začali usazovat [[Germáni]], kteří obdrželi práva tzv. [[Foederati|foederatů]]. Roku [[406]] potom germánské kmeny [[Alemani|Alemanů]] a [[Frankové|Franků]] využily zamrznutí [[Rýn]]a a ve velkém pronikly na území Galie. Neustávající příliv nových osadníků vyústil ve vznik autonomních osad a území, které se dále řídily svými původními germánskými zvyklostmi.
 
▲Jedním z posledních útoků, kterým byla oslabená Římská říše schopna odolat, byl vpád [[Hunové|Hunů]], kteří vyvolali i pohyby germánských kmenů. Právě spojená galořímská a [[Vizigóti|vizigotská]] vojska zastavila roku [[451]] postup hunských hord Evropou v [[Bitva na Katalaunských polích|bitvě na Katalaunských polích]]. Řím vypleněný nájezdníky však měl v té době pouze minimální vliv na dění v provincii a Germáni už byli více než cizími [[barbar]]y legitimními obyvateli Galie.
Koncem [[5. století]] byla Galie již mozaikou germánských „barbarských“ království, a formální zánik [[Západořímská říše|západořímské říše]] roku [[476]] se tedy na území Galie nikterak vážně neprojevil.
 
Řádek 56 ⟶ 53:
 
=== Merovejci a počátky Franské říše (481–751) ===
Mezi nejvýznamnější franské náčelníky konce 5. století patřil [[Chlodvík I.|'''Chlodvík''']] z rodu [[Merovejci|Merovejců]]. Panoval sálským Frankům, kteří sídlili na západním břehu [[Rýn]]a. Poté, co odstranil všechny své soupeře a stal se králem všech Franků, zahájil jejich rozsáhlou expanzi na jih a západ. Roku [[486]] porazil u [[Soissons]] [[Syagrius|Syagria]], který panoval na troskách římské [[Galie]] v okolí [[Remeš]]e, čímž ovládl severní Galii. Sňatkem s [[Burgundsko|burgundskou]] princeznou [[Klotilda (Burgundsko)|Klotildou]] (''Chrotechildou'') získal nejen nároky na toto území, ale hlavně [[Římskokatolická církev|katolický]] [[křest]], kterým se odlišil od ostatních [[Germáni|germánských]] panovníků (kteří byli buď pohané, nebo křesťanství přijali v jeho [[ariánství|ariánské]] formě). Spolu s králem, jak bylo tehdy obvyklé, přijali nové náboženství i jeho lidé. Tento okamžik bývá často interpretován jako jeden z počátků budoucí [[Francie]]. Koncem života se [[Chlodvík I.|Chlodvíkovi]] podařilo porazit [[VizigótiVizigótská říše|Vizigóty]], kteří sídlili v dnešní jihozápadní Francii, a také sjednotit Franky na obou březích [[Rýn]]a.▼
 
Po Chlodvíkově smrti roku [[511]] byla Franská říše po několik desítek let trvajících bojích roku [[537]] rozdělena mezi jeho syny; vznikla tak království [[Austrasie]] (se sídlem v [[Remeš]]i), [[Neustrie]] (jejímž hlavním městem byla [[Paříž]]) a [[Burgundsko]] (s centrem v [[Orléans]]u). Podle franského zvyku (uzákoněném v Chlodvíkem vydaném zákoníku ''[[Salické právo|Lex Salica]]'') se totiž majetek po smrti otce dělil mezi všechny jeho syny. Tento systém (byť se možná zdá spravedlivý) byl pak příčinou mnoha bratrovražedných bojů, které se staly trvalou součástí fungování franského státu. (Hlavním pramenem pro toto poznání tohoto období je kronika [[tours]]kého biskupa [[Řehoř Tourskýz Tours|Řehoře]] známá pod názvem ''O boji králů a údělu spravedlivých''.)▼
▲Mezi nejvýznamnější franské náčelníky konce 5. století patřil [[Chlodvík I.|'''Chlodvík''']] z rodu [[Merovejci|Merovejců]]. Panoval sálským Frankům, kteří sídlili na západním břehu [[Rýn]]a. Poté, co odstranil všechny své soupeře a stal se králem všech Franků, zahájil jejich rozsáhlou expanzi na jih a západ. Roku [[486]] porazil u [[Soissons]] [[Syagrius|Syagria]], který panoval na troskách římské [[Galie]] v okolí [[Remeš]]e, čímž ovládl severní Galii. Sňatkem s [[Burgundsko|burgundskou]] princeznou [[Klotilda (Burgundsko)|Klotildou]] (''Chrotechildou'') získal nejen nároky na toto území, ale hlavně [[Římskokatolická církev|katolický]] [[křest]], kterým se odlišil od ostatních [[Germáni|germánských]] panovníků (kteří byli buď pohané, nebo křesťanství přijali v jeho [[ariánství|ariánské]] formě). Spolu s králem, jak bylo tehdy obvyklé, přijali nové náboženství i jeho lidé. Tento okamžik bývá často interpretován jako jeden z počátků budoucí [[Francie]]. Koncem života se [[Chlodvík I.|Chlodvíkovi]] podařilo porazit [[Vizigóti|Vizigóty]], kteří sídlili v dnešní jihozápadní Francii, a také sjednotit Franky na obou březích [[Rýn]]a.
 
▲Po Chlodvíkově smrti roku [[511]] byla Franská říše po několik desítek let trvajících bojích roku [[537]] rozdělena mezi jeho syny; vznikla tak království [[Austrasie]] (se sídlem v [[Remeš]]i), [[Neustrie]] (jejímž hlavním městem byla [[Paříž]]) a [[Burgundsko]] (s centrem v [[Orléans]]u). Podle franského zvyku (uzákoněném v Chlodvíkem vydaném zákoníku ''[[Lex Salica]]'') se totiž majetek po smrti otce dělil mezi všechny jeho syny. Tento systém (byť se možná zdá spravedlivý) byl pak příčinou mnoha bratrovražedných bojů, které se staly trvalou součástí fungování franského státu. (Hlavním pramenem pro toto poznání tohoto období je kronika [[tours]]kého biskupa [[Řehoř Tourský|Řehoře]] známá pod názvem ''O boji králů a údělu spravedlivých''.)
 
=== Období majordomů a nástup dynastie Karlovců ===
 
[[Soubor:Frankenreich 768-811.jpg|thumb|right|Rozsah říše okolo roku [[768]]]]
Boje mezi jednotlivými Merovejci pak dominovaly dějinám Franské říše po celé 6. a 7. století. Poslední králové z této dynastie byli už jen velmi slabými panovníky. Rozhodující vliv v zemi získali správci královských paláců a statků – majordomové, kteří nakonec vládli již zcela samostatně, bez ohledu na skutečné krále.
Řádek 68 ⟶ 63:
Nejúspěšnější byli majordomové Austrasie, v [[7. století]] si tu dynastie Karlovců zajistila tento úřad pro svůj rod dědičně. Roku [[687]] zdejší majordomus Pipin II. sjednotil téměř všechna franská území. Jeho syn [[Karel Martel]] vládl již zcela bez ohledu na skutečného krále, roku [[732]] dosáhl v bitvě u Poitiers slavného vítězství nad [[Arabové|Araby]], kteří pronikali ze Španělska přes Pyreneje na jih dnešní Francie.
 
Na základě úspěchů svých předchůdců se Karlův syn [[Pipin III. Krátký|Pipin III.]] zvaný Krátký roku [[751]] prohlásil a byl zvolen (za podpory papeže) skutečným franským králem. Na franský trůn tak nastoupila [[Karlovci|dynastie Karlovců]].
 
[[Soubor:Sacre de Charlemagne.jpg|thumb|left|Korunovace [[Karel Veliký|Karla Velikého]]]]
 
=== Karel Veliký ===
Za vlády Pipinova syna [[Karel Veliký|'''Karla I. Velikého''']] dosáhla franská říše největšího rozmachu. Období jeho vlády dominovaly především rozsáhlé výboje, za nichž se franský stát nebývale rozšířil; Karel získal po těžkých bojích [[Sasko]] a [[Bavorsko]], ovládl [[Itálie|Itálii]] až po Spoleto (celá severní Itálie), přinutil [[Slované|Slovany]] platit [[tribut]], pronikl též na [[Pyrenejský poloostrov]] (který ovládl po řeku [[Ebro]]). Rozsáhlé expanzi Karel podřídil i správu říše: na hranicích říše vznikly marky (spravované markrabaty), v nichž se udržovala neustálá přítomnost vojska; vnitřní část říše byla rozdělena na hrabství (spravovaná hrabaty). Hrabata a markrabata si Karel k sobě připoutal [[léno|lenními vztahy]]. Za Karlovy vlády se bohatě rozvíjela i kultura a došlo k velikému rozkvětu vzdělanosti ([[Karolínská renesance|karolinská renesance]]).▼
 
▲Za vlády Pipinova syna [[Karel Veliký|'''Karla I. Velikého''']] dosáhla franská říše největšího rozmachu. Období jeho vlády dominovaly především rozsáhlé výboje, za nichž se franský stát nebývale rozšířil; Karel získal po těžkých bojích [[Sasko]] a [[Bavorsko]], ovládl [[Itálie|Itálii]] až po Spoleto (celá severní Itálie), přinutil [[Slované|Slovany]] platit [[tribut]], pronikl též na [[Pyrenejský poloostrov]] (který ovládl po řeku [[Ebro]]). Rozsáhlé expanzi Karel podřídil i správu říše: na hranicích říše vznikly marky (spravované markrabaty), v nichž se udržovala neustálá přítomnost vojska; vnitřní část říše byla rozdělena na hrabství (spravovaná hrabaty). Hrabata a markrabata si Karel k sobě připoutal [[léno|lenními vztahy]]. Za Karlovy vlády se bohatě rozvíjela i kultura a došlo k velikému rozkvětu vzdělanosti ([[karolinská renesance]]).
 
Franská říše se postupně stala rozhodující mocností v západní Evropě a protiváhou [[Byzantská říše|byzantské říše]] na východě. Tomu odpovídal císařský titul jejího panovníka. Roku [[800]] korunoval papež Lev III. během vánočních bohoslužeb v [[Řím]]ě Karla Velikého [[císař]]em (Karlova říše tak měla být pokračovatelkou [[Starověký Řím|římské říše]]).
Řádek 81 ⟶ 75:
 
=== Rozdělení říše ===
 
Po smrti Karla Velikého nastupuje jeho na trůn jeho syn Ludvík I. Pobožný. Přes všechny reformy se ukazovalo, že není možné řídit tak velkou říši jako jednotný stát. Po Ludvíkově smrti došlo k dynastickým bojům mezi jeho syny. Roku [[843]] byla uzavřena [[Verdunská smlouva]], která franskou říši rozdělila na tři části: západofranskou, [[východofranská říše|východofranskou]] a Lotharingii. Ze západofranské říše se vyvinula středověká Francie.
 
== Středověk ==
 
Po verdunské smlouvě z roku [[843]] se vlády v západofranské říši ujal Karel Holý. Byl to král slabý, a jeho úkor rostla moc šlechty, vymohla si na něm dokonce dědičnou držbu léna, postupně se osamostatňovala a bohatla. Ruku v ruce s rostoucí mocí šlechty roste i moc církve.
 
Řádek 92 ⟶ 84:
Centralizovaným státem se [[Francie]] stává ve 12. století, [[Kapetovci]] postupně upevňují svou moc, např. [[Filip IV. Sličný]].
 
[[Filip IV. Sličný]] byl král neobyčejně silný a mocný, ale vedl poměrně agresivní politiku, dostával se do sporů s různými vrstvami obyvatel: sužoval prostý lid daněmi, aby měl prostředky na válku s Anglií (spory o území při pobřeží Atlantiku), doloval peníze z italských bankéřů a když nebyl schopen své dluhy splácet, vyhostil je ze země, zadlužoval se u Židů, místo splácení pak dělal pogromy, dluhů u [[TemplářiŘád templářů|Templářů]] se zbavil tak, že přinutil papeže, aby řád obvinil z kacířství a zrušil. Svou moc Filip posiloval také na úkor církve, odebral jí desátky, které napříště šly do královské pokladny. Papež [[Bonifác VIII.]] nechtěl nic takového připustit, dostali se do sporu, Filip papeže urazil, papež zemřel, na jeho místo byl zvolen Kliment V.(bývalý arcibiskup z Bordeaux), na nátlak krále se usadil v Avignonu, období 1309–1378 bývá nazýváno Avignonským zajetím papežů, hlava církve podléhala vlivu francouzského krále. [[Filip IV. Sličný|Filip IV.]] také založil generální stavy, sněm zástupců měst, církve a šlechty, které hrály důležitou roli v dalších dějinách [[Francie]].
Filipovým nástupcem byl jeho syn, Karel IV., ten umírá roku 1328 a jeho smrtí končí vláda přímé linie [[Kapetovci|Kapetovců]]. Po jeho smrti došlo ke střetům o francouzský trůn, které v roce 1337 přerostly ve Stoletou válku.
 
== Stoletá válka ==
 
{{Viz též|Stoletá válka}}
'''Stoletá válka''' byla válka mezi [[Anglie|Anglií]] a [[Francie|Francií]] v letech [[1337]]–[[1453]], jejíž hlavní příčinou byl spor o nadvládu ve [[Flanderské hrabství|Flandrech]] a jihozápadní Francii a záminkou neuznání nástupnictví [[EdvardEduard III.|Edvarda III.]] na francouzský trůn.
Pro zpřehlednění se průběh války tradičně rozděluje do tří etap, ale toto rozdělení není chápáno nijak dogmaticky (jde o to, kdo měl v dané etapě převahu, jakým způsobem byla válka vedena; etapy jsou od sebe odděleny důležitými mírovými ujednáními).
 
=== První etapa ===
 
Na počátku konfliktu se [[Anglie]] (kterou vedl král [[Eduard III.]]) snažila především o posílení svého obchodního postavení ve [[Flanderské hrabství|Flandrech]], které byly paradoxně jejími spojenci, a udržení svých držav ve [[Francie|Francii]]. Na straně [[Francie]] (král [[Filip VI. Francouzský]]) stálo [[Skotsko]]. Anglii se dařilo především v námořních bitvách ([[Bitva u Sluys|Bitva]] u [[Sluis]] v roce [[1340]] jí zajistila dlouhodobou kontrolu nad kanálem La Manche), avšak v roce [[1346]] porazila francouzské vojsko v [[Bitva u Kresčaku|bitvě u Kresčaku]]. V roce [[1347]] Angličané dobyli město [[Calais]]. A přestože téhož roku byl uzavřen mír (v jehož průběhu nastoupil na francouzský trůn král Jan II.), už za osm let válka znovu započala a Francouzi byli roku [[1356]] poraženi v bitvě u [[Poitiers]]. V nastalých zmatcích se vlády chopil Karel V., který zlikvidoval odpor vzbouřené [[Paříž]]e a v roce [[1360]] uzavřel mír v [[Brétigny]], jímž první etapa války skončila. Král Edward III. se zřekl francouzské koruny a Flandry zůstaly v moci Francie. Většina francouzského území však nadále patřila Anglii.
 
==== Armády ====
Francouzská vojska se sestávala ze šlechtické jízdy; šlechta odmítala pouštět do bitvy měšťany a [[žoldnéř]]e. Naproti tomu armáda anglická disponovala skvělou jízdou a výbornými lučištníky z Walesu, kteří mohli francouzské jezdce postřílet dříve, než stihli použít svá dlouhá kopí. Navíc byla anglická armáda mnohem disciplinovanější (francouzské rytířstvo totiž často neuposlechlo rozkazy, vyjeli jinam než jim bylo přikázáno, nebo nevyjeli vůbec, což velmi narušovalo celistvost armády), velkým důkazem jejich svéhlavosti jsou následky bitvy u Kresčaku, francouzská bojová šlechta si nedokázala přiznat, že by je porazili neurození lučištníci a rozhodujícím faktorem určili anglické rytíře sesednuvší z koně (aby mohli lépe bránit právě lučištníky) a hned do další bitvy vyrazilo francouzské rytířstvo do boje pěšmo.▼
 
▲Francouzská vojska se sestávala ze šlechtické jízdy; šlechta odmítala pouštět do bitvy měšťany a [[žoldnéř]]e. Naproti tomu armáda anglická disponovala skvělou jízdou a výbornými lučištníky z Walesu, kteří mohli francouzské jezdce postřílet dříve, než stihli použít svá dlouhá kopí. Navíc byla anglická armáda mnohem disciplinovanější (francouzské rytířstvo totiž často neuposlechlo rozkazy, vyjeli jinam než jim bylo přikázáno, nebo nevyjeli vůbec, což velmi narušovalo celistvost armády), velkým důkazem jejich svéhlavosti jsou následky bitvy u Kresčaku, francouzská bojová šlechta si nedokázala přiznat, že by je porazili neurození lučištníci a rozhodujícím faktorem určili anglické rytíře sesednuvší z koně (aby mohli lépe bránit právě lučištníky) a hned do další bitvy vyrazilo francouzské rytířstvo do boje pěšmo.
 
=== Konec války ===
Řádek 115 ⟶ 104:
== Francie v raném novověku (1453–1789) ==
{{Viz též|Francie v raném novověku}}
 
Ze stoleté války vyšla Francie jako vítěz a do novověku tak vstoupila jako velmoc. V této době se začalo posilovat postavení panovníka a upevnilo se státní zřízení. [[Feudalismus|Feudální režim]] ve Francii začala pozvolna nahrazovat [[Centralismus|centralizovaná]] vláda soustředící se kolem [[absolutismus|absolutisticky]] vládnoucího dvora.
 
Řádek 121 ⟶ 109:
 
=== Italské války a habsburské nebezpečí ===
 
[[Soubor:Carlos_V_en_Mühlberg,_by_Titian,_from_Prado_in_Google_Earth.jpg|thumb|175px|left|[[Karel V.]] Habsburský v bitvě u Mühlbergu, [[Tizian]], [[1548]]]]Celé první polovině [[16. století]] dominují '''války o Itálii'''. Tyto války byly vyvolané sporem o nástupnictví v [[Neapolské království|království Neapolském]] a vévodství [[Milán]]ském, Francie tu válčila zejména se [[Španělsko|Španělskem]], ale i se samotnými italskými městy. Francie měla o posílení moci v Itálii zájem z několika důvodů; předně italská města byla velice bohatá a kulturně vyspělá, navíc jejich získání by umožnilo postavit se rozpínavosti Španělska a Habsburků. Neapol i Milán Francouzi několikrát získali a několikrát zase ztratili. Po 60 letech vyčerpávajících válek se nakonec roku [[1559]] mírem v Cateau-Cambrésis jakýchkoliv snah o ovládnutí Itálie vzdali (království Neapolské získali španělští [[Habsburkové]]).
 
Právě '''[[Habsburkové]]''' se v 16. století stali pro Francii největším nepřítelem. V předchozích letech totiž nebývale vzrostla jejich moc; od roku [[1437]] prakticky bez přestání drželi císařskou korunu [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]], roku [[1477]] navíc pronikli do západní Evropy a těsného sousedství Francie, když [[MaximiliánMaxmilián I. Habsburský|Maxmilián I.]] získal sňatkem s Marií Burgundskou nejen [[Burgundsko]], ale taktéž [[Lucembursko]] a celé [[Nizozemsko|Nizozemí]] (tedy i území dnešní [[Belgie]]). Sňatkem [[Filip I. SličnýKastilský|Filipa I. Sličného]] Habsburského s [[JohanaJana I. ŠílenáKastilská|Johanou Šílenou]] Kastilskou navíc Habsburkové získali Španělsko a jeho zámořské kolonie. Syn Filipa a Johany – [[Karel V.]] Habsburský – se tak stal zdaleka nejmocnějším monarchou Evropy 16. století. A Francie se octla v habsburském obležení – na francouzské severní a západní hranici ovládali Habsburkové Burgundsko, Nizozemí a Německo, na jihu Španělsko.
 
[[Soubor:FrancisIFrance.jpg|thumb|right|220px|František I. od Cloueta]]
 
=== Renesanční Francie a upevnění panovnické moci ===
 
Spolu s francouzskými zásahy v Itálii do Francie dorazila [[renesance]]. Ztělesněním rozkvětu a moci Francie v této době se stal král [[František I. Francouzský|František I.]] (''François I<sup>er</sup>''). Všichni životopisci Františka I. zdůrazňují, že podporoval umění, udržoval přepychový dvůr a posiloval moc krále. A přitom rozhodně nezapomínal na zahraniční politiku. Po celý život byl rivalem španělského krále a německého císaře [[Karel V.|Karla V.]], s nímž se utkal v četných válkách o Apeninský poloostrov a na němž získal zpět [[Burgundsko]]. Právě války o [[Itálie|Itálii]] se [[Španělsko|Španělskem]] dominovaly celé jeho vládě. [[Humanismus|Humanisty]] byl František milován, do úst mu vložili slova: „''Nevzdělaný král je korunovaný osel.''“, opěvována byla jeho pěkná postava, hlas, výřečnost a šarm.
 
[[Soubor:France Loir-et-Cher Chambord Chateau 03.jpg|thumb|230px|left|zámek [[Zámek Chambord|Chambord]] na Loiře]]
František neměl žádnou stálou rezidenci, místo toho brázdil spolu se svým kočujícím královstvím Francii. Ačkoliv byl tento typ řízení státu v tehdejší době obvyklý, ukazuje také na nedostatečnou funkci [[Paříž]]e jako hlavního města. Jelikož však Františkův dvůr byl obrovský a přepychový (a v celé tehdejší Evropě neměl obdoby), a jeho neustálé stěhování se dosti prodražovalo, František započal se stavbou královských rezidencí; vznikly tak opěvované [[Seznam zámků na Loiře|zámky na Loiře]] ([[Zámek Chambord|Chambord]], [[Zámek Chenonceau|Chenonceau]], [[Blois]]), zámek [[Fontainebleau]] a František také nechat několikrát přebudovat pařížský [[Louvre]].
 
Na Františkově dvoře se plně rozvinula [[renesance|renesanční]] a [[manýrismus|manýristická]] kultura; působili tu básníci [[Pierre de Ronsard]], [[Michel de Montaigne]] či [[François Rabelais]], František sem pozve [[Leonardo da Vinci|Leonarda da Vinci]], [[Michelangelo Buonarroti|Michelangela]], [[Rafael]]a a [[Tizian]]a.
 
Za Františkovy vlády [[Verrazano]] a [[Jacques Cartier]] objevili pro Francii [[Kanada|Kanadu]]; ve Francii se také začal rozvíjet obchod (v [[Lyon]]u je založena první burza).
Řádek 142 ⟶ 128:
 
== Absolutismus ==
Za [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV. Velikého]] ([[1638]]–[[1715]]) se francouzské hospodářství slibně rozvíjelo, navzdory tomu se však situace prostého obyvatelstva příliš nezlepšovala. Ačkoliv Francie představovala jednu z nejbohatších zemí světa, nedokázala plně uspokojit potřeby svého panovníka, který neustále trpěl nedostatkem financí, které potřeboval jak na své honosné stavby, tak zejména na válečné účely. Smrtící se pro stát ukázaly dvě věci: stavba a následný provoz [[Versailles]] a ne zrovna úspěšné [[Válka o španělské dědictví|války o dědictví španělské]], v níž se střetl s koalicí [[Spojené království|Velké Británie]], Svaté říše římské národa německého a rakouských [[Habsburkové|Habsburků]]. Výsledkem bylo obrovské zadlužení země, které vyústilo za vlády [[Ludvík XV.|Ludvíka XV.]] ve všeobecný úpadek, který se ještě prohloubil za [[Ludvík XVI.|Ludvíka XVI.]] ([[1774]] – [[1792]]). Nastaly hospodářské problémy. Většina obyvatel se živila zemědělstvím, nejvíce lidí žilo na venkově (20 milionů obyvatel, tedy asi 4/5). Půda byla drahá. Rolníci i velkostatky měly jen malé výnosy a cena potravin stoupala. Těsně před revolucí tvořili 1/5 národa žebráci. Řemeslo bylo řízeno [[cech]]y. Ozývaly se hlasy po jejich zrušení, někteří řemeslníci chtěli vyrábět svobodně. Průmyslníci se zasazovali o právo na svobodné podnikání. Obchod se nejvíce vyplácel na pobřeží, protože se platilo vnitřní [[clo]]. Ani obchodníci na pobřeží ale nebyli spokojeni.
 
Od dob Ludvíka XIV. vládl francouzský panovník absolutisticky, jeho moci byl přisuzován [[Bůh|božský]] původ. Dvůr [[Ludvík XVI.|Ludvíka XVI.]] měl obrovskou spotřebu a vysoké dluhy. Aby měl na splátky, zvýšil stávající a zavedl speciální daně, například z komínů, šatů a oken. Daně platilo 97 % obyvatelstva, takzvaný [[třetí stav]]. Ten navíc platil desátky a [[clo]].
Řádek 164 ⟶ 150:
{{Podrobně|Třetí francouzská republika}}
Roku 1919 zajistila [[Versailleská smlouva]] Francii navrácení Alsaska-Lotrinska, získala bývalou německou kolonii [[Kamerun]] a správu nad [[Sýrie|Sýrií]] a [[Libanon]]em.<br />
Po válce se Francie musela zejména zotavit z válečné katastrofy. To se do roku [[1925]] podařilo. Protože ve válce padl milion Francouzů a dalších až pět milionů zůstalo trvale znetvořeno, nastala první velká éra [[imigrace]]. Stranický systém zůstal stejný jako před válkou. Jen na konferenci SFIO v Tours v prosinci [[1920]] vznikla Francouzská sekce Komunistické internacionály (SFIC), od roku [[1921]] [[Parti communiste français|Komunistická strana Francie]] (PCF). Menšina odešla a ponechala si název SFIO. Šéfem socialistů se stal [[Léon Blum]] ([[1872]]–[[1950]]).
 
V roce [[1919]] povoleny [[kolektivní smlouva|kolektivní smlouvy]] a zavedena 8hodinová pracovní doba. Volby [[16. listopad]]u 1919 s obrovskou převahou (získal téměř 75 % křesel) vyhrál '''[[národní blok]]''' ''(Bloc National)'' – široká koalice umírněné pravice a středu, fakticky [[klerikál]]ů a válečných veteránů, který pak vládl až do roku [[1924]]. Vládu sestavil bývalý socialista JUDr. [[Alexandre Millerand]] ([[1859]]–[[1943]]). Francie navázala diplomatické styky s [[Vatikán]]em a v roce [[1920]] byl přijat [[konkordát]], čímž se oslabila odluka církve od státu. Po pádu pravicového socialisty [[Aristide Briand]]a ([[1862]]–[[1932]]) jako příliš smířlivého k [[Německo|Německu]] se stal premiérem v letech 1922–1924 byl bývalý premiér a prezident republiky JUDr. [[Raymond Poincaré]] ([[1860]]–[[1934]]). V zahraniční politice prosazoval ostře protiněmecký kurs, který vyvrcholil [[11. leden|11. ledna]] [[1923]] okupací [[Porúří]]. Ale ta byla velice nákladná: byly zvýšeny daně, padl frank a vládní hospodaření bylo v [[deficitstátní rozpočet|deficitu]]u. Na konci roku [[1923]] vystoupili z vlády radikálové.
 
Volby v květnu 1924 nad národním blokem vyhrál ''levý kartel'' ''(Cartel des Gauches)'' – koalice SFIO, radikálů a republikánských socialistů pod vedením [[Édouard Herriot|Édouarda Herriota]] ([[1872]]–[[1957]]) a [[Paul Painlevé|Paula Painlevého]] (1863–1933). Levý kartel pak vládl až do roku 1926. Tato koalice sestavila celkem 7 vlád, které musely čelit problému s frankem a zaváděly sociální opatření. Prvním premiérem koalice byl v letech 1924–1925 Édouard Herriot. SFIO do vlády nevstoupila, ale podporovala ji. Herriot se snažil o anglo-francouzské sblížení a zmírnění postoje k Německu. Uznal [[Sovětský svaz|SSSR]] ''[[de iure]]''. V roce 1924 přiměl k demisi prezidenta republiky Milleranda, který se příliš angažoval ve prospěch pravice a chtěl posílit prezidentské pravomoci. Samotný premiér však v dubnu [[1925]] musel resignovat kvůli finančním problémům vlády. Levý kartel musel čelit povstáním v [[Maroko|Maroku]] a [[Sýrie|Sýrii]]. MZV byl v letech 1925–1932 [[Aristide Briand]], který přišel s programem usmíření ''(apaisement)'' Německa. [[19. červenec|19. července]] [[1926]] vystoupili socialisté z levého kartelu.
 
Vládu ''národní jednoty'' za podpory radikálů sestavil [[23. červenec|23. července]] [[1926]] opět Poincaré, který byl premiérem až do roku [[1929]]. Za podpory bank vyřešil finanční krizi snížením vládních výdajů a zvýšení daní. Začala hospodářská prosperita, ale radikálové se pod vedením Édouarda Daladiera (1884–1970) v roce [[1927]] posunuli doleva a rozhodli se vystoupit z vlády. Ve volbách v dubnu [[1928]] zvítězila pravice ([[Zlatá parita]]), takže novou vládu mohl Poincaré sestavit bez radikálů. Briand dosáhl usmíření Německa na úkor východních spojenců Francie. Kvůli nemoci musel Poincaré v červenci 1929 resignovat. Premiérem v roce [[1930]] byl 2x2× André Tardieu. [[Velká hospodářská krize|Hospodářská krize]] vypukla ve Francii až v roce [[1931]], kvůli vysokým ochranným clům. Nejhlubší byla, jako všude jinde, v roce 1932.
 
Ve volbách v květnu [[1932]] se dostala k moci ''levice''. Vládu sestavil Herriot. Koalici socialistů a radikálů však ukončil skandál [[Alexandr Stavisky|Alexandre Staviského]] (prosinec [[1933]] – leden 1934), který otřásl radikální stranou. V reakci na skandál Stavisky se konaly massové pravicové demonstrace a [[6. únor]]a [[1934]] pravicové autoritářské skupiny ''(Action Française & Croix de Feu)'' pokusily o puč. Nebyl úspěšný, ale bylo zastřeleno 15 lidí a padly 2 vlády. Klid obnovila vláda ''národní jednoty'' pod vedením bývalého prezidenta republiky radikála [[Gaston Doumergue|Gastona Doumerguea]] ([[1863]]–[[1937]]). Ta sice skončila již [[8. listopad]]u [[1934]], ale nebezpečí převratu bylo zažehnáno. Novým premiérem se stal bývalý socialista JUDr. [[Pierre Laval]] ([[1883]]–[[1945]]).
 
SFIO se začala orientovat na spolupráci s PCF. První dohoda byla podepsána [[27. červen|27. června]] [[1934]]. [[14. červenec|14. července]] [[1935]] vznikla ''[[Lidová fronta (Francie)|Lidová fronta]]'' ze socialistů, komunistů a radikálů. Lavalova tradiční taktika snižovat [[Veřejné výdaje|vládní výdaje]] a zvyšovat daně nebyla úspěšná. Musel podat demisi a rozpoutala se nejostřejší volební kampaň od roku [[1877]].
 
Lidová fronta [[26. duben|26. dubna]] [[1936]] volby vyhrála těsně. SFIO byla poprvé nejsilnější stranou v NS, ale PCF posílila nejvíc. PCF do vlády nevstoupila, ale podporovala ji. Vláda pod vedením prvního židovského premiéra [[León Blum|Léona Bluma]], vyřešila stávkovou vlnu značným zvýšením platů, zavedla 40h pracovní týden, 2 týdny placené dovolené a byly závazně stanoveny výše mezd a pravidla na odměnu. Byla postátněna [[centrální banka]]. Vláda však neměla program hospodářských reforem a sociální reformy byly příliš nákladné. Produktivita se nezvýšila, nezaměstnanost zůstala vysoká a nastal úprk kapitálu.
Řádek 189 ⟶ 175:
 
== Odkazy ==
{{Commonscat|History of France}}▼
<!-- === Reference ===
<references/> -->
Řádek 208 ⟶ 195:
 
=== Související články ===
▲{{Commonscat|History of France}}
* [[Francie]]
* [[Dějiny Evropy]]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Dějiny_Francie“