Sedmiletá válka: Porovnání verzí

Přidáno 114 bajtů ,  před 7 lety
m
WPCleaner v1.29 - Opraveno pomocí WP:WCW - Opravy pravopisu a typografie / Zbývající odkaz - Friedland, links
m (změna a kosmetika infoboxu; kosmetické úpravy)
m (WPCleaner v1.29 - Opraveno pomocí WP:WCW - Opravy pravopisu a typografie / Zbývající odkaz - Friedland, links)
| Území =
| strana1= [[Soubor:Flag of Prussia (1750).gif|22px|border|Vlajka Pruska]] [[Prusko|Pruské království]]<br />[[Soubor:Union flag 1606 (Kings Colors).svg|22px|border|Vlajka Velké Británie]] [[Království Velké Británie|Velká Británie]]<br />[[Soubor:Flag Portugal (1707).svg|22px|border|Vlajka Portugalského království]] [[Portugalské království]]<br />[[Soubor:Flag of Hanover (1692).svg|22px|border|Vlajka Hannoverska]] [[Hannoversko]]
| strana2 = [[Soubor:Flag of the Habsburg Monarchy.svg|22px|border|Vlajka Habsburské monarchie]] [[Habsburská monarchie]]<br />[[Soubor:Pavillon royal de France.svg|22px|border|Vlajka Francouzského království]] [[Francouzské království|Francie]]<br />[[Soubor:Flag of Russia.svg|22px|border|Vlajka Ruského impéria]] [[Ruské impérium]]<br />[[Soubor:Flag of Sweden.svg|22px|border|Vlajka Švédska]] [[Švédsko]]<br />[[Soubor:Flag of New Spain.svg|22px|border|Vlajka Španělského království]] [[Španělsko]]<br />[[Soubor:Flag of Electoral Saxony.svg|22px|border|Vlajka Kurfiřtství Saského]] [[Saské kurfiřtství|Kurfiřtství saské]]<br />[[Soubor:Flag-Holy-Roman-Empire.png|22px|border|Vlajka Svaté říše římské]] [[Svatá říše římská]]
| velitel1 = [[Soubor:Flag of Prussia (1750).gif|22px|border|Vlajka Pruska]] [[Fridrich II. Veliký|král Fridrich II. Veliký]]<br />[[Soubor:Flag of Prussia (1750).gif|22px|border|Vlajka Pruska]] [[Jindřich Pruský|princ Jindřich Pruský]]<br />[[Soubor:Flag of Prussia (1750).gif|22px|border|Vlajka Pruska]] [[Ferdinand brunšvicko-wolfenbüttelský|vév. Ferdinand Brušvický]]<br />[[Soubor:Flag of Prussia (1750).gif|22px|border|Vlajka Pruska]] [[James Keith|pol. maršál Keith]]†<br />[[Soubor:Flag of Prussia (1750).gif|22px|border|Vlajka Pruska]] [[Kurt Christoph von Schwerin|pol. maršál Schwerin]]†<br />[[Soubor:Flag of Prussia (1750).gif|22px|border|Vlajka Pruska]] [[Heinrich August Fuqué|generál Foqué]]<br />[[Soubor:Union flag 1606 (Kings Colors).svg|22px|border|Vlajka Velké Británie]] [[Vilém August vévoda z Cumberlandu|vévoda z Cumberlandu]]<br />[[Soubor:Flag Portugal (1707).svg|22px|border|Vlajka království Portugalského]] [[Vilém schaumbursko-lippský|maršál Vilém schaumbursko-lippský]]
| velitel2 = [[Soubor:Flag of the Habsburg Monarchy.svg|22px|border|Vlajka Habsburské monarchie]] [[Karel Alexandr Lotrinský|princ Karel Lotrinský]]<br />[[Soubor:Flag of the Habsburg Monarchy.svg|22px|border|Vlajka Habsburské monarchie]] [[Leopold Daun|pol. maršál Daun]]<br />[[Soubor:Flag of the Habsburg Monarchy.svg|22px|border|Vlajka Habsburské monarchie]] [[Ernst Gideon von Laudon|pol. zbrojm. Laudon]]<br />[[Soubor:Flag of the Habsburg Monarchy.svg|22px|border|Vlajka Habsburské monarchie]] [[Franz Moritz von Lacy|generál Lacy]]<br />[[Soubor:Flag of the Habsburg Monarchy.svg|22px|border|Vlajka Habsburské monarchie]] [[Maximilian Ulysses Browne|pol. maršál Browne]]†<br />[[Soubor:Pavillon royal de France.svg|22px|border|Vlajka Francouzského království]] [[Louis Charles Caesar Le Tellier d'Estrées|maršál d'Estrées]]<br />[[Soubor:Pavillon royal de France.svg|22px|border|Vlajka Francouzského království]] [[Victoire François de Broglie|maršál Broglie]]<br />[[Soubor:Flag of Russia.svg|22px|border|Vlajka Ruského impéria]] [[Villim Villimovič Fermor|pol. maršál Fermor]]<br />[[Soubor:Flag of Russia.svg|22px|border|Vlajka Ruského impéria]] [[Pjotr Semjonovič Saltykov|pol. maršál Saltykov]]<br />[[Soubor:Flag of Russia.svg|22px|border|Vlajka Ruského impéria]] [[Stěpan Fjodorovič Apraskin|pol. maršál Apraksin]]<br />[[Soubor:Flag of Russia.svg|22px|border|Vlajka Ruského impéria]] [[Zachar Grigorjevič Černyšev|generál Černyšev]]<br />[[Soubor:Flag of New Spain.svg|22px|border|Vlajka Španělska]] [[Pedro Pablo Abarca y Bolea hrabě z Aranda|hrabě z Aranda]]<br />[[Soubor:Flag of Sweden.svg|22px|border|Vlajka Švédska]] [[Matthias Alexander Urgern-Sternberg|maršál Urgern-Sternberg]]
| ztráty2 = [[Soubor:Flag of the Habsburg Monarchy.svg|22px|border|Vlajka Habsburské monarchie]] ~ 140 000 mužů<br />[[Soubor:Pavillon royal de France.svg|22px|border|Vlajka Francouzského království]] ~ 70 000 mužů<br />[[Soubor:Flag of Russia.svg|22px|border|Vlajka Ruského impéria]] ~ 138 000 mužů<br />[[Soubor:Flag of New Spain.svg|22px|border|Vlajka Španělska]] ~ 3000 mužů|}}
 
'''Sedmiletá válka''' ([[1756]] [[1763]]) byl rozsáhlý ozbrojený konflikt mezi ústředními evropskými mocnostmi [[18. století]] − [[Království Velké Británie|Velkou Británií]], [[Prusko|Pruskem]] a [[Portugalsko|Portugalskem]] na straně jedné, [[Francie|Francií]], [[Habsburská monarchie|Rakouskem]], [[Rusko|Ruskem]], [[Švédsko|Švédskem]], [[Svatá říše římská|Svatou říší římskou]], [[Sasko|Saskem]] a [[Španělsko|Španělskem]] na straně druhé. Válce předcházel velký mezinárodně politický přesun, tzv. ''[[zvrat aliancí]]'' (renversement des alliances)<ref>{{Citace monografie | příjmení = Procházka | jméno = Vladimír a kol | odkaz na autora = | titul = [[Příruční slovník naučný]] IV. díl | vydání = 1 | místo = Praha | vydavatel = Academia | rok = 1967 | isbn = <!-- neuvedeno --> | poznámka = | strany = 36 | jazyk =}}</ref> či ''diplomatická revoluce'',<ref name="a">{{Citace monografie | příjmení = Stellner | jméno = František | odkaz na autora = František Stellner | titul = Sedmiletá válka v Evropě | vydání = 1 | místo = Praha | vydavatel = Libri | rok = 2000 | isbn = 80-7277-010-1 | poznámka = [Dále jen: ''Stellner (2000)''] | strany = 9 | jazyk =}}</ref> která ukončila 250 let trvající dědičné nepřátelství mezi Francií a Rakouskem<ref>{{Citace monografie | příjmení = Richter | jméno = Karel |odkaz na autora = Karel Richter | titul = Třeba železem a krví | vydání = 1 | místo = Praha | vydavatel = Epocha | rok = 2000 | isbn = 978-80-87027-29-5 | poznámka = [Dále jen: ''Richter''] |strany = 91 |jazyk =}}</ref> avšak zpřetrhala tradiční vztahy mezi Francií a Pruskem. Naproti tomu Prusko nabralo stejný politický kurz s dalším dědičným protivníkem Francie, [[Království Velké Británie|Velkou Británií]]. Přesto zůstala země krále Fridricha II. na evropském bojišti ze všech stran obklopena nepřáteli a proti 4,5 milionům Prusů se postavilo okolo 90 milionů obyvatel Rakouska, části říše, Ruska, Francie a Švédska.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Stellner | jméno = František | odkaz na autora = František Stellner | titul = Fridrich Veliký | vydání = |místo = Praha | vydavatel = Panevropa | rok = 1998 | isbn = 80-85846-10-1 | poznámka = [Dále jen: ''Stellner (1998)''] |strany = 347 |jazyk =}}</ref>
 
Díky sedmileté válce zaujala Velká Británie postavení první průmyslové, obchodní a námořní velmoci,<ref>Stellner (1998), s.349.</ref> [[Česko|českým]] zemím však přinesla definitivní ztrátu [[HrabstvíKladské kladskéhrabství|Kladska]] a větší části [[Slezsko|Slezska]], o něž [[Marie Terezie]] přišla v předchozích [[Války o rakouské dědictví|slezských válkách]]. Celé střetnutí se ve své době vedlo na nepředstavitelné ploše, v [[Evropa|Evropě]], [[Amerika|Americe]], [[Asie|Asii]], [[Afrika|Africe]] i na [[oceán]]ech<ref name="a" /> a je tudíž právem považováno za první celosvětový válečný konflikt.<ref name="a" /> Avšak v konečném důsledku byla oběť více jak 500 000 vojáků a 320 000<ref name="stellner322">Stellner (2000), s. 322.</ref> – 570 000 civilistů<ref>Stellner (2000), s. 233.</ref> zbytečná, jelikož hranice mocností v Evropě, o něž v počátcích tohoto sedmiletého zápolení především šlo, zůstaly ve stavu jako před válkou.
 
== Casus belli ==
V padesátých letech 18. století začalo po krátké přestávce eskalovat napětí mezi Anglií a Francií, které podnítila zejména situace v [[Severní Amerika|severoamerických]] koloniích. Příčinou byli angličtí osadníci, kteří chtěli rozšířit svá panství za řeku [[Allegheny]], přičemž soustavně naráželi na francouzský odpor.<ref name="b">Stellner (2000), s. 51.</ref> Za těchto okolností v roce [[1753]] vyzvala britská vláda své poddané, aby se proti jakékoliv francouzské aktivitě postavili se zbraní v ruce a již následujícího léta došlo k prvním ozbrojeným srážkám.<ref name="b" /> Napětí dále stupňovala cílevědomá snaha Angličanů odříznout francouzské kolonisty od spojení a zásobování s mateřskou zemí.<ref>Stellner (2000), s. 55.</ref> Toto úsilí se nejvýrazněji projevilo v roce [[1755]], kdy Angličané zajali na tři sta francouzských obchodních lodí a 6000 [[námořník]]ů.<ref name="b" />
 
Stávající situace se ukázala být klíčovou pro Rakousko, jehož panovnice, císařovna Marie Terezie, nebyla ochotná smířit se s výsledky [[Cášský mír|cášského míru]], jenž ji po neúspěšných [[Války o rakouské dědictví|válkách o slezské dědictví]] připravil o významné území patřící k [[Země Koruny české|Zemím Koruny české]], Kladsko a velkou část Slezska. Její nový ministr zahraničí [[Václav Antonín z Kounic-Rietbergu|Václav Antonín Kounic]] proto skrze [[MilenkaMilenec|metresu]] francouzského krále [[madame de Pompadour]] zahájil jednání s [[Ludvík XV.|Ludvíkem&nbsp;XV.]],{{#tag:ref|Tento návrh byl učiněn skrze královu milenku z praktického důvodu. Nabídka Rakouska by v případě odmítnutí neznamenala diplomatickou prohru a francouzský král by se o její existenci, kvůli vlastní kompromitaci, jistě nezmiňoval nikde na veřejnosti.<ref>Stellner (2000), 61.</ref>|group=pozn.}} který již chápal, že vojenský střet s Anglií je nevyhnutelný a souhlasil se zahájením oboustranných jednání. K setkání diplomatů obou dědičných nepřátel došlo [[3.&nbsp;září]] [[1755]] v zámku Bellevue v letohrádku Babiole a [[1. květen|1.&nbsp;května]] [[1756]] toto rokování vyvrcholilo podepsáním tzv. [[První versailleská smlouva|první versailleské smlouvy]], jež oběma stranám garantovala vzájemné obranné spojenectví.<ref name="Richter, 91">Richter, s. 91.</ref>
 
[[Soubor:Carte Guerre de Sept Ans Europe.PNG|thumb|right|300px|Grafické znázornění aliancí evropské části bojiště v počátcích konfliktu]]Také protivníci obou mocností hledali spojence. Britové, kteří museli v Evropě nutně najít oporu, jelikož hrozilo, že v případě války Francie ihned zaútočí na Hannoversko,<ref name="Richter, 91" /> se pokoušeli vést jednání o [[Subsidie|subsidiární smlouvě]] v Rusku. Kvůli neochotě [[car]]evny [[Alžběta I. Petrovna|Alžběty Petrovny]] věnovat se státnickým povinnostem, se jim však dlouho nepodařilo docílit žádných výsledků. Teprve až byl jednáním pověřen vyslanec sir Hanbury-Williams, jenž si úplatky získal carevnina kancléře Bestuževa,<ref>Stellner (2000), s. 64.</ref> se mu podařilo [[30.&nbsp;září]] [[1755]] dosáhnout podepsání smlouvy, která Rusku poskytla 500 000 liber subsidií ročně za to, že soustředí na [[Livonsko|livonských]] a [[Litva|litevských]] hranicích 55 000 vojáků, kteří budou připraveni pomoci Británii nebo jejím spojencům.<ref name="e">Stellner (2000), s. 64 – 65.</ref> Oficiální ratifikace smlouvy se však formálně zdržela námitkou britského panovníka, že nestrpí, aby se jeho vyslanec parafoval pod podpisy ruských činitelů.<ref>Stellner (1998), s. 264.</ref> Díky tomuto zdržení si Britové začali zanedlouho uvědomovat, že přehnané finanční požadavky nebudou Rusy použity tak, jak bylo přislíbeno,<ref name="e" /> a proto zahájili jednání s pruským králem. Fridrich II. si byl dobře vědom skutečnosti, že je obklopen potenciálními nepřáteli a díky početným [[špionŠpionáž|špionům]]ům ve všech evropských metropolích byl seznámen s diplomatickými aktivitami jak dvora francouzského, tak rakouského i ruského. Nic mu proto nebránilo [[16. leden|16. ledna]] [[1756]] podepsat s Británií tzv. [[Westminsterská konvence|westminsterskou konvenci]] o neutralitě. Když se o tomto aktu dozvěděla ruská carevna, rozzuřila se a [[22. duben|22.&nbsp;dubna]] do Rakouska dorazila její nabídka protipruského ofenzivního spojenectví, které bylo podepsáno ještě v srpnu téhož roku.<ref>Stellner (2000), s. 73.</ref>
 
Na pozadí těchto událostí dali začátkem roku [[1756]] Francouzi Britům ultimátum, v němž požadovali navrácení zadržovaných lodí. [[13. leden|13.&nbsp;ledna]] Angličané toto ultimátum odmítli a v reakci na vyhrocenou situaci nechal král [[Jiří&nbsp;II.]] převelet část sil z [[Hannoversko|Hannoverska]], které rozmístil proti případné francouzské [[Invaze|invazi]] podél britského pobřeží. [[18. květen|18.&nbsp;května]] vstoupily obě mocnosti do válečného stavu a [[9. červen|9.&nbsp;června]] Francie vyhlásila Anglii válku. Současně začal pruský král zvažovat, zda nemá preventivně udeřit na Rakousko, aby zavčasu ''zkřížil úmysly svých nepřátel''.<ref>Stellner (2000), s. 83.</ref> Pomocí svého vyslance ve [[Vídeň|Vídni]] se stále pokoušel zjistit stanovisko Marie Terezie, ale z její strany se dočkal pouze diplomatických kliček. Ve snaze předejít napadení vlastní země ze směru nových spojenců, krátce po uzavření rusko-rakouské ofenzivní smlouvy, dne [[29. srpen|29.&nbsp;srpna]] [[1756]], překročily pruské jednotky o síle 66 000 mužů hranice [[Sasko|Saska]].<ref name="richter93">Richter, s. 93.</ref>
== Rok 1756 ==
[[Soubor:Dresden 1759.jpg|thumb|left|280px|[[Drážďany]] v roce [[1759]]. Při pruském bombardování prý utrpěly stejnou škodu jako při britském náletu v roce [[1945]]<ref>{{Citace monografie | příjmení = Mitford | jméno = Nancy | odkaz na autora = Nancy Mitford | titul = Fridrich Veliký | vydání = 1 | místo = Ostrava | vydavatel = Domino | rok = 2000 | isbn = 80-86128-92-X | poznámka = [Dále jen: ''Mitford''] | strany = 182 | jazyk =}}</ref>]]
Opodstatněním, kvůli kterému Fridrich II. zaútočil právě na neutrální Sasko, byla snaha odzbrojit vojenské jednotky jihozápadního souseda dřív, než se přesunou do Čech. I přes ujištění [[kurfiřt]]a [[August III. Polský|Augusta III.]], že dodrží přísnou neutralitu, se pruský panovník obával, že by mu saská armáda mohla vpadnout do zad ve chvíli, kdy bude bojovat s Rakušany.{{#tag:ref|Podle osobní korespondence, kterou Fridrich II. zabavil z dokumentace [[August III. Polský|Augusta III.]] v [[Drážďany|Drážďanech]], byla neutralita Saska velmi zpochybnitelná. Údajně plánoval napadnout Prusko společně s Marií Terezií.<ref>Mitford, s. 180 - 181180–181.</ref> Podle Karla Richtera však byl vpád Fridricha do Saska neopodstatněný, jelikož Sasko se protipruských příprav neúčastnilo, jelikož se cítilo dostatečně zajištěno smlouvami s Rakouskem i Ruskem i přátelstvím s Francií, neboť kurfiřtova dcera byla provdaná za francouzského následníka trůnu.<ref name="richter93" /> Podle Františka Stellnera se Sasko neúčastnilo protipruských příprav díky neúspěšným zkušenostem z válek o rakouské dědictví a kvůli neschopnosti držet krok se zbrojením Pruska.<ref name="k">Stellner (2000), s. 84.</ref>|group=pozn.}} Dalším důvodem byl fakt, že si tak zajistil řeku [[Labe]], důležitou spojnici pro zásobování v Čechách. Jistě také považoval za vhodné se zmocnit země s rozvinutým hospodářstvím a početným obyvatelstvem.<ref name="k" />
 
Po rychlém postupu do vnitrozemí se Prusům [[9. září]] podařilo dobýt [[Drážďany]] a [[11. září]] obklíčit saskou armádu v opevněném táboře u [[Pirna|Pirny]]. Téhož dne 33&nbsp;000 rakouských vojáků pod velením [[Polní maršálMaršál|polního maršála]] [[Maximilian Ulysses Browne|Browna]], kteří přicházeli Sasům na pomoc, obsadilo [[Děčín]] a [[Ústí nad Labem]]. Král Fridrich&nbsp;II. si byl dobře vědom skutečnosti, že tímto manévrem mu Rakušané zablokovali přístup do Čech po vodě<ref>Stellner (2000), s. 89.</ref> a vzhledem k tomu, že se obléhání Sasů neúnosně protahovalo, rozhodl se nepřátelskou armádu zatlačit dál od saských hranic.<ref>Richter, s. 98.</ref> Velením sboru, jenž měl tento úkol provést, pověřil maršála [[James Francis Edward Keith|Keitha]]. Zbylých 30&nbsp;000 vojáků dál pokračovalo v obléhání sedmnáctitisícového saského vojska u Pirny.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Kolektiv |jméno = Autorů | odkaz na autora = | titul = Vojenské dějiny Československa II. díl | vydání = 1 | místo = Praha | vydavatel = Naše vojsko | rok = 1986 | isbn = | poznámka = Dále jen: ''Vojenské dějiny Československa'' | strany = 206 | jazyk =}}</ref> Maršál Keith svých 28&nbsp;749 mužů vedl do Čech směrem přes [[Petrovice (okres Ústí nad Labem)|Petrovice]].<ref>Stellner (2000), s. 91.</ref> Ležení nechal rozložit severně od Ústí nad Labem, kam [[28. září]] dorazil i král Fridrich. [[30. září]] se dalo vojsko pod přímým velením pruského panovníka na pochod k [[Lovosice|Lovosicím]], kde [[1. říjen|1. října]] došlo k prvnímu velkému střetu války. [[Bitva u Lovosic]] se ve svém počátku vyvíjela úspěšněji pro císařskou stranu, v jednu chvíli dokonce Fridrich II. pod dojmem porážky opustil bojiště,<ref>Stellner (2000), s. 92.</ref> nakonec se však pruskému maršálu Bevernovi podařilo překonat odpor pravého nepřátelského křídla a Rakušané byli nuceni vyklidit bitevní pole, přičemž se spořádaně stáhli do nové linie za hořícími Lovosicemi. Král Fridrich považoval bitvu za své další vítězství, jeho protivníci střetnutí hodnotili poněkud střízlivěji a výsledek pokládali za nerozhodný. Následující den se Brownovi vojáci přesunuli za řeku [[Ohře|Ohři]] k [[Budyně|Budyni]], kde přečkali zimu.<ref>Richter, s. 109.</ref> Zde však nevyčkávali v naprosté nečinnosti, neboť již několik dní po bitvě vyrazil maršál Browne s 6000 sborem na pomoc obklíčeným Sasům. Nicméně Prusům se podařilo vyprošťovací operaci překazit a Sasové se nakonec rozhodli vyjednávat o příměří. [[16. říjen|16. října]] maršál Rutowski, proti vůli kurfiřta Augusta III., podepsal kapitulaci.<ref>Stellner (2000), s. 95.</ref>
 
Vpád Prusů do Saska vyvolal vlnu hněvu u všech evropských dvorů. Velké pobouření vládlo zejména ve [[Versailles]], jelikož Ludvík XV. a rodina saského kurfiřta byli v příbuzenském vztahu.<ref name="a3">Richter, s. 115.</ref> Francouzi tedy začali vypracovávat plán na obsazení Porýní, zejména Hannoverska, jež patřilo Fridrichovu britskému spojenci. Tím mělo být Rakousko chráněno proti jakékoliv aktivitě ze západu.<ref name="a3" /> Postoj Francouzů sdílelo i [[Švédsko]]. Seveřané si stále zachovávali naději, že získají zpět oblasti, které na něm při [[Severní válka|severní válce]] vydobyl [[Fridrich Vilém I.]]{{#tag:ref|Podle Nancy Mitford byla sice švédská královna [[Ulrika Eleonora|Ulrika]] Fridrichovou sestrou, ale Francouzi podplatili švédský [[senát]] a Švédsko vstoupilo do války kvůli [[Pomořansko|Pomořansku]].<ref>Mitford, s. 177.</ref>|group=pozn.}} Rovněž Rusko začalo shromažďovat armádu, neboť carevna Alžběta Petrovna byla pevně odhodlaná vyrazit Sasku na pomoc. Konečně i sněm [[Svatá říše římská|Římsko-německé říše]] v roce [[1757]] odsouhlasil spojenectví s Rakouskem a Říše do pole postavila na 25 000 mužů.<ref>Richter, s. 116.</ref> Tím se Prusko začalo ocitat v naprosté vojensko-politické izolaci.
 
=== Prusko–francouzská fronta ===
V dubnu překročilo 115&nbsp;000 francouzských vojáků pod velením [[hrabě]]te d΄Estrées [[Rýn]] a vstoupilo do [[Vestfálsko|Vestfálska]]. V tomto severozápadním říšském regionu stálo 47&nbsp;000 mužů britsko-hannoverské pozorovací armády v čele se synem britského krále [[Vilém August vévoda z Cumberlandu|vévodou z Cumberlandu]], který se před markantní přesilou dal na ústup k opevněnému táboru u [[Brackwede]]. Zajištěn touto polní fortifikací se britský vévoda připravoval na bitvu, ke které však nedošlo, neboť [[13. červen|13. června]] k němu dorazily zprávy, že se jej Francouzi snaží obejít zprava a odříznout mu cesty k hannoverskému zázemí.<ref>Stellner (2000), s. 135.</ref> Ustoupil proto hlouběji do vnitrozemí, čímž nepřátelům umožnil obsadit spolu s Vestfálskem [[Hesensko]] i východní [[Frísko]] a postupovat dál směrem na [[Hameln]]. Vědom si možného ohrožení hannoverské metropole zastavil vévoda z Cumberlandu ústup a [[26. červenec|26.&nbsp;července]] se obě vojska utkala v [[Bitva u Hastenbecku|bitvě u Hastenbecku]]. Střet skončil nepřesvědčivým francouzským vítězstvím, přičemž [[hrabě]] d΄Estrées přišel o 2300 mužů oproti 1400 vojákům nepřátelským. V polovině srpna byl kvůli dvorským intrikám francouzský vrchní velitel odvolán a na jeho post byl dosazen [[Louis Franşois de Vigenerot, vévoda z Richelieu|vévoda de Richelieu]]. Jelikož se jeho armáda začala potýkat se zásobovacími obtížemi, přivítal možnost rokovat s vévodou z Cumberlandu, jenž jednal na pokyn svého otce, o příměří. To bylo podepsáno ve dnech [[8. září|8.]]&nbsp;–&nbsp;[[10.&nbsp;září]] v [[Kloster Zeven]]u<ref>Stellner (2000), s. 140.</ref> a Francouzům se tak uvolnila cesta do nitra Pruska. [[17. září]] se spojila francouzská armáda s 20&nbsp;000 armádou, kterou do pole postavila [[Svatá říše římská]].
 
Fridrich II., jenž neměl dostatek sil, aby bojoval se všemi nepřáteli najednou, se rozhodl postupovat proti každému z nich jednotlivě a uštědřovat jim porážky postupně.<ref name="d">Vojenské dějiny Československa, s. 211.</ref> Na francouzsko-říšskou armádu zaútočil dne [[5.&nbsp;listopad]]u u vesnice [[Hranice (okres Cheb)|Rossbach]]. Jelikož jeho mužstvo disponovalo pouze polovičním stavem, než jaký do pole přiváděl nepřítel, předstíral ústup a pak skrytým paralelním pochodem udeřil do boku kolony pronásledovatelů. Francouzsko-říšské sbory utrpěly v [[Bitva u Rossbachu|bitvě u Rossbachu]] ostudnou porážku a stáhly se zpět k Rýnu.<ref>Richter, s. 147.</ref>
 
<center><gallery perrow="5" widths="130">
 
=== Prusko-ruská fronta ===
Rusové pod velením knížete Apraksina vstoupili do východního Pruska na přelomu června a července.<ref>Stellner (2000), s. 144.</ref> Poté, co obsadili důležitou pevnost Memel, vyrazili hlouběji do nepřátelského vnitrozemí, kde jim [[30. srpen|30.&nbsp;srpna]] zkřížil cestu sbor pruského maršála Lehwaldta. Ten nebral ohled na vlastní početní znevýhodnění a neprodleně na pochodující carské kolony zaútočil. V úvodní fázi [[Bitva u Gross Jägersdorfu|bitvy u Gross Jägersdorfu]] vyvinul nápor na střed narychlo rozvinuté ruské linie a dostal protivníka pod zvyšující se tlak. Jeho počáteční úspěch zmařil až nečekaný útok čtyř ruských pluků pod velením generálmajora Rumjanceva, který vpadl do pravého Lehwaldtova boku a donutil jej vydat rozkaz ke spořádanému ústupu. Oproti všeobecnému očekávání však ruské velení nevyužilo vítězství k postupu na Berlín, ale obrátilo se zpět k Memelu.{{#tag:ref|Velení ruské armády zdůvodnilo ústup nedostatkem zásob a potřebou zkrátit vzdálenost mezi armádou a sklady, nemožností přezimovat v Prusku a špatným stavem armády. Avšak podle F. Stellnera se v té době roznemohla ruská carevna a generalita tušila změnu na trůnu a tím i změnu postoje ruské politiky.<ref>Stellner (2000), s. 148 – 149148–149.</ref>|group=pozn.}} To vyvolalo v celé Evropě, zejména na ruském dvoře, bouři nepochopení, která vyvrcholila odvoláním knížete Apraksina a jeho nahrazením hrabětem Fermorem. Ruská armáda se posléze uložila na zimní kvartýry v [[Polsko|Polsku]], čím umožnila pruskému králi přesunout jednotky proti francouzsko-říšské armádě na západě.
 
=== Prusko-švédská fronta ===
Švédové, pod velením generála Lantinghausena, vpadli do Pomořanska na jaře roku 1757. Avšak nedokázali dosáhnout výraznějších úspěchů a zatlačit pruskou armádu hlouběji do vnitrozemí. V říjnu převzal velení nad armádou maršál Ungern-Sternberg. Naskytla se mu možnost koordinovat pohyby s postupujícími Francouzi, ale ani on s armádou, která byla v dezolátním stavu,<ref>Stellner (2000), s. 156.</ref> nedokázal využít nabízené příležitosti. Nakonec se v listopadu s vojskem stáhnul za řeku [[Pěna (řeka)|Peene]], kde byl nucen čelit pruské ofenzivě. Prusové postupovali po zamrzlých vodních plochách a záhy dobyli [[Wollin]]. Švédi se stáhli ke [[Stralsund]]u a [[RujanaRujána|Rujaně]].<ref>Stellner (2000), s. 170.</ref> Kvůli krachu celého tažení byl maršál Ungern-Sternberg odvolán a na jeho místo byl dosazen říšský rada Gustav Frederik hrabě von Rosen. Ten nechal v úžině mezi Rujanou a pevninou prosekat v ledu široké kanály, kvůli čemuž onemocněla třetina vojska.<ref name="l">Stellner (2000), s. 171.</ref> Až do konce války se opakovala situace, kdy na jaře Švédové vpadli na pruské území, avšak nekoordinovali postup s ostatními spojenci a na zimu se bez větších úspěchů stáhli do Švédského Pomořanska.<ref name="l" />
 
Vojenské úspěchy Pruska posílily jeho váhu v Británii, která se pod vedením státního tajemníka [[William Pitt|Williama Pitta]] rozhodla energičtěji pokračovat ve válce proti Francii.<ref name="d" />
=== Prusko-rakousko-ruská fronta ===
[[Soubor:Bataille de Zorndorf.jpg|thumb|right|280px|[[Frédéric le Grand]]: Fridrich II. na špici útoku v bitvě u Zorndorfu]]
Po nevydařeném pokusu vyjednat mír s Marií Terezií{{#tag:ref|Navzdory tomu, že výsledek války v Evropě se v tuto chvíli přikláněl na stranu Pruska, začala země Fridricha II. pociťovat tíživé hospodářské důsledky. Rozhodl se proto napsat Marii Terezii obezřetně stylizovaný dopis, kterým se ji pokusil přimět k ukončení konfliktu. Císařovna však odmítla od pruského panovníka jakékoliv mírové návrhy přijmout.<ref name="a3">Richter, s. 157.</ref>|group=pozn.}} se Fridrich II. rozhodl dál pokračovat v ofenzivním způsobu vedení války a plánoval zasadit Rakousku rozhodující úder vpádem na [[Morava|Moravu]].<ref name="a3" /> Aby odvrátil pozornost protivníka, rozmístil jádro své armády do v prostoru [[Landshut]] – [[Friedland]]<!--který?-->, čímž se pokusil vyvolat dojem, že hodlá opět útočit do Čech.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Romaňák | jméno = Andrej | odkaz na autora = Andrej Romaňák | příjmení2 = Bělina | jméno2 = Pavel | odkaz na autora2 = Pavel Bělina | příjmení3 = Andrle | jméno3 = Petr | odkaz na autora3 = Petr Andrle | spoluautoři = | titul = Olomouc – Domašov 1758 | vydavatel = Paseka | místo = Praha – Litomyšl | rok = 1998 | strany = 17 | poznámka = [Dále jen: ''Romaňák, Bělina, Andrle''] | isbn = 80-7185-172-8}}</ref> {{citát|Dobudu ve vší tichosti Svídnici a zanechám 15&nbsp;000 mužů k ochraně pohoří; v případě, že budou chtít nepřátelské sbory pochodovat do Lužice, může se mu tam tento odřad postavit na odpor. Poté přenesu válku na Moravu. Potáhnu přímou cestou na Olomouc, a tak se bude muset nepřítel přesunout k její obraně. Potom dojde k bitvě v terénu, který si bude moci vybrat. Jestliže jej porazím, jak lze doufat, pak oblehnu [[Olomouc]]. Potom musí nepřítel, aby ochránil Vídeň, stáhnou všechny své síly tím směrem. Po dobytí Olomouce bude moci Tvoje armáda obsadit Prahu a udržet Čechy v klidu...|Strategický záměr Fridricha II., který nastínil v dopise svému bratru Heinrichovi<ref>Romaňák, Bělina, Andrle, s. 19.</ref>|}} [[18. duben|18.&nbsp;dubna]] pruská armáda dobyla Svídnici, jejíž pád byl důležitým předpokladem pro zdárný vývoj celého připravovaného tažení, a na konci měsíce 55&nbsp;000 mužů pod přímým velením pruského krále překročilo moravské hranice.<ref>Stellner (2000), s. 177.</ref> Část z těchto jednotek v čele s maršálem Keith posléze [[Obléhání Olomouce (1758)|oblehla Olomouc]], jejíž pád měl Prusům otevřít cestu k rozhodujícímu úderu na Vídeň a k obsazení Čech.<ref name="a3" /> Jelikož se Fridrich&nbsp;II. potřeboval pojistit proti případnému Daunovu výpadu, byly početní stavy mužstva u Olomouce nedostatečné a nedokázaly proto město odříznout od spojení s vnějším světem. Navzdory královu předpokladu maršál Daun nikam nespěchal a věnoval se výcviku nově zformovaného vojska; k Olomouci začal postupovat až v polovině června. Jedinou rakouskou aktivitu do té doby vyvíjeli [[husar|husaři]] a [[Pandur|panduři]], kteří proti nepřátelským oddílům i zásobovacím konvojům podnikali intenzivní přepadové akce.<ref>Stellner (2000), s. 179.</ref> Prusové doufali, že pád pevnosti urychlí příjezd zásobovacího konvoje s posilami, penězi a proviantem,<ref>Stellner (2000), s. 180 – 181180–181.</ref> jenž se soustřeďoval ve slezské [[Nysa|Nyse]]. Transport, složený ze 4000 vozů a 10&nbsp;873 vojáků ostrahy, jež vyrazil na Moravu v druhé půli června, však k Olomouci nikdy nedorazil (výjimku tvořilo asi 100 − 200 vozů). [[28. červen|28.&nbsp;června]] byla kolona poprvé napadena oddíly [[Ernst Gideon von Laudon|generála Laudona]] u [[Guntramovice|Guntramovic]], [[30. červen|30.&nbsp;června]] pak byla rozprášena v [[Bitva u Domašova|bitvě u Domašova]].<ref>Romaňák, Bělina, Andrle, s. 54 – 66.</ref> Ztráta důležitého válečného materiálu definitivně zmařila vyhlídky krále Fridricha na brzké dobytí města. Navíc mu hrozilo, že jej maršál Daun odřízne od spojení se Slezskem a posléze uzavře do obklíčení. Všechny tyto okolnosti, včetně zpráv o ruské ofenzivě ve východním Prusku,<ref>Richter, s. 160.</ref> pruského krále přinutily k rozhodnutí zrušit obléhání a přes Čechy a Kladsko ustoupit do Slezska.<ref>Stellner (2000), s. 181 – 183181–183.</ref>
 
[[Soubor:La Pegna Überfall bei Hochkirch.jpg|thumb|300px|left|[[Hyacinth de La Pegna]]: ''Bitva u Hochkirchu'']]Armáda ruské carevny zahájila bojové operace krátce po Novém roce. [[21. leden|21.&nbsp;ledna]] padl do jejích rukou [[Královec]] a v dalších týdnech i celé východní Prusko. Po těchto úspěších maršál Fermor rozdělil svou brannou moc na tři části; sbor pod jeho vlastním velením mířil do [[Poznaň|Poznaně]], sbor J. J. Browna k [[Varšava|Varšavě]] a generál Rumjancev obdržel rozkaz postupovat na sever k pevnosti [[Kolobřeh|Kolberg]].<ref>Stellner (2000), s. 189.</ref> Hlavní nápor této ofenzívy směřoval k řece Odře, kde se [[4. srpen|4.&nbsp;srpna]] Fermorův sbor zastavil u pevnosti [[Kostrzyn nad Odrą|Küstrin]]. Sem mířil i Fridrich II., ustupující rychlými pochody z Čech. Po cestě se s ním spojily jednotky hraběte Dohny, jež na králův rozkaz ukončily operace proti Švédům. [[21. srpen|21. srpna]] se Prusům podařilo odříznout ruské hlavní síly od Rumjancevova sboru,<ref>Richter, s. 161.</ref> čímž přinutili maršála Fermora zrušit obléhání Küstrinu a ustoupit do výhodnějšího postavení u vesnice Zorndorf. Zde na něj pruský král zaútočil i přes skutečnost, že byl v početní nevýhodě. [[Bitva u Zorndorfu]] se odehrála [[25. srpen|25.&nbsp;srpna]] a bylo v ní zraněno nebo zabito 19&nbsp;000 Rusů a 12&nbsp;000 Prusů. Po doznění posledních výstřelů si vítězství přisvojily obě strany, nicméně dva dny po střetnutí se jako první z bojiště stáhla ruská armáda. Při ústupu je pronásledoval pouze 17&nbsp;000 sbor knížete Dohny. Fridrich II. se zbytkem armády zamířil do Saska, kam směřoval maršál Daun. Zde se snažil rakouského vrchního velitele vylákat z opevněného tábora a přimět k bitvě. V tomto směru však neuspěl, rozhodl se proto nechat své vojáky odpočinout poblíž [[Budyšín]]a. Toho Daun využil k překvapivému útoku a [[14. říjen|14.&nbsp;října]] vpadla jeho armáda do nezajištěného pruského tábora, kde uštědřila Fridrichu II. tvrdou porážku. V [[Bitva u Hochkirchu|bitvě u Hochkirchu]] ztratili Prusové 9&nbsp;000 a Rakušané 7&nbsp;000 mužů,<ref>Stellner (2000), s. 196.</ref> maršál Daun však nevytěžil ze svého vítězství žádný užitek. Nechal krále Fridricha uniknout, čímž mu umožnil přispěchat na pomoc Nyse, kterou obléhalo 20&nbsp;000 Rakušanů pod velením generála Harscha. Na konci listopadu se uchýlily rakouské jednotky do zimních kvartýrů a Fridrichovi II. se podařilo opět ovládnout celé Slezsko a Sasko.
 
=== Francouzsko-hannoversko-britská fronta ===
[[Soubor:HGM De la Pegna Finkenfang bei Maxen.jpg|280px|thumb|left|Hyacinth de La Pegna: ''Bitva u Maxenu'']]V prvním květnovém týdnu došlo v severovýchodních Čechách k dílčím srážkám, jež vyprovokovaly pruské oddíly, které uskutečnily několik diverzních akcí s účelem narušit protivníkovo zázemí. Rakouská armáda pod velením maršála Dauna obdržela rozkaz táhnout do Slezska teprve na konci června. V Lužici se od ní oddělil sbor Gideona von Laudona, který se měl spojit s Rusy, a sbor generála Hadika, který pokračoval vstříc princi Heinrichovi. Pruský princ však svůj sbor záhy připojil k hlavní armádě a generál Hadik proto dostal rozkaz se spojit s generálem Laudonem a Rusy. [[11. srpen|11.&nbsp;srpna]] Fridrich&nbsp;II. překročil Odru, aby se přiblížil k opevněnému rusko-rakouskému táboru a druhého dne se obě vojska střetla v [[Bitva u Kunersdorfu|bitvě u Kunersdorfu]]. Po několikahodinovém boji utrpěla téměř padesátitisícová pruská armáda od osmdesátitisícové armády spojenců drtivou porážku, nicméně díky liknavosti a neschopnosti vítězů dohodnout se na dalším postupu, přišel celý jejich úspěch vniveč. Fridrich&nbsp;II. stačil zkonsolidovat armádu a princi Heinrichovi, spolu s generály Finckem a Wunschem, se podařilo vázat v lužické a saské oblasti rakouské síly, čímž je udržel dál od Berlína a Slezska. V rámci těchto operací se spojencům podařilo opět obsadit Drážďany a generál Hadik, velící říšsko-rakouské armádě, byl [[21.&nbsp;září]] poražen slabší pruskou armádou generála Fincka v [[Bitva u Korbitzu|bitvě u Korbitzu]].<ref>Stellner (2000), s. 217.</ref>
 
Když Rakušané nevyhověli žádosti Rusů, aby poslali Laudonovi posily, Saltykov se rozhodl k návratu do Polska. Po Daunově snaze nakonec ruský spojenec svolil k obléhání [[Hlohov]]a, ale při přesunu se pruské armádě podařilo Rusy obejít a přehradit jim cestu pevným postavením.<ref>Richter, s. 183.</ref> Po několika marných pokusech prorazit nakonec Rusové pokračovali v původním záměru a vydali se do polských kvartýrů. Jakmile si Fridrich&nbsp;II. uvolnil ruce na východě, obrátil svou pozornost do Saska. Rakušané nechtěli riskovat další bitvu a začali se připravovat na ústup. Pruský král se rozhodl jim stažení zkomplikovat a dal rozkaz 15&nbsp;000 sboru generála Fincka, aby obsadil pohraniční průsmyky.<ref>Stellner (2000), s. 220 – 221220–221.</ref> Maršál Daun však překvapil generála Fincka v jeho pozicích a [[20. listopad]]u se mu v [[Bitva u Maxenu|bitvě u Maxenu]] podařilo pruský sbor obklíčit. Druhý den Prusové kapitulovali a do rakouského zajetí padlo 13&nbsp;000 nepřátelských vojáků, včetně devíti generálů.<ref>Stellner (2000), s. 222.</ref> Díky intervenci Marie Terezie a neústupnosti Fridricha&nbsp;II. obě armády setrvaly v Sasku přes celou zimu až do února roku [[1760]], kdy se k armádě pruského krále připojil sbor korunního prince. Kvůli mrazu a epidemiím ztratily obě strany velké množství mužů i sil. Vzhledem k vojenským neúspěchům Pruska se oslabila jeho pozice u britského spojence a Britové připravovali mírový návrh. Avšak jednání vedená na konci roku v Nizozemí ztroskotala a spojenci se rozhodli dál pokračovat ve vedení války v souladu s versailleskou smlouvou.<ref>Stellner (2000), s. 223 – 224223–224.</ref>
 
=== Francouzsko-hannoversko-britská fronta ===
[[Soubor:Colored Print Battle of Minden 1785.jpeg|thumb|right|270px|Bitva u Mindenu]]Francouzské síly na říšském území byly počátkem roku 1759 rozděleny na dvě části. První z nich tvořila hlavní armáda pod velením maršála Contadese, jenž disponoval 66&nbsp;000 muži, druhou byla tzv. mohučská armáda v čele s maršálem de Broglie, který měl pod svým velením 31&nbsp;000 vojáků. [[13. duben|13.&nbsp;dubna]] na Broglieho oddíly poblíž [[Frankfurt nad Mohanem|Frankfurtu nad Mohanem]] zaútočil Ferdinand Brunšvický s hannoversko-britskou armádou (71&nbsp;800 vojáků). Při [[Bitva u Bergenu|bitvě u Bergenu]] chtěl využít početní převahy, kterou disponoval před spojením dvou francouzských armád, ale jeho protivník obsadil výhodnější postavení a na všech frontách odrazil pokus o zdolání svých pozic. Po tomto úspěchu velitel francouzského vojska, vévoda de Contades, zahájil všeobecnou ofenzivu. S Broglieho vojskem se spojil [[3. červen|3.&nbsp;června]] u [[GiessenGießen|Giesenu]] a společně zanedlouho dobyli pruskou pevnost [[Minden]].<ref>Stellner (2000), s. 204 – 205204–205.</ref> [[1. srpen|1.&nbsp;srpna]] se Brunšvický vévoda rozhodl s Francouzi u [[Bitva u Mindenu|Mindenu svést bitvu]], v níž se mu podařilo zvítězit, čímž přinutil protivníka stáhnou se do [[Kastel]]u.<ref>Stellner (2000), s. 207.</ref>
 
Pro tento rok francouzská válečná rada naplánovala rovněž invazi do Británie. Francouzští vojáci se měli vylodit v ústí [[Temže]] a ve [[Skotsko|Skotsku]].<ref>Stellner (2000), s. 219.</ref> Z invaze však sešlo, neboť [[19. srpen|19.&nbsp;srpna]] byla jedna z francouzských flotil poražena v [[Bitva u Lagosu|bitvě u Lagosu]]. [[20.&nbsp;listopad]]u se navíc Britům podařilo odhalit druhou francouzskou invazní flotilu a uštědřit jí porážku v [[Bitva u Quiberonu|bitvě u Quiberonu]]. Britové dosáhli jednoho z největších námořních vítězství ve své historii a Francouzi ztratili největší část válečného loďstva.<ref name="h">Stellner (2000), s. 220.</ref> Porážka byla o to zdrcující, že nadále nebyli schopni čelit britské námořní blokádě a postupně ponechali zámořské kolonie svému osudu.<ref name="h" />
[[Soubor:Fall of Kolberg in 1761.jpg|thumb|right|280px|Alexander Kotzebue: pád pevnosti Kolberg. Pohled ze strany ruských vojáků]] Začátkem roku mohli Fridrich II. se svými spojenci postavit do pole 190 000 vojáků, jejich protivníci dvojnásobek.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Bělina |jméno = Pavel | odkaz na autora = Pavel Bělina | titul = Generál Laudon | vydání = 1 | místo = Praha | vydavatel = Panorama | rok = 1993 | isbn = 80-7038-216-3 | poznámka = Dále jen: ''Bělina'' | strany = 140 | jazyk =}}</ref> Pruský král zahájil bojové operace vpádem do Kladska počátkem března. Kvůli špatnému stavu armády si však nemohl dovolit větší ofenzivní akce, a tak v první polovině roku znepřátelená vojska povětšinou strategicky manévrovala a snažila se zaujmout co nejvýhodnější postavení.<ref>Richter, s. 208.</ref> Když ruská armáda, pod velením nového velitele maršála Buturlina, přitáhla do dolního Slezska, snažil se Fridrich II. zabránit jejímu spojení s Laudonem. Rakouský vojevůdce však pruského krále oklamal zdařilým manévrem a spojencům, v počtu 150 000 vojáků, se na konci srpna podařilo pruského krále obklíčit v opevněném táboře u Bunzelwitzu (pouhých několik kilometrů od Svídnice). Spojenci se však kvůli liknavému ruskému maršálovi nedohodli na společné akci{{#tag:ref|Podle Karla Richtera mohla za neochotou ruského maršála stát již velmi pravděpodobná obava, že by ruská carevna mohla v brzké době skonat a carevič Petr, který byl známý svou pro-pruskou náklonností, by se po nástupu na trůn mohl chtít na Fridrichových pokořitelích tvrdě odškodnit.<ref>Richter, s. 210.</ref>|group=pozn.}} a ruská armáda, kromě 20 000 Černyševova pomocného sboru, [[9. září]] odtáhla zpět do Polska. [[26. září]] opustil Fridrich opevněný tábor a odtáhnul do blízkosti města Nisa. Toho využil Laudon a [[1. říjen|1. října]] Svídnice padla do rakouských rukou. Fridrich II. svou armádu rozložil v okolí [[Střelín]]a mezi Vratislaví a Svídnicí. Zde ke králi dorazilo poselstvo [[Tataři|tatarského]] [[chán]]a Kerima Geraje s příslibem vojenské pomoci pro příští rok. Koncem roku navázal s Fridrichem diplomatické styky také [[Turecko|turecký]] [[sultán]], který shromažďoval u [[Bělehrad]]u vojsko proti Fridrichovým nepřátelům.
 
Rusové se ve východním Prusku snažili dvakrát neúspěšně dobýt pevnost [[Kolobřeh|Kolberg]]. Nakonec se maršálu Rumjancevovi podařilo pevnost obklíčit a [[16. prosinec|16. prosince]] přinutil její obránce kapitulovat. Tímto počinem se ruské armádě podařilo velmi významně ohrozit pruské zásobovací cesty a posílit své postavení na již dobytém území.
 
Na západní frontě zahájili Francouzi tažení až v červnu. [[15. červenec|15. července]] se střetli s armádou Ferdinanda Brunšvického v [[Bitva u Vellinghausenu|bitvě u Vellinghausenu]]. I když francouzské vojsko utrpělo porážku, snažil se maršál Broglie až do konce roku provést na nepřítelem obsazené území několik výpadů.<ref>Stellner (2000), s. 262.</ref> Další konfrontaci s vévodovou armádou se však obezřetně vyhýbal, a hannoversko-britské armádě se tak podařilo uhájit Francouzi ohrožené oblasti.
Další pokus o dobytí Portugalska učinila 42 000 španělsko-francouzská armáda až v srpnu. Jejím vrchním velitelem byl jmenován španělský šlechtic hrabě z Aranda. Hlavní těleso britsko-portugalské armády se nacházelo u městečka Abrantes. Její velitel se rozhodl vyčerpat silnějšího protivníka [[Partyzánská válka|partyzánskou válkou]], ke které byla zdejší krajina velmi příhodná. Španělská armáda však bez větších potíží postupovala portugalským vnitrozemím. Její postup na [[Lisabon]] se hrabě Vilém pokusil zpomalit v hornatém pásu, jehož vrcholky dosahovaly kolem 2 000 metrů nad mořem. Britům se podařilo španělsko-francouzskou armádu zadržet a její velitel dal nakonec kvůli špatnému zásobování, dešťům a vysoké dezerci povel k ústupu do Španělska. Hrabě Vilém se snažil hraběte z Arandu napadnout, ale jeho vojsko nebylo dostatečně rychlé a jeho snaha tím přišla vniveč. Boje v Portugalsku pokračovaly s menší intenzitou až do listopadu, kdy obě armády uzavřely příměří.
 
Jelikož se pro Španělské království vyvíjel špatně i boj v zámoří, vyjádřil na podzim král [[Karel III. Španělský|Karel III.]] ochotu jednat s Brity o míru.<ref>Stellner (2000), s. 301.</ref> Jelikož v průběhu roku [[1762]] získala v britském parlamentu převahu tzv. „mírová strana“, vyslala v září britská vláda vyjednavače také do Paříže. Vévoda Bedford se snažil uzavřít mír za každou cenu dřív, než se parlament sejde k dalšímu rokování.<ref>Stellner (2000), s. 306.</ref> [[3. listopad]]u byl mezi Francií a Španělskem na straně jedné a Británií a Portugalskem na straně druhé, v zámku [[Fontainebleau]], uzavřen předběžný mír.<ref name="k">Stellner (2000), s. 307.</ref> Francie získala zpět ostrovy v [[Antily|Antilách]] ([[Martinik]], [[Guadeloupe]] a [[Saint-Domingue]]), [[Cayenne]] ve [[Francouzská Guyana|francouzské Guyaně]], africkou osadu Gorée, obchodní [[faktorie]] v Indii, které držela před rokem [[1749]] a další drobné zisky v [[Kanada|Kanadě]].<ref name="k" /> Británie na Francii získala ostrovy [[Tobago]], [[Grenada|Grenadu]], [[Svatý Vincenc (ostrov)|Svatý Vincenc]], [[Dominika|Dominiku]] a [[MenorkaMenorca|Menorku]]. Dále pak [[Španělská Florida|španělskou Floridu]] a všechna francouzská panství v Severní Americe, Kanadu a východní [[Louisiana (kolonie)|Louisianu]].<ref name="k" /> Španělům byla navrácena [[Havana]], [[Manila]] a jako odškodnění za Floridu získali západní část Louisiany.<ref name="k" /> Portugalsko získalo španělskou kolonii [[Colonia del Sacramento|Sacramento]] v [[Uruguay]]i.<ref name="k" />
 
== Rok 1763 ==
 
== Poválečná bilance ==
Jednoznačným vítězem celého sedmiletého zápolení se stala Velká Británie.<ref>Stellner (2000), s. 319.</ref> Tento triumf ji stál 161 milionů liber a na 20 000 vojáků,<ref>Stellner (2000), s. 312.</ref> avšak ziskem pro ni byla nadvláda nad světovými oceány a čelní postavení coby průmyslové velmoci. Pro Francii byla válka velkým fiaskem a doplatila tak na vedení slabých a vratkých ministerských, či dvorských klik.<ref name="a1">Stellner (2000), s. 313.</ref> Během konfliktu, jenž ji stál 70 000 lidských životů a 700 milionů livrů (její státní dluh navíc činil 1 700 milionů livrů),<ref name="a2">Stellner (2000), s. 312 – 313312–313.</ref> prohrála zápas o koloniální a námořní prvenství a již nikdy se jí tento stav nepodařilo změnit.<ref>Stellner (2000), s. 314.</ref> Rakousko za válku zaplatilo 140 000 mrtvými a zraněnými vojáky spolu se 160 000 civilními obyvateli.<ref name="a2" /> Nepodařilo se mu však dosáhnout ani jednoho cíle vytyčeného na počátku války, navíc jeho státní dluh dosáhl částky 271 milionů [[gulden]]ů. Zároveň přišlo o výsadní mocenskou pozici v římsko-německé říši a o tento post se do budoucna muselo dělit s Pruskem. To ve válce přišlo o 180 000 vojáků a na 320 000 civilistů,<ref name="stellner322" /> přesto se mu díky jeho panovníkovi a odhodlání vyšších vrstev obyvatelstva podařilo odolat náporu nepřátel.<ref>Stellner (2000), s. 330 – 331330–331.</ref> Navíc udrželo územní zisky z předchozích válek, donutilo Evropu akceptovat jeho přítomnost ve velmocenského systému<ref>Stellner (1998), s. 349.</ref> a oproti jiným účastníkům konfliktu nezůstaly jeho státní finance v deficitu. Fridrich II. po podepsání hubertusburského míru stále ještě disponoval částkou 30,25 milionu [[Pruský tolar|tolarů]]. Souhrnem tedy lze za vítěze konfliktu považovat Velkou Británii, Hannoversko, Portugalsko, Prusko a Rusko.{{#tag:ref|Podle Františka Stellnera paradoxně patří mezi vítěze i Rusko. Přestože mu válka nepřinesla žádný územní zisk, během let 1757 – 17621757–1762 na bojištích jasně prokázalo, že je schopno porazit nejlepší armádu v Evropě a přinutilo spojence, aby v něm viděli rovnocenného partnera.<ref>Stellner (2000), s. 320 – 321320–321.</ref>|group=pozn.}} Zásadní prohru utrpěla v první řadě Francie, dále pak Rakousko, Švédsko a Sasko.<ref name="a1" />
 
<center>'''Ztráty Pruska na civilním obyvatelstvu'''<ref>Stellner (1998), s. 384.</ref>
 
== Odkazy ==
{{Commons|Seven Years War}}
=== Poznámky ===
<references group="pozn."/>
 
=== Externí odkazy ===
{{Commons|Seven Years War}}
* {{cs}} [http://www.muzeumcheb.cz/Texty/Sedm/Sedm.html Střetnutí u Nebes a Žďáru v roce 1759.]
* {{en}} [http://www.kronoskaf.com/syw/index.php?title=Battles Bitvy sedmileté války]
 
{{Dobrý článek}}
 
{{Bitvy sedmileté války}}
 
{{Portály|Válka|Novověk|Slezsko}}