Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 190 bajtů, před 5 lety
m
WPCleaner v1.29 - Opraveno pomocí WP:WCW - Opravy pravopisu a typografie, links
| místo pochování =[[Katedrála svaté Sabiny]], Canosa di Puglia
|}}
'''Bohemund z Tarentu''' (v [[latina|latinských]] kronikách psán {{cizojazyčně|la|'''Boamundus'''}}; [[1052]]–[[1058]] až [[1111]]) byl italo-[[Normané|normanský]] válečník a dobrodruh, kníže z [[TarentoTaranto|Tarentu]] a jeden z předních účastníků [[první křížová výprava|první křížové výpravy]]. Bohemund byl nejstarším synem [[Robert Guiscard|Roberta Guiscarda]], normanského dobyvatele posledních byzantských provincií v Itálii, [[Kalábrie|Kalábrii]] a [[Apulie|Apulii]].
 
Již v&nbsp;mládí se Bohemund vydal se svým otcem Robertem na válečné tažení proti [[Byzantská říše|Byzantské říši]], ale navzdory několika vítězným bitvám s byzantskými vojsky se Normané na Balkáně nikdy trvale neudrželi. Po smrti Roberta Guiscarda se Bohemund dostal do války o dědictví s&nbsp;vlastními příbuznými, kteří ho připravili o&nbsp;velkou část majetku. Roku 1096 uviděl velkou příležitost v&nbsp;podobě vyhlášení první křížové výpravy. Připojil se k&nbsp;ní spolu se svým synovcem [[Tankred Galilejský|Tankredem]] a kontingentem normanských rytířů a stal se jedním z&nbsp;jejích předních vůdců. Výrazně se podílel na vítězství křižáků nad tureckými vojsky [[Bitva u Dorylaia|u Dorylaea]] (1097) a při [[obléhání Antiochie]] (1098). Poté, co křižáci Antiochii dobyli, prohlásil ji Bohemund svým vlastnictvím a založil tak druhý [[Křižácké státy|křižácký stát]] ve Svaté zemi –&nbsp;[[Antiochijské knížectví]].<ref name="duggan60">{{Citace monografie
| příjmení = Duggan
| jméno = Alfred
}}</ref>
 
Křižáci však před tažením do [[Svatá země|Svaté země]] odpřisáhli byzantskému císaři [[Alexios I. Komnenos|Alexiovi]], že všechna dobytá území, patřící v minulosti k Byzanci, budou říši předána zpět. Vyhlášením nezávislé vlády v Antiochii Bohemund tuto přísahu otevřeně porušil. Císař proto vyslal na východ armádu, aby Antiochii získal pro říši zpět. Antiochijské knížectví, oslabené vojenskou porážkou od tureckých vojsk, bylo byzantskou invazí vážně ohroženo a Bohemund se rozhodl vrátit zpět do Itálie pro posily. Po návratu do Evropy byl oslavován jako hrdina a jeho plány na tažení proti Byzantské říši podpořil [[papež]] [[Paschalis II.|Paschalis&nbsp;II.]] Francouzský král [[Filip I. Francouzský|Filip&nbsp;I.]] dal Bohemundovi za ženu svou dceru [[Konstancie Francouzská (1125)|Konstancii]]. Bohemundovo tažení proti Byzanci roku 1107 bylo zaměřeno na přístavní město [[Drač|Dyrrhachion]], ležící na pobřeží [[Jaderské moře|Jaderského moře]]. Byzantinci však na útok byli připraveni, Normany obklíčili a výprava skončila naprostým neúspěchem. Bohemund pak již do boje nikdy nevytáhl a zemřel roku 1111 v&nbsp;ústraní. Raoul z&nbsp;Caen jej označil za {{cizojazyčně|la|''magni nominis heros''}} (''hrdinu s&nbsp;velkou pověstí'').<ref name="mak108">{{citace monografie | příjmení = Kovařík | jméno = Jiří | odkaz na autora = Jiří Kovařík (spisovatel) | titul = Meč a kříž : (1066-1214) : rytířské bitvy a osudy I | vydavatel = Mladá fronta | místo = Praha | rok = 2005 | počet stran = 278 | isbn = 80-204-1289-1 | strany = 108 | poznámka = Dále jen Kovařík}}</ref>
 
== Mládí a války o dědictví ==
V roce 1070 zahájil Robert Guiscard válečné tažení proti byzantským teritoriím na Balkáně. Tehdy jej již doprovázel mladý Bohemund, který na tomto tažení poprvé samostatně velel. O&nbsp;této výpravě se mnoho informací nedochovalo, ale předpokládá se, že šlo jen o&nbsp;loupeživý nájezd na balkánský břeh [[Jaderské moře|Jaderského moře]].<ref name="mak61">Kovařík, str. 61</ref>
 
O&nbsp;jedenáct let později Bohemund s&nbsp;otcem vytáhli proti Byzantské říši znovu. Normané se roku [[1082]] vylodili u&nbsp;přístavního města [[Drač|Dyrrhachion]], které rychle dobyli. Poté se normanské vojsko stočilo na jih a po císařské silnici [[Via Egnatia]] došlo do Řecka. Tam záležitosti v&nbsp;Itálii donutily vévodu Roberta k&nbsp;návratu, ale většinu vojska zanechal v&nbsp;Řecku pod Bohemundovým velením. Bohemund dvakrát porazil proti němu vyslaná byzantská vojska. Císař [[Alexios I. Komnenos|Alexios&nbsp;I.]] nakonec uzavřel spojeneckou dohodu s&nbsp;[[Benátská republika|Benátskou republikou]], jejíž námořnictvo Normanům v Řecku zablokovalo zásobovací trasy z&nbsp;jižní Itálie. Byzantinci pak zahájili novou ofenzívu a roku 1084 donutili Bohemunda vyklidit oblast [[Thesálie|Thessálie]].<ref name="mak61"/>
 
Roku [[1085]] podnikl Robert Guiscard s Bohemundem další invazi na Balkán. Normanské loďstvo rozdrtilo benátskou flotilu u&nbsp;ostrova [[Korfu]], který se poté stal Bohemundovou základnou pro další tažení. Příštího roku Robert Guiscard zemřel a Bohemund musel tažení přerušit a vrátit se do jižní Itálie. V&nbsp;Itálii zatím Bohemundova macecha Sigelgaita dosadila na vévodský stolec svého syna Roberta. Bohemund se s ním pustil do války, trvající čtyři následující roky až do roku [[1089]], kdy Bohemundův a Robertův strýc, [[sicilské hrabství|sicilský hrabě]] [[Roger I. Sicilský|Roger]], vyjednal mír. Bohemundovi tak zůstalo to, co si během války s&nbsp;nevlastním bratrem vydobyl: [[Taranto|Tarento]], Otranto, Orii, Gallipoli a Conversanské hrabství.<ref name="mak62">Kovařík, str. 62</ref>
 
V&nbsp;létě roku 1096 již Roger, Bohemund a Robert bojovali společně při potlačování vzpoury ve městě [[Amalfi]]. Při obléhání města Bohemund poprvé spatřil [[křižáciKřížové výpravy|křižáckou výpravu]]. Bylo to vojsko pod velením francouzského hraběte [[Hugo I. z Vermandois|Huga z&nbsp;Vermandois]], které uposlechlo výzvy papeže [[Urban II.|Urbana II.]] a které italští Normani zpočátku přijali chladně. Bohemund však pochopil, že křížová výprava pro něho může být výnosným vojenským podnikem.<ref name="sh29">{{Citace monografie | jméno=Věra | příjmení=Hrochová | titul=Křižáci v&nbsp;Levantě |vydavatel=Mladá fronta | místo= Praha | rok=1975 | jazyk = |strany=29|poznámka = [dále jen Hrochová]}}</ref>
 
== Účast na první křížové výpravě ==
 
[[Soubor:Godfrey of Bouillon and leaders of the first crusade.gif|thumb|left|Vůdcové první křížové výpravy: [[GodefroiGodefroy z Bouillonu|Godefroi z&nbsp;Bouillonu]], Bohemund z&nbsp;Tarentu, [[Raimond IV. z Toulouse|Raimond z&nbsp;Toulouse]] a [[Tankred Galilejský|Tankred]], romantický portrét z&nbsp;19.&nbsp;století]]
 
[[Gesta Francorum|Kronika]] anonymního Bohemundova [[rytíř]]e zastává názor, že Bohemund se pro křížovou výpravu rozhodl proto, že ho osvítil [[Duch svatý|Duch Svatý]]. Spíše však šlo o touhu po bohatství a vlastním území na východě,<ref name="web01">{{Citace elektronické monografie
| místo =
| jazyk =
}}</ref> a Guillaume, kterého Bohemund krátce před tím pasoval na rytíře.<ref name="mak75">Kovařík, str. 75.</ref> Celkem armáda čítala okolo 500 rytířů a 3500 pěších vojáků. Pro Bohemunda znamenala křížová výprava především vojenský a nikoliv náboženský podnik, proto v jeho vojsku praktiky chyběli neozbrojení poutníci, kteří byli typickým znakem první křížové výpravy.<ref name="mak63">Kovařík, str. 63.</ref> Armáda se v&nbsp;říjnu [[1096]] nalodila v&nbsp;italských přístavech a vyplula směrem na východ. [[Normané]] a [[Langobardi]] se zanedlouho vylodili v&nbsp;[[Epirus|Epiru]] nedaleko přístavu [[Drač|Dyrrhachion]] poté, co se v&nbsp;oblasti již objevily armády ostatních křižáckých velitelů z&nbsp;Francie – [[Hugo I. z Vermandois|Huga z&nbsp;Vermandois]] a [[GodefroiGodefroy z Bouillonu|Godefroie z&nbsp;Bouillonu]]. Bohemund prošel Řeckem a Makedonií, aniž by ho provázeli byzantští průvodci, nakonec však Normany dohnali pohanští [[Pečeněhové]], sloužící byzantskému císaři, kteří měli křižákům poskytnout oficiální doprovod do [[Konstantinopol]]e. Pečeněhové však místo toho začali útočit na zpozdilé Normany,<ref name="duggan33">Duggan, str. 33.</ref> ale Bohemund Pečeněhy odrazil, čímž byla cesta na Konstantinopol volná. V&nbsp;byzantském císaři Alexiovi vyvolala Bohemundova přítomnost velké obavy.<ref name="žvondra">{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Žákovič
| jméno = Vladimír
}}</ref> Bohemund sice císaři vzkázal, že Byzancí projde v míru na východ s&nbsp;ostatními účastníky výpravy, přesto jak u&nbsp;Bohemunda, tak u&nbsp;císaře přetrvala vzájemná nedůvěra, a proto si Alexios přál, aby mu Bohemund složil [[léno|lenní]] přísahu.<ref name="duggan33"/>
 
[[Soubor:Alexios Komnenos (1106-1142).jpg|thumb|Alexios I. Komnenos na mozaice v chrámu [[Hagia Sofia|Hagia Sophia]]]]
V&nbsp;dubnu 1096 Bohemund dorazil do Konstantinopole<ref name="web01"/> a o&nbsp;Velikonocích se osobně setkal s císařem.<ref name="duggan33"/> Mezi Alexiem a Bohemundem přetrvávalo napětí a normanský vůdce se obával, že by mohl být otráven.<ref name="mak64">Kovařík, str. 64.</ref> Bohemund, který znal dobře byzantské poměry, složil císaři lenní přísahu,<ref name="sh30">Hrochová, str. 30.</ref> ve které se zavázal, že všechna území na východě, která dobude, předá pod svrchovanost Byzance.<ref name="mak64"/> Císaři však navrhl, aby ho jmenoval vrchním velitelem výpravy,<ref name="duggan34">Duggan, str. 34.</ref> což mu však císař neslíbil, a Bohemund tak za svou přísahu nezískal nic.<ref name="duggan34"/> V&nbsp;době pobytu Bohemunda na dvoře v&nbsp;Konstantinopoli Alexiova dcera, princezna [[Anna Komnéna|Anna Komnena]], ve svém díle [[Alexias]] zaznamenala Bohemundův fyzický zjev:
 
Císař Alexios jej po složení přísahy obdaroval penězi a Bohemund se v&nbsp;dubnu přeplavil na asijskou pevninu, kde se spojil s&nbsp;vojsky Godefroie z&nbsp;Bouillonu a [[Hugo I. z Vermandois|Huga z&nbsp;Vermandois]]. Počátkem května [[1097]] vyrazil Bohemund s&nbsp;Godefroiem jako vojenský předvoj a 6.&nbsp;května dorazili před hradby města [[Nikaia|Nikaie]], předsunuté bašty turecké moci.<ref name="mak66">Kovařík, str. 66.</ref> Křižáci si uvědomovali, že Nikaiu nebude možné dobýt ztečí, tudíž museli zahájit klasické obléhání, přičemž Bohemundovi jihoitalští Normané oblehli severní část města. V&nbsp;táboře obléhatelů začaly rychle docházet zásoby, ale Bohemundova iniciativa zajistila zásobování od moře, čímž byla potravinová krize zažehnána.<ref name="mak67">Kovařík, str. 67.</ref>
 
Křižáci spolu s&nbsp;byzantskými spojenci zaútočili na hradby, městská posádka je však odrazila. Nikaia byla sídelním městem sultána [[Kilič Arslan I.|Kilič Arslana]]a, který po rozdrcení drancujících poutnických křižáků předchozího roku rytířské křižáky velmi podcenil. Až poté, co od Nikaie přišlo mnoho poslů, kteří popisovali obrovské vojsko obléhatelů, sultán zanechal bojů ve východní Anatolii a vrátil se zpět. Když spatřil Franky obléhající město, pokusil se prolomit obklíčení útokem z&nbsp;jihu. Turecký nápor tak 21.&nbsp;května dopadl na provensálské rytíře hraběte [[Raimond IV. z Toulouse|Raimonda z&nbsp;Toulouse]] a samotná bitva trvala celý den.<ref name="sh34">Hrochová, str. 34.</ref> Když se sultánovi nepodařilo blokádu prolomit, ustoupil do vnitrozemí a Nikaiu zanechal svému osudu.<ref name="duggan39"/>
 
[[Soubor:Carte de la premiere croisade.jpg|thumb|upright=1.5|Postup první křížové výpravy]]
 
=== Obléhání ===
 
V&nbsp;dobách křížových výprav byla Antiochie mohutně opevněným městem s&nbsp;čtyřmi sty padesáti věžemi.<ref name="mak80"/> V&nbsp;čele třítisícového vojska dorazil Bohemund k&nbsp;městu jako první a zřídil zde tábor. Jeho armáda oblehla východní část města u brány svatého Havla.<ref name="mak81">Kovařík, str. 81.</ref> Velitel městské posádky, emír [[Jaghisjan]], nechal v obavě ze zrady z&nbsp;města vyhnat všechny křesťanské muže, především Řeky a Armény.<ref name="mak82">Kovařík, str. 82.</ref> Rozhořčení křesťané poté poskytli křižákům cenné informace o&nbsp;místních poměrech.
 
[[Soubor:Crusader cavalry.jpg|thumb|left|Středověká miniatura znázorňující křižáckého rytíře]]
 
Výprava za kořistí vyrazila proti proudu [[OrontesÁsí|Orontu]] a u&nbsp;El Bara narazila na tureckou armádu, kterou z&nbsp;Damašku k&nbsp;Antiochii přivolal syn emíra Jaghisjana [[Šams ad-Daula]]. Damašská vojska pod vedením [[Dukak z Damašku|Dukaka z Damašku]] Robertovy a Bohemundovy oddíly napadla a Roberta se jim podařilo obklíčit.<ref name="bridge63">Bridge, str. 63.</ref> Bohemund, který do léčky nespadl, Turky napadl a rozehnal, čímž Roberta zachránil před katastrofou.<ref name="dežodužda"/> Muslimská armáda utrpěla tak těžké ztráty,<ref name="bridge63"/> že sultán musel vojsku dát povel ke zpáteční cestě do Damašku a Bohemund s&nbsp;Robertem se vrátili k&nbsp;Antiochii s&nbsp;prázdnou.
 
Nezdar Bohemundovy výpravy jen zhoršil morálku hladovějících křižáků, takže od vojska začali houfně prchat poutníci i rytíři. Když jednoho dne zmizel i duchovní vůdce [[lidová křížová výprava|lidové křížové výpravy]] [[Petr Poustevník]] a rytíř Guillaume de&nbsp;Charpentiere, nechal je rozzuřený Bohemund v&nbsp;řetězech přivést zpět a Guillauma exemplárně potrestal. Krátce na to křižáky opustily i byzantské pomocné oddíly, což opět prohloubilo špatné vztahy mezi Byzantinci a západními křižáky.<ref name="bridge64">Bridge, str. 64.</ref> O&nbsp;návratu domů začal poté nahlas mluvit i&nbsp;Bohemund; křižáci ho však uprosili, aby to nedělal, což jim Bohemund přislíbil s podmínkou, že ho uznají po dobytí města vládcem Antiochie.<ref name="bridge64-65">Bridge, str. 64-6564–65</ref>
 
[[Soubor:SiegeofAntioch.jpeg|thumb|left|Křižáci obléhají Antiochii, středověká miniatura]]
K Antiochii zatím postupovala další armáda, tentokrát z [[Aleppo|Aleppa]] pod velením sultána [[Ridván z Aleppa|Ridvána]], bratra Dukaka z Damašku; po příchodu se utábořila mezi Orontem a [[Antiochijské jezero|Antiochijským jezerem]]. Bohemund navrhl zaútočit na Ridvána bez pěchoty, jen s asi 700 rytíři, kteří ještě měli vlastního koně. Ostatní velitelé návrh přijali a sestavili šest šiků jezdců, každý pod velením jednoho velmože.<ref name="mak86-87">Kovařík, str. 86-8786–87.</ref> Pět oddílů vyrazilo k&nbsp;bitvě, šestý Bohemundův zůstal jako záloha. Křižáci sevřeli Turky mezi řekou a jezerem, takže ti nemohli využít svých pohyblivých jízdních lučištníků. Přesto však muslimové, kteří měli velkou přesilu, začali křižáky zatlačovat zpět, zatímco obránci Antiochie využili příležitost a podnikli výpad do ležení obléhatelů. Bitvu však zvrátila Bohemundova záloha útokem na Ridvánovo vojsko, které rozehnala.<ref name="mak87">Kovařík, str. 87.</ref>
 
Na jaře roku 1098 do přístavu Saint-Symeon připluly anglické lodě se zásobami a poutníky. Bohemund z&nbsp;Tarentu a [[Raimond deIV. Saint-Gillesz Toulouse|Raimond de&nbsp;Saint-Gilles]] jim vyjeli vstříc s cílem přemluvit námořníky i poutníky, aby se přidali k obléhání Antiochie. Cestou zpět však křižáci padli do léčky a Turci pobili 500 neozbrojených poutníků.<ref name="mak88">Kovařík, str. 88.</ref> Bohemund s&nbsp;Raimondem prchali zpět do tábora s&nbsp;Turky v&nbsp;patách. V&nbsp;křižáckém táboře se zbytek rytířů stihl připravit, křižáci přešli do ofenzivy a útočící Turky pobili.
 
=== Pád města a Kerbogova porážka ===
Kerbogova armáda k Antiochii dorazila 9. června.<ref name="sh44">Hrochová, str. 44.</ref> První útok vedl Kerboga 10. června 1098 proti římskému kamennému mostu a podařilo se mu křižáky z předsunutých pozic zahnat do města. Další útok vedl k jižní citadele, kterou držel [[Šams ad-Daula]]. Ten v době Kerbogova útoku podnikl výpad a zasel v křižáckých řadách zmatek, ale Godefroi z Bouillonu nakonec Turky zahnal zpět do citadely. Bohemund z Tarentu se zatím pokusil vypudit z města Šams ad-Daulovy vojáky. Když odmítli možnost volného odchodu, pokusili se Normané citadelu zapálit, ale vítr odvedl oheň do městské zástavby, kde spálil část zásob. Ve městě zavládl hlad.<ref name="duggan55">Duggan, str. 55.</ref>
 
V té době vystoupil chudý provensálský poutník [[Petr Bartoloměj]] s viděním o [[SvatéKopí kopíosudu|Svatém kopí]]. Když bylo kopí skutečně v katedrále svatého Petra nalezeno, pozvedla relikvie morálku obránců.<ref name="duggan56">Duggan, str. 56.</ref> Bohemund změnu nálady postřehl a 25. června 1098 slavnostně prohlásil, že město neopustí ani za cenu vlastního života.<ref name="mak95">Kovařík, str. 95.</ref> Protože byl hrabě Raimond z Toulouse těžce nemocný, připadlo Bohemundovi rozhodující slovo ve válečné radě.<ref name="duggan56"/> 28. června křižáci vypochodovali z města Kerbogovi vstříc. Bohemundův šik zůstal i tentokrát v záloze. V mosulském vojsku však panovala velká nejednotnost mezi emíry a samotný Kerboga nebyl příliš rozhodný vojevůdce. Po první náporu křižáků se turecké vojsko rozpadlo a dalo na útěk. Bohemund po bitvě nařídil usekat hlavy několika Turkům a hlavy nepřátel následně péct na rožni.<ref name="zoe">{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Oldenbourg
| jméno = Zoé
== Kníže z Antiochie ==
 
Křižáci setrvali v Antiochii až do listopadu [[1098]]. Poté vyrazil Raimond, hrabě z [[Toulouse]], dále na jih. Bohemund a [[Robert II. Flanderský|Robert Flanderský]] jej následovali. Všichni tři poté oblehli nedaleké muslimské město [[Maarrat an-Númán]], které navzdory obraně obyvatel 11. prosince 1098 padlo. Následovalo rozsáhlé zabíjení a drancování, jakému nebylo během celé první křížové výpravy obdoby.<ref name="mak99">Kovařík, str. 99.</ref> Z obyvatel města přežilo jen několik málo civilistů, jimž Bohemund, který je zajal, dal milost. Poté došlo mezi Raimondem a Bohemundem k roztržce, komu dobyté město připadne. Raimond navrhoval Marraat an-Númán připojit k biskupství v nedaleké Albaře, které bylo pod Raimondovým vlivem, zatímco Bohemund prosazoval připojení města k Antiochii. Později Bohemund Raimondovi navrhl, ať si Marraat nechá, ale na oplátku požadoval, aby se Raimond vzdal svých nároků na Antiochii.<ref name="hroch54">Hrochová, str. 54.</ref> Nakonec se Bohemund vrátil zpět do [[Antiochie]], zatímco Raimond vyrazil v čele poutníků na Jeruzalém. Z velmožů Raimonda následovali jen Robert z Normandie a Tankred,<ref name="bridge73">Bridge, str. 73.</ref> zatímco ostatní šlechtici zůstávali v Antiochii a na jih vyrazili později. I tentokrát je Bohemund doprovázel, ale šel s nimi jen k [[TarábulusTripolis|Tripolisu]] a odtud se vrátil do Antiochie, kde vyhlásil [[Antiochijské knížectví]]. Poté se nechal [[papežský legát|papežským legátem]], arcibiskupem [[Daimbert z Pisy|Daimbertem]], který zatím dorazil na Východ jako nástupce zemřelého [[Adhémar z Le Puy|Adhémara z Le Puy]], korunovat [[kníže]]tem (''princeps''). V těch dobách to býval v Evropě titul velmi vzácný, avšak několik normanských vládců v jižní Itálii mělo knížecí hodnost, kterou jim propůjčil sám papež. Titul vyjadřoval, že kníže nad sebou nemá feudálního světského pána, ale nevylučoval možnost, že jeho autoritou může být církevní prelát.<ref name="duggan60">Duggan, str. 60.</ref>
 
[[Soubor:Armoiries Bohémond d'Antioche.svg|thumb|left|Erb Bohemunda z Tarentu, pozdější znak Antiochijského knížectví]]
Do Jeruzaléma se Bohemund dostal až 21. prosince 1099 jako čestný doprovod nového papežského legáta, kdy byl už Jeruzalém v [[Obléhání Jeruzaléma (1099)|křižáckých rukách]]. Navštívil zde svatá místa a vykonal očistnou koupel v [[Jordán]]u. Zúčastnil se také slavnostního vzdávání holdu křižáckých vůdců novému jeruzalémskému patriarchovi, kterým se prohlásil Daimbert z Pisy.<ref name="duggan70">Duggan, str. 70.</ref> Ten naopak křižákům, kteří mu složili hold, potvrdil jejich tituly a zisky dobyté na Východě. Poté Bohemund odjel zpět do Antiochie.
 
Bohemundovi bylo v jeho domácí politice zřejmé, že se jeho řečtí poddaní [[pravoslaví|východního ritu]] pokládají za poddané byzantského císaře, který si na Antiochii činil nárok, a představují tak potenciální hrozbu.<ref name="duggan71-72">Duggan, str. 71-7271–72.</ref> Zbavil proto ortodoxního antiochijského patriarchu [[Jan VII. z Antiochie|Jana VII.]] funkce, vyhostil ho z Antiochie a na jeho místo dosadil latinského patriarchu Bernarda z Valence, biskupa z Artahu. [[Velké schizma|Velké schisma]] se tak z rozkolu mezi Římem a Konstantinopolí rozšířilo i na patriarchát v Antiochii. Krátce poté Bohemund spolu s [[Richard ze Salerna|Richardem ze Salerna]] vyrazil s malým oddílem k městu Meliténé na pomoc místním Arménům proti danišmendovským Turkům. V údolí Aksú však Normané vjeli do léčky, většina jich byla pobita a sám Bohemund byl zajat.<ref name="duggan72">Duggan, str. 72.</ref>
 
{{Citát|...když následujícího měsíce července se skrovným svým mužstvem dobýval města Meletinie ... vyšel mu vstříc jakýs emir, jmenem Danisman, s množstvím lidu tureckého, obmýšleje Bohemonda, neopatrně tak kráčejícího, zakočiti. A nedaleko toho města vyskočil naň ze všech stran onen lid bohaprázdný, ve skrýších číhající, a naši neodvažujíce se boje, poněvadž jich bylo příliš málo, rychle se rozprchli a rozehnáni byli, a mnohé z nich Turci pobili a všecky peníze jim pobrali. Bohemonda pak polapeného odvedli si do zajetí.|[[Fulcher ze Chartres]]<ref>{{Citace monografie | příjmení = Chatresský | jméno = Fulcher | odkaz na autora = Fulcher ze Chartres | titul = Fulchera Chartresského Historie Jerusalémská čili děje rytířstva křesťanského na výpravě do země svaté od léta Páně MXCV do MCXXVII a kralování obou Balduinů v Jerusalémě | vydavatel = Družstvo přátel studia | místo = Praha | rok = 1920 | počet stran = 158 | isbn = | strany = 55-56 | poznámky = Dále jen ''Historie Jerusalémská''}}</ref>|200}}
 
=== V tureckém zajetí ===
Zprávy o Bohemundově zajetí vyvolaly záchrannou výpravu, jíž se účastnili nejen staří účastníci první křížové výpravy [[Štěpán II. z Blois]] a [[Raimond IV. z Toulouse|Raimond de Saint-Gilles]], ale i nově příchozí němečtí a francouzští rytíři, kteří dorazili do Konstantinopole. Výprava se po Velikonocích roku [[1101]] přeplavila přes Bospor a vydala se do Anatolie.<ref name="hroch80">Hrochová, str. 80.</ref> Křižáci cestou dobyli [[Ankara|Ankaru]] a pochodovali dále na [[Neoceasarea|Neocaesaru]], kde byl Bohemund vězněn. Evropanům se do cesty postavilo spojené vojsko sultána Kilič Arslana I. a Ridvána z Aleppa. Následovala nerozhodná bitva u města Amusia a večer po bitvě se křižáci radili, co dále. Raimond de Saint-Gilles navrhoval ustoupit. Ostatní vůdci jej však neposlouchali a Raimond z tábora v noci odešel sám. Ráno Němci, Francouzi a Burgunďané zjistili, že je hrabě z Toulouse opravdu opustil. Bez jeho podpory byli křižáci značně oslabeni a byli nuceni narychlo vyklidit nebezpečné území a spěchat za Raimondem. Na neozbrojené poutníky včetně žen a dětí, kteří výpravu doprovázeli, nikdo z vojevůdců ohledy nebral. Civilisté se tak dali na zběsilý útěk z nebezpečného místa, až když se najednou objevili turečtí jezdci.
 
[[Soubor:Crusader states map (cs)-2.svg|upright=1.5|thumb|Křižácké državy ve Svaté zemi těsně po završení první křížové výpravy, 1102]]
 
=== Porážka u Harranu ===
Následujícího roku vytáhl Bohemund znovu do boje. Spolu s Tankredem a hrabětem z Edessy [[Balduin LeII. BourgJeruzalémský|Balduinem Le Bourg]] zaútočil na pevnost [[Harran]], která kontrolovala karavanní trasy ze Sýrie do [[DžezíraMezopotámie|Džezíry]]. Nový vládce Mosulu [[Jekermich z Mosulu|Jekermich]], který se vlády ujal po Kerbogově smrti, podle arabských kronik vytáhl s desetitisícovým vojskem křižáky zastavit.<ref name="mak101"/> U břehů řeky Balikh se muslimům podařilo oddělit křesťanské rytíře od pěchoty, obklíčit je a antiochijskou armádu zničit. Bohemund se jen s několika spolubojovníky sice probil, ale porážce již zabránit nedokázal. Arabský kronikář Ibn al-Athir napsal:
 
{{Citát|Bohemund a Tankred se vzdálili od jádra jednotek a ukryli se za kopcem, aby vpadli muslimům do boku. Když ale viděli, jak jsou jejich muži poraženi, usoudili, že se nepohnou. Čekali tudíž až do noci a pak ujeli pronásledováni muslimy, kteří pobili a pozajímali notný počet jejich druhů. Oni sami unikli jen se šesti jezdci.|<ref name="mak101"/>|200}}
 
[[Balduin II. Jeruzalémský|Balduin Le Bourg]] byl v bitvě zajat. Jekermich z Mosulu Bohemundovi nabídl, že hraběte vymění za svou milenku, kterou křižáci drželi v zajetí v Antiochii. Bohemund měl stále na paměti, že Balduin před pár lety odmítl ze zajetí vykoupit jeho, ženu Jekermichovi tedy vydal za 15&nbsp;000 zlatých dinárů, ale Balduin zůstal v zajetí.<ref name="mak102">Kovařík, str. 102.</ref>
 
== Války s Byzancí ==
[[Soubor:BNF, Mss fr 68, folio 143.jpg|thumb|left|Svatba Bohemunda s Konstancií, dcerou francouzského krále<br />''(miniatura Viléma z Tyru: Histoire d'Outre-Mer, 13. století)'']]
 
Ke konci roku [[1104]] se situace Antiochijského knížectví začala zhoršovat. Ze syrského vnitrozemí na křižáky útočil sultán Ridván z Aleppa a od západu postupoval Anatolií byzantský císař Alexios, zatímco jeho námořnictvo dobylo důležitý přístav [[Lázikíja|Latakia]] a porazilo pisánské a janovské loďstvo, které zajišťovalo Bohemundovo námořní spojení s Itálií a Sicílií.<ref name="mak102"/> Bohemund našel za této situace jedině řešení: proniknout skrz blokádu, dostat se do Itálie a s posilami se vrátit.
 
=== Cesta zpět do Evropy ===
 
=== Obléhání Dyrrhachia ===
Na podzim [[1107]] se Bohemund z&nbsp;Tarentu i&nbsp;s&nbsp;novým vojskem, čítajícím 34&nbsp;000 vojáků,<ref name="smart"/> vylodil na Balkáně a vzápětí napadl přístav [[Drač|Dyrrhachion]].<ref name="web"/> Alexios, který stále válčil na východě, musel uzavřít příměří s Kilič Arslanem, aby se mohl odebrat na Balkán vzdorovat Bohemundovi. Alexios měl s&nbsp;válkou s&nbsp;Normany rozsáhlé zkušenosti a Bohemundovu hrozbu bral zcela vážně.<ref name="hroch88">Hrochová, str. 88</ref> Byzantská flotila Normanům odřízla námořní zásobovací trasy a císařova armáda blokovala pozemní cesty do vnitrozemí.<ref name="web"/> Bohemund byl obklíčen. V&nbsp;ležení antiochijského knížete docházely zásoby, propukl hlad a [[epidemie]]. Jedinou možností bylo obsazení Dyrrhachia a zmocnění se tamních zásob. Normané provedli celkem tři pokusy o&nbsp;obsazení města, leč ani jeden nevyšel.
 
[[Soubor:Principality of Antioch under byzantine protection (cs).png|thumb|upright 2|right|Antiochijské knížectví pod byzantskou svrchovaností]]
 
== Odraz v literatuře a umění ==
Postava a skutky Bohemunda z&nbsp;Tarentu se odrazily v&nbsp;mnoha dílech jeho současníků i&nbsp;pozdějších autorů. Mezi nejstarší patří kroniky {{Cizojazyčně|la|''[[Gesta Francorum]]''}} (''Skutky Franků''), kterou sepsal anonymní rytíř sloužící Bohemundovi, a {{Cizojazyčně|la|''[[Gesta Tancredi]]''}} (''Skutky Tankredovy'') sepsaná [[Raoul z Caen|Raoulem z&nbsp;Caen]]. Bohemunda líčí také ''[[Alexias]]'', historický epos sepsaný dcerou byzantského císaře Alexia&nbsp;I. [[Anna KomnenovnaKomnéna|Annou Komnenovnou]], popisující historii Byzance a vlády jejího otce.<ref name="alexiad">{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Brians
| jméno = Paul