|
Umělý název ''Egyptská kniha mrtvých'' zavedl J. F. [[Jean-François Champollion|Champollion]] (v návaznosti na arabský název ''Kniha mrtvého muže''), který měl být první, kdo ji přeložil do moderního jazyka. Překlad se však ztratil, neboť jeho žák se zmocnil všech jeho rukopisů a chtěl je vydávat za svá díla. Bratru J. F. Champolliona se podařilo získat větší část z nich zpět a vydat je pod jménem skutečného autora. Díky tomu se zachoval slovník a gramatika rozluštitele [[egyptština|egyptštiny]]. Sami starověcí Egypťané ji však označovali názvem „Kapitoly o vycházení z hmotného světa do Bezbřehé záře“.<br />
V obecném povědomí je zafixována jako svitek, který se od počátku Nové říše v [[Egypt]]ě (přibližně 1550 př.n.l.) vkládal zemřelým do hrobu. Toto však není doba jejího vzniku, protože má úzkou vazbu s [[Texty pyramid]] a je formou [[Texty rakví|Textů rakví]]. Podle egyptských písařů byly její jednotlivé kapitoly nacházeny již od poloviny 1. dynastie, takže se podle nich ani nejednalo o egyptské dílo. Rovněž představa, že jde o papyrový svitek je příliš omezující, protože jednotlivé kapitoly byly zaznamenávány i na nejrůznější předměty pohřební výbavy a později dokonce i na obinadla [[mumie]]. Texty byly většinou napsané na [[papyrus|papyrových]] svitcích, ale některá zaříkadla mohla být napsaná přímo na rakvích, amuletech, na zdech hrobek, na soškách a na sochách. Papyrové svitky bývaly umístěny v rakvi vedle těla, nebo byly zabaleny v obinadlech mumie. Někdy se také vkládaly do dutých sošek Ptah-Sokar-Usira, memfidského pohřebního božstva. Obvykle byly texty psány [[Egyptské hieroglyfy|hieroglyfickým]] písmem, ale mohly být také napsány písmem kurzívním, hieratickým nebo démotickým a byly doprovázeny černobílými, nebo barevnými ilustracemi tzv. vinětami.<br />
Zachovalo se mnoho exemplářů Egyptské knihy mrtvých, ani dva z nich však nejsou totožné co do rozsahu použitých kapitol a jejich řazení. Klíč, podle něhož byly jednotlivé svitky sestavovány není znám. Určitě nemohlo záležet na přání majitele, nebo jeho rodiny, protože se původně jednalo o ultratajné dílo, k němuž neměl přístup ani [[faraon]]. Je tudíž možné, že vykrádání hrobek nebylo motivováno jen získáním pokladů, ale především těchto svatých textů. Později se z vkládání knihy mrtvých do hrobu stal průmysl a začaly se objevovat i jen nápodoby textu na svitku. Mohly být použité také pouhé názvy kapitol.<br />
Z celkového rozsahu ''Egyptské knihy mrtvých'' známe jen zlomek, totiž 205 námi číslovaných zaříkadel (kapitol) a větší počet nečíslovaných modliteb. Je-li Egyptská kniha rozšířením ''Textů rakví'', znamenalo by to, že máme k dispozici zhruba třetinu díla.<br />
Hlavním účelem ''Egyptské knihy mrtvých'' bylo poskytnou mrtvému sbírku zaříkadel, která měla zajistit bezpečný přechod do posmrtného života a pohyb v záhrobí. V zaklínadlech dominoval [[kult]] Usira. Cílem bylo ztotožnění s tímto bohem, protože právě Usir rozhodoval o způsobilosti k posmrtnému životu.
Texty poskytují cenné rady o tom, kdy a kam mají být umístěny amulety při mumifikaci, vyjadřují představu Egypťanů o posmrtném životě. Nejdůležitější kapitolou Knihy mrtvých je asi kapitola 125, která popisuje závěrečný soud mrtvého před Usirem. Zde je obsažen i morální kodex starého Egypta.
Pokud jde o uspořádání kapitol v novodobých publikacích, dnešní [[Egyptologie|egyptologové]] se řídí podle systému, který v roce [[1842]] zavedl Karel Richard [[Lepsius]]. Zaklínadla jsou číslována jako kapitoly a jako hlavní předloha jim slouží opis Knihy mrtvých Iufancha z Ptolemaiovského období. Tento exemplář má 165 kapitol. Tento systém je nevyhovující, protože nepokrývá všechny známé kapitoly a navíc je fixuje ve zjevně zpřeházeném pořadí. Může-li být řazení jednotlivých kapitol otázkou diskuze, Známe nepochybný začátek knihy (1. kapitola) a její konec (191. kapitola).<br />
Všechny kapitoly lze rozdělit do náledujících kategorií:<br />
modlitby užívané za života<br />
modlitby užívané při průchodu záhrobím<br />
"dějové kapitoly" (Popis putování duše záhrobím)<br />
amulety<br />
Na konci [[Ptolemaiovci|Ptolemaiovského]] období byly pohřební texty kratší a Knihu mrtvých nahrazovala Kniha dýchání nebo Kniha neustávající věčnosti. Mohly být napsány na jeden list papyru a svinuté uložené vedle hlavy a nohou zemřelého. I nadále však plnily svou ochranou funkci.
| 