Dialogus: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Petab16 (diskuse | příspěvky)
mBez shrnutí editace
mBez shrnutí editace
Řádek 7:
Příběh vypráví o tom, že po návratu z Itálie má autor možnost setkat se se třemi katolickými pány rozdílné politické linie, dát se zasvětit do příčin domácího rozbroje a zaujmout své stanovisko k válce rozpoutané proti Jiříkovi. Tato fikce je porušována tím, že do ní autor začleňuje časové narážky i na události pozdější, než byla doba jeho návratu. Navíc ví v Dialogu leccos sám autor lépe, než jeho dialogičtí zasvěcovatelé.
 
Rabštejn vykreslil vyhraněné postavy diskutujících šlechticů, např. krvežíznivého Zdeňka ze Šternberka, usvědčovaného z kriklavékřiklavé nedůslednosti v poměru ke králi, nebo Viléma z Rabí, bodrého, útočného odpůrce odbojných snah (projevuje politické sympatie s utrakvisty). Dále Jana ze Švamberka, dobrého, pasivního a dobromyslného, ale málo informovaného velkopřevora ztotožňujícího neutrální stanovisko samotného autora.
 
Sám autor vystupuje jako „čtvrtá“ postava, s uznávanou právnickou a humanistickou převahou, který přebírá myšlení za ostatní účastníky hovoru, přejímá teoretické výklady s humanistickou povýšeností. Projevuje se zde humanistická útočnost spolu s ironií a sarkasmem.
 
Rabštejn ve vlastním předsvědčenípřesvědčení nesouhlasí s potlačováním kacířství „ohněm a mečem“, hledá cesty „rozumnosti a humanity“, ale své názory vyjadřuje jen jako disputační námět, nikoliv formou určitého tvrzení. To znamená, že ve svém podání je Rabštejn na stanovisku zcela středověkém, pouze polemizuje. Náboženská válka přináší lidu zkázu, to Rabštejn ví, ale bude raději "po papažskupapežsku" trpět.
 
Poslední část díla vyznívá rezignovaně: Již několikrát pánu naznačili ,co z toho vzejde, nicméně on chce, aby se věc řešila ohněm a mečem. Přiznávají tedy, že to je jejich zkáza, ale "dejž se vůle papežova a stolice apoštolské"... Tento závěr je v tragickém rozporu s Rabštejnovým češstvím.