Isabela Jagellonská: Porovnání verzí

'''Isabela Jagellonská''' ([[18. leden]] [[1519]], [[Krakov]] -– [[15. září]] [[1559]], [[Alba Iulia]]) byla rodem polská princezna, manželka uherského vzdorokrále [[Jan Zápolský|Jana Zápolského]].

Manželství Isabely bylo -– na rozdíl od jejích mladších sester ([[Žofie Jagellonská (1522-15751522–1575)|Žofie]], [[Anna Jagellonská (1523-15961523–1596)|Anna]] a [[Kateřina Jagellonská|Kateřina]]) -– pro polskou královnu záležitostí nejvyššího významu. První projekty stran Isabelina sňatku byly ve spojitosti s plánovaným svazem polsko-francouzským, který měl být uzavřen proti [[Habsburkové|Habsburkům]]. Francouzské poselstvo sondovalo v roce [[1523]] možnost budoucího sňatku Isabely a [[Jindřich II. Francouzský|prince Jindřicha]], mladšího bratra [[Seznam francouzských panovníků|francouzského krále]] [[František I. Francouzský|Františka I.]] Obě děti měly v té době sotva čtyři roky a manželství by mělo čistě politický charakter: Jindřich dostal od otce titul [[Seznam milánských vládců|milánského vévody]] a František vyhlásil nároky na toto panství. Isabela zase byla po matce nejstarší vnučkou právoplatného milánského vévody (Bona Sforza byla dcerou [[Gian Galeazzo Sforza|Giana Galeazza Sforzy]], jehož neoprávněně vlády zbavil jeho strýc [[Ludovico Sforza]]) a jako taková by posílila francouzská práva a nároky k tomuto titulu. Na jaře roku [[1524]] podepsaná [[manželská smlouva]] mezi [[Jagellonci]] a [[Valois]]y nedošla naplnění v důsledku změny politických poměrů po velké porážce Francouzů v [[Bitva u Pavie|bitvě u Pavie]] [[25. únor]]a roku [[1525]]. Podobně nedošlo k realizaci námluv, jež plánovala babička a jmenovkyně princezny [[Isabela Aragonská (1470-15241470–1524)|Isabela Aragonská]], která chtěla provdat vnučku za jednoho z bratranců svého zemřelého manžela, [[František II. Maria Sforza|Františka II. Maria Sforzu]]. Ten byl roku [[1521]] Habsburky dosazen na trůn [[milánské vévodství|milánského vévodství]], nejistá situace slabého vévody však Zikmunda Starého od tohoto sňatku odrazovala. Sama Bona Sforza zase pro dceru mezi italskými knížaty navrhovala [[Federico II. Gonzaga|Federica II. Gonzagu]], od roku [[1530]] [[Mantova|mantovského vévodu]], ten však -– zřejmě pod vlivem habsburské diplomacie -– učinil jiný výběr. Bona mohla -– třebaže nenakloněná Habsburkům -– vidět dobře sňatek dcery s některým z habsburských [[arcivévoda|arcivévodů]], což by bylo pro Isabelu i celou její rodinu velmi prestižní spojení, Habsburkové však neměli zájem o spojení tohoto typu a místo toho zahájili jednání o přípravě sňatku Jagellovny se [[Savojští|Savojskými]]. Důvodem později projeveného zájmu Habsburků, [[Seznam panovníků Svaté říše římské|císaře]] [[Karel V.|Karla V.]] a jeho bratra [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinanda]] o Isabelinu ruku bylo to, že mezi uchazeči o sňatek s polskou princeznou se objevil [[Jan Zápolský]], [[Seznam uherských králů|uherský král]], který s nimi válčil o [[Uhersko|uherský trůn]].

=== Manželství s Janem Zápolským (1539-15401539–1540) ===

Jan Zápolský ([[2. únor]]a [[1487]] – [[22. červenec|22. července]] [[1540]]) byl nejstarší ze čtyř potomků uherského magnáta a palatina [[Štěpán Zápolský|Štěpána Zápolského]] a jeho druhé manželky, [[Těšínské knížectví|těšínské princezny]] [[Hedvika Těšínská|Hedviky]], dcery těšínského knížete [[Přemysl II. Těšínský|Přemysla II.]] O Isabelinu ruku začal usilovat již na počátku 30. let s tím cílem, aby tento sňatek zpečetil polsko-uherské spojenectví, ve které Zápolský doufal, válče proti [[Habsburkové|Habsburkům]]. Již dříve, za panování Vladislava II. Jagellonského, provdal za Zikmunda Starého svou mladší sestru [[Barbora Zápolská|Barboru]], a nyní hodlal znovu prostřednictvím sňatku vztahy mezi oběma zeměmi upevnit. Král Zikmund nebyl nakloněn tomuto manželství ze dvou důvodů: jednak nechtěl dceru provdat do země ohrožené válkou (Jan Zápolský dlouhodobě válčil -– v podstatě již od své volby uherským králem po smrti [[Ludvík Jagellonský|Ludvíka Jagellonského]] v [[Bitva u Moháče|bitvě u Moháče]] -– s [[Habsburkové|Habsburky]] o vládu v Uhrách), jednak se nechtěl otevřeně postavit politice Habsburků. Úporné snahy krále Jana byla zakončeny úspěchem teprve po několika letech. Zikmund vyslovil se sňatkem souhlas pod podmínkou, že mezi Janem a [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinandem I. Habsburským]] dojde k uzavření míru. K tomu skutečně v roce [[1538]] došlo uzavřením mírové smlouvy ve [[Oradea|Velkém Varadinu]]. Podle jejích ujednání Uhry byly rozděleny mezi Jana a Ferdinanda, který dostal západní část země. Jan Zápolský si zachoval doživotní titul uherského krále, ale jeho nástupcem měl být Ferdinand a jeho dědicové. Tím tedy eventuální Janovi potomci neměli mít práv k uherské koruně, místo toho se jim mělo dostat peněžního odstupného, knížecího titulu a majetků na [[Spiš]]i.

* [[Jan Zikmund Zápolský]] (7. července 1540 -– [[14. březen|14. března]] [[1571]])

Král v té době již několik měsíců pobýval v [[Sedmihradsko|Sedmihradsku]] a byl v těžkém zdravotním stavu -– v květnu ho stihla [[mozková mrtvice]] a byl na levou polovinu těla ochrnutý. Isabela vzhledem ke svému těhotenství nebyla o vážném stavu manželově informována. Zpráva o narození syna byla ovšem králi v rychlosti doručena; král nařídil konání oslav, jichž se osobně zúčastnil. To způsobilo náhlé zhoršení jeho stavu a vzápětí i jeho smrt (2. června 1540).

=== Ve stínu Utiešenoviče (1540-15511540–1551) ===

V letech 1540-15511540–1551 byla Isabela formální [[regent]]kou Uher ve jménu Jana Zikmunda, zvoleného, ale nekorunovaného krále Uher. Isabelina vláda byla v té dob silně omezená, jak územně, tak fakticky. Za prvé západní část země kontroloval Ferdinand Habsburský -– podle ujednání [[Vídeňský kongres (1515)|Vídeňského kongresu]] z roku [[1515]] i podle velkovaradinské smlouvy z roku 1538 právoplatný uherský král. Za druhé nároky na svrchovanost nad dědictvím Zápolských i celými Uhrami vznesl Sulejman Nádherný, který považoval zemřelého krále Jana Zápolského za svého [[Léno|leníka]]. Za třetí Isabelinu vládu omezoval i spoluregent království a nejtalentovanější Janův ministr, Jiří Utiešenović. Isabela měla v okamžiku svého ovdovění sotva 21 let a nevelké politické zkušenosti. Utiešenović se svým silným politickým zázemím odsunul Isabelu na druhé místo, když ji nutil uznat jeho vládu. Isabela však nikdy se nepoddala jeho diktátu

=== Občanská válka (1549-15511549–1551) ===

=== Vyhnání (1551-15561551–1556) ===

=== Získání Sedmihradska (1556-15591556–1559) ===

Dne [[29. únor]]a roku [[1556]] Isabela přibyla do [[Lvov]]a, oficiálně proto, aby dohlédla na své statky, ve skutečnosti proto, aby byla blíže k Uhrám. Zde se dověděla o závěrech sedmihradského sněmu, který byl svolán [[2. únor]]a v [[Turda|Turdě]] a rozhodl povolat Jagellovnu i se synem zpět do Sedmihradska, aby jim předal vládu nad zemí. Dne [[12. březen|12. března]] sněm svolaný do [[Szászsebes]] schválil vypovězení poslušnosti Ferdinandovi a vybral dávného přívržence královny [[Petr Petrovics|Petra Petrovicse]] za náměstka mladého krále. Vypukly boje mezi přívrženci Habsburků a Zápolských. Posledně jmenovaní podporovaní moldavskými a valašskými jednotkami rychle ovládli celý kraj. Vzhledem k těmto skutečnostem se Ferdinand rozhodl zříci se Sedmihradska, neboť nechtěl válku s Turky, kteří podporovali návrat královny. Isabela opustila Lvov 23. září a o měsíc později přibyla do [[Kolozsvár]]u. V zemi ji vítal budoucí kníže země i budoucí polský král [[Štěpán Báthory]].

Sněm zasedající v Kolozsváru předal Isabele plnou regentskou vládu na pět let. Bylo to prodloužení dosti netypické, neboť Jan Zikmund, skutečný vládce a dědic koruny, měl již 16 let, tedy věk, kdy již mohl být uznán plnoletým. Sněm přiznal královně i některé majetky zkonfiskované přívržencům Habsburků. Vláda Isabely, jakkoli silnější než před vyhnáním, nezahrnovala již tak rozlehlé teritorium - území nad Tisou zabrali po roce 1551 Turci. V rukou Jagellovny zůstalo pouze Sedmihradsko, o východní Slovensko a část Uher přišla ve válce s Ferdinandem. Podařilo se jí získat [[Tokaj]] (konec roku 1556), [[Chust]] (leden 1557), Velký Varadin (květen 1557). Habsburkové ve svých rukou podrželi Košice.