Rakety Titan: Porovnání verzí

'''Titan''' byly [[Nosná raketa|nosné rakety]] vesmírné agentury [[NASA]] a [[Letectvo Spojených států amerických|USAF]], které se používaly od roku [[1959]] až do roku [[2005]]. Projekt začal roku [[1955]] a měl sloužit jako doplněk nebo náhrada programu [[ICBM|mezikontinentálních balistických střel]] [[SM-65 Atlas]] v případě jeho zpoždění nebo selhání. Na rozdíl od [[Rakety Atlas|Atlasu]], se jednalo o klasickou dvoustupňovou raketu. Prvním zástupcem rodiny raket byl [[Titan 1]], značen též LGM-25 nebo SM-68, který spaloval v motorech obou stupňů kapalný [[kyslík]] a [[RP-1]] a měl mít nosnost až 1800 kg na nízkou oběžnou dráhu. Jako kosmický nosič však nebyl použit a byl brzy nahrazen [[Titan 2|Titanem 2]], který byl vyráběn jak pro potřeby kosmické dopravy, tak jako [[ICBM]]. S Titanem II přišla i zásadní koncepční změna, když místo kapalného kyslíku a RP-1, byl použit [[oxid dusičitý]] a [[Aerozin 50]] (směs 50% [[monomethylhydrazin|MMH]] a 50% [[asymetrický dimethylhydrazin|UDMH]]‎), díky čemuž se zvýšila reakceschopnost. Nově použité palivo nemuselo být tankováno těsně před startem a mohlo být skladováno v raketě dlouhodobě.

Jako [[ICBM|mezikontinentální balistická střela]] zůstal [[Titan 2]] ve službě, i přes nahrazení všech raket na kapalné pohonné látky, až do roku 1987, kdy jej nahradila raketa [[LGM-118|LGM-118 Peacekeeper]]. Vyřazené rakety pak byly přestavěny na kosmické nosné rakety. Další úpravy spočívaly v přizpůsobení rakety pro použití standardních horních stupňů jako [[Agena (raketový stupeň)|Agena]] , [[Centaur (raketový stupeň)|Centaur]], [[Transtage (raketový stupeň)|Transtage]] a [[Inertial Upper Stage (raketový stupeň)|Inertial Upper Stage]]. Pozdější verze měly prodloužený první a druhý stupeň, silnější motory, úpravy naváděcího systému a postranní nosníky pro připojení pomocných motorů. Poslední použitou verzí byl Titan 404B, který naposled startoval [[19. říjen|19. října]] [[2005]].

'''Titan 3B''' je souhrnný název pro několik variant a konceptů používající vylepšené verze prvního a druhého stupně Titanu II. Použitý první stupeň Titan 3B-1 přibližně o 1,5 metru delší než Titan 3A-1, motory jsou shodné [[LR-87|LR-87-11]]. Stejně jako první byl i druhý stupeň jen mírně pozměněn a prodloužen o přibližně 70 centimetrů, motor zůstal také stejný jako na předchozí verzi. Jako třetí stupeň byl použit [[Agena (raketový stupeň)|stupeň Agena D]], nebo se třetí stupeň nepoužil vůbec. Studie '''Titan 3BAS2''' z roku [[1965]] počítala s připojením [[Centaur (raketový stupeň)|stupně Centaur]], [[Burner]] a pomocných raket [[Castor (raketový stupeň)|Castor]], ale nikdy se nedostala z rýsovacích prken. Podvarianty '''Titanu 3B''' jsou '''Titan 23B''', '''Titan 24B''', '''Titan 33B''' a '''Titan 34B''', jednotlivé varianty se liší rozměry aerodynamického krytu nákladu a také podle původu prvního a druhého stupně, který byl buď nově postavený Titan 3B nebo starší Titan 2 přestavěný na verzi 3B. Dohromady vykonaly všechny verze Titanu 3B 56 letů a to v letech [[1966]]-–[[1984]]. Většina misí měla za úkol vypouštění vojenských družic. Nosnost na nízkou oběžnou dráhu Země se pohybovala kolem 3000 [[kilogram]]ů (záleží na variantě), délka rakety dosahovala 45 [[metr]]ů a její maximální průměr byl shodný s předešlými verzemi, 3,05 metru.

Raketa (označovaná i Titan IIIC) vznikla přidáním dvou pomocných pěti-segmentových startovacích motorů [[Titan UA1200|UTC-1205-1]] na TPL ([[Raketový motor na tuhé pohonné látky|tuhé pohonné látky]]) o [[tah]]u 2x2× 5100 kN k prvnímu stupni Titan 3A-1. Titan 3C byl původně zamýšlen pro dopravu kosmického letounu [[Boeing X-20 Dyna-Soar]] a pro [[program MOL]]. Nosnost na nízkou oběžnou dráhu, až 13 100 kg (záleží na třetím stupni), z ní dělala nejsilnější [[Nosná raketa|nosnou raketu]] ve službách [[Letectvo Spojených států amerických|USAF]] a překonal ji až [[Titan 4]]. Po zrušení projektu Dyna-Soar a MOL byla raketa využívána pro vynášení rozličných vědeckých a vojenských satelitů. Jednalo se o flexibilní systém a mohl být kombinován se stupněm [[Transtage]], nebo bez třetího stupně. Byla využívána v letech [[1965]] až [[1982]] a vykonala celkem 36 startů. Délka v nejdelší možné konfiguraci dosahovala 42 [[metr]]ů a startovní hmotnost byla až 626 100 [[kilogram]]ů.

U varianty rakety Titan 3B byl nahrazen stupeň [[Transtage]] kyslíkovodíkovým [[Centaur (raketový stupeň)|stupněm Centaur]]. Má nosnost až 17100 kg na nízkou dráhu, nebo 3600 kg na dráhu únikovou. Při vypouštění sond ke vzdáleným planetám se přidává další urychlovací stupeň na TPL. Startovní hmotnost cca 615 tun, celková délka 39.8 m. Celkem uskutečněno v letech [[1974]]-–[[1977]] 7 pokusů o vypuštění, z toho 1 neúspěšný (spolehlivost 85.71%). Tato raketa vynesla např. obě sondy v [[Program Helios|programu Helios]].

Varianta rakety vznikla jako modifikace Titanu 3D na přechodné období před uvedením raketoplánů do pravidelného provozu. Byla vybavena prodlouženými nádržemi prvního i druhého stupně a silnějšími pomocnými motory [[Titan UA1200|UA1206]] na TPL o tahu 2 x 6226 kN. Jako třetí stupeň mohly být použity celkem tři typy: TOS ([[Transfer Orbit Stage]]), IUS ([[Inertial Upper Stage]]) a [[Transtage]]. Nosnost na nízkou dráhu až 14500 kg. Startovní hmotnost cca 705 tun, celková délka 41,5 m. Celkem uskutečněno 21 pokusů o vypuštění v letech 1982-19921982–1992, z toho 4 neúspěšné.

Prvotní kontrakt na vývoj záložní rakety pro případ selhání Atlasu byl udělen společnosti [[Glenn L. Martin Company]]. Krátce po uvedení první série Titanů do služby se společnost Martin spojila se společností [[American Marietta Corporation]] a nově vzniklá společnost, [[Martin Marietta]], vyvíjela a vyráběla Titany až do roku [[1995]], kdy se spojila s [[Lockheed Corporation]]. [[Lockheed Martin]] poté zajišťovala provoz Titanů až do jejich vyřazení roku [[2005]]. Vývoj motorů [[LR-87]] a [[LR-91]] pro první a druhý stupeň zajišťovala firma [[Aerojet]]. Pomocné motory [[Titan UA1200|UA1200]] vyvíjela společnost [[United Technologies]] a pozdější vylepšená verze SRMU, používaná na Titanu 4B, dodávala společnost [[Alliant TechSystems]]. Avioniku dodávala společnost [[Honeywell]] a aerodynamický kryt nákladu z [[Kompozitní materiál|kompozitních materiálů]], který se používal u pozdních modelů, vyráběla společnost [[McDonnell Douglas]]. Naváděcí systém Titanů 2 byl vyráběn společností [[AC Spark Plug]] <ref>[http://wiki.gmnext.com/wiki/index.php/AC_Spark_Plug_Division GMnext Wiki - AC Spark Plug Division]</ref> a navigační počítač vyráběla společnost [[IBM]]. Třetí stupeň [[Centaur (raketový stupeň)|Centaur]] byl vyráběn společností [[General Dynamics]], stupeň [[Agena (raketový stupeň)|Agena]] vyráběl Lockheed, [[Transtage]] byl vyráběn, stejně jako samotná raketa, společnostmi [[Martin-Marietta]] a později Lockheed Martin, stupeň IUS ([[Inertial Upper Stage]]) vyráběl [[Boeing|Boeing Aerospace Co]].

Další odpalovací komplexy byly postaveny na počátku 60. let 20 století. Jednalo se o komplexy 40 <ref>[http://www.astronautix.com/sites/capllc40.htm astronautix.com - Cape Canaveral LC40 ]</ref> a 41 <ref>[http://www.astronautix.com/sites/capllc41.htm astronautix.com - Cape Canaveral LC41 ]</ref>, které již byly určeny primárně pro kosmické aplikace. Startovalo odsud mnoho sond [[NASA]], stejně jako vojenských špionážních satelitů. Komplex 41 byl vyřazen roku [[1977]] a v letech [[1986]]-–[[1988|88]] prošel přestavbou, aby vyhovoval potřebám [[Titan 4|Titanu 4]]. Roku [[1999]] byl stržen a na jeho místě byl postaven nový komplex pro [[Atlas V]]. Komplex 40 byl uveden do provozu roku [[1965]] a sloužil téměř 30 let, než byl v letech [[1992]]-–[[1993|93]] kompletně přestavěn pro Titan&nbsp;4.

Starty a testy raket Titan probíhaly na letecké základně Vandenberg mezi lety [[1961]]-–[[2005]], tedy celou dobu služby raket Titan. V průběhu 60. let 20. století zde bylo postaveno několik odpalovacích komplexů a testovacích zařízení. Pro testy Titanů 1 byly postaveny rampy 395-A1 <ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395a1.htm astronautix.com - 395-A1]</ref>, 395-A2 <ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395a2.htm astronautix.com - 395-A2]</ref> a 395-A3 <ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395a3.htm astronautix.com - 395-A3]</ref> a další dva komplexy s názvy SLTF <ref>[http://virtualglobetrotting.com/map/9178/ VirtualGlobetrotting - SLTF]</ref> a OSTF <ref>[http://virtualglobetrotting.com/map/9166/ VirtualGlobetrotting - OSTF]</ref>. Rampy 395 – A1/A2 byly využívány do roku 1965 pro testy Titanů 1. Komplex OSTF (Operational Suitability Test Facility) měl sloužit k ověření schopnosti rakety startovat z podzemního sila. V prosinci 1960 zde však došlo k nehodě výtahu, při níž se plně natankovaná raketa se zřítila zpět do sila. Komplex SLTF (Silo Launch Test Facility) měl sloužit k testům Titanu 2. Odehrál se zde pouze jediný start Titanu 1 a komplex poté sloužil jako výcvikový areál pro personál raketových základen. Po uvedení Titanů 2 byly postaveny komplexy 395-B <ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395b.htm astronautix.com - 395-B]</ref>, 395-C <ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395c.htm astronautix.com - 395-C]</ref> a 395-D <ref>[http://www.astronautix.com/sites/van395d.htm astronautix.com - 395-D]</ref>. Na nich probíhaly testy a cvičné starty, nejdéle byl v provozu komplex 395-C, který byl vyřazen až v roce 1976.

Pro kosmické lety Titanů byly přestavěny dvě rampy komplexu SLC-4, které původně sloužily pro starty raket Atlas-Agena. První Titan startoval na rampě SLC-4W <ref>[http://www.astronautix.com/sites/vanslc4w.htm astronautix.com - SLC-4W]</ref> v roce [[1966]], jednalo se o verzi Titan 3B. Celkem zde startovalo přibližně 70 Titanů, z čehož 12 byly přestavěné verze mezikontinentální střely Titan 2. V roce [[1994]] zde startovala jediná mise k [[Měsíc]]i ze základny Vandenberg – sonda [[Clementine (sonda)|Clementine]] . Poslední start se konal roku 2003. Jako druhá byla uvedena do provozu rampa SLC-4E <ref>[http://www.astronautix.com/sites/vanslc4e.htm astronautix.com - SLC-4E]</ref> , na niž se uskutečnil první start Titanu v červnu [[1971]]. Startovaly zde Titany 3D, Titany 34D a Titany 4. Poslední start se uskutečnil v říjnu [[2005]].

* [[Ellsworth AFB]] <ref>[http://www.ellsworth.af.mil/library/history.asp Ellsworth Air Force Base History]</ref>

* [[Beale AFB]] <ref>[http://www.beale.af.mil/library/factsheets/factsheet.asp?id=3938 BEALE'S HISTORY: PAST TO PRESENT]</ref>

* [[Lowry AFB]] <ref>[http://www.strategic-air-command.com/bases/Lowry_AFB.htm SAC Bases: Lowry Force Base]</ref>

* [[Larson AFB]] <ref>[http://www.siloworld.com/568thSMS/larson__afb.htm siloworld.com - Larson AFB]</ref>

* [[Mountain Home AFB]] <ref>[http://www.mountainhome.af.mil/library/factsheets/factsheet.asp?id=4316 MOUNTAIN HOME AIR FORCE BASE HISTORY]</ref>

* [[Davis-Monthan AFB]] <ref>[http://www.dm.af.mil/library/factsheets/factsheet.asp?id=4318 DAVIS-MONTHAN AIR FORCE HISTORY]</ref>

* [[McConnell AFB]] <ref>[http://www.globalsecurity.org/military/facility/mcconnell.htm globalsecurity.org - McConnell AFB]</ref>

* [[Little Rock AFB]] <ref>[http://www.littlerock.af.mil/shared/media/document/AFD-070306-025.pdf littlerock.af.mil]</ref>