Bitva o Suomussalmi: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m odebrána Kategorie:1939; přidána Kategorie:Bitvy roku 1939 za použití HotCat |
m sjednocení parametrů; kosmetické úpravy |
||
Řádek 2:
|Střetnutí= Bitva u Suomussalmi
|konflikt= [[Zimní válka]]
|
| popisek = Raatská cesta po bitvě
|komentář= Raatská cesta po bitvě
| trvání= [[30. listopad]] [[1939]] – [[8. leden]] [[1940]]
Řádek 18 ⟶ 19:
'''Bitva o Suomussalmi''' a na [[Raatská cesta|Raatské cestě]] ([[30. listopad]]u [[1939]] – [[8. leden|8. ledna]] [[1940]]) byla největším vítězstvím finských ozbrojených sil v [[Zimní válka|zimní válce]] a jedna z nejdrtivějších porážek v historii [[Rudá armáda|Rudé armády]]. Uskupení [[plukovník]]a [[Hjalmar Fridolf Siilasvuo|Siilasvua]] složené z 9. pěší [[divize (vojenství)|divize]] a dvou [[samostatný prapor|samostatných praporů]] dokázalo zničit 163. střeleckou divizi plukovníka Zelencova a postupně zlikvidovat 44. motorizovanou divizi velitele Vinogradova.
Když se 163. střelecká divize střetla jižně od města [[Suomussalmi]] s rozsáhlým finským odporem vyslal jí velitel 9. armády Duchanov na pomoc 44. motorizovanou divizi velitele Vinogradova. Tato divize se rozdělila; silný předvoj se přesunoval na nákladních automobilech a hlavní síly zahájily postup na [[Raatská cesta|Raatské cestě]] a dále na Suomussalmi. Motorizovaný předvoj se nedorozuměním dostal až na místo zadního voje pěších jednotek a neměl žádnou šanci proniknout vpřed. Když se finským jednotkám podařilo severně od města zničit 163. střeleckou divizi, přesunuli všechny síly proti Vinogradovově svazku a postupně ho celý likvidovali kombinovanou taktikou zátarasů a querillových nájezdů na týlové komunikace, což ji donutilo zastavit postup několik kilometrů před městem Suomussalmi. Toto vítězství přineslo finské armádě nejenom obrovskou kořist v podobě [[vojenská výzbroj|
Velitel Vinogradov byl o několik týdnů později za toto selhání popraven. Podle armádního komisaře Měchlise byla příčinou porážky nedbalost náčelníka štábu 9. armády, plukovníka Jermolajeva kombinovaná s neschopností velitele 163. divize, plukovníka Zelencova a velitele 47. střeleckého sboru Dašičeva.<ref name="CarlvanDyke_138">[[#CarlvanDyke2007|Carl Van Dyke 2007]], str. 138</ref>
Řádek 30 ⟶ 31:
=== Finská armáda ===
[[Soubor:Siilasvuo Raatteen tiellä2.jpg|thumb|left|Plukovník [[Hjalmar Siilasvuo|Siilasvuo]] (vpravo) během bitvy na Raatské cestě]]
Finská strana si byla vědoma nevhodnosti dané oblasti pro vedení mobilní války a obrovských [[logistika|logistických]] problémů, které by zde [[Rudá armáda]] musela při větším útoku řešit, proto nepředpokládala, že by zde nepřítel nasadil větší síly. Oblast Suomussalmi (a vlastně veškeré území severně od Ladožské Karélie) považovala za vedlejší bojiště a vyčlenila pro ni jen minimum sil. Byl zde umístěn jediný [[samostatný prapor]]
Když finské velení plně pochopilo rozsah a cíl nepřátelského úderu, nejprve vyslalo na sever několik menších jednotek pro posílení obrany. Plán tedy zpočátku zůstával stejný. Posléze však [[maršál]] [[Carl Gustaf Emil Mannerheim|Mannerheim]] dospěl k rozhodnutí, které později označil za jedno z nejtěžších v životě: plně se spolehl na hlášení [[Tajná služba|rozvědky]] a leteckého průzkumu ohledně sil Rudé armády shromažďujících se proti [[Mannerheimova linie|Mannerheimově linii]], vyhodnotil tyto síly jako nedostatečné, a přestože očekával v blízké době masivní úder na hlavní frontě na [[Karelská šíje|Karelské šíji]], neváhal odeslat většinu finských rezerv směrem severně od [[Ladožské jezero|Ladožského jezera]]. Největší část posil zde získala právě oblast Suomussalmi. Představovala ji nekompletní 9. pěší divize, jejíž velitel, plukovník [[Hjalmar Fridolf Siilasvuo|Hjalmar "Sivu" Siilasvuo]], dostal rozkaz zničit všechny nepřátelské invazní síly v oblasti. Dohromady se tak postupně finské síly přidělené oblasti vyšplhaly až na asi 11 500 mužů.<ref>William Trotter: ''A Frozen Hell'', Chapel Hill, 1991, str. 158</ref>
Řádek 41 ⟶ 42:
Očekávalo se od něj, že kleště vytvořené 163. divizí (resp. 163. a 44. divizí) a přičleněnými jednotkami rozdrtí obránce Suomussalmi a budou postupovat dál do finského [[vnitrozemí]] směrem na [[přístav]] [[Oulu]]. Jeho obsazením, které bylo plánováno do 14 dnů po zahájení konfliktu, by bylo [[Finsko]] rozetnuto na dvě části a odříznuto od jakýchkoliv dodávek či pomoci ze strany [[Švédsko|Švédska]]. Přesná síla 47. armádního sboru není jasná. Obě divize měly plný stav až nadstav a dohromady čítaly asi 36 000 mužů.<ref>Anthony Upton: ''Finland 1939-40'', Newark, 1974, str. 56; William Trotter: ''A Frozen Hell'', Chapel Hill, 1991, str. 153</ref> Horší je to s vyčíslením sil jejich podpůrných jednotek: 21. tankové brigády a "dobrovolníků" [[Finská lidová armáda|Finské lidové armády]], které bývají odhadovány na 4-10 tisíc mužů. Další věcí je fakt, že stavy obou divizí byly poměrně živelně doplňovány.<ref name = engle >ENGLE Eloise, PAANANEN Lauri, ''The Winter War : The Soviet Attack on Finland, 1939–1940'', Stackpole Books, 1992, ISBN 0-8117-2433-6, (anglicky)</ref>
Plán, jehož autory byli [[Kirill Afanasjevič Mereckov|Mereckov]] a [[Kliment Jefremovič Vorošilov|Vorošilov]] a jehož detaily měl dopracovat sborový velitel [[Vasilij Ivanovič Čujkov|Čujkov]], byl velmi vágní a vycházel z nesmyslných předpokladů. Nebral v úvahu místní podmínky, nezabýval se zjevnou nepřipraveností [[Rudá armáda|Rudé armády]] na boj v subpolárních podmínkách, bez zjevného důvodu předpokládal minimální odpor až podporu místního obyvatelstva (skutečnost je taková, že zprávy sovětské rozvědky obsahovaly varování, že nelze spoléhat na podporu obyvatelstva a že je třeba se připravit na urputný odpor nepřítele, jakož i upozornění na charakter oblasti nevhodný pro vedení rozsáhlejšího úderu. Důvod, proč tyto informace nebyly využity, je prostý: Vorošilovi se nelíbily a tak bez jakýchkoliv podkladů opravil souhrnná hlášení do podoby, která je neobsahovala, případně obsahovala informace přesně opačné).<ref name = engle/>
Čujkov sám zjevně neočekával problémy a více než řešením aktuálních vojenských otázek se zabýval detailní přípravou [[vojenská přehlídka|vojenské přehlídky]], kterou měla 44. divize po obsazení Oulu uspořádat.<ref name = engle/>
Řádek 72 ⟶ 73:
Ruské [[uniforma|uniformy]] sice nebyly pro [[mráz|mrazivé]] [[počasí]] ideální, ale stačily by, pokud by rudoarmějci věděli, jak se za extrémních mrazů chovat. Nikdo je však nepoučil. Další nemilou okolností byla olivová barva těchto uniforem, která dělala ze sovětských vojáků na bílém sněhu ideální terče. Jejich [[Zbraň|zbraně]] opakovaně selhávaly, protože nebyly odzkoušeny a upraveny pro subpolární podmínky. Tento fakt ještě zhoršovala naprostá nepřipravenost sovětských vojáků, kteří neměli tušení, jak zbraně v takovémto počasí udržovat. Další věcí bylo nevhodné složení výzbroje. Sovětská strana sice disponovala rozsáhlým arzenálem těžkých zbraní, ovšem pro řadu z nich nebylo využití (např. [[protitankové dělo|protitanková děla]]) a i u těch užitečnějších hustě zalesněný a neprostupný terén a ucpané cesty znemožňovaly jejich účinné hromadné nasazení.
S příchodem Siilasvuových jednotek zkomplikoval sovětské bojové akce ještě jeden závažný faktor, jehož byli rudoarmějci dosud ušetřeni – samostatně působící finští [[odstřelovač]]i. Tito odstřelovači (civilním povoláním většinou lovci) představovali [[elita|elitu]] v celosvětovém měřítku. Pohybovali se pustinou a zabíjeli přednostně velitele či [[politický komisař|rudé komisaře]]. Za této situace se začala projevovat stádnost ruských vojáků, kteří obvykle nedokázali samostatně jednat. Nebyla to jen jejich vina: [[plán]]y akcí zpravidla znali pouze velitel jednotky a komisař, někdy i zástupce velitele. Pokud všichni padli, [[voják|vojáci]] zpravidla nebyli schopni pokračovat a buďto se zastavili a čekali na [[vojenský rozkaz|
=== Finský protiútok ===
Řádek 102 ⟶ 103:
Zoufalý Zelencev, který nyní již zcela jasně chápal svou situaci, se obrátil na své nadřízené s prosbou o povolení probít se z obklíčení. Argumentoval, že jeho mužům hrozí [[smrt hladem]] a že pokud by vyrazil okamžitě severovýchodním směrem, Finové ho nedokáží zastavit. Upozorňoval rovněž, že Suomussalmi je momentálně bezcenným spáleništěm a že jakákoliv snaha a postup na západ je odsouzena k nezdaru. Dašičev i [[Vasilij Ivanovič Čujkov|Čujkov]] však jeho žádost zamítli a nařídili mu opevnit se v Suomussalmi, které mělo být bráněno jako [[Předmostí (vojenství)|předmostí]] pro pozdější akce proti finskému vnitrozemí. Přes nesmyslnost tohoto rozkazu se mu Zelencev podřídil. Bylo přislíbeno zásobování vzdušnou cestou a brzká pomoc od 44. divize. Opatrná sondáž Vinogradova, který se pokoušel naznačit, že jeho jednotky jsou na tom špatně a nemusí být schopny daný úkol splnit, byla natolik razantně odmítnuta, že s [[plán]]em navenek souhlasil. Je však zřejmé, že si jeho nesmyslnost dobře uvědomoval. Finové se zatím připravovali na závěrečnou fázi bitvy o Suomussalmi. [[Počasí]] se mezitím prudce zhoršilo. Teploty v noci běžně klesaly k −30 stupňům Celsia a stále více [[Sovětský svaz|sovětských]] vojáků v Suomussalmi trpělo [[omrzlina]]mi a [[hlad]]em. Zelencevovi muži začali slábnout a umírat.<ref name = engle/>
Dne [[27. prosinec|27. prosince]] zahájil Siilasvuo [[generální útok]] na Zelencevovy pozice. [[těžiště útoku|Těžištěm útoku]] bylo Hulkoniemi na západní části [[obranný perimetr|
Po zbytek dne i den následující Finové čistili blízké okolí Suomussalmi, likvidovali ruské opevněné body na komunikacích na sever a severovýchod od města a napadali ustupující kolony. [[29. prosinec|29.]]–[[30. prosinec|30. prosince]] zahájil Siilasvuo systematickou likvidaci ruských jednotek rozmístěných na trase Palovaara–Juntusranta, zatímco skupina Kary likvidovala odloučené ruské jednotky na sever od Palovaary. Odpor nepřítele byl chaotický a končil zpravidla jeho ústupem, k čemuž přispěl i fakt, že Zelencev během akce zcela ztratil spojení a kontrolu nad svojí divizí. Některé finské zdroje uvádějí, že patrně zemřel, což však ve skutečnosti není pravda. Bitvu přežil a na rozdíl od Vinogradova nebyl ani popraven. Padl za [[Východní fronta (druhá světová válka)|Velké vlastenecké války]] [[15. srpen|15. srpna]] [[1941]] při německém náletu na [[Murmansk]].<ref>Michael Parrish: ''Sacrifice of the Generals. Soviet Senior Officer Losses, 1939–1953.'' Scarecrow Press 2004, ISBN 0-8108-5009-5</ref> Troskám 163. divize se nakonec podařilo zaujmout nové obranné pozice u Linny a při severozápadním břehu jezera Kianta, nicméně možnost nějakého obnovení postupu směrem na západ byla z její strany po zbytek války zcela vyloučena.<ref name = engle/>
Řádek 110 ⟶ 111:
=== Zničení 44. pěší divize ===
[[Soubor:Marching to Raate-road.jpg|thumb|Finští vojáci na Raatské cestě]]
Síly generála Vinogradova sestávající se z elitní 44. „[[Josif Vissarionovič Stalin|
[[1. leden|1. ledna]] [[1940]] odpoledne zahájily finské jednotky přesun na výchozí pozice [[generální útok|generálního útoku]] proti 44. divizi. Využily ke svým [[přesun]]ům zamrzlé hladiny [[jezero|jezer]] nacházejících se jižně od Raatské cesty a soustředily se do čtyř úderných skupin, z nichž nejzápadnější se nacházela v [[týl (vojenství)|týlu]] [[čelní uskupení|čelního uskupení]] 44. divize u jezera Kuomas a nejvýchodnější u vsi Raate poblíž [[Sovětský svaz|sovětsko]]-[[Finsko|finských]] hranic. Úder byl zahájen nad ránem 2. ledna a přestože jeho průběh byl na některých místech komplikovaný, rozťal ruskou kolonu na 5 částí. Zoufalé pokusy ruských jednotek o její znovuspojení selhaly. Zděšený Vinogradov zoufale prosil o pomoc nebo výslovné povolení probít se zpět, ale Čujkov i Dašičev se ani neobtěžovali na jeho žádosti reagovat. [[důstojník|Důstojníci]] 44. divize prosili svého velitele, ať vydá rozkaz k ústupu sám, nebo ať jim alespoň povolí probít se na vlastní pěst, ale Vinogradov to odmítal a byl rozhodnut počkat na rozhodnutí shora. Zatím finské jednotky systematicky osekávaly jednotlivé enklávy, rozbíjely je a pobíjely jejich obránce. Násilně zverbovaní příslušníci [[Finská osvobozenecká armáda|FOA]] začali masově [[dezerce|dezertovat]] a zabíjeli své [[politický komisař|komisaře]]. Poté se pokoušeli buďto uprchnout domů, nebo vyhledávali [[Finové|Finy]], vzdávali se jim a poskytovali jim informace výměnou za naději, že dostanou ve Finsku [[azyl]]. Teploty se v noci nadále držely u −30 stupňů Celsia a ruští vojáci, kteří přišli za bojů [[2. leden|2. ledna]] o poslední [[polní kuchyně]], umírali [[hlad]]y a [[podchlazení]]m. Některým začaly docházet [[Náboj (zbraň)|náboje]]. Přesto lze obecně říci, že ještě [[5. leden|5. ledna]] kladly jednotky 44. divize zuřivý odpor na většině významných opevněných postů. Teprve [[5. leden|5. ledna]] večer byla 44. divize obklíčena natolik pevně, že bylo možno říci, že [[past]] je zcela uzavřena.<ref name = engle/>
Řádek 161 ⟶ 162:
| počet stran = 170
| isbn = 80-8561-773-0}}
* {{Citace monografie | příjmení = Czarnotta| jméno = Zygmunt| rok = 1994| titul = Wojna zimowa | vydavatel = Altair | místo = Warszawa
* {{Citace monografie | příjmení = Engle | jméno = Eloise | příjmení2 = Paananen | jméno2 = Lauri | rok = 1992 | titul = The Winter War : The Soviet Attack on Finland, 1939-1940 | vydavatel = Stackpole Books | místo = [[Mechanicsburg]] ([[Pensylvánie]] - [[Amerika]]) | isbn = 08-1172-433-6 |jazyk = anglicky}}
* {{Citace monografie
|