Wilhelm Steinitz: Porovnání verzí

{{Šachová notace}}

}}

 

 

== Steinitzův život v letech 1836–1886 ==

 

Po neúspěchu na [[Šachový turnaj v Londýně roku 1862|šachovém turnaji v Londýně roku 1862]], kde skončil až na šestém místě (turnaj vyhrál [[Adolf Anderssen]]), se Steinitz rozhodl zůstat v britské metropoli, tehdejším ''„středu“'' šachového světa. Brzy pak bylo všem zřejmé, že Anderssenovi, „úřadujícímu“ prvnímu hráči světa, roste ve Steinitzovi velmi vážný soupeř. Ještě v roce [[1862]] porazil Steinitz v [[Londýn]]ě Itala [[Serafino Dubois|Serafina Duboise]] 5:3 (=1) a v září zvítězil na mistrovství Londýna s výsledkem 7:0 (po tomto turnaji se stal Steinitz šachovým profesionálem). Na přelomu roku [[1862]] a [[1863]] porazil (opět v Londýně) anglického hráče [[Joseph Henry Blackburne|Josepha Henryho Blackburna]] 7:1 (=2), v roce [[1863]] [[Frederic Deacon|Frederika Deacona]] 5:1 (=1) a [[Augustus Mongredien|Augustuse Mongrediena]] 7:0 (=0), na přelomu let [[1863]] a [[1864]] Valentina Greenna'''²''' 7:0 (=2). V roce [[1865]] vyhrál Steinitz společně s [[George Alcock MacDonnell|Georgem Alcockem MacDonnellem]] v [[Dublin]]u mistrovství [[Irsko|Irska]] a v červnu roku [[1866]] vyřazovací turnaj v Londýně, kde dosáhl osmi vítězství a tří remíz, přičemž ve finále porazil Valentina Greena'''²''' 2:0<ref name="geocities" />.

Druhým místem na londýnském turnaji přišel Steinitz také o jeden ze zdrojů svých příjmů. Od roku [[1873]] vedl totiž šachovou rubriku v deníku ''Field'', ale nyní redakce ''Fieldu'' převedla vedení šachové rubriky na vítěze turnaje Zukertorta. Steinitz se pak ještě téhož roku přestěhoval do [[Spojené státy americké|USA]], zde si změnil své křestní jméno na William a posléze roku [[1888]] získal americké státní občanství.<ref name="geocities" />

 

 

== Steinitz – první mistr světa v šachu ==

Roku 1888 navrhli šachoví mecenáši z [[Havana|Havany]], že uspořádají další zápas o titul mistra světa a na Steinitzovi ponechali, koho si vybere za soupeře.'''⁴''' Steinitz si k zápasu o titul sportovně vybral [[Rusko|Rusa]], [[Michail Ivanovič Čigorin|Michaila Ivanoviče Čigorina]], se kterým dvakrát prohrál na [[Šachový turnaj v Londýně roku 1883|turnaji v Londýně v roce 1883]].

 

 

Další Steinitzovým soupeřem se stal [[Spojené království|britský]] hráč původem z[[Maďarsko|Maďarska]] [[Isidor Gunsberg]], kterému vítězství na významných mezinárodních šachových turnajích i výsledky v zápasech s předními šachovými mistry té doby umožnily pomýšlet na zápas se Steinitzem.

Již po zápase s [[Isidor Gunsberg|Gunsbergem]] se pětapadesátiletý Steinitz vyjádřil, že by již nechtěl nastoupit k nějakému dalšímu velkému zápasu o mistra světa a toto své tvrzení opakoval i po svém druhém vítězství nad [[Michail Ivanovič Čigorin|Čigorinem]]. Steinitz správně tušil, že ztratil dost na své bývalé síle, a také jeho zdravotní stav se značně zhoršil (byl postižen těžkou dnou, pohyboval se jen o holi a trpěl i častými nervovými záchvaty). Avšak aktivní šachové činnosti zanechat nemohl, protože to byl prakticky jediný zdroj jeho příjmů. Proto musel také přijmout výzvu nového soupeře, mladého [[Němci|Němce]] [[Emanuel Lasker|Emanuela Laskera]], jehož dosažené výsledky jej k zápasu opravňovaly. Po delších jednáních bylo dohodnuto, že se bude hrát do deseti výher, a to nejprve v [[New York]]u. Po dosažení čtyř výher u jednoho ze soupeřů se pak zápas přesune do [[Filadelfie]] a po dalších třech výhrách jednoho soupeře se zbytek zápasu odehraje v [[Kanada|kanadském]] [[Montréal]]u.

 

 

V [[Montréal]]u se začalo hrát [[3. květen|3. května]] a začátek se Steinitzovi skutečně vydařil. Ve dvanácté partii sice bílými remizoval, ale pak vyhrál dvě partie za sebou a upravil stav zápasu na 4:7 (=3). Lasker však poté vyhrál patnáctou i šestnáctou partii a dosáhl tak stavu 9:4 (=3). Od této chvíle by ztráta partie znamenala pro Steinitze ztrátu titulu. Z posledních sil se proto Steinitz vzchopil a vyhrál černými sedmnáctou partii. V osmnácté však jen remizoval a devatenáctá partie, která se hrála [[26. květen|26. května]] [[1894]], byla poslední partií zápasu. Lasker zvítězil 10:5 (=4) a získal titul mistra světa.

* Rovněž [[Šachový turnaj v Norimberku roku 1896|turnaj v Norimberku 1896]] přinesl vítězství Laskerovi, o bod za ním skončil mladý maďarský mistr [[Géza Mároczy]], pak následovali Pillsbury a Tarrasch, za nimi [[David Janowski]] a teprve na šestém místě Steinitz,<ref>http://xoomer.alice.it/cserica/scacchi/storiascacchi/tornei/1851-99/1896norimberga.htm</ref> jehož hra nevypadala z hlediska odvetného utkání s Laskerem příliš nadějně.

 

 

== Steinitzův přínos světovému šachu ==

* '''¹''' Přebor Vídně roku v roce [[1859]] a [[1860]] vyhrál Carl Hamppe ([[1815]] –[[1876]]), [[Rakousko|rakouský]] šachista původem ze [[Švýcarsko|Švýcarska]],<ref name="geocities" /><ref>http://www.chessgames.com/perl/chessplayer?pid=27380</ref>

* '''²''' Valentine Green ([[1831]] –[[1877]]),<ref>http://www.chessgames.com/perl/chessplayer?pid=10349</ref> anglický šachista, účastník [[Šachový turnaj v Londýně roku 1862|šachového turnaje v Londýně roku 1862]], další informace nezjištěny,

* '''⁴''' Takto se postupně zrodila tradice, dodržovaná s většími či menšími obměnami až do [[Alexandr Alexandrovič Aljechin|Ajlechinovy]] smrti v roce [[1946]]: mistr světa měl „povinnost“ vybrat si po určité době (nejlépe každé tři nebo čtyři roky) soupeře z řad světové elity a sehrát s ním zápas o titul. Při nerozhodném výsledku zůstal titul mistru světa. Při prohře měl pak mistr světa právo na odvetný zápas.

 

|

|=

 

|''22.Ve1xe7+!! Kf8! 23.Vf7+!! Kg8 24.Vg7+! Kh8 25.Vxh7+! 1:0'' (Steinitz–Bardeleben, Hastings 1895)