Konstantin I. Veliký: Porovnání verzí

Odebráno 31 bajtů ,  před 6 lety
m
řazení záv. odkazů, - volné ř.
(→‎Hodnocení: Soubor:0 Gaius Flavius Valerius Constantinus - Palatino.JPG)
m (řazení záv. odkazů, - volné ř.)
=== Před nástupem na trůn ===
==== Mládí ====
 
Konstantin se narodil [[27. únor]]a kolem roku [[272]] ve městě Naissus (dnešní [[Niš]], [[Srbsko]]) v provincii [[Moesie|Horní Moesie]] (později [[Dácie|Dacia Ripensis]]). Jeho otcem byl [[Constantius I. Chlorus|Flavius Constantius]], voják místního původu, jenž byl tolerantním a politicky obratným jedincem. Mladý Konstantin strávil s otcem patrně jen málo času, jelikož Constantius byl důstojníkem v [[Starověký Řím|římském]] vojsku a sloužil tehdy jako příslušník tělesné stráže císaře [[Aurelianus|Aureliana]]. Constantius rychle postupoval v hodnostech a za císaře [[Carus|Cara]] obdržel někdy kolem roku [[283]] správu [[Římské provincie|provincie]] [[Dalmácie (provincie)|Dalmácie]]. Konstantinovou matkou byla [[Flavia Iulia Helena|Helena]], žena nízkého původu, která se narodila v [[Bithýnie|Bithýnii]]. Není jasné, zda byla Constantiovou zákonnou manželkou nebo zda spolu žili v [[konkubinát]]u.
 
 
==== Na Diocletianově dvoře ====
 
Během pobytu na východě si Konstantin osvojil odpovídající vzdělání a ve zdejším kulturním prostředí se setkal s řadou [[Pohanství|pohanských]] a [[Křesťanství|křesťanských]] myslitelů. Navštěvoval zřejmě přednášky [[Lactantius|Lactantia]], předního [[latina|latinsky]] píšícího křesťanského spisovatele. Protože Diocletianus neměl vůči Constantiovi naprostou důvěru – žádný z tetrarchů se nemohl zcela spolehnout na své kolegy – byl Konstantin držen v Nikomédii fakticky jako rukojmí zajišťující Constantiovu loajalitu. Navzdory tomu patřil Konstantin k prominentním členům dvora a účastnil se několika vojenských tažení v [[Asie|Asii]]. Zastával různé tribunáty, v roce [[296]] vedl kampaň proti [[barbar]]ům na [[Dunaj]]i a v dalších třech letech bojoval proti [[Perská říše|Peršanům]] v [[Sýrie (provincie)|Sýrii]] a [[Mezopotámie|Mezopotámii]] pod velením Diocletiana a Galeria. Později obdržel hodnost tribuna prvního řádu (''tribunus ordinis primi'').
 
Z východní hranice se Konstantin vrátil do Nikomédie v prvních měsících roku [[303]], tedy právě včas, aby mohl být svědkem začátku Diocletianova „velkého pronásledování“, jež se stalo nejdrastičtějším [[Pronásledování křesťanů|pronásledováním křesťanů]] v římských dějinách. Už koncem roku [[302]] poslali Diocletianus a Galerius zprávu do [[Apollón]]ova orákula v [[Didyma|Didymě]] s dotazem jak postupovat vůči křesťanům. Konstantin byl již přítomen, když Diocletianus obdržel odpověď, která ho přiměla vyjít vstříc některým svým dvořanům žádajícím zakročení proti rostoucímu vlivu křesťanů. [[Dne 23. únor]]aúnora 303 Diocletianus nařídil zboření [[kostel]]akostela v Nikomédii, spálení všech písemností a zabavení církevního majetku. V následujících měsících se toto ničení rozšířilo po celé říši, kostely byly zapalovány, křesťané ve vysokých státních funkcích sesazováni a kněží uvrhováni do vězení. Je více než nepravděpodobné, že se Konstantin nějakým způsobem zapojil do těchto akcí. Ve svých spisech se sám prezentoval jako oponent Diocletianova „krvavého ediktu“ proti „uctívačům Boha“, nic ale nenasvědčuje tomu, že by se skutečně vzepřel tomuto běsnění. Žádný křesťan Konstantinovi nevytýkal jeho pasivitu při pronásledování, přesto nelze zcela opomenout jeho částečnou spoluodpovědnost.
 
[[1.Dne květen|1. května]] [[305]] se Diocletianus vlivem vysilující nemoci, jež ho postihla předchozí zimu, vzdal svého trůnu a v současně probíhajícím obřadu v Mediolanu učinil totéž i Maximianus. Lactantius se zmiňuje o tom, že Galerius zmanipuloval zesláblého Diocletiana k abdikaci, a kromě toho přiměl odstupujícího císaře k ustavení svých stoupenců císařskými nástupci. K tomu dále poznamenává, že dav naslouchající Diocletianově abdikačnímu projevu věřil až do poslední chvíle tomu, že za nové caesary budou vybráni Konstantin a Maximianův syn [[Maxentius]]. Přednost před těmito dvěma nakonec dostali [[Flavius Severus|Severus]] a [[Maximinus Daia]]. Některé z antických pramenů podrobně líčí úklady, které měl Galerius strojit Konstantinovi v měsících po Diocletianově odstoupení. Hodnověrnost těchto tvrzení je však značně nejistá.
 
==== Prohlášení císařem ====
 
[[Soubor:yorkconstantine.jpg|thumb|left|Bronzová socha Konstantina v Yorku v Anglii]]
Konstantin stále držený na Galeriově dvoře se každopádně ocitl v nebezpečí. Jeho život a kariéra závisely na otcově zásahu. Zřejmě už koncem jara roku 305 požádal Constantius o propuštění svého syna, jenž mu měl být nápomocen při tažení v [[Británie (provincie)|Británii]]. Během jedné dlouhé večerní hostiny měl Galerius této žádosti vyhovět. Pozdější propaganda líčila dramatický noční útěk Konstantina, který se obával, že Galerius si posléze rozmyslí jeho propuštění. Proto nanejvýš spěchal od jedné stanice státní pošty k druhé a vždy přesedlal na zde ustájeného koně, zatímco ostatní ochromil, aby Galeriovým mužům znemožnil stíhání. Následujícího dne Galerius seznal, že Konstantin uprchl příliš daleko a není možné ho chytit.
 
==== Počátek vlády ====
 
Konstantinovi byla přidělena západní část říše sestávající z Británie, Galie a Hispánie. Pod jeho velení proto spadala jedna z největších římských armád, rozložená podél klíčové [[rýn]]ské hranice. Po svém povýšení na císaře setrval Konstantin v Británii. Zabezpečil severovýchodní hranici dokončením Constantiem započaté reorganizace vojenských sil na ostrově a nařídil opravu zdejších silnic. Brzy poté přemístil svoji rezidenci do města Augusta Treverorum (dnešní [[Trevír]]), neboť krátce po Konstantinově prohlášení císařem, překročili [[Frankové]] v zimě 306 až [[307]] [[Rýn|Dolní Rýn]] a vpadli do Galie. Konstantin je vytlačil zpět za řeku a zajal dva jejich náčelníky, Ascaricha a Merogaisa. Zajatci včetně náčelníků byli následně předhozeni šelmám v trevírském [[amfiteátr]]u při oslavě Konstantinova příjezdu (''adventus'').
 
=== Občanské války ===
==== Maxentiova uzurpace ====
 
Poté, co Galerius uznal Konstantina za svého spolucísaře, byla Konstantinova podobizna nesena podle tradičního zvyku [[Řím]]em. Maximianův syn [[Maxentius]] se obrazu posmíval, když na něm znázorněného Konstantina označoval za syna nevěstky. Nevražící na Konstantina prohlásil se Maxentius [[28. říjen|28. října]] [[306]] v Římě císařem. Galerius se odmítl smířit s tímto stavem věcí, avšak při pokusu sesadit Maxentia neuspěl. Proti uzurpátorovi vyslal Severa, jenž vytáhl ze severní Itálie na Řím. Severova armáda ovšem dříve podléhala Maximianově velení a proto přešla k nepříteli. Severus byl potom zajat a vsazen do vězení. Po Maxentiově vzpouře se z ústraní vrátil jeho otec [[Maximianus]], kterému Maxentius přenechal titul augusta. Koncem roku [[307]] se pak Maximianus vydal do Galie za Konstantinem, jemuž nabídl ruku svojí dcery [[Fausta|Fausty]] a povýšení do hodnosti augusta. Za to měl Konstantin potvrdit dřívější rodinné spojenectví mezi Maximianem a Constantiem a podpořit Maxentia v [[Itálie|Itálii]]. Konstantin s tímto souhlasil a oženil se s Faustou. Třebaže Maxentiovi vyslovil podporu, do konfliktu v Itálii se nijak nezapojil.
 
 
==== Maximianovo povstání ====
 
[[Soubor:Constantine Chiaramonti Inv1749.jpg|thumb|upright=0.8|Mramorová busta Konstantina ze 4. století]]
V roce [[310]] se po moci toužící Maximianus vzbouřil proti Konstantinovi, který tehdy vedl válku s Franky. Maximianus byl nejprve s částí Konstantinovy armády vyslán do Arelate, aby bránil jižní Galii před případným Maxentiovým útokem. Zde ale vyhlásil, že Konstantin zemřel, načež se znovu prohlásil císařem. Ačkoli vojákům, kteří by se přidali na jeho stranu, sliboval velké sumy peněz, většina Konstantinových mužů zůstala věrná svému císaři. Maximianus byl tudíž záhy nucen odejít. Jakmile se Konstantin doslechl o vzpouře, ihned přerušil své tažení proti Frankům a pochodoval se svým vojskem na jih. Kvůli urychlení svého postupu nalodil ve městě ''Cabillum'' ([[Chalon-sur-Saône]]) své mužstvo na vory. Na nich se plavil po řekách [[Saône]] a [[Rhôna|Rhône]] až do [[Lugdunum|Lugduna]] ([[Lyon]]), kde vystoupil na břeh. Maximianus mezitím uprchl do města ''Massilia'' ([[Marseille]]), které bylo ve srovnání s Arelate vhodněji uzpůsobeno k dlouhému obléhání. Nicméně po Konstantinově příchodu otevřeli občané Massilie brány města. Maximianus byl zajat, odsouzen za své zločiny a potřetí sesazen. Konstantin vůči němu projevil určitou mírnost, přesto ho důrazně vyzýval ke spáchání sebevraždy. V červenci 310 se Maximianus oběsil, třebaže nelze vyloučit, že ho nakonec Konstantin nechal popravit.
 
==== Konflikt s Maxentiem ====
 
Zhruba v polovině roku 310 Galerius vážně onemocněl, což mu znemožnilo dále určovat chod císařské politiky. Svým posledním činem se Galerius rozhodl odvolat svoji neúspěšnou politiku pronásledování. V ediktu z [[30. listopad]]u [[311]] vyhlásil smrtelně nemocný Galerius konec perzekucí a opětné obnovení náboženské tolerance. Brzy po této události zemřel. Galeriova smrt uvrhla v trosky zbytky systému tetrarchie. Maximinus Daia se vypravil ze Sýrie proti Liciniovi a obsadil [[Malá Asie|Malou Asii]]. Vzápětí uzavřeli dočasný mír a za hranici mezi svými doménami stanovili [[Bospor]]. Zatímco Konstantin se pohyboval v Británii a Galii, Maxentius se v Itálii připravoval k válce. Opevnil města v severní Itálii a naklonil si místní křesťanské komunity povolením volby nového [[Papež|římského biskupa]]. Maxentiovo postavení přesto zůstávalo i nadále poměrně svízelné. O svoji dřívější podporu přišel v důsledku rostoucích daní a zhoršujícího se hospodářství. V Římě a [[Kartágo|Kartágu]] vypukly lidové bouře a v [[Afrika (provincie)|Africe]] se chopil moci uzurpátor [[Domitius Alexander]]. V létě roku 311 Maxentius využil Liciniovi zaneprázdněnosti záležitostmi na východě a vyhlásil Konstantinovi válku, jíž hodlal odčinit otcovu smrt. Zřejmě v zimě 311 až [[312]] sjednal Konstantin spojenectví s Liciniem, jemuž nabídl za manželku svoji sestru [[Flavia Julia Constantia|Constantii]]. Tato aliance původně namířená proti Maxentiovi zneklidnila Maximina Daiu, jenž pak uzavřel s Maxentiem spojenectví, přičemž ho uznal za císaře.
 
 
==== Válka s Liciniem ====
 
Po vítězství nad Maxentiem si Konstantin postupně upevnil vojenskou převahu nad svými rivaly, kteří uznali jeho dominantní postavení. V roce [[313]] se sešel s Liciniem v Mediolanu. V průběhu tohoto setkání přijali císařové tzv. [[Edikt milánský]], jímž stvrdili Galeriův toleranční edikt povolující svobodné vyznávání všech náboženství v říši. Jejich dřívější spojenectví bylo stvrzeno svatbou Licinia a Konstantinovy sestry Constantie. Konference byla záhy přerušena, neboť Licinius obdržel zprávu o tom, že [[Maximinus Daia]] překročil Bospor a vpadl na Liciniovo území. Licinius se vypravil proti Maximinovi, kterému v [[Thrákie|Thrákii]] uštědřil ničivou porážku, načež opanoval východní polovinu římské říše. V roce [[314]] povýšil Konstantin do hodnosti caesara svého švagra a římského senátora [[Bassianus|Bassiana]], jemuž byla přidělena do správy Itálie. Bassianus však zanedlouho začal intrikovat proti Konstantinovi, v čemž ho podporoval Licinius. Konstantin dal Bassiana popravit, čímž vztahy mezi oběma zbývajícími císaři ochladly a brzy přerostly v ozbrojený konflikt. Patrně v létě 314 nebo [[316]] se Konstantin a Licinius utkali v krvavé [[Bitva u Cibalae|bitvě u Cibalae]] ([[Vinkovci]]) v [[Panonie|Panonii]], v níž Konstantin přinutil svého soupeře k ústupu. Zřejmě na počátku roku [[317]] svedli císařové [[Bitva u Mardie|bitvu u Mardie]], jež probíhala podobně urputně jako předchozí střetnutí. Aniž by kdokoli dosáhl vítězství, utrpěly obě strany těžké ztráty a během následné noci se Licinius v pořádku stáhl. Vyčerpaní vzájemným bojem uzavřeli Konstantin a Licinius v Serdice ([[Sofie]]) mírovou smlouvu, podle níž náležela Konstantinovi vláda nad všemi dunajskými a [[balkán]]skými provinciemi s výjimkou Thrákie. Konstantinovi synové [[Crispus]] a [[Konstantin II.|Konstantin]] a Liciniův syn [[Licinius II.|Licinianus]] byli povýšeni do hodnosti caesarů.
 
=== Jediným vládcem říše ===
==== Založení Konstantinopole ====
 
[[Soubor:Byzantinischer Mosaizist um 1000 002.jpg|thumb|upright=0.9|Portrét Konstantina Velikého na mozaice v chrámu [[Hagia Sofia]]]]
V období tetrarchie sloužila města Trevír, Mediolanum, Soluň a Nikomédie jako císařské rezidence, význam [[Řím]]a jako centra vlády tudíž podstatně poklesl. Konstantin zašel v tomto směru ještě dále, když nechal na místě řecké kolonie [[Byzantion|Byzantia]], jež se rozkládalo na [[Bospor]]u, vybudovat druhé hlavní město římské říše. Rozhodnutí založit nové centrum impéria na východě představovalo vedle jeho příklonu ke křesťanství jeden z nejdlouhodobějších důsledků Konstantinovy vlády. Nové hlavní město se těšilo strategicky velmi výhodné poloze, která zajišťovala snadný přístup jak k balkánským provinciím, tak k východní hranici s [[Írán|Persií]]. Zároveň kontrolovalo úžiny mezi [[Evropa|Evropou]] a [[Asie|Asií]] a disponovalo příznivými podmínkami k hospodářskému rozvoji. Kromě toho bylo také snadno bránitelné a mělo znamenitý přístav.
 
==== Usmrcení Crispa a Fausty ====
 
Mezi členy Konstantinovy rodiny patrně nepanovaly nijak vřelé vztahy. Sám Konstantin byl chladně uvažující a podezřívavý člověk, což byl zřejmě důsledek zápasu o přežití, jemuž byl v mládí vystaven v prostředí intrik na Galeriově dvoře. V průběhu svého života Konstantin neváhal zřejmě odstranit svého tchána a dva švagry. Náhle v roce [[326]] nechal v [[Pula|Pule]] odsoudit a popravit svého nejstaršího syna [[Crispus|Crispa]], jehož matkou byla Minervina, Konstantinova konkubína nebo možná první manželka. V [[Trevír]]u v červenci téhož roku Konstantin přikázal popravit také [[Fausta|Faustu]], svoji manželku a matku tří synů. Jelikož zmínky o Crispovi a Faustě včetně jejich jmen byly odstraněny a vymazány z nápisů a literatury, neboť nad nimi bylo vysloveno damnatio memoriae, jen málo antických pramenů se zabývá zkoumáním možných motivů těchto neblahých skutečností. V době poprav se mělo obecně věřit, že císařovna Fausta udržovala s Crispem milostný vztah, případně že o takovém vztahu šířila zvěsti. Konstantin, mající podezření z jejich styků, dal oba pro jejich nemorálnost popravit. Tato interpretace jejich usmrcení se však nezakládá na žádných spolehlivých důkazech, zvláště když prameny zmiňující údajný vztah mezi Faustou a Crispem jsou pozdějšího data a nepříliš vysoké věrohodnosti.
 
 
==== Vnitřní politika ====
 
Konstantinovo panování se všeobecně vyznačovalo reformním úsilím. Především v oblastech civilní administrativy a organizace armády, jejichž řízení od sebe důkladně oddělil, se Konstantin přidržoval Diocletianem nastoleného uspořádání, jež dále rozvíjel. Konstantin završil reformu armády započatou Diocletianem a rozdělil římské vojsko na dvě části. Bezprostřední obranu říše vykonávaly pohraniční oddíly (''[[limitanei]]''), zatímco k odrážení vážnějších vpádů byly nasazovány v týlu umístěné mobilní polní zálohy (''[[comitatenses]]''), které představovaly hlavní složku armády a byly z velké části tvořeny těžkou jízdou. Tento krok byl podroben kritice v leckterých pramenech, ačkoli Konstantin jím přispěl ke stabilizaci pohraničních regionů, protože nepřátelská vojska útočící na hranice říše mohla být rychleji a efektivněji zastavena. [[Pretoriánská garda]], která si udržovala v předchozích staletích značný vliv, byla kvůli své loajálnosti k Maxentiovi rozpuštěna. Na její místo nastoupila jízdní císařská garda, nazývaná ''scholae palatinae'', složená z mužů často germánského původu. Počet barbarů působících v římském vojsku se za Konstantina znatelně zvýšil. Sám Konstantin si velice cenil [[Germáni|Germánů]], z nichž se mnozí domohli vysokého postavení ve vojsku. Velení nad armádou svěřil Konstantin do rukou generálů, pro něž zřídil nové hodnosti vojenského velitele (''[[magister militum]]''), velitele pěchoty (''magister peditum'') a velitele jezdectva (''[[magister equitum]]'').
 
 
==== Náboženská politika ====
 
Konstantin proslul jako první [[Křesťanství|křesťanský]] římský císař a jeho vláda proto představovala zásadní zvrat v [[Dějiny církve|dějinách církve]]. V roce [[313]] vydali Konstantin a Licinius Edikt milánský, který zakázal trestání osob hlásících se ke křesťanské víře, navrátil [[Církev|církvi]] a jednotlivým křesťanům veškerý zkonfiskovaný majetek a zavedl toleranci vůči všem náboženstvím. Ovšem je třeba připomenout, že už v roce [[311]] poskytl [[Galerius]] tolerančním ediktem křesťanům právo praktikovat své náboženství za podmínky, že se budou modlit za blaho státu. Historikové se často přou o to, zda Konstantin konvertoval ke křesťanství v mládí vlivem své matky [[Flavia Iulia Helena|Heleny]], nebo zda si osvojil víru v [[Bůh|Boha]] postupně v průběhu života. Nicméně zdá se, že se ke křesťanství definitivně obrátil až v pokročilejším věku. Často je namítáno, že Konstantinovo obrácení na víru bylo spíše důsledkem jeho politického pragmatismu než náboženského přesvědčení. To ale nelze nijak spolehlivě prokázat ani vyvrátit. Ač se přiklonil ke křesťanství, podržel si Konstantin titul ''[[pontifex maximus]]'', který mu zaručoval postavení v čele pohanského kněžstva.
 
 
=== Smrt ===
 
Zhoršující se poměry na východní hranici a v [[Arménie|Arménii]] přiměly Konstantina v roce [[337]] k vypovězení války [[Sásánovci|sásánovské Persii]]. Podle Eusebia z Kaisareie však Konstantin o [[Velikonoce|Velikonocích]] v témže roce závažným způsobem onemocněl. Opustil proto Konstantinopol a vydal se na jižní pobřeží Propontidy ([[Marmarské moře]]) do města Helenopolis, v němž se narodila jeho matka. V místním kostele, který nechala postavit Helena na počest mučedníka Lukiana z Antiochie, se pomodlil a seznal, že jeho život se chýlí ke konci. Konstantin usilující o očistění od hříchů se pak začal připravovat na přijetí křtu. Chtěl se ještě vrátit do Konstantinopole, ovšem jeho chatrné zdraví mu nedovolilo podniknout tak dlouhou cestu, pročež dorazil pouze k předměstí [[Nikomédie]]. Shromážděným biskupům se zde svěřil o tom, že doufá v pokřtění v řece [[Jordán]]u, kde podle [[Bible]] podstoupil stejný obřad Kristus. Umírající Konstantin následně přijal křest od ariánského biskupa Eusebia z Nikomédie. Je třeba podotknout, že křtění krátce před smrtí odpovídalo tehdejším zvyklostem. Několik týdnů poté, v den [[Letnice|Svatodušních svátků]], [[22. květen|22. května]] [[337]], Konstantin v nikomédské vile Achyron zemřel.
 
 
== Prameny ==
 
Jako císař, jemuž náležel významný podíl na pozvednutí křesťanství do pozice dominujícího náboženství římské říše, a který navíc přemístil římské hlavní město na Bospor, se Konstantin zařadil mezi význačné historické postavy, ačkoli byl i poměrně kontroverzní osobností. Rozporné hodnocení Konstantina odráží charakter antických pramenů, vztahujících se k počátku 4. století. Ty jsou totiž i přes svoji hojnost a zevrubnost silně ovlivněny soudobou oficiální propagandou, což má za následek jejich převládající jednostrannost. Dochovaných děl, zabývajících se výhradně Konstantinovým životem a vládnutím, je pouze malé množství. [[Eusebios z Kaisareie]] napsal Život Konstantinův (''Vita Constantini''), jenž obsahuje prvky [[eulogie]] a [[hagiografie]]. Toto dílo vytvořené zhruba mezi léty [[335]] až [[339]] vychvaluje Konstantinovy mravní a náboženské ctnosti. Navozuje tím tendenčně pozitivní obraz Konstantina a moderní historikové proto často zpochybňují jeho hodnověrnost. O Konstantinově světském životě a činech pojednává ''Origo Constantini'' od neznámého autora. Tento spis neurčitého data vzniku se zaměřuje především na vojenské a politické události a opomíjí tak kulturní a náboženské záležitosti.
 
 
=== Konstantinova donace ===
 
[[Římskokatolická církev]] považovala ve [[středověk]]u za nepatřičné, že Konstantin byl pokřtěn teprve na smrtelné posteli a tento obřad navíc vykonal biskup pochybné pravověrnosti, což bylo vnímáno jako zostuzení [[papež]]ské autority. V [[8. století]], patrně během pontifikátu [[Štěpán II. (papež)|Štěpána II.]] ([[752]]-[[757]]), se objevil dokument, nazývaný [[Konstantinova donace]] (''Donatio Constantini''). Podle legendy měl papež [[Silvestr I.]] vyléčit pohanského císaře z [[Lepra|malomocenství]]. Vděčný Konstantin se poté dal pokřtít a současně přenechal církvi Lateránský palác. V donaci měl právě konvertovaný Konstantin pověřit vládou nad městem Římem a všemi provinciemi a městy Itálie a Západu Silvestra a jeho nástupce. V době [[Vrcholný středověk|vrcholného středověku]] byla tato listina přijímána jako základ světské moci papežů, ačkoli byla veřejně označena za podvrh císařem [[Ota III.|Otou III.]] Nicméně až v [[15. století]] prokázal filolog [[Lorenzo Valla]], že donace je skutečně padělkem.
 
== Hodnocení ==
 
Při hodnocení Konstantinova panování nelze odhlédnout od jeho obrácení na víru. Jeho veřejná činnost v oblasti náboženství se vyznačovala jistou rozporuplností, neboť na jedné straně vycházela z respektování zavedených způsobů, současně ale vedla k odklonu od dosavadních kultů, čímž byla uvedena v chod pozvolná, nicméně zcela zásadní proměna římské společnosti. Pozvolné omezování pohanství, jež se projevovalo jak ve formě zákonů, tak v podobě ojedinělého ničení pohanských svatyň a drancování jejich bohatství, bylo vyvažováno příležitostným projevováním ohledů vůči pohanství. Bylo tedy možné, aby jisté město v Malé Asii muselo na podporu své žádosti odkazovat na veskrze křesťanskou příslušnost svého obyvatelstva, zatímco jinému městu v Itálii bylo povoleno slavit místní festival zahrnující uspořádání gladiátorských her a zasvěcení chrámu císařské dynastii. Na počátku své vlády Konstantin zakázal kněžím a věštcům ve městě Římě vstup do soukromých domů, v roce 320 nebo 321 však vyzval k provádění očistných obřadů podle starých způsobů, pokud by císařský palác nebo jakákoli jiná veřejná budova byly zasaženy bleskem. Tradiční provozování [[magie]] na venkově bylo Konstantinem nadále tolerováno. Klasická kultura a vzdělanost, které byly úzce spjaty s pohanstvím, si stále zachovávaly značný věhlas a autoritu. Taktéž pohanští kněží v provinciích, kteří sehrávali výraznou roli ve veřejném životě, si udrželi své postavení ještě dlouho po skončení Konstantinovy vlády. Konstantinopol byla sice slavnostně vysvěcena jako křesťanská metropole, ale ceremonii jejího založení přihlížel i známý pohanský věštec Sopatros.
 
 
Konstantinova vláda přesto představovala jeden z nejzásadnějších momentů evropských dějin. Existence do značné míry christianizovaného císařského správního aparátu společně s nástupem Konstantinových synů, kteří byli plně oddáni křesťanské víře, vedla k pevnému zakotvení privilegované pozice křesťanství. Právě tyto příznivé podmínky, k jejichž vzniku dal Konstantin podnět, umožnily, aby se křesťanství postupně etablovalo jako dominantní náboženství v římské říši. V průběhu 4. století se tím vytvořilo prostředí, které podstatným způsobem určilo charakter [[Byzantská říše|byzantské]] a [[Západní kultura|západní civilizace]] v dalších staletích. Vedle klasické antické kultury vyšších vrstev římské společnosti se vyvíjela křesťanská biblická kultura a zároveň se šířila nová forma náboženského patronátu mezi vládnoucími vrstvami a biskupy, křesťanskými intelektuály a svatými muži. Dílo, jež Konstantin zanechal svým nástupcům, sice zůstalo nedokončené, nicméně bylo to jeho osobní rozhodnutí v roce 312, kterým předurčil postupný přerod římské říše v křesťanský stát. Eusebios proto chápal Konstantinovo panování jako naplnění božské prozřetelnosti. Nedlouho po jeho smrti obdařili pozdně antičtí historikové Konstantina přízviskem „Veliký“. Většina [[Východní křesťanství|východních křesťanů]] uznává Konstantina za svatého a v [[Pravoslaví|ortodoxní církvi]] je označován jako ''isapostolos'' – „rovný [[apoštol]]ům“.
 
== Související články ==
* [[Bitva u Milvijského mostu]]
* [[Edikt milánský]]
* [[První nikajský koncil]]
* [[Ariánství]]
* [[Konstantinopol]]
 
== Reference ==
* ZÓSIMOS. ''Stesky posledního Římana''. Praha : Odeon, 1983
* ''Synové slávy - oběti iluzí: Z pozdních římských panegyriků''. Praha : Svoboda, 1977
 
== Související články ==
* [[Bitva u Milvijského mostu]]
* [[Edikt milánský]]
* [[První nikajský koncil]]
* [[Ariánství]]
* [[Konstantinopol]]
 
== Externí odkazy ==
[[Kategorie:Dějiny křesťanství]]
[[Kategorie:Křesťanští konvertité]]
[[Kategorie:Pohřbení v bazilice Svatých apoštolů]]
[[Kategorie:Postavy Božské komedie (Peklo)]]
[[Kategorie:Narození 3. století]]
[[Kategorie:Úmrtí 337]]
[[Kategorie:Muži]]
[[Kategorie:Pohřbení v bazilice Svatých apoštolů]]
[[Kategorie:Postavy Božské komedie (Peklo)]]
 
{{Link FA|bg}}