|
|}}
Císař '''Čcheng-chua''' ({{Čínsky|znaky=成化|pchin-jin=Chénghuà}}; [[9. prosinec]] [[1447]] – [[9. září]] [[1487]]) vlastním jménem '''Ču Ťien-šen''' ({{Čínsky|znaky=朱見深|pchin-jin=Zhū Jiànshēn}}), od roku 1457 '''Ču Ťien-žu''' ({{Čínsky|znaky=朱見濡|pchin-jin=Zhū Jiànrú}}) z [[dynastie Ming]] vládl v letech 1464–1487 [[Říše Ming|mingské Číně]]. Nastoupil po svém otci, císaři [[Jing-cung]]ovi. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil [[Éra vlády|éru]] „Úplné změny“, ''Čcheng-chua''. Název éry je používán i jako jméno císaře.
Narodil se jako Ču Ťien-šen císaři [[Jing-cung]]ovi roku 1447. O dva roky později byl jeho otec v [[Tchumuská krize|bitvě u Tchu-mu]] zajat Mongoly, sesazen a po návratu ze zajetí novým císařem [[Ťing-tchaj]]em, mladším bratrem Jing-cunga, odsunut do ústraní v domácím vězení. V době otcova zajetí byl Ču ťien-šen jmenován korunním princem, po třech letech však o postavení následníka trůnu přišel. Až po Ťing-tchajově svržení a smrti roku 1457 se Jing-cung vrátil na trůn a Ču Ťien-šen, nyní přejmenovaný na Ču Ťien-žua, se opět stal korunním princem.
Na trůn nastoupil po otci v únoru 1464 v šestnácti letech. V prvních letech vlády zavedl novou politiku zahrnující snížení daní a posílení moci státu. Nicméně po čase se kladný účinek změn vyčerpal a v posledních letech jeho panování začali v [[Zakázané město|Zakázaném městě]] dominovat [[eunuch]]ové, nechvalně známí [[Wang Č’ (eunuch)|Wang Č’]] a [[Liang Fang]]. Pozitivní prvky císařovy vlády byly postupně negovány jeho tendencí ke zvýhodňování oblíbenců namísto povyšování schopných. To vedlo k rozšíření korupce a obohacování protekcionářů na úkor státní pokladny. Po celé zemi vypukly rolnické revolty, ale byly rázně potlačeny. Císař vládl více autokraticky než jeho předchůdci, když posílil tajnou policii sledující nálady v zemi.
Na císaře měla velký vliv [[Wan Čen-er]], palácová dáma starší než on. Stala se jeho oblíbenou ženou zejména po porodu syna roku 1464; dítě brzy zemřelo, ale paní Wan si udržela moc nad císařem i nad jeho harémem – s věrnými eunuchy nutila ostatní ženy k potratům, otěhotněly-li s císařem, nevyhýbala se ani otrávení matek i dětí, pokud porodily.<ref name="mote03 630"/> Až roku 1475 se císař mohl dozvědět o existenci svého pětiletého syna [[Chung-č’|Ču Jou-tchanga]], do té doby přežívajícího v utajení.
Čcheng-chua se považoval za velkého válečníka a věnoval armádě velkou pozornost. V boji proti Mongolům dosáhla v 70. letech 15. století reorganizovaná mingská vojska podstatných vítězství, prvních od roku 1449. Budovaly se obranné zdi v [[Šen-si]] a [[Šan-si]], základ dochované [[Velká čínská zeď|Velké čínské zdi]]. Ve spojení s [[Dynastie Čoson|Koreou]] Číňané úspěšně válčili s [[Džürčeni|džürčenskými]] kmeny ve východním Mandžusku.
Čcheng-chua zemřel roku 1487 po třiadvaceti letech vlády, na trůn po něm nastoupil Ču Jou-tchang jako císař [[Chung-č’]].
== Dětství a mládí, nástup na trůn ==
Čcheng-chua se narodil [[9. prosinec|9. prosince]] [[1447]],<ref name="mote98 343"/><ref name="goodrich 298"/> jeho vlastní jméno bylo Ču Ťien-šen, Čcheng-chua bylo jméno jeho [[éra vlády|panovnické éry]]. Byl nejstarším synem císaře [[Jing-cung]]a a jedné z jeho vedlejších manželek, [[Císařovna vdova Čou|paní Čou]].<ref name="goodrich 298"/>
Roku 1449 byl jeho císařský otec zajat Mongoly v [[Tchumuská krize|bitvě u Tchu-mu]]. Poté v čele vlády prozatímně stanul mladší bratr zajatého císaře [[Ťing-tchaj|Ču Čchi-jü]] a současně byl Ču Ťien-šen prohlášen následníkem trůnu.<ref name="heer 21"/> O několik dní později se Ču Čchi-jü stal císařem, znám je jako císař [[Ťing-tchaj]].<ref name="twitchett 327"/> Roku 1450 Mongolové zajatého Jing-cunga vrátili Číňanům, ale Ťing-tchaj ho uvrhl do domácího vězení.<ref name="goodrich 298"/> Ču Ťien-šen zůstal následníkem do roku 1452,<ref name="goodrich 298"/><ref name="mote98 344">Mote (1998), s. 344.</ref> kdy byl degradován na [[Kníže z I|knížete z I]] ({{Cizojazyčně|zh|沂王}}).<ref name="goodrich 298"/> Žil oddělen od rodičů ve špatných materiálních podmínkách<ref name="mote98 345">Mote (1998), s. 345.</ref> a pod tlakem situace začal koktat. Nový následník, jediný syn Ťing-tchaje, však zemřel už roku 1453. Nástupnická otázka zůstala otevřená a pozice Ču Ťien-šena nejistá, dokud koncem roku 1456 Ťing-tchaj neonemocněl. Nejistotu využili stoupenci Jing-cunga, kteří v únoru 1457 provedli převrat a dosadili Jing-cunga zpět na trůn.<ref name="goodrich 298"/>
Ču Ťien-šena 1. března 1457 otec jmenoval korunním princem. Současně mu změnil jméno z Ťien-šen na Ťien-žu, patrně protože původní jméno vybrané roku 1449 Ťing-tchajem bylo pro Jing-cunga nepřijatelné.<ref name="goodrich 298"/>{{#tag:ref|Editoři [[Ming-š’]] uvedli (bez jakékoliv opory v primárních zdrojích), že jeho původní jméno Ťien-ťün ({{Cizojazyčně|zh|見濬}}) bylo změněno na Ťien-šen. Většina mingských a čchingských autorů zná pouze jméno Ťien-šen,<ref name="goodrich 298"/> pouze mingští historici Wang Š’-čen a Ťiao Chung chybně psali o změně z Ťien-šen na Ťien-ťi (což bylo jméno jeho bratrance, syna [[Ťing-tchaj]]e). Nejistota ohledně jména císaře naznačuje pasivitu a neprůbojnost císaře, podléhajícího vůli svého okolí.<ref name="goodrich 299"/>|group=pozn.}}
Ču Ťien-šen byl malíři zobrazován jako spíše robustně stavěný, s plnými tvářemi, bystrýma očima, velkými ušními lalůčky a zastřiženým knírem a bradkou. Stejné středoasijské rysy jsou vidět na portrétech jeho předků až po prapraděda. Jeho syn a nástupce, přestože také bradatý, byl drobnější a i další císaři byli jižního gracilního typu.<ref name="goodrich 304">Goodrich, s. 304.</ref> Jako dítě Ču Ťien-šen reagoval pomalu a navíc koktal. Jing-cung měl proto pochybnosti o jeho inteligenci a schopnosti vládnout, nicméně velcí sekretáři (především [[Li Sien (velký sekretář)|Li Sien]])<ref name="goodrich 299"/> ho přiměli k zachování nástupnictví pro nejstaršího syna.<ref name="mote98 345"/>
Jing-cung zemřel 23. února 1464. Následující den byla jmenována dvanáctičlenná císařská rada, která měla projednávat vládní politiku a radit mladému císaři.<ref name="mote98 367">Mote (1998), s. 367.</ref> V radě bylo šest úředníků: velký sekretář Li Sien, ministr státní správy [[Wang Ao]], ministr daní [[Nien Fu]], velký sekretář [[Pcheng Š’]], ministr vojenství [[Ma Ang]] (1399–1476) a velký sekretář [[Čchen Wen]] (1405–1468), čtyři eunuchové: [[Liou Jung-čcheng]], [[Sia Š’]], [[Fu Kung]], [[Niou Jü]] a dva vojáci: [[Sun Ťi-cung]], markýz z Chuej-čchang,{{#tag:ref|Sun Ťi-cung (1395–1480) byl bratr [[Císařovna Sun|císařovny Sun]], dostal titul markýze z [[Chuej-čchang]] za účast v nastolení Jing-cunga roku 1457.<ref name="mote98 374">Mote (1998), s. 374.</ref> Od roku 1457 zastával nejvyšší ceremoniální pozici u dvora.<ref name="goodrich 299"/>|group=pozn.}} a [[Sun Tchang]], markýz z Chuaj-ning.<ref name="goodrich 299"/> Na trůn Čcheng-chua usedl [[28. únor]]a [[1464]].
Při převzetí vlády už byl pod vlivem své oblíbenkyně [[Wan Čen-er]], původně služebné jeho babičky, [[Císařovna Sun|císařovny Sun]], a plnil jí jakákoli přání.<ref name="mote98 345"/> Inteligentní a cílevědomá Wan byla zprvu jeho chůvou, později konkubínou.<ref name="mote98 346"/> Při nástupu Čcheng-chuy na trůn jí bylo 34 let, dvakrát více než sedmnáctiletému císaři.<ref name="mote98 345"/>
== Vztahy v paláci ==
=== Excísařovny a císařovny ===
[[Soubor:孝贞纯皇后.jpg|thumb|alt=Portrét starší ženy.|Portrét Čcheng-chuovy [[Císařovna Wang (Čcheng-chua)|císařovny Wang]], anonymní autor dynastie Ming]]
Konflikty mezi ženami uvnitř [[Zakázané město|Zakázaného města]] se nepříznivě odrazily na císařově prestiži. První incident nastal hned v den nástupu na trůn, když vzplanula diskuze nad titulem Jing-cungovy vdovy, [[Císařovna Čchien|císařovny Čchien]]. Podle řádů měla dostat titul císařovna vdova (''chuang-tchaj-hou''), ale císařova vlastní matka paní Čou si tentýž titul nárokovala také.<ref name="goodrich 300"/> Byla sice jen druhořadou manželkou Jing-cunga, ale nyní matkou panujícího císaře a proto požadovala stejný status jako excísařovna Čchien.<ref name="mote98 346">Mote (1998), s. 346.</ref> Paní Čou argumentovala též svou věrností Jing-cungovi, za kterou zaplatila strádáním s ním v domácím vězení v letech 1450–1457.<ref name="goodrich 300"/>
V konfliktu mezi matkou a nevlastní matkou císař nechal úředníky vyjádřit jejich mínění a tajně je k tomu povzbuzoval, otevřeně však jednal se zdánlivou neochotou.<ref name="goodrich 300"/> Na návrh Pcheng Š’a a Li Siena dostaly obě titul ''chuang-tchaj-hou'', ale císařovna Čchien s přidanými před ním znaky ''Cch'-i'' ({{Cizojazyčně|zh|慈懿}}, „laskavá“). Paní Čou to vnímala jako diskriminaci<ref name="goodrich 300"/> a soustavně tlačila na své zrovnoprávnění. Mladý císař od hádajících se císařoven utíkal k paní Wan.<ref name="mote98 346"/>
Po nástupu na trůn si Čcheng-chua vzal za císařovnu [[Císařovna Wu (Čcheng-chua)|paní Wu]], která se však vzápětí dostala do konfliktu s paní Wan a požadovala její bičování za nezdvořilost.<ref name="mote98 346"/> Měsíc po svatbě proto panovník císařovnu zavrhl a zbavil titulu.<ref name="goodrich 300">Goodrich, s. 300.</ref> Žila pak v ústraní v Zakázaném městě ještě 45 let. Ještě téhož roku 1464 se novou císařovnou stala [[Císařovna Wang (Čcheng-chua)|paní Wang]], která si dávala pozor, aby paní Wan nezkřížila cestu. Zůstala bezdětná a uchránila se tak její nepřízně.<ref name="mote98 347">Mote (1998), s. 347.</ref>
Roku 1466 paní Wan porodila císařovi syna a obdržela hodnost „urozená dáma“ (''kuej-fej'').<ref name="mote98 346"/> Jejich syn do roka zemřel<ref name="goodrich 301"/> a další děti neměla, ale ostře císaře střežila a ostatní ženy nutila k potratům, aby jejich případný syn neohrozil její postavení.<ref name="mote98 346"/> O několik let později měl císař syna od jiné konkubíny, jmenoval ho v prosinci 1471 následníkem, ale dítě brzy zemřelo. Historikové se všeobecně domnívají, že v jeho smrti měla prsty paní Wan.<ref name="goodrich 301"/>
=== Následník ===
Dvůr a vláda byli hluboce znepokojeni chybějícím dědicem a vlivem paní Wan, úředníci ji v podáních císaři kritizovali, císař je však odmítal s tím, že se vměšují do jeho soukromých záležitostí.<ref name="mote98 347"/> Až když si v červnu 1475 povzdechl, že v osmadvaceti letech ještě nemá dědice, přítomný eunuch ho impulsivně upozornil na existenci pětiletého syna vychovávaného excísařovnou Wu.<ref name="mote98 347"/><ref name="goodrich 301"/>
Císař měl totiž o několik let dříve aférku s dívkou z [[Kuang-si]]<ref name="goodrich 301"/> příjmením [[Paní Ťi|Ťi]], patrně [[Jaové|jaoskou]] zajatkyní přivedenou do paláce kolem roku 1467. Roku 1469 se seznámila s císařem a otěhotněla.<ref name="mote98 347"/> Paní Wan těhotenství odhalila, ale eunuchové nesplnili její příkaz k podání prostředku vyvolávajícího potrat<ref name="mote98 347"/> a místo toho matku skryli v komnatách excísařovny Wu,<ref name="mote98 347"/><ref name="goodrich 301"/> kde 30. července 1470 porodila chlapce.<ref name="goodrich 301"/> Následujících pět let matka i dítě žili ve skrytu u paní Wu.<ref name="mote98 347"/><ref name="goodrich 301"/>
Nadšený císař syna uznal,<ref name="mote98 347"/> dal mu jméno [[Chung-č’|Ču Jou-tchang]]<ref name="goodrich 301"/> a přemístil ho do bezpečí pod ochranu císařovny vdovy Čou.<ref name="mote98 348">Mote (1998), s. 348.</ref> O měsíc později paní Ťi zemřela za podezřelých okolností.<ref name="goodrich 301"/>{{#tag:ref|Podle historika [[Frederick Mote|Fredericka Moteho]] byla paní Ťi po měsíci otrávena agentem paní Wan.<ref name="mote98 348"/>|group=pozn.}} Císař se poté odstěhoval z paláce obývaného paní Wan a svého dědice před paní Wan chránil. Císařovna vdova Čou následníka dokonce varovala, aby při návštěvách paní Wan nic nejedl ani nepil.<ref name="mote98 348"/>
=== Kamarila paní Wan ===
[[Soubor:Chenghua's Pleasures.jpg|thumb|alt=Sedící císař obklopený skupinou stojících eunuchů sleduje dva jezdce na koních, kteří hrají nějakou jezdeckou hru.|Čcheng-chua se s eunuchy baví hrou podobnou pólu na obraze ''Zábavy císaře Čcheng-chuy'', anonymní autor 15. století, [[Zakázané město|Palácové muzeum v Pekingu]]]]
Císař po roce 1475 evidentně žil nezávisleji na paní Wan, protože v letech 1476–1487 mu pět žen dalo jedenáct synů a šest dcer. Přestože císař s ní nadále nežil, jeho oddanost vůči ní nepolevila a snad ji podporou jejích činností chtěl kompenzovat svou nepřítomnost.<ref name="goodrich 301"/> V druhé polovině své vlády totiž jen zřídka omezoval její aktivity, často ilegální. Její agenti se angažovali v [[Jün-nan]]u v těžbě mědi, stříbra, zlata a drahokamů, v zahraničním obchodu, lovu perel v [[Kuang-tung]]u, výběru daní na dolním toku [[Jang-c’-ťiang]], obchodu se solí.<ref name="goodrich 301"/> Roku 1483 si jeden z eunuchů při nákupu starožitností v [[Su-čou]] vedl tak arogantně, že místní úředníci a [[džentry]] skoro sáhli po zbraních. Poté, co se císař dozvěděl o jeho nepřístojnostech, nechal ho popravit.<ref name="goodrich 302"/> Její hlavní eunuch [[Liang Fang]] řídil císařský sklad v Pekingu, což mu dávalo možnost prodejem zboží za přemrštěné ceny zakrývat prodej úřadů organizovaný paní Wan.<ref name="goodrich 301">Goodrich, s. 301.</ref>
Přese všechny stížnosti císař paní Wan nijak nepotrestal. Naopak trestal úředníky protestující proti jejímu zneužívání moci, nepřiměřeným výdajům a korupci, takže si podržela nemalý vliv až do své smrti roku 1487.<ref name="mote98 348"/>
Jiným nechvalně známým eunuchem éry Čcheng-chua byl [[Wang Č’ (eunuch)|Wang Č’]], původem Jao zajatý a vykastrovaný během protipovstaleckých tažení 60. let. Dostal se mezi služebníky paní Wan, měl však jen nevýznamné posty, dokud nebyl roku 1477 postaven do čela Západního křídla (''Si-čchang''), tajné policie doplňující již dlouho existující Východní křídlo.<ref name="mote98 349"/> Záhy se dostal do sporu s velkým sekretářem [[Šang Lu]]em a ministrem vojenství [[Siang Čung]]em a dosáhl jejich odvolání. Tehdy se ve funkcích drželi jen ti, kteří těsně spolupracovali s paní Wan, nebo ti co se stáhli a mlčeli.<ref name="goodrich 301"/> Wang Č’ terorizoval elitu metropole několik let, než byl roku 1482 odeslán z Pekingu na inspekci pohraničních vojsk. Roku 1483, poté co důvěru císaře získala obvinění předložená jeho konkurentem z Východního křídla, ho císař přeložil do oddílu strážícího [[Ming-siao-ling|císařské hrobky v Nankingu]].<ref name="mote98 350">Mote (1998), s. 350.</ref>
== Hospodářství a kultura ==
=== Obchod, řemesla a finance ===
[[Soubor:Ming Dynasty porcelain vase, Chenghua Reign Period (2).JPG|thumb|left|alt=Fotografie šedomodré porcelánové vázy.|Porcelánová váza éry Čcheng-chua, [[Nankingské muzeum]]]]
Po desetiletích deprese se ve druhé polovině 15. století ekonomika Číny i okolních zemí začala vzpamatovávat. Bodem obratu byl růst těžby drahých kovů od 60. let. Těžba se zvedla mírně v Číně, jihovýchodní Asii, západní Africe a podstatně v Evropě. To vedlo k růstu dovozů východního zboží (pepře, koření, porcelánu) do střední Asie, na Blízký východ a do Evropy.<ref name="atwell 99 100">Atwell, s. 99–100.</ref> V Číně se opětně rozběhly porcelánky v [[Ťing-te-čen]]u, obchod na jihovýchodním pobřeží vzkvétal. Mingská keramika se nejen vrátila na asijské a africké trhy, ale v 80. letech 15. století se dostala až do Evropy.<ref name="atwell 100">Atwell, s. 100.</ref>{{#tag:ref|Například [[Lorenzo I. Medicejský]] získal svůj první čínský porcelán roku 1487.<ref name="atwell 100"/>|group=pozn.}} Ťingtečenské výrobky éry Čcheng-chua patří designem i zdobením mezi nejlepší porcelán mingské éry. Zvláštní význam má rozvoj polychromie (''tou-cchaj'', {{Cizojazyčně|zh|鬥彩}}, doslova „soupeření barev“), v následujícím století obdivované a napodobované.<ref name="goodrich 302">Goodrich, s. 302.</ref>
Obchod podpořilo i zrychlení dopravy, když po velkých záplavách ve střední a jižní Číně roku 1465 nastoupila vlna výstavby mostů.<ref name="brook 113"/> Rozvíjelo se hedvábnictví; v 70. a 80. letech 15. století se výroba hedvábí v [[Ťiang-nan]]u přesunula s měst na venkov, takže v okolí jezera [[Tchaj-chu]] se doslova v „každé vesnici“ tkalo hedvábí.<ref>Brook, s. 136.</ref> Vzestup hospodářství přinesl hluboké změny, růst měst i obchodu, zvláště na jihu a jihovýchodě, podpořený expanzí zahraničního obchodu po roce 1470<ref name="atwell 102">Atwell, s. 102.</ref> a dovozem japonského stříbra. Hospodářský růst přinesl bezprecedentní [[Monetizace|monetizaci]] ekonomiky.<ref name="atwell 103">Atwell, s. 103.</ref>
Od uzavření mincoven ve 30. letech 15. století trval nedostatek měďáků. Příležitosti se chopili padělatelé. Občas se objevující návrhy bojovat se soukromou mincí obnovením státních ražeb byly odmítány a tak sítě ilegálních mincoven prosperovaly a jejich „nové mince“ vytlačovaly staré [[Jung-le]]ho (vládl 1402–1424) měďáky i z [[peking]]ských trhů.<ref name="glahn 84"/> Soukromé mince byly horší kvality, s příměsí cínu nebo železa viditelně odlišné, nicméně vzácnost starých ražeb nedávala obchodníkům na výběr a používali i tyto padělky, byť je brali za 1/2 až 1/3 nominální hodnoty. Někteří však nebrali žádné mingské mince, jiní se omezili na stříbro. Dělníci vyplácení v nekvalitních mincích na to dopláceli polovičním reálným příjmem.<ref name="glahn 85">Glahn, s. 85.</ref> Mince proto mizely z oběhu a stát, podobně jako dříve se [[státovka]]mi, se je snažil podpořit vyžadováním plateb v nich.<ref name="glahn 85 86">Glahn, s. 85–86.</ref> Od 1465 tak bylo možno platit komerční poplatky ve státovkách i mincích. Vláda současně odmítala uvolnit mince ze státních pokladnic nebo odlévat nové.<ref name="glahn 86">Glahn, s. 86.</ref>
Problémy s penězi poznamenaly i zahraniční obchod. [[Období Kamakura|Japonské]] mise z let 1468, 1477 a 1483 byly poznamenány úpornou snahou Japonců o návrat ke stavu za Jung-leho, kdy měnili své zboží za měďáky ve výhodnějším kurzu než mohli dosáhnout na trhu.<ref name="glahn 91 92"/> Naopak cílem mingských úřadů byla minimalizace plateb v mincích a jejich náhrada hedvábím a jiným zbožím; také se pokoušely přinutit Japonce akceptovat „nové mince“ v nominální hodnotě, což Japonci považovali za zlodějnu. Mince se proto do Japonska dostávaly zejména podloudným obchodem.<ref name="glahn 91 92">Glahn, s. 91–92.</ref>
=== Zemědělství ===
Přes rozvoj obchodu, řemesel a měst nebyl stav zemědělství dobrý. Počet obyvatel mingské říše byl vysoký a dále rostl, ale koncem 15. století přetrvávalo relativně chladnější klima, které rolníkům nepřálo.{{#tag:ref|Chladné klima spojuje americký historik [[William Atwell]] s vysokou úrovní sopečné aktivity ve druhé polovině 15. století.<ref name="atwell 94 95">Atwell, s. 94–95.</ref>|group=pozn.}} Důsledkem byly hladomory v různých regionech severní a střední Číny, zejména v 60. letech,<ref name="atwell 96"/> a vysoké ceny potravin – začátkem 70. let stála rýže dvaapůlkrát více než ve 30. letech 15. století.{{#tag:ref|Ve 30. letech 15. století stál 1 ''[[Čínské míry#Objem|tan]]'' rýže (107,4 litru) 0,25 ''[[Čínské míry#Váha|liangu]]'' stříbra;<ref name="nefedov 681"/> počátkem 70. let už 0,6 ''liangu''.<ref name="nefedov 682">Nefedov, s. 682.</ref> ''Liang'' vážil 37,301 gramu.|group=pozn.}} Bandité se množili dokonce i v okolí metropole.<ref name="robinson 530 531"/>{{#tag:ref|Bezpečnostní problémy v okolí hlavního města byly způsobeny vícero faktory specifickými pro metropolitní oblast. Kriminalitu podněcoval kontrast mezi chudobou venkova a relativní prosperitou měst; soustředění desetitisíců mizerně placených nedisciplinovaných vojáků, kteří místo ochrany obyvatelstvo olupovali,<ref name="robinson 534">Robinson, s. 534.</ref> i přítomnost mnoha tisíc kastrátů, kterým se nepodařilo získat práci v císařském paláci a žili na okraji společnosti.<ref name="robinson 535">Robinson, s. 535.</ref>|group=pozn.}} Vláda se snažila obyvatelstvu pomoci, organizovala stavbu zavlažovacích kanálů, při hladomoru v pekingské metropolitní oblasti poskytla obyvatelstvu proso ze státních zásob<ref name="nefedov 682"/>{{#tag:ref|Uvolněno bylo 100 tisíc ''tanů'' zrna.<ref name="nefedov 682"/>|group=pozn.}} a nabízela uprchlým rolníkům návrat do jejich domovů, případně i prozatímní ubytování, přičemž jim poskytovala setbu, hospodářská zvířata a pětileté osvobození od daní.<ref name="lee 378"/>
V éře Čcheng-chua rozloha císařských statků vzrostla z nevelké velikosti na více než 80 tisíc hektarů; do začátku 16. století se zvětšily ještě šestnáckrát.<ref name="goodrich 302"/> Jejich výnosy byly osobním příjmem panovníka. Osobní panství panovníka se setkalo s nevolí úředníků, jistý [[Cenzorát|cenzor]] marně namítal, proč císař konkuruje statkářům, když mu patří celá země.<ref name="mote98 345"/> Rozsáhlá panství získávaly rozhodnutím panovníka i císařovny vdovy, následník trůnu, příbuzní císařoven, eunuchové a různí oblíbenci,<ref name="robinson 535">Robinson, s. 535.</ref> což stejně jako v případě císařských statků poškozovalo původní vlastníky půdy, změněné na nájemce, i státní pokladnu.<ref name="goodrich 302"/> Nejen císař a jeho okolí, ale i bohatí statkáři zvětšovali své pozemky na úkor ruinovaných drobných rolníků. Zejména v Ťiang-nanu tento vývoj kontrastoval s raným mingským obdobím, kdy vláda tamní velké pozemkové vlastníky omezovala a držela pod přísnou kontrolou.<ref name="goodrich 302"/>
=== Kultura ===
[[Soubor:Far view of Diamond Throne Tower in Zhenjue Temple.jpg|thumb|alt=|Buddhistický chrám [[Čen-ťüe]] z roku 1473 je postaven v neobvyklém architektonickém stylu „pagody diamantového trůnu“ inspirovaném [[Chrám Mahábódhi|chrámem Mahábódhi]] v Indii.]]
Císař byl známý jako schopný kaligraf; zachoval se jeho svitkový barevný obraz mytologického bojovníka s démony [[Čung Kchuej]]e nazvaný ''Suej-čao ťia-čao'' ({{Cizojazyčně|zh|歲朝佳兆}}, ''Hodně štěstí k Novému roku'') z roku 1481. Oblíbil si divadlo a hudbou a měl vlastní skupinu herců-eunuchů. Roku 1478 složil několik [[Poema|poém]], nyní ztracených, roku 1483 napsal předmluvu k ''Wen-chua ta-šun'' ({{Cizojazyčně|zh|文華大訓}}), souboru ponaučení pro následníka.<ref name="goodrich 303"/> Podpoře císařského paláce se těšil [[buddhismus]] – na císařův příkaz bylo roku 1473 západně od Pekingu postaveno pět pagod v indickém stylu, patrně jediné takové v pekingské oblasti.<ref name="goodrich 303">Goodrich, s. 303.</ref>
Nicméně většina [[Konfucianismus|konfuciánců]] se k buddhismu a buddhistickým metodám kultivace osobnosti stavěla odmítavě, kupříkladu tehdejší přední neokonfuciánec [[Chu Ťü-žen]].<ref name="brook92 60"/> K významným postavám tehdejšího intelektuálního života patřil i [[Čchen Paj-ša]], učenec z Kuang-tungu, který vychoval řadu významných učenců a úředníků.
== Vnitřní politika ==
=== Vztahy s úředníky ===
[[Soubor:Kong Miao - 1468 - Chenghua Year 4 Stele - P1050543.JPG|thumb|left|alt=Fotografie několik metrů vysoké kamenné stély, na přední straně s nápisem čínským písmem, postavené na hřbetě želvy.|Stéla vztyčená roku 1468 jako připomínka renovace [[Konfucius|Konfuciova]] chrámu v [[Čchü-fu]]]]
Čcheng-chua byl osobně velkorysý, neusiloval o pomstu za ústrky svého dětství.<ref name="mote98 345"/> S všeobecným souhlasem rehabilitoval nespravedlivě postižené z dřívějších dob, schvaloval opatření na pomoc oblastem postiženým hladomorem.<ref name="goodrich 299"/> Roku 1468 císař rozkázal zbít tři [[Akademie Chan-lin|chanlinské akademiky]], kteří se dostali do sporu s císařovnou vdovou Čou ohledně výzdoby při [[Čínský nový rok|svátku lampionů]]. Obecně však Čcheng-chua nechával hodnostáře zbít jen zřídka, na rozdíl od ostatních císařů dynastie.<ref name="goodrich 300"/>
Ve vojenských i civilních záležitostech dal na rady velkých sekretářů a ministrů.<ref name="goodrich 300"/> Cenil si přímé a schopné státníky, ale dovolil paní Wang prosazovat nevhodné muže a při celkové nerozhodnosti se ve vládních diskuzích přelétavě přidával na tu či onu stranu.<ref name="mote98 345"/> Jeho smířlivost omezila frakční soupeření, když jako jediný přetrvávající rozpor zůstala rivalita mezi seveřany a jižany, císařem o něco více preferovanými. Ze tří velkých sekretářů při nástupu Čcheng-chuy na trůn byl ze severu pouze Li Sien, kdežto Čchen Wen a Pcheng Š’ pocházeli z [[Ťiang-si]].<ref name="mote98 360">Mote (1998), s. 360.</ref>
Po roce 1464 měl nejvlivnější postavení ve vládě velký sekretář Li Sien, který dominoval i v posledních letech života Jing-cunga.<ref name="mote98 361"/> Li Sien obsadil významné posty v administrativě svými kandidáty, vesměs schopnými a respektovanými muži. Jeho moc nebyla pociťována jako nepřiměřená, neboť při rozhodování vždy preferoval diskuzi. Zejména personální otázky vždy konzultoval s ministry státní správy (v případech úředníků) a vojenství (u důstojníků).<ref name="mote98 361">Mote (1998), s. 361.</ref>
Původní velké sekretáře postupně doplnili a nahradili brilantní učenci [[Liou Ting-č’]] († 1469) a [[Šang Lu]] (odvolaný roku 1477). Císař však do sekretariátu jmenoval i oportunistické a bezprincipiální [[Wan An]]a († 1489) a [[Liou Ťi (15. století)|Liou Ťiho]] († 1493). V posledních letech Čcheng-chuovy vlády měli silné postavení nechvalně známí eunuchové Wang Č’ a Liang Fang. Též [[kamarila]] kolem paní Wan měla nelichotivou reputaci. Pod jejich vlivem se císař vzdálil úředníkům a jeho ministři roky čekali na osobní setkání s panovníkem.<ref name="mote98 362">Mote (1998), s. 362.</ref>
=== Růst eunušské byrokracie ===
V průběhu 15. století rostl počet eunuchů císařského paláce a stále více jich sloužilo v civilních i vojenských funkcích i v provinciích.<ref name="robinson 534"/> Koncem 15. století bylo eunuchů ve službě přes 10 tisíc<ref name="mote98 364">Mote (1998), s. 364.</ref> a jejich počet se prakticky vyrovnal počtu regulérních civilních úředníků. V následujícím století ho dokonce předčil.<ref name="mote98 365"/>
Eunuchové měli na starosti velký díl vojenských záležitostí, dohled nad nákupem koní v zahraničí a většinou (tributárního) zahraničního obchodu, výrobou zbraní, státní výrobou hedvábí, brokátu a porcelánu, obstarávání a dopravou potřeb dvora, spravování paláce, císařských hrobek. V neposlední řadě řídili i tajnou službu, jejíž činnost poskytovala nejvíce důvodů ke stížnostem.<ref name="mote98 366">Mote (1998), s. 366.</ref> Protesty proti zvůli tajné služby, kvůli které žili úředníci, obchodníci i běžní obyvatelé metropole ve strachu ze zatčení a mučení, neměly úspěch.<ref name="tsai 115"/> Naopak stály kariéru ministra Siang Čunga a sekretáře Šang Lua.<ref name="goodrich 301"/>
Výše uvedené záležitosti spravovala eunušská byrokracie nezávisle na civilních úřadech. Za Čcheng-chuy se rozšířila a upevnila<ref name="mote98 365">Mote (1998), s. 365.</ref> a její moc začala být i formálně uznávána – příkladem bylo jmenování eunuchů do císařské rady sestavené po smrti Jing-cunga.<ref name="mote98 367"/> Příkladem růstu moci eunuchů byl systém přezkumu soudních kauz. Prováděli ho „tři soudní úřady“, totiž [[cenzorát]], [[ministerstvo trestů]] a [[Velký odvolací soud]] (''Ta-li s’''). Každý podzim přezkoumávaly rozsudky smrti a potvrzovaly je, zmírňovaly či vracely k došetření. Od 40. let 15. století někdy v poradách eunuši zastupovali císaře,<ref name="mote98 367"/> v éře Čcheng-chua se vliv eunuchů dále zvýšil a neváhali v těchto poradách prosazovat své mínění proti velkým sekretářům a úředníkům.<ref name="mote98 368">Mote (1998), s. 368.</ref>
== Války vnitřní i vnější ==
=== Stav armády ===
[[Soubor:Provincie říše Ming.svg|thumb|alt=Mapa Číny 15./16. století, vyznačeno rozdělení na provincie.|Dělení [[říše Ming]] na [[Čínské provincie|provincie]].]]
Čcheng-chua měl za svůj vzor válečnické císaře [[Süan-te]]ho a [[Jing-cung]]a, svého praděda a děda. Snažil se o aktivní vojenskou politiku a neváhal s odměňováním generálů (za vojenské úspěchy jmenoval devět hrabat a jednoho markýze).<ref name="mote98 371">Mote (1998), s. 371.</ref>
V éře Čcheng-chua bylo v systému ''[[wej-suo]]'' základem mingské armády cca 500 pluků (''wej'') složených z praporů (''suo'') rozmístěných po říši. Teoreticky v nich mělo být na 3 miliony vojáků, reálný stav byl sotva poloviční. Spravovány byly pěti hlavními vojenskými komisemi. V Pekingu a okolí bylo posádkou přes 70 pluků císařských gard, které teoreticky měly mít dalších milion mužů, ale jejich skutečný početní stav byl mnohem nižší. Navíc mnoho jejich vojáků pracovalo jako dělníci, naopak byly jmenovány (a placeny) desetitisíce nadpočetných důstojníků. Císařské gardy nepodléhaly pětici hlavních vojenských komisí. Nepodléhalo jim také devět obranných oblastí podél severní hranice, které disponovaly cca 300 tisíci vojáků, lépe zásobených a cvičených než vnitrozemské oddíly.<ref name="mote98 373">Mote (1998), s. 373.</ref>
V poslední třetině 15. století už byla vojenská kvalita dědičného důstojnictva mnohem nižší a jeho sepětí s trůnem slabší než počátkem století. Namísto nekompetentní druhé či třetí generace potomků kdysi úspěšných vojevůdců tak řídili vojenské záležitosti spíše civilní úředníci a eunuši věnující se vojenské kariéře. Armády nyní vedli úředníci věnující se i vojenským záležitostem, k nejpřednějším z nich patřili [[Chan Jung]] (1422–78), [[Wang Jüe (generál)|Wang Jüe]] (1426–99), [[Siang Čung]] (1421–1502) a [[Ma Wen-šeng]] (1426–1510).<ref name="mote98 372">Mote (1998), s. 372.</ref>
=== Vojenská reforma ===
Čcheng-chua vzápětí po nástupu na trůn zavedl výběr důstojníků ve speciálních zkouškách. Více se však vojenské zkoušky rozšířily v 70. letech 15. století.<ref name="mote98 375"/> Současně císař radikálně zreformoval vojenský výcvik pluků pekingské posádky. Dosud byli vojáci z provincií posíláni do [[Tři velké tábory|tří velkých táborů]], ve kterých probíhal výcvik pěchoty (v Táboru pěti armád), jízdy (v Táboru tří tisíc) a jednotek vyzbrojených střelnými zbraněmi (v Dělostřeleckém táboru). V květnu 1464 císař přikázal obnovit jednotný výcvikový sbor (existující už v letech 1449–1457) a rozdělit ho na dvanáct divizí po deseti tisících lidech.<ref name="goodrich 299"/> Vojáci sboru byli vybráni z více než 300 tisíc vojáků tří táborů, přespočetní se vrátili zpět do provincií.<ref name="mote98 374">Mote (1998), s. 374.</ref>
Smyslem opatření bylo ve smíšených divizích naučit taktické souhře pěchotu, jízdu a jednotky vyzbrojené střelnými zbraněmi, předtím ve třech táborech cvičených samostatně.<ref name="goodrich 299"/> Celkové velení nad těmito divizemi měl markýz [[Sun Ťi-cung]], fakticky po vojenské stránce divize vedl eunuch [[Liou Jung-čcheng]], 73letý veterán Jung-leho časů.<ref name="mote98 374"/> V každé divizi byl zástupcem velitele eunuch, jehož funkce se nazývala ''ťien-ťiang nej-čchen'', palácový dozorčí nad střelnými zbraněmi. Střelné zbraně byly totiž ostře hlídány císařovým nejdůvěryhodnějším personálem.<ref name="goodrich 299"/> Od poloviny 70. let byly (v důsledku vlivu Wang Č’a) divize kompletně pod velením eunuchů.<ref name="mote98 374"/>
Nově vycvičený pekingský sbor se účastnil úspěšných kampaní na severní hranici – porážek [[Mongolové|Mongolů]] roku 1471, 1473 a 1480 a [[Džürčeni|Džürčenů]] v letech 1467 a 1479.<ref name="goodrich 299"/> V bojích jeho vojáci získali reputaci krutých zabijáků, což v případě povstání v západním [[Šen-si]] roku 1478 vedlo k jejich uvedení do pohotovosti, ale na radu Pcheng Š’a zůstali v Pekingu; obával se totiž o civilní obyvatelstvo v případě jejich nasazení.<ref name="goodrich 299">Goodrich, s. 299.</ref> Nicméně malé oddíly byly použity proti povstalým kmenům [[Jaové|Jao]] v [[Kuang-si]]. V pozdějších letech sbor oslabil, když byl částečně využíván jako pracovní síla pro veřejné i soukromé práce, a stal se proto předmětem kritiky; v počátcích éry Čcheng-chua však byl silný a efektivní.<ref name="goodrich 300"/>
=== Povstání a války v jihozápadním pohraničí ===
Povstání Jaoů v Kuang-si v čele s kmenovým vůdcem [[Chou Ta-kou]]em nazrávalo od 50. let a vypuklo roku 1464. Současně se vzbouřili i [[Miaové]] a [[Čuangové]]. Centrum povstání bylo v horské krajině 120–160 km severozápadně od sídla prefektury Sün-čou (dnes [[Kuej-pching]]). Rebelové nepříjemně překvapili Číňany přenesením bojů z hor do hustě osídlených pobřežních oblastí [[Kuang-tung]]u. Povstání a pohyby vojsk se rozšířily i do jižního [[Chu-kuang]]u, [[Kuej-čou]] a [[Ťiang-si]].<ref name="mote98 377">Mote (1998), s. 377.</ref> Místní hodnostáři doufali, že Jaoy uklidní amnestií a dary. Ministr vojenství [[Wang Chung]] však rozhodl o rázné odpovědi.<ref name="mote98 378 379">Mote (1998), s. 378–379.</ref> Jmenoval do čela expediční armády generála [[Čao Fu]]a, vojsko však fakticky vedl jeho zástupce [[Chan Jung]], nový guvernér Kuang-tungu. K dispozici měli 30 tisíc vojáků, včetně tisícovky obávaných mongolských jízdních lučištníků, a na 160 tisíc mužů místních sil.<ref name="goodrich 500">Goodrich, s. 500.</ref> Roku 1466 Chan Jung ve dvou kolonách, které přitáhly od severu z Chu-kuangu a od západu z Kuang-tungu,<ref name="mote98 377"/> zaútočil na jádro povstaleckého území a v sérii urputných bitev je dobyl.<ref name="goodrich 500"/> Pacifikace regionu trvala ještě několik let.<ref name="mote98 377"/> Chan Jung, který zůstal na jihu do roku 1468, reorganizoval místní správu zřízením nového [[Čínské kraje|kraje]] v místě, posílením koordinace mezi úřady Kuang-tungu a Kuang-si a vtažením jaoských předáků do mingské správy.<ref name="mote98 380">Mote (1998), s. 380.</ref>
Povstání Chou Ta-koua bylo nejsilnější vzpourou menšinových národů jihozápadu konce 15. století, ne však jedinou.<ref name="mote98 380"/> Miaové se bouřili společně s Jaoy i v následujících letech různě po jihozápadní Číně. Na pomezí Kuej-čou a Chu-kuangu je opakovaně porážel generál [[Li Čen]], který šířil mezi porobenými národy strach a hrůzu; pobil se svou armádou tisíce miaoských rebelů roku 1467 a znovu v letech 1475–1476.<ref name="mote98 380"/> Na pomezí Kuej-čou a [[S’-čchuan]]u proběhlo jiné povstání v letech 1466–1468, k jeho potlačení byla vyslána armáda v čele s ministrem vojenství [[Čcheng Sin]]em. I zde se povstání opakovalo, v letech 1477–1480.<ref name="mote98 381">Mote (1998), s. 381.</ref> Další série miaoských rebelií postihla v 60. a 70. letech jižní S’-čchuan a byla zadušena silou tamním guvernérem [[Čang Can]]em, který střídavě bojoval s Miaoy na jihu provincie a Tibeťany na severozápadu.<ref name="mote98 382 383">Mote (1998), s. 382–383.</ref>
Bouřili se i Čuangové, kvůli používání otrávených střel obávaní bojovníci. V bojích s Chou Ta-kouem byli najati proti Jaoům, ale do konce 15. století se dvakrát postavili proti mingské vládě.<ref name="mote98 380"/>
=== Ťing-siangské povstání ===
[[Ťing-siangské povstání]] v letech 1465–1476 bylo největším čínským povstáním v 15. století a snad i největším sociálním otřesem mingského státu mezi [[Kampaň ťing-nan|občanskou válkou 1399–1402]] a [[Povstání Li Š’-čchenga|povstáním Li Š’-čchenga]] v závěrečných letech mingské doby.<ref name="mote98 384">Mote (1998), s. 384.</ref> Jméno neslo po prefekturách [[Ťing-čou]] a [[Siang-jang]] v severozápadním rohu Chu-kuangu.
V raném mingském období byly prefektury Ťing-čou a Siang-jang prakticky pusté, ale od 30. letech 15. století se začala zalidňovat ilegálními přistěhovalci.<ref name="mote98 386"/> V 60. letech severní Čínu a dolní a střední tok Jang-c’-ťiang opakovaně postihovaly hladomory.<ref name="atwell 96">Atwell, s. 96.</ref> Počet uprchlíků v oblasti Ťing-siang žijících nezávisle na státu proto vzrostl na necelé dva miliony.<ref name="goodrich 536">Goodrich, s. 536.</ref> Do čela se jim postavil [[Liou Cchung]], který sjednotil drobné lupičské bandy, prohlásil se králem z Chan a začal vytvářet vlastní administrativu a organizovat desetitisícovou armádu.<ref name="mote98 386">Mote (1998), s. 386.</ref> Vláda odpověděla vysláním vojsk v čele s veteránem ze severních hranic [[Ču Jung]]em, hrabětem z Fu-ning, a [[Paj Kuej]]em, ministrem prací.<ref name="goodrich 536"/> Ti roku 1465 shromáždili vojska z několika provincií, včetně oddílů Li Čena z Chu-kuangu, a rozdrtili povstání. Sám Liou Tchung padl do zajetí v létě 1466.<ref name="mote98 387">Mote (1998), s. 387.</ref>
Problém se slabostí úřední správy zůstal, a když se do regionu roku 1470 kvůli hladomoru nahrnulo dalších 900 tisíc lidí, vypukla nová vzpoura. K potlačení povstání byl vyslán [[Siang Čung]], tehdy hlavní cenzor. V provincii Chu-kuang sebral, s pomocí Li Čena, 250tisícovou armádu. S ní rebelii rozdrtil, přičemž nechal stovky lidí popravit, tisíce poslat do vyhnanství a 1,5 milionu navrátit do jejich domovin.<ref name="mote98 387"/>
Lidé se však do regionu začali vracet a v létě 1476 se opět vzbouřili. Tehdy vláda vyslala do oblasti k prozkoumání sociálních a hospodářských podmínek cenzora [[Jüan Ťie]]a{{#tag:ref|Jüan Ťie ({{Cizojazyčně|zh|原傑}}, 1417–1477), ''[[Úřednické zkoušky v Číně|ťin-š’]]'' od roku 1445, v 70. letech zastával vysoké funkce v [[Cenzorát|kontrolním úřadu]].<ref>Goodrich, s. 537.</ref> |group=pozn.}} a v metropoli se rozvinula živá diskuze o možnostech řešení problému. Vláda se rozhodla řešit problémy pomocí sociálních a organizačních opatření v regionu a pověřila Jüan Ťiea jejich zavedením. Jüan Ťie uznal práva přistěhovalců na jimi obdělávané pozemky a zaregistroval přes 113 tisíc rodin s 438 tisíci členy.<ref name="mote98 388 389"/> Na jeho návrh bylo zřízeno několik nových okresů a koncem roku 1476 i nová prefektura [[Jün-jang]]. V sídle nové prefektury vzniklo obranné vojenské velitelství s kompetencí i pro přilehlé okresy sousedních provincií. Za rok práce se mu podařilo zavedením řádné správy stabilizovat situaci a uklidnit region.<ref name="mote98 388 389">Mote (1998), s. 388–389.</ref>
=== Zahraniční politika a pokus o dobytí Chami ===
Mingská přítomnost za hranicí vlastní Číny byla jen formální, omezovala se na udělování titulů, hodností a obchodních privilegií, bez zasahování do života dotčených útvarů.<ref name="mote98 392">Mote (1998), s. 392.</ref> Státy a kmeny na sever a severozápad od mingské Číny měly zájem o styky a obchod s Mingy; početnost i frekvence tributních poselstev proto rostla. K nevoli Číňanů ale Mongolové neváhali s nájezdy, kterými si chtěli vynutit rozšíření obchodu a více železa, zrna, řemeslných výrobků a luxusního zboží.<ref name="mote98 391">Mote (1998), s. 391.</ref> Mingské tituly mohly podpořit legitimnost vlády obdařených, přinášely právo na obchod ve formě tributních vztahů a mingská vláda se mohla cítit zavázána k diplomatické a vojenské pomoci dotyčným. Neplynula z nich však žádná úřední moc vůči poddaným, jako ve vlastní Číně. Ani Číňané neměli iluze o své moci v severních stepích, nepromeškali však žádnou příležitost k rozšíření svého vlivu a prestiže.<ref name="mote98 393">Mote (1998), s. 393.</ref>
Za Čcheng-chuy se mingské zájmy ve střední Asii omezily na pokus o získání kontroly nad [[Chami]], městem na [[Hedvábná cesta|Hedvábné cestě]] v dnešním [[Sin-ťiang]]u.<ref name="mote98 393"/> Jeho [[Ujgurové|ujgurští]] vládci vyznávali islám; uznávali mingskou svrchovanost a od mingských císařů obdrželi titul ''wang'' (král). Vládce Chami byl začátkem 70. let 15. století zabit knížetem přišlým z [[Mongolistán]]u, který se prohlásil sultánem [[Turfan]]u a vzápětí se dostal do války s „pohanskými“ (tj. nemuslimskými) [[Ojrati|Ojraty]]. Boje probíhaly na severozápadě jeho území v údolí [[Ili]]. V Pekingu zatím ministři diskutovali, zda střety a neklid v Chami vyřešit vojensky nebo diplomaticky (přerušením styků).<ref name="mote98 394">Mote (1998), s. 394.</ref>
Roku 1473 se Mingové pokusili dosadit do Chami starou vládu. Bylo vysláno malé čínské vojsko podpořené dvěma mongolskými kmeny (největšími z mingských spojenců žijících mezi Čínou a Chami). Mongolů bylo 30 tisíc. Ale když spojenci došli k Chami, zjistili, že je nepřátelská armáda obešla, načež se Mongolové stáhli k obraně svých domovů. Osamocený čínský oddíl byl Turfanci snadno zlikvidován. Opětovně se začali Číňané do poměrů v Chami vměšovat až od začátku 90. let 15. století.<ref name="mote98 394"/>
=== Boje s Mongoly a Džürčeny ===
V [[Mandžusko|Mandžusku]] tamní [[Džürčeni|džürčenští]] kmenoví náčelníci, kterých bylo 384, drželi formální mingské tituly velitelů pluků (''wej'').<ref name="mote98 398">Mote (1998), s. 398.</ref> Obnovení mingské vojenské moci Čcheng-chua využil k útokům na Džürčeny v letech 1465 a 1479.<ref name="goodrich 302"/> Tažení proběhla s pomocí [[Dynastie Čoson|korejských vojsk]]<ref name="mote98 388 389"/> a uspěla, když oslabila ťienčouské{{#tag:ref|Číňané v mingském období rozlišovali tři skupiny Džürčenů – divoké (''jie'') v severním Mandžusku a podél Amuru, ''chaj-si'' ve středním Mandžusku (kolem Charbinu a v povodí Sungari) a ''ťien-čou'' v jižním Mandžusku.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Li
| jméno = Gertraude Roth
}}</ref>|group="pozn."}} džürčenské kmeny a zanechala je rozdělené až do počátku 17. století.<ref name="goodrich 302"/>
Vzhledem k nejasné a proměnlivé politické situaci v Mongolsku o ní měli Číňané jen mlhavé představy.<ref name="mote98 391"/> Mongolové byli v druhé polovině 15. století rozděleni na [[Urianchajci|Urianchajce]] severně a severovýchodně od pekingské oblasti, [[tümed]]ské Mongoly severně od [[Šan-si]] a ordoské Mongoly v [[Ordos]]u severně od Šen-si. Obyvatelstvo dnešního Mongolska žijící za těmito skupinami Číňané označovali za Tatary. A konečně na severozápadě podél čínsko-mogolské hranice a Hedvábné stezky se rozkládala řada malých knížectví. Ze všech mongolských skupin byli Urianchajci nejstabilnější a nejtěsněji spojeni s Mingy.<ref name="mote98 397">Mote (1998), s. 397.</ref>
Roku 1468 povstali Mongolové v [[Ku-jüan]]u, jednom z pohraničních velitelství ležícím na půl cestě mezi [[Si-an]]em a [[Lan-čou]]. Tamější Mongolové zde byli usazeni od konce 60. let 14. století a podléhali vlastním dědičným náčelníkům. V červnu 1468 z nejasných příčin povstali, opevnili se v horách severně od města a rozdrtili místní mingské oddíly. Poté vláda na místo vyslala armádu v čele se Siang Čungem a [[Ma Wan-šeng]]em, tehdy hlavním cenzorem sloužícím jako guvernér Šen-si. Na podzim 1468 armáda zaútočila a během několika měsíců rebely zlikvidovala, poslední počátkem roku 1469.<ref name="goodrich 535">Goodrich, s. 535.</ref>
Incident v Ku-jüanu u části pekingských hodnostářů vzbudil obavy z Mongolů usazených na čínském území a jejich eventuálního spojení s Mongoly za hranicí a dokonce i s Tibeťany. Současně totiž (roku 1468 i 1469) útočili nájezdníci z Mongolska na [[Jü-lin]]. Velitelé reorganizované pekingské posádky zdůrazňovali nebezpečí. Toužili totiž po boji, aby mohli vyzkoušet své oddíly a získali kořist a slávu. Proti nim se postavili velcí sekretáři Pcheng Š’ a Šang Lu, kteří namítali, že rebelie je poražena.<ref name="mote98 400">Mote (1998), s. 400.</ref>
Vyřešení situace dostal za úkol [[Wang Jüe]],{{#tag:ref|Wang Jüe (1426–1499) byl civilní úředník a do roku 1469 guvernér [[Ta-tchung]]u.<ref name="mote98 401"/>|group=pozn.}} nejschopnější ze stoupenců válečné strany spojených s eunuchy a dvořany, přeložený koncem roku 1469 do Jü-linu. Roku 1470 v sérii bitev porazil mongolské nájezdníky.<ref name="mote98 400"/> Paj Kuej, oponent válečné strany a nyní ministr vojenství, poslal na místo [[Jü C’-ťün]]a{{#tag:ref|Jü C’-ťün (1429–1489) byl brilantní učenec, ''ťin-š’'' v 21 letech a schopný administrátor, který vynikl při organizaci velkých vodních staveb ve Fu-ťienu.<ref name="mote98 401"/>|group=pozn.}} jako guvernéra (v úřadě zůstal do roku 1477). Jü C’-ťün spolu s Wang Jüem stabilizoval situaci. Zatímco Wang porážel Mongoly v poli (v letech 1471 a 1473), Jü naplánoval výstavbu obranné zdi v Ordosu. Vláda v obavě z nákladů na stavbu váhala a dala svolení až po třech letech, roku 1474. Poté 40 tisíc vojáků během několika měsíců postavilo 1777 ''li'' (1000 km) dlouhou zeď vysokou 9 metrů a s množstvím věží a dalších podpůrných staveb. Zeď se osvědčila při velkém útoku v létě 1482.<ref name="mote98 401">Mote (1998), s. 401.</ref>
Mongolské nájezdy nicméně pokračovaly i poté.<ref name="mote98 402">Mote (1998), s. 402.</ref> Koncem 15. století mongolskou sílu částečně obnovil [[Batü Möngke]], od roku 1483 veliký chán Mongolů. Pod jeho vedením Mongolové obnovili útoky na čínské území a mingská vítězství ze 70. let 15. století tak přišla vniveč.<ref name="mote98 398"/>
== Smrt a význam ==
[[Soubor:Mother Hen and Chicks, Song Dynasty.jpg|thumb|Malba kvočny a kuřat z doby [[dynastie Sung]] (960–1279), nahoře s písemnou chválou císaře Čcheng-chuy, popisující jeho obdiv k obrazu]]
Čcheng-chua zemřel [[9. září]] [[1487]].<ref name="mote98 343"/> Je pohřben v [[Císařské hrobky dynastií Ming a Čching|mauzoleu Mao-ling]] ({{Cizojazyčně|zh|茂陵}}). Obdržel posmrtné jméno Čchun chuang-ti ({{Cizojazyčně|zh|純皇帝}})<ref name="goodrich 298"/>{{#tag:ref|Plné posmrtné jméno Čcheng-chuy zní Ťi-tchien ning-tao čcheng-ming žen-ťing čchung-wen su-wu chung-te šeng-siao čchun chuang-ti ({{Cizojazyčně|zh|繼天凝道誠明仁敬崇文肅武宏德聖孝純皇帝}}).<ref name="lo"/>|group=pozn.}} a chrámové jméno Sien-cung ({{Cizojazyčně|zh|憲宗}}).<ref name="mote98 343"/> Nastoupil po něm jeho nejstarší žijící syn Ču Jou-tchang, známý jako císař [[Chung-č’]].
Ve vojenských i civilních záležitostech je císař hodnocen kladně za to, že následoval rady schopných politiků jako byli Li Sien a Pcheng Š’. Rozbroje mezi regionálními klikami úředníků nepřevýšily únosnou míru.<ref name="goodrich 300"/> Politicky a kulturně byla éra Čcheng-chua obdobím přechodu – dobou vzestupu dominance civilních úředníků nad vojáky, růstu vlivu jižanů, posunu kulturního centra z Ťiang-si na dolní tok Jang-c’-ťiang.<ref name="goodrich 302"/>
Císař však nemůže být zbaven odpovědnosti za prodej úřadů klikou kolem paní Wan a eunuchů, mnoho z takto jmenovaných byli jeho oblíbenci.<ref name="goodrich 302"/> Císařova opatrnost a flegmatičnost sice bránila jeho úplnému ovládnutí kýmkoliv, nicméně paní Wan a někteří eunuchové zneužívali jeho přízeň k osobnímu obohacování.<ref name="mote98 349">Mote (1998), s. 349.</ref>
Přesto byla jeho vláda jedním z nejlepších období mingské historie. Excesy eunuchů byly vyváženy dlouhodobými klady, z nichž nejvýznamnějším bylo proniknutí na území kmenů Jao v Kuang-tungu a Kuang-si, což zabezpečilo údolí [[Si-ťiang|Západní řeky]] a některých jejích přítoků pro dopravu a osídlení. Podobně expedice roku 1465 proti domorodcům jižně od [[Lu-čou]] v S’-čchuanu eliminovaly hrozbu pro dopravu na Jang-c’-ťiang.<ref name="goodrich 302"/> Vojenské reformy posílily armádu za současného zvýšení vlivu eunuchů, kteří byli zpravidla přinejmenším druzí ve velení.<ref name="mote98 375">Mote (1998), s. 375.</ref> V několika útocích byli oslabeni Džürčeni, kteří poté nebyli závažnou hrozbou po celé století. Vybudování 1000 km dlouhé [[Velká čínská zeď|Velké zdi]] v Šen-si roku 1474 zajistilo obranu proti Mongolům v ohbí [[Žlutá řeka|Žluté řeky]].<ref name="goodrich 302"/>
== Císařovny, potomci ==
Císař Jing-cung měl celou řadu manželek, titul císařovny nosily dvě z nich z nich, po císařově smrti ho obdržely další dvě:
*[[Císařovna Wu (Čcheng-chua)|Císařovna Wu]] ({{Cizojazyčně|zh|吴}}, † 1468), roku 1464 zbavena hodnosti císařovny.
|
